11 VSOL 37/2011-57
38 ICm 2010/2010 11 VSOL 37/2011-57 (KSOS 38 INS 10801/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce SMART Capital, a.s., se sídlem Olomouc, Hněvotínská 241/52, PSČ 779 00, IČ: 26865297, proti žalovanému Ing. Marku Třískovi, se sídlem Šumperk, Okružní 20, PSČ 787 01, insolvenčnímu správci dlužníka Václava anonymizovano , anonymizovano , bytem Šumperk, Bankobystrická 1279/50, PSČ 787 01, zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Šumperk, Starobranská 4, PSČ 787 01, o určení pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě čj. 38 ICm 2010/2010-32 ze dne 14.6.2011

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I., v níž bylo určeno, že výše pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 10801/2010 za dlužníkem Václavem anonymizovano ještě činí 1.231,-Kč, p o t v r z u j e . (KSOS 38 INS 10801/2010)

II. Ve zbývající části výroku I. se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í tak, že žaloba, aby bylo určeno, že žalobce má za dlužníkem další pohledávku ve výši 2.619,40 Kč, se z a m í t á .

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 9.262,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 4.399,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že výše pohledávky žalobce přihlášené jako pohledávka č. 1 přihláškou č. 1 ve výši 27.231,-Kč do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 10801/2010 za dlužníkem Václavem anonymizovano činí kromě zjištěné částky 17.500,-Kč ještě 3.850,40 Kč, tj. celkem činí 21.350,40 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pohledávka žalobce přihlášená jako pohledávka č. 1. přihláškou č. 1 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 10801/2010 za dlužníkem Václavem anonymizovano činí ještě 5.880,60 Kč (výrok II.) a aby bylo určeno, že pohledávka žalobce přihlášená jako pohledávka č. 1.1 přihláškou č. 1 ve výši 2.886,-Kč do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 10801/2010 za dlužníkem Václavem anonymizovano je pravá a činí 2.880,-Kč (výrok III.), a dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 4.488,19 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

Podle odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně dospěl ke skutkovému a právnímu závěru, že přihláškou č. 1 žalobce přihlásil do insolvenčního řízení nevykonatelnou, nezajištěnou pohledávku č. 1 ve výši 27.231,-Kč ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi ním a dlužníkem dne 29.6.2010, na základě které poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 20.000,-Kč za úplatu a úrok ve výši 20 % z jistiny (ve smlouvě sjednané jako poplatek za správu úvěru) s tím, že celková dlužná částka ze smlouvy o úvěru činila 32.500,-Kč a na splátky úvěru bylo dlužníkem uhrazeno 2.500,-Kč, dále pohledávku ve výši 2.886,-Kč představující smluvní pokutu za prodlení dlužníka. U přezkumného jednání dne 7.12.2010 žalovaný jako insolvenční správce dlužníka popřel pohledávky žalobce z titulu jistiny a poplatku za správu (KSOS 38 INS 10801/2010)

