11 VSOL 33/2015-108
38 ICm 1876/2011 11 VSOL 33/2015-108 (KSOS 38 INS 7922/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v právní věci žalobce Mgr. Ivo Tichovského, se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, insolvenčního správce dlužníka MONTÁŽE REOL s.r.o., se sídlem Karviná, Fryštát, Masarykovo náměstí 6/5, PSČ 733 01, IČ: 28565444, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, proti žalovaným 1) Josefu Mudříkovi, bytem Orlová-Lutyně, Masarykova 1024, PSČ 735 14, 2) Evě Olszarové, bytem Karviná-Nové Město, Závodní 2453/28, PSČ 735 06, 3) René Lipovskému, bytem Karviná, Haškova 662, PSČ 734 01, o neúčinnost právního úkonu, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka MONTÁŽE REOL s.r.o., se sídlem Karviná, Fryštát, Masarykovo náměstí 6/5, PSČ 733 01, IČ: 28565444, vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 7922/2010, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.9.2014, č.j. 38 ICm 1876/2011-65, (KSOS 38 INS 7922/2010)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že právní úkon dlužníka spočívající ve výplatě odměny jednatelů dne 31.12.2009 na základě výdajového pokladního dokladu bez čísla v částce 451.461 Kč žalovanému 1), v částce 601.948 Kč žalovanému 2) a v částce 451.462 Kč žalovanému 3), je vůči věřitelům uplatňujícím v insolvenčním řízení dlužníka MONTÁŽE REOL s.r.o. svá práva neúčinným právním úkonem (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci na účet majetkové podstaty dlužníka MONTÁŽE REOL s.r.o. celkovou částku 1.504.871 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení za období od 16.6.2011 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dne 15.7.2010 bylo zahájeno insolvenčního řízení ve věci dlužníka MONTÁŽE REOL s.r.o., usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.11.2010 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.1.2011 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Společnost dlužníka byla zapsána do obchodního rejstříku dne 12.11.2008, od vzniku společnosti dosud jsou žalovaní zapsáni jako jednatelé dlužníka a každý z jednatelů jedná jménem společnosti samostatně. Jednatelé jsou současně společníky dlužníka. V účetnictví dlužníka je na základě tří výdajových pokladních dokladů bez čísla zaznamenaná výplata odměny jednatelů v celkové výši 1.504.871 Kč, výdajové pokladní doklady zní na částky 451.461 Kč ve prospěch žalovaného 1), 601.948 Kč ve prospěch žalované 2) a 451.462 Kč ve prospěch žalovaného 3). Výzvou ze dne 1.6.2011 insolvenční správce vyzval žalované 1) až 3) k úhradě vyplacené odměny do majetkové podstaty dlužníka. Obžalobou doručenou Okresnímu soudu v Karviné dne 2.7.2012, vedenou pod sp.zn. 8T 35/2012, byli žalovaní 1) až 3) obžalováni z přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dlužníka dle ust. § 254 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 24.10.2012 trestní stíhání obžalovaných-žalovaného 1) a žalované 2)-dle ust. § 307 odst. 1 trestního řádu podmíněně zastavil a dle ust. § 307 odst. 3 trestního řádu každému z obžalovaných stanovil zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců. Žalovaný 3) byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24.10.2012, sp.zn. 8T 35/2012, uznán vinným, že od 4.11.2008 do ledna 2011 v Karviné, okres Karviná, jako jednatel společnosti MONTÁŽE REOL s.r.o. (KSOS 38 INS 7922/2010) spolu s