úvěru co do výše 9.731,-Kč a z titulu smluvní pokuty co do celé přihlášené výše 2.886,-Kč. Dne 13. 12. 2010 žalobce obdržel od žalovaného vyrozumění o popření s poučením o možnosti podat žalobu na určení popřené pohledávky ve lhůtě 15 dnů od doručení vyrozumění. Žaloba je proto podána včas. Předmětná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru podléhající režimu obchodního zákoníku a zákona č. 321/2001 Sb., mezi účastníky není sporu o tom, že dlužník v postavení spotřebitele smlouvu podepsal ze své svobodné vůle, její obsah akceptoval a byl mu znám obsah obchodních podmínek, což stvrdil podpisem na smlouvě o úvěru. Nelze přijmout argumentaci žalovaného, který se kontraktace neúčastnil, že úvěrová smlouva je neurčitá, nesrozumitelná a není z ní seznatelné, co sjednaná plnění představují. Výnos žalobce při půjčené částce 20.000,-Kč a ceně úvěru 12.500,-Kč činí 62,5 % za 13 měsíců, což není cena nedovolená a nemravná s ohledem na rizikovost úvěru z hlediska příjemce. Nelze proto akceptovat ani námitku žalovaného, že smlouva o úvěru je neplatná podle ust. § 39 občanského zákoníku, neboť vykazuje znaky nepoctivosti, resp. je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce má nárok dle platné smlouvy o úvěru na vrácení čtyř měsíčních splátek (splatných před úpadkem dlužníka) po 2.500,-Kč, tj. celkem 10.000,-Kč, a na vrácení jistiny z páté až třinácté splátky, tj. 9 x 1.538,91 Kč. Jelikož dlužník dosud žalobci zaplatil 2.500,-Kč a insolvenční správce uznal 17.500,-Kč, soud určil, že výše pohledávky žalobce činí ještě 3.850,40 Kč (celkem tedy činí 21.350,40 Kč), ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. Rovněž soud zamítl nárok žalobce ze smluvní pokuty ve výši 2.886,-Kč. O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. podle poměru úspěchu účastníků řízení.

Proti tomuto rozsudku, aa to výslovně výrokům I. a IV., podal žalovaný odvolání. Uvedl, že soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění, že v předmětné smlouvě o úvěru byl sjednán úrok ve výši 62,50 % za 13 měsíců, a to s ohledem na skutečnost, že splatnost půjčené částky byla sjednána v měsíčních splátkách, nikoliv jednorázově, a proto ve skutečnosti úrok (výnos) činí 199,7 %, což žalobce uvedl v úvěrové smlouvě jako RPSN podle zákona č. 321/2001 Sb. Namítl, že o žádný z provedených důkazů nelze opřít skutková zjištění soudu prvního stupně, že není sporu o tom, že dlužník v postavení spotřebitele smlouvu podepsal ze své svobodné vůle a byl mu znám obsah obchodních podmínek, když dlužník Václav Šaj nebyl vyslechnut jako svědek k okolnostem uzavření smlouvy. Poukázal na to, že namítal, že dlužník uzavíral smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a nebyla mu známa skutečnost, že součástí smlouvy je text na druhé straně jím nepodepsaný. Podle jeho názoru předmětná úvěrové smlouva je absolutně neplatná podle ust. § 39 občanského zákoníku, jednak pro rozpor se zákonem, a to s ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku, a jednak proto, že se příčí dobrým mravům. Úroková sazba úvěru ve výši 199,7 % ročně je v hrubém nepoměru k plnění, které žalobce poskytl dlužníkovi, jde proto o lichevní smlouvu, samotný fakt, že dlužník podepsal předmětnou smlouvu o úvěru a případně znal i její celý obsah ještě nečiní z lichevní smlouvy smlouvu platnou. Namítl dále, že byť je správná právní argumentace soudu prvního stupně, že cena úvěru je odvozena zejména od rizikovosti příjemce úvěru (tedy od pravděpodobnosti, že daný příjemce úvěr nesplatí), avšak cenové rozpětí musí mít rozumné a přijatelné meze a je nepřijatelné, (KSOS 38 INS 10801/2010) aby žalobce zmnohonásoboval smlouvou o úvěru sjednaný vlastní anonymizovano prospěch, včetně systému smluvních pokut, až na několikanásobek částky, kterou dlužníkovi poskytl. Žalobce tímto způsobem přenáší riziko svého podnikání na příjemce úvěru, což nelze považovat za poctivý způsob podnikání. Navrhuje proto změnu napadeného rozhodnutí ve výroku I. a IV. tak, že žaloba bude i v této části zamítnuta a žalobci bude uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.

Žalobce v rámci vyjádření k odvolání odkázal na argumentaci uvedenou v jeho žalobě.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobu k tomuto úkonu oprávněnou, která v odvolání použila způsobilé odvolací důvody podřaditelné pod ust. § 205 odst. 2 písm. e) a písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, zopakoval dokazování a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že žalobou podanou dne 14.12.2010 se žalobce domáhal určení popřené nevykonatelné pohledávky ve výši 12.617,-Kč. Ve vylíčení rozhodující skutečnosti uvedl, že do insolvenčního řízení na dlužníka přihlásil pohledávku ze smlouvy o úvěru č. 62010-3393 ze dne 29.6.2010 v celkové výši 30.117,-Kč z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého ve výši 20.000,-Kč a splatného v 13 pravidelných měsíčních plátkách ve výši 2.500,-Kč (jistiny ve výši 1.538,91 Kč, úplaty ve výši 653,40 Kč a úroku ve výši 307,69 Kč) s tím, že dlužník uhradil pouze první splátku ve výši 2.500,-Kč za měsíc červenec 2010 a žalobci dále vznikl nárok i na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2.886,-Kč (za tři 3 měsíce prodlení). Žalobce z dlužné částky odečetl 2.769,-Kč představující úroky, které přirostou po rozhodnutí o úpadku vydaném dne 15.10.2010, tj. 9 x 307,69 Kč. Úplata za poskytnutí úvěru a úrok jsou ve smlouvě označeny jako poplatek za správu úvěru a činí celkem 12.500,-Kč, tj. úplata je sjednána ve výši 8.500,-Kč a úrok je sjednán ve výši 4.000,-Kč. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že úvěrová smlouva je neurčitá a nesrozumitelná s ohledem na sjednání úplaty a úroku jako poplatek za správu úvěru, neboť je nejasné, co tato sjednaná plnění vlastně představují. Tento anonymizovano prospěch žalobce je tak sjednán ve zcela nepřiměřené výši a zakládá proto neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 39 občanského zákoníku. Konstrukce úročení poskytnutého úvěru jako pevné neměnné částky, označované ve smlouvě jako poplatek za správu úvěru, protiprávně zvýhodňuje žalobce tím, že připočítává tuto částku v rámci úvěrové smlouvy k jistině a vykazuje tak nikoliv skutečnou výši úvěru. Rovněž RPSN ve výši 199,7 % se příčí dobrým mravům. Úplata za poskytnutí úvěru není sjednána v souladu s ust. § 499 obchodního zákoníku, neboť úvěr ve výši 20.000,-Kč byl dlužníkovi vyplacen v hotovosti při podpisu smlouvy o úvěru. Předmětná smlouva je smlouvou lichevní, neboť zneužívá anonymizovano tísně dlužníka, jeho nezkušenosti a lehkomyslnosti, přičemž hodnota poskytnutého úvěru je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění. Dále byla žalobcem zpracována a dlužníku předložena k podpisu v takové (KSOS 38 INS 10801/2010)

úpravě, že podstatná smluvní ujednání jsou obsažena na druhé straně smlouvy o úvěru, která je účastníky smlouvy podepsána pouze na první straně, což vytváří u dlužníka důvodné zdání, že obsah smlouvy je pouze text na první straně listiny před jeho podpisem. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy je dlužník povinen vrátit žalobci toliko částku 17.500,-Kč z titulu bezdůvodného obohacení a vzhledem k akcesorické povaze ujednání o smluvní pokutě ve vztahu k hlavnímu závazkovému vztahu z úvěrové smlouvy, nelze žalobci přiznat ani nárok ze smluvní pokuty, jejíž výše je navíc v rozporu s dobrými mravy.

Odvolací soud uzavírá shodně se soudem prvního stupně, že žalobce podal včasnou žalobu, a dále se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně učinil z provedeného dokazování a na která pro stručnost v odůvodnění také odkazuje.