dalšími dvěma pachateli vědomě v rozporu s ust. § 35 a následujících obchodního zákoníku a ust. § 1 odst. 2, písm. a), odst. 2, odst. 4 a následujících zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nevedli řádně účetnictví společnosti, neboť v účetním deníku nenechali zaevidovat jednat poskytnuté půjčky v celkové výši 2.530.000 Kč a jejich následné splacení, což nedoložili doklady o jejich poskytnutí, jednak nájem osobních motorových vozidel, včetně úhrady nájmu a následného zaevidování knihy jízd o jejich provozu, v důsledku čehož následně nechali v účetním deníku a v pokladním deníku nepravdivě zaznamenat vyplacení odměny jednatelům ke dni 31.12.2009 v celkové výši 1.504.871 Kč, což doložili nepravdivými výdajovými pokladními doklady o vyplacení těchto odměn, a to ve výši 451.461 Kč dalšímu pachateli (žalovanému 1/), ve výši 451.462 Kč obžalovanému Petru Lipovskému (žalovanému 3/), ve výši 601.948 Kč další pachatelce (žalované 2/), ač jim nebyly vyplaceny, dále vyhotovili nepravdivé doklady o vzniku pracovního poměru další pachatelky ke dni 1.12.2008 a o následném měsíčním vyplácení mzdy za rok 2009, ač ve společnosti nevykonávala žádnou činnost jako zaměstnanec, taktéž nepravdivě v účetním deníku uvedli, že jejich vklady jako společníků byly v plné výši uhrazeny ke dni 4.11.2008, ač k tomuto dni nebyly uhrazeny, neboť měly být splaceny ve výši 50 % až dne 5.11.2008, čímž znemožnili kontrolu hospodaření podnikání této společnosti ustanovenému insolvenčnímu správci z důvodu zjištění rozsahu majetkové podstaty úpadce za účelem ověření reálnosti následného poměrného uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka a současně znemožnili dovození dalších důsledků z řádného prověřování nakládání s finančními prostředky společnosti, tedy nevedli účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku, nebo k jejich kontrole, ač byli k tomu dle zákona povinni, v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech, uvedli nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a ohrozili tak majetková práva jiného, čímž žalovaný 3) spáchal přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle ust. § 254 odst. 1 trestního zákoníku a za to byl odsouzen dle ust. § 254 odst. 1 trestního zákoníku za použití ust. § 67 odst. 2, písm. b), odstavec 3 trestního zákoníku. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce je ve věci aktivně věcně legitimován dle ust. § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ) a žaloba byla podána ve lhůtě dle ust. § 239 odst. 3 IZ. Soud prvního stupně konstatoval, že je vázán výše uvedeným trestním rozsudkem Okresního soudu v Karviné a závěry v něm uvedenými v rozsahu, v jakém je rozhodnutí vydané v trestním řízení rozhodující pro hypotézu právní normy řízení civilního. Proto vycházel ze zjištění učiněného v trestním řízení a obsaženého ve skutku trestního rozsudku, že obžalovaní-žalovaní 1) až 3)-byli odsouzeni mimo jiné pro skutek, že nechali nepravdivě zaznamenat vyplacení odměny jednatelům ke dni 31.12.2009, ačkoliv k výplatě odměny jednatelům-žalovaným 1) až 3)-nedošlo. Jelikož dlužníkem nebyl učiněn žádný právní úkon, který by mohl být neúčinným, žalobu žalobce zamítl a z důvodu nadbytečnosti neprovedl navrhovaný důkaz výslechem svědkyně Marie Janíkové. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle ust. § 142 odst. (KSOS 38 INS 7922/2010)