Odvolací soud dále zopakoval dokazování a z takto provedených důkazů zjistil následující skutečnosti: -ze smlouvy o úvěru č. 62010-3393 ze dne 29.6.2010, že žalobce jako věřitel touto smlouvou poskytuje dlužníku úvěr ve výši 20.000,-Kč (dále jen jistina). Úvěr je poskytnut za úplatu a úrok ve výši 20 % z jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut (dále jen poplatek za správu úvěru, jež zahrnuje jak úplatu, tak sjednaný úrok). Výše měsíčního poplatku činí 962,-Kč. Dlužník převzetí této hotovosti stvrzuje svým podpisem na této smlouvě a zavazuje se uhradit věřiteli jistinu ve výši 20.000,-Kč, úrok a úplatu ve výši 12.500,-Kč, tedy celkem (jistina, úrok a úplata) 32.500,-Kč. Dlužník se zavazuje uhradit věřiteli úvěr včetně poplatku za správu úvěru v pravidelných rovnoměrných 13 měsíčních splátkách ve výši 2.500,-Kč. V záhlaví smlouvy je uvedeno, že smlouvu o úvěru účastníci uzavírají dle ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku a za stanovených obchodních podmínek, s nimiž jsou smluvní strany srozuměny, což stvrzují podpisem této smlouvy. Součástí smlouvy jsou obchodní podmínky (na rubu smlouvy), dle kterých měsíční splátka v sobě zahrnuje splátku jistiny, úroku a úplaty (poplatku za správu úvěru) a RPSN při splatnosti úvěru na 13 měsíců činí 199,7 % a je sjednána fixně. Dlužník se zavazuje splácet úvěr v hotovosti věřiteli nebo do pokladny věřitele, případně bezhotovostním převodem.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že předmětná smlouva o úvěru je smlouvou o spotřebitelském úvěru podléhající režimu občanského zákoníku (§ 52 a násl. občanského zákoníku) a dále režimu zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (účinného do 31.12.2010) a obchodního zákoníku. Odvolací soud přisvědčuje rovněž správnému právnímu závěru soudu prvního stupně, že předmětná úvěrová smlouva není neurčitá ani nesrozumitelná a že je z ní seznatelné, co sjednaná plnění představují. Ze smlouvy je zcela jednoznačně zřejmé, že půjčená částka činí 20.000,-Kč a že dlužník se zavazuje vrátit spolu s touto půjčenou částkou dále 12.500,-Kč představující úrok a úplatu, označené ve smlouvě jako poplatek za správu úvěru, a že výše měsíčního poplatku činí 962,-Kč a výše jednotlivé měsíční (KSOS 38 INS 10801/2010) splátky činí 2.500,-Kč. Z ujednání ve smlouvě, že úrok činí 20 % z jistiny, lze výpočtem dovodit, že tento úrok činí částku 4.000,-Kč, zbývající částka ve výši 8.500,-Kč (z částky 12.500,-Kč) proto představuje úplatu za úvěr. Z první strany smlouvy, podepsané účastníky smlouvy, je zcela zřejmé, že její součástí jsou obchodní podmínky (na rubu smlouvy).