1 o.s.ř. s tím, že žalovaní byli v řízení plně úspěšní, podle obsahu spisu jim však náklady v řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítal, že z účetních dokladů dlužníka vyplývá nárok uplatněný žalobou, neboť výplaty odměn jednatelů byly v účetnictví dlužníka zaúčtovány. Dále namítal, že soud prvního stupně překročil meze vázanosti soudu rozhodnutím jiného orgánu dle ust. § 135 o.s.ř. a uvedl, že trestní stíhání žalovaných sám inicioval a trestní oznámení primárně sledovalo postih pro trestné činy úpadkové, pro trestný čin poškozování věřitele, případně pro trestný čin zvýhodňování věřitele, neboť žalovaní nejprve uváděli, že předmětné částky byly odměnou jednatelů, poté tvrdili, že šlo odměny zaměstnanců na černo a následně uváděli, že šlo o vypořádání nevyúčtovaných cestovních náhrad, popřípadě nájmu vozidel atd. Není přitom podstatné, zda šlo o vyplacení cestovních náhrad, nájmu vozidel, či o úhradu jiného závazku, nýbrž podstatná je skutečnost, že v úpadkové situaci dlužník nemohl žádný závazek žalovaným v celém rozsahu vyplatit a ostatním věřitelům nevyplatit ničeho. Svědkyně Marie Janíková v trestním řízení vypověděla, že jí žádný z jednatelů nikdy nepředložil smlouvy o nájmu vozidel, a proto nikdy nájmy vozidel nezaúčtovala a dále vypověděla, že jí v lednu 2011 všichni žalovaní sdělili, že si vyplatili odměny, a to žalovaný 1) ve výši 451.461 Kč, žalovaná 2) ve výši 601.498 Kč a žalovaný 3) ve výši 451.462 Kč, a jelikož jí žádné doklady o výplatě částek nepředložili, vypsala výdajové pokladní doklady, které předala žalovanému 1), aby je doplnil o datum vyplacení a o podpisy příjemců. Vyplacením odměn žalovaní reagovali na její upozornění, že účetně v pokladně dlužníka přebývá částka 1.500.000 Kč. Trestní soud přitom vyšel ze zcela účelové obhajoby žalovaných a dospěl k překvapivému závěru, že jsou vinni, nikoliv však tím, že upřednostnili sebe před ostatními věřiteli, nýbrž tím, že místo správného zaúčtování osobních půjček a nájmů osobních automobilů nesprávně zaúčtovali vyplacení odměn jednatelů, ke kterému ve skutečnosti nemělo dojít. Trestní soud přitom ve výroku rozsudku konstatoval, že žalovaní poskytnutí půjček a jejich splácení nedoložili. Žalobce neměl možnost rozsudek trestního soudu napadnou odvoláním, neboť v trestním řízení mu nebylo přiznáno postavení poškozeného a i v tomto procesním postavení by mohl napadnout toliko výrok o náhradě škody, resp. jeho absenci. Přesto soud prvního stupně neprovedl výslech svědkyně Marie Janíkové, který je pro posouzení vyplacení odměn klíčový. Nepřípadné se jeví i odůvodnění napadeného rozsudku v části, kdy soud prvního stupně uzavřel, že se žalobce měl domáhat náhrady škody po žalovaných. Pokud by totiž žalovaní dlužníku svým jednáním způsobili škodu, nepochybně by trestním soudem nebyli odsouzeni za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle ust. § 254 odst. 1 trestního zákona, nýbrž za trestný čin, jehož podstatou by bylo manko v pokladně dlužníka, například pro porušování povinností při správě cizího majetku, či zpronevěru. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě se v celém rozsahu vyhovuje. (KSOS 38 INS 7922/2010)

Žalovaní se k odvolání nevyjádřili.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je v posuzované věci občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.) a po jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 20.7.2011 původně na základě tří samostatných žalob proti jednotlivým žalovaným, jimiž se žalobce domáhal určení, že právní úkon dlužníka spočívající ve výplatě odměny jednatelů-žalovaných dne 31.12.2009 na základě výdajových pokladních dokladu bez čísla v částce 451.461 Kč žalovanému 1), v částce 601.948 Kč žalované 2) a v částce 451.462 Kč žalovanému 3), je vůči věřitelům uplatňujícím svá práva v insolvenčním řízení dlužníka MONTÁŽE REOL s.r.o. neúčinným právním úkonem a současně se domáhal, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci na účet majetkové podstaty dlužníka každý výše uvedenou částku se zákonným úrokem z prodlení od 16.6.2011 do zaplacení. Žalobce žaloby odůvodnil tvrzením, že dne 15.7.2010 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka MONTÁŽE REOL s.r.o., usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.11.2010 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka MONTÁŽE REOL s.r.o. a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.1.2011 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Žalobce při výkonu své funkce prověřil účetnictví dlužníka a zjistil, že dne 31.12.2009 si z pokladny dlužníka vyplatil (KSOS 38 INS 7922/2010)

žalovaný 1) částku 451.461 Kč, žalovaná 2) částku 601.948 Kč a žalovaný 3) částku 451.462 Kč, ve všech případech se jednalo o výplatu odměny jednatele, přičemž v účetnictví dlužníka se žádná smlouva o výkonu funkce jednatele uzavřená se žalovanými nenacházela. Dlužník přitom faktickou podnikatelskou činnost ukončil k datu 31.12.2009. Žalovaní coby jednatelé dlužníka jsou ve vztahu k dlužníkovi dle ust. § 66a obchodního zákoníku osobami tvořícími koncern. Výplatou odměn jednatelů došlo ke zvýhodnění žalovaných na úkor ostatních věřitelů, neboť se jim dostalo vyššího uspokojení, než by dosáhli v konkursu. Částky na odměnu si vyplatili v den faktického ukončení činnosti dlužníka, jehož hospodářská situace se až do zjištění úpadku nijak nezměnila a je nepochybné, že se tak stalo v době, kdy dlužník byl v úpadku. Jelikož účetnictví neobsahuje smlouvu o výkonu funkce jednatele uzavřenou se žalovanými, pak je možné, že výplata uvedené částky je rovněž úmyslně zkracujícím úkonem. Žalobce dne 1.6.2011 vyzval žalované k úhradě vyplacených částek do majetkové podstaty do 15.6.2011, žalovaní však částku do majetkové podstaty nezaplatili. Žalobce vyslovil názor, že je nepodstatné, zda šlo o výplatu odměny jednatelů, vrácení půjčky nebo úhradu nájemného za pronájem motorových vozidel s tím, že podstatné je pouze to, že v úpadkové situaci dlužníka tento nemohl některému z věřitelů uhradit celý závazek a ostatním věřitelům neuhradit ničeho. Soud prvního stupně usnesením ze dne 17.6.2014, č.j. 38 ICm 1876/2011-44, spojil řízení proti jednotlivým žalovaným ke společnému projednání. Žalovaní se domáhali zamítnutí žaloby s odůvodněním, že se na úkor dlužníka ani věřitelů neobohatili. Žalovaný 1) připustil, že v účetnictví dlužníka byly nesrovnalosti, finanční prostředky, které v pokladně dlužníka chyběly, byly využity na mzdy zaměstnanců a na provoz služebních vozidel, jež jednatelé nezanesli do účetnictví, k výplatě těchto finančních prostředků jako odměny jednatelů však nedošlo. Žalovaná 2) se k žalobě vyjádřila tak, že veškeré činnosti ve firmě dlužníka za ni prováděl její manžel. Žalovaný 3) uvedl, že poté, co byli žalovaní jako jednatelé dlužníka vyzváni insolvenčním správcem k tomu, aby zdůvodnili chybějící peníze v pokladně dlužníka, rozhodli se spolu s účetní dlužníka situaci vyřešit výpisem výdajových pokladních dokladů znějících na celkovou částku 1.504.871 Kč tak, aby formálně bylo účetnictví společnosti dlužníka v pořádku, nikoliv proto, aby zbohatli. Soud prvního stupně věc projednal u jednání dne 29.9.2014 za účasti všech účastníků, ve věci provedl dokazování listinami, zamítl důkazní návrh žalobce na výslech účetní společnosti dlužníka Marie Janíkové a poté ve věci rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