Odvolací soud přisvědčuje soudu prvního stupně v tom, že není důvodná námitka žalovaného, že smlouva je absolutně neplatná podle ust. § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na sjednanou výši roční procentní sazby nákladů na předmětný spotřebitelský úvěr (RPSN) ve výši 199,7 % nesprávně ztotožňovaný žalovaným s úrokem.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zjistil, že za poskytnutí úvěru ve výš 20.000,-Kč na 13 měsíců byly sjednány úroky dle ust. § 497 obchodního zákoníku ve výši 4.000,-Kč, úplata dle ust. § 499 obchodního zákoníku ve výši 8.500,-Kč (tyto celkem označené ve smlouvě částkou ve výši 12.500,-Kč jako poplatek za správu úvěru), a RPSN ve výši 199,7 % je uvedena v obchodních podmínkách na rubu předmětné smlouvy. Podle odvolacího soudu nelze roční sazbu procentních nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN) zaměňovat s úrokem dle ust. § 497 obchodního zákoníku, neboť zahrnuje veškeré náklady spojené s úvěry, a byť s její pomocí lze posuzovat výhodnost úvěru, nelze od ní odvozovat navýšení a ani z ní nelze jednoduše odvodit absolutní výši úroku pro úvěr s více než s jednou splátkou. K tomu odvolací soud poukazuje na ust. § 10 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, kterým byl zrušen zákon č. 321/2001 Sb. s účinností od 1.1.2011 a ze kterého vyplývá, že roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr se rovná současné hodnotě všech nákladů spotřebitele sjednaných mezi věřitelem a spotřebitelem ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a počítá se na roční bází podle vzorce uvedeném v příloze v č. 5 k tomuto zákonu (odstavec 1). Pro účely výpočtu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr se použijí celkové náklady úvěru pro spotřebitele s výjimkou nákladů splatných spotřebitelem v důsledku neplnění některého ze závazků stanovených ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a jiných nákladů než kupní ceny, které je spotřebitel povinen při koupi zboží nebo poskytnutí služeb zaplatit bez ohledu na to, zda je transakce uskutečněna s využitím spotřebitelského úvěru nebo bez jeho využití. Náklady na vedení účtu zaznamenávající platební transakce a čerpání, náklady na používání platebních prostředků pro platební transakce a čerpání a další náklady spojené s platebními transakcemi se zahrnují do celkových nákladů úvěru pro spotřebitele, s výjimkou případů, kdy je zřízení účtu nepovinné a náklady na tento účet byly samostatně uvedeny ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, nebo v jiné smlouvě uzavřené se spotřebitelem (odstavec 2). Výpočet roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr je založen na předpokladu, že spotřebitelský úvěr bude trvat po dohodnutou dobu a že věřitel a spotřebitel splní řádně a včas své povinnosti (odstavec 3). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že RPSN je jeden z řady ekonomických ukazatelů, který určitým způsobem vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. Prostřednictvím RPSN lze posoudit výhodnost spotřebitelského (KSOS 38 INS 10801/2010)

úvěru, tento ukazatel slouží především k porovnání jednotlivých úvěrů, které jsou spotřebiteli nabízeny. Ukazatel RPSN je svou konstrukcí odlišný od ukazatele roční úroková sazba (míra) , která se vypočte na základě zcela odlišného vzorce než je vzorec pro výpočet ukazatele RPSN. Jednomu a témuž spotřebitelskému úvěru tedy bude příslušet určitá hodnota ukazatele RPSN a určitá hodnota roční úrokové míry. Interpretace, že RPSN je roční úroková sazba, do jejíhož výpočtu jsou zahrnuty další platby související s úvěrem, je naprosto chybná. Z výše RPSN tedy jednoduše nelze zjistit výši roční úrokové míry a již vůbec nelze z její výše učinit závěr o neplatnosti smlouvy jako celku pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 39 občanského zákoníku.

K úplatě dle ust. § 499 obchodního zákoníku sjednané v předmětné smlouvě ve výši 8.500,-Kč odvolací soud uzavírá, že ust. § 499 obchodního zákoníku je ustanovením kogentním (§ 261 obchodního zákoníku) a upravuje úplatu za rezervování prostředků pro dlužníka, k němuž se úvěrovou smlouvu poskytovatel úvěru zavazuje až do doby, kdy bude požádán o úvěr, nebo pro jinou smluvenou dobu. Účelem této úplaty je kompenzovat věřiteli náklady vyplývající z povinnosti mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr. V posuzované věci však ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že hotovost (úvěr) ve výši 20.000,-Kč byla dlužníku předána při podpisu smlouvy, tedy k žádnému rezervování prostředků pro dlužníka nedošlo, a proto nárok na úplatu ve výši 8.500,-Kč žalobci nemohl vzniknout. Předmětné ujednání o úplatě je proto neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku), nezpůsobuje však neplatnost smlouvy jako celku, neboť tuto část smlouvy lze oddělit (§ 41 občanského zákoníku). V této souvislosti se odvolací soud zabýval i otázkou, zda se jedná pojmově o smlouvu o úvěru dle ust. § 497 obchodního zákoníku, když finanční prostředky byly věřitelem dlužníkovi fakticky předány při podpisu smlouvy, a v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 780/2010 ze dne 31.5.2011 (přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že je-li doba poskytnutí peněžních prostředků ve smlouvě sjednána k okamžiku podpisu smlouvy a tyto prostředky byly při podpisu smlouvy taktéž věřitelem dlužníkovi fakticky předány, uvedené bez dalšího neznamená, že jde o smlouvu o půjčce. Obsahuje-li smlouva podstatné části smlouvy o úvěru podle ust. § 497 obchodního zákoníku, nebrání tyto skutečnosti kvalifikaci takové smlouvy jako smlouvy o úvěru. V dané věci předmětná smlouva obsahuje podstatné části smlouvy o úvěru dle ust. § 497 obchodního zákoníku, tj. závazek věřitele poskytnout peněžní prostředky, určení výše peněžních prostředků a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit z poskytnutých prostředků úroky.

Odvolací soud se dále zabýval otázkou přiměřenosti výše sjednaných úroků z hlediska ust. § 3 odst. 1 (dle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy) a ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku (dle kterého spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech), dále ust. § 265 obchodního (KSOS 38 INS 10801/2010) zákoníku (dle kterého výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany). Odvolací soud se rovněž zabýval i absolutní neplatností smlouvy pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 39 občanského zákoníku (dle kterého neplatný je právní úkon, který svým obsahem anebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům).

Občanský zákoník ani jiný právní předpis neobsahuje definici pojmu dobré mravy. Tuto definici nelze odvodit ani z ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také v daném čase, na daném místě a ve vzájemném ujednání účastníků právního vztahu. Při hodnocení musí být brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 1526/2006 ze dne 26.2.2009, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dobrými mravy tedy lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku, je třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2444/2007 ze dne 24.3.2009 a sp. zn. 28 Cdo 4157/2008 ze dne 11.3.2009, obě přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Výkon práva může být přitom v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 občanského zákoníku, i když takové jednání vzešlo z obchodního závazkového vztahu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 756/2005 ze dne 27.6.2007, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). V rozporu s dobrými mravy je právní úkon, který neodpovídá mravních zásadám, popřípadě kulturním a společenským normám, které jsou obecně přijímány v určité společnosti a vytváří tak obecné mínění o tom, co je touto společností akceptovatelné a pokládané za poctivé a slušné jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy (KSOS 38 INS 10801/2010) musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky a bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 1583/2000 ze dne 10.4.2011, publikované v časopise Obchodní právo, svazek 5, ročník 2001). Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny předpoklady pro použití ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku a ust. § 39 občanského zákoníku, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze a v jejím rámci musí být zváženy všechny potřebné okolnosti případu. Rovněž zásady poctivého obchodního styku (§ 265 obchodního zákoníku) jsou institutem navazujícím na kategorii dobrých mravů, kterou dále rozvíjí. Jde o určitý soubor morálních pravidel, přece jen však jiného druhu, než je tomu v oblasti dobrých mravů. Jedná se o souhrn zásad, které nejsou právem definovány. Ustanovení § 265 obchodního zákoníku má na mysli jednání, které sice z pohledu dobrých mravů obstojí, které není v rozporu s právem, neobchází jej a není ani v rozporu s mravností, přesto však je přece jen ještě problematické. Nepochybně půjde o rozpor s morálkou o slabší intenzitě, než je tomu v případě rozporu s dobrými mravy. Tomu také odpovídá sankce, která je s tím spojena. Rozpor s poctivostí obchodování k neplatnosti právního úkonu nevede, jde o jednání platné, lze se však bránit jejich přiznání a výkonu.