Odvolací soud doplnil a zopakoval dokazování čtením podstatného obsahu následujících listin ze spisu Okresního soudu v Karviné, sp.zn. 8T 35/2012: -rozsudku ze dne 24.10.2012, č.j. 8T 35/2012-861, z něhož přejímá jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně s tím doplněním, že rozsudek nabyl právní moci dne 19.2.2013, -usnesení ze dne 24.10.2012, č.j. 8T 35/2012-866, z něhož zjistil, že trestní stíhání obžalovaných-žalovaného 1) a žalované 2)-bylo dle ust. § 307 odst. 1 trestního řádu podmíněně zastaveno, a to pro skutek, že od 4.11.2008 do ledna 2011 (KSOS 38 INS 7922/2010) v Karviné, okres Karviná a jinde, jako jednatelé společnosti MONTÁŽE REOL s.r.o. spolu s dalším pachatelem vědomě v rozporu s ust. § 35 a následující zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a ust. § 1 odst. 2, písm. a) odst. 2, odst. 4 a následujících zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nevedli řádně účetnictví společnosti, neboť v účetním deníku nenechali zaevidovat jednak poskytnuté půjčky v celkové výši 2.530.000 Kč a jejich následné splacení, což ani nedoložili doklady o jejich poskytnutí, jednak nájem osobních motorových vozidel, včetně úhrady nájmu a následného nevedení knihy jízd o jejich provozu, v důsledku čehož následně nechali v účetním deníku a pokladním deníku nepravdivě zaznamenat vyplacení odměny jednatelům ke dni 31.12.2009 v celkové výši 1.504.871 Kč, což doložili nepravdivými výdajovými pokladními doklady o vyplacení těchto odměn, a to ve výši 451.461 Kč Josefu Mudříkovi, ve výši 451.462 Kč dalšímu pachateli, ve výši 601.948 Kč Evě Olszarové, ač jim nebyly vyplaceny, dále vyhotovili nepravdivé doklady o vzniku pracovního poměru Evy Olszarové ke dni 1.12.2008 a o následném měsíčním vyplácení mzdy za rok 2009, ač ve společnosti nevykonávala žádnou činnosti jako zaměstnanec, taktéž nepravdivě v účetním deníku uvedli, že jejich vklady jako společníků byly v plné výši uhrazeny ke dni 4.11.2008, ač k tomuto dni nebyly uhrazeny, neboť měly být splaceny ve výši 50 % až dne 5.11.2008, čímž znemožnili kontrolu hospodaření podnikání této společnosti ustanovenému insolvenčnímu správci úpadce MONTÁŽE REOL s.r.o. Mgr. Ivo Tichovskému z důvodu zjištění rozsahu majetkové podstaty úpadce za účelem ověření reálnosti následného poměrného uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka a současně znemožnili vyvození dalších důsledků z řádného prověření nakládání s finančními prostředky společnosti, v čem je spatřován přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Podle ust.§ 307 odst. 3 tr. řádu se každému z obžalovaných stanoví zkušební doba v trvání jednoho roku a tří měsíců. Usnesení nabylo právní moci dne 24.10.2012, -usnesení ze dne 7.5.2014, č.j. 8T 35/2012-923, z něhož zjistil, že obžalovaná-žalovaná 2) se podle ust. § 308 odst. 1 trestního řádu ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání dle usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 24.10.2012, č.j. 8T 35/2012-866, osvědčila. Usnesení nabylo právní moci dne 11.7.2014.

Odvolací soud dále doplnil dokazování čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 29.11.2011, č.j. KRPT-31974-72/TČ-2011-070381 a úředního záznamu o doplnění podaného vysvětlení ze dne 25.4.2012, č.j. KRPT-31974-208/TČ-2011-070381, ze spisu Okresního soudu v Karviné, sp.zn. 8T 35/2012 a z těchto listin zjistil, že Marie Janíková u policejního orgánu v rámci podaného vysvětlení v trestní věci žalovaných uvedla, že vedla účetnictví firmy dlužníka MONTÁŽE REOL s.r.o., o vyplacení odměn jednatelů v roce 2009 má pouze zprostředkované informace, u výplaty odměn přítomna nebyla. V lednu 2011 jí žalovaní sdělili, že si v roce 2009 vyplatili odměny, což jí nijak nedoložili, proto částky zaúčtovala dodatečně do roku 2009 k datu 31.12.2009, neboť jinak již částky zaúčtovat nebylo možné. Vypsala výdajové pokladní doklady se jmény žalovaných (KSOS 38 INS 7922/2010) a jimi uváděnými částkami a předala je žalovanému 1), aby doklady doplnil o datum vyplacení, které neznala a zajistil jejich podpis. Výdajové doklady jí vyplněné vráceny nebyly. Vyplacením odměn žalovaní jako jednatelé dlužníka řešili nesrovnalosti ve stavu pokladny-přebytek, na nějž je upozornila. Zda si žalovaní odměny skutečně vyplatili, svědkyně nevěděla.