Smlouva o úvěru dle ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku se podle ust. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem (tzv. absolutní obchod). Protože v posuzované věci jde o smluvní vztah se spotřebitelem, uplatní se ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, dle kterého je třeba na takovou smlouvu použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. V daném případě jde o úvěr spotřebitelský, takže je třeba zkoumat, zda předmětná smlouva odpovídá požadavkům zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (zrušeného zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů s účinností od 1.1.2011), jakož i ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku, které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech.

Podle § 55 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku ve znění účinném do 31.7.2010, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele.

Podle § 55 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.7.2010, ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Toto ustanovení o relativní neplatnosti bylo sice vypuštěno z občanského zákoníku novelou účinnou od 1.8.2010 (zákonem č. 155/2010 Sb.), tedy až po uzavření posuzované smlouvy ze dne 29.6.2010, přesto lze vycházet z absolutní neplatnosti, neboť toto ustanovení o relativní neplatnosti je, respektive bylo v příkrém rozporu s komunitárním právem. Navíc je třeba vyjít i z možného gramatického, logické a teologického výkladu (KSOS 38 INS 10801/2010) ust. § 40a občanského zákoníku, ve kterém je pouze na odkaz na § 55, který má však tři odstavce, přičemž důvod relativní neplatnosti zcela jistě nemůže být dán podle ust. § 55 odst. 3 občanského zákoníku, dle kterého v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Důvod relativní neplatnosti je tak dán pouze pro ust. § 55 odst. 2 občanského zákoníku, a tudíž je třeba neplatnost podle ust. § 55 odst. 1 občanského zákoníku považovat za neplatnost absolutní (srov. článek Jana Krampery, Neplatnost nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, publikovaný v Bulletinu advokacie, svazek 1, ročník 2009).

Podle ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Pokud se týká úroku, tento byl v posuzované věci sjednán ve výši 20 % z poskytnutého úvěru, tedy tj. z úvěru ve výši 20.000,-Kč splatného v 13 měsíčních splátkách, a to pevnou částkou ve výši 4.000,-Kč. Z uvedeného vyplývá, že byl sjednán ve výši méně než 20 % ročně. V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 (přístupném na webových stránkách Nejvyššího soudu) Nejvyšší soud České republiky uzavřel, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce (v dané věci) 9 až 15,5 % ročně, dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, za tohoto stavu věci je odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a proto ve smyslu ust. § 39 občanského zákoníku neplatné. Nejvyšší soud České republiky tedy posuzoval úrok ve výši 60 % ročně z půjčené částky, zatímco v posuzované věci byl sjednán úrok z půjčené částky ve výši méně než 20 % ročně. Odvolací soud má za to, že úroky v této výši nelze považovat za nepřiměřeně vysoké a již vůbec ne za lichvářské. V přezkoumávané věci úroky sjednané ve výši méně než 20 % ročně proto nejsou v rozporu s dobrými mravy, ani neznamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, takže není důvod považovat ujednání o úrocích za neplatné (§ 39 občanského zákoníku) a ani bránit jejich přiznání (výkon práva) pro rozpor s dobrými mravy, případně zásadami poctivého obchodního styku (§ 3 občanského zákoníku a § 265 obchodního zákoníku).

Námitku žalovaného, že předmětná smlouva je lichevní, neboť zneužívá anonymizovano tísně dlužníka, případně jeho nezkušenosti a lehkomyslnosti, přičemž hodnota poskytnutého úvěru je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, odvolací soud neshledává důvodnou. K tomu odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 ze dne 8.4.2003 (přístupné internetových stránkách www.nsoud.cz). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneuží anonymizovano něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné. Současně o lichevní smlouvu jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl nebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, (KSOS 38 INS 10801/2010) a tuto okolnost využil, jinými slovy vědomě a úmyslně těžil z nepříznivých osobních poměrů a vlastností druhé smluvní strany ve svůj prospěch. Uzavřel-li však někdo smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a druhá strana o jeho tísni nevěděla a nezneužila jí, je smlouva platná a lze od ní toliko odstoupit (§ 49 občanského zákoníku). Žalovaný k rozhodujícím skutečnostem o vědomosti žalobce ve smyslu shora uvedeném ničeho netvrdil, rovněž neargumentoval případným odstoupením dlužníka od předmětné smlouvy z důvodu tísně a nápadně nevýhodných podmínek. Jeho tvrzení tak bez dalšího neobstojí, a proto jsou zcela bez právního významu.