Odvolací soud po doplnění dokazování čtením úředních záznamů o podaném vysvětlení ze dnů 29.11.2011 a 25.4.2012 shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že provedení důkazu výslechem svědkyně Marie Janíkové by bylo nadbytečné, v rozporu se zásadou ekonomie řízení. Ze záznamů o podaném vysvětlení vyplývá, že svědkyně přímé poznatky o tvrzeném vyplacení odměn jednatelům-žalovaným z pokladny dlužníka MONTÁŽE REOL s.r.o. nemá, při sestavování účetnictví dlužníka vycházela pouze ze zprostředkovaných informací od žalovaných, u vyplacení odměn nebyla přítomna a neví, zda k vyplacení odměn skutečně došlo či nikoliv a kdy se tak případně mělo stát.

Ostatní skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně považuje odvolací soud za správná, a proto na ně pro stručnost odkazuje a činí z nich své právní závěry.

Podle ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř., soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

Podle ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř., jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něj vychází.

Podle § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 237 odst. 1 IZ, povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Předmětem zákonné úpravy v ustanovení § 135 o.s.ř. je posuzování předběžných otázek v situacích, v nichž je k rozhodnutí o nich oprávněný jiný orgán (soud, orgán státní správy). Jde o takové právní otázky, které samy osobě nejsou předmětem řízení, ale na jejich řízení je závislé rozhodnutí soudu o meritu věci. Ustanovení § 135 o.s.ř. upravuje v odstavci 1 případy, při nichž se soud musí bezvýhradně řídit rozhodnutím příslušného orgánu a v odstavci 2 případy, při nichž umožňuje soudu samostatně si posoudit předběžnou otázku ve všech ostatních (KSOS 38 INS 7922/2010) případech, v nichž je jinak oprávněn rozhodnout příslušný orgán. Též se stanoví míra závaznosti rozhodnutím tohoto orgánu pro soud, předchází-li takové rozhodnutí závěru soudního řízení. V ustanovení § 135 o.s.ř. zákon zakotvuje v civilním řízení samostatnou prejudici otázek týkajících se spáchání trestného činu, přestupku nebo jiného správního deliktu konkrétní osobou. Předmětem vázanosti soudu je tu pozitivní pravomocné rozhodnutí o deliktu a osobě delikventa; soud však není vázán zastavením trestního stíhání, důsledky amnestie či promlčení deliktu. Vázanost soudu deliktními rozhodnutími má ten důsledek, že soud musí vyčkat na tato rozhodnutí vydaná v příslušném řízení a civilní soud je vázán výrokem o deliktu i popisem skutku jej naplňujícího a prokázaného v příslušeném řízení. Jestliže bylo o deliktu v trestním nebo správním řízení rozhodnuto jinak než podle odstavce 1, soud je oprávněn provádět o předmětném skutku dokazování v civilním soudním řízení. S určitou opatrností je třeba přistupovat k situaci blízké vázanosti jiným rozhodnutím, při níž soud (slovy zákona) z rozhodnutí vydaného jiným orgánem vychází. Je nutné zvážit, zda jsou skutková zjištění a právní posouzení jiného orgánu způsobilá ve vztahu k předběžné otázce nahradit dokazování před soudem.

Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně pochybil, pokud uzavřel, že všichni žalovaní byli trestním rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24.10