Na základě shora uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ust. § 219 o.s.ř. v části výroku I., v níž bylo určeno, že výše pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 10801/2009 za dlužníkem Václavem anonymizovano ještě činí 1.231,-Kč (představující zbývající úrok z částky 4.000,-Kč). Ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud změnil dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že žalobu, aby bylo určeno, že žalobce má za dlužníkem další pohledávku ve výši 2.619,40 Kč (představující zbývající část odměny z částky 8.500,-Kč), zamítl.

Odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, a proto nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně podle ust. § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 9.262,-Kč. Náklady řízení ve výši 9.262,-Kč představují 80,4 % nákladů řízení v celkové výši 11.520,-Kč jako nákladů právního zastoupení sestávajících se z odměny ve výši 9.000,-Kč (§ 8 vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění), paušální náhrady za dva úkony právní služby po 300,-Kč (převzetí zastoupení a vyjádření k žalobě), celkem 600,-Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), zvýšené o 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.920,-Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Žalobce se svou žalobou domáhal určení pohledávky ve výši 12.617,-Kč, byl úspěšný toliko co do částky 1.231,-Kč (9,8 %) a neúspěšný co do částky 11.386,-Kč (90,2 %), žalovaný má proto právo na náhradu nákladů řízení ve výši rozdílu, tj. 80,4 %. Povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 9.262,-Kč byla žalobci uložena k rukám advokáta žalovaného (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalovanému vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 4.399,50,-Kč představující 36 % z částky ve výši 12.220,80 Kč. Náklady řízení ve výši 12.220,80 Kč představují náklady právního zastoupení, tj. odměnu ve výši 9.000,-Kč (§ 8 vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění), paušální náhradu za dva úkony právní služby po 300,-Kč (odvolání a účast u jednání odvolacího soudu), celkem 600,-Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), polovinu náhrady za ztrátu času strávenou na cestě z místa sídla advokáta žalovaného do sídla odvolacího soudu a zpět za 4 započaté půlhodiny po 100,-Kč, tj. celkem 200,-Kč (§ 14 odst. 1 a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění) (KSOS 38 INS 10801/2010) a dále polovinu cestovného z částky ve výši 768,-Kč, tj. 384,-Kč, z místa sídla advokáta žalovaného do sídla odvolacího soudu a zpět, osobním vozidlem zn. Škoda Octavia RZ 3M54180, celkem 120 km, při průměrné spotřebě 7,7 litrů na 100 km a ceně pohonných hmot (benzin Natural 95) 34,90 Kč za jeden litr (§ 13 odst. 1 vyhl. č. 176/2006 Sb., v platném znění, § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhl. č. 429/2001 Sb.) s přihlédnutím k tomu, že žalovaný účtoval tytéž náklady odvolacího řízení, tj. náhradu za ztrátu času a cestovné, v řízení vedeném u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 VSOL 49/2011 konaném téhož dne, zvýšené o 20 % DPH ve výši 2.036,-Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). V odvolacím řízení byl žalobce úspěšný toliko co do částky 1.231,-Kč (32 %) a neúspěšný co do částky 2.619,40 Kč (68 %), žalovaný má proto vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši rozdílu, tj. 36 %. Rovněž povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení byla žalobci uložena k rukám advokáta žalovaného (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku, výroku I., n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Proti tomuto rozsudku, výroku II., l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Proti tomuto rozsudku, výroku III. a IV., n e n í dovolání přípustné.

Nesplní-li povinný dobrovolně a ve stanovené lhůtě to, co mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Olomouci dne 4. ledna 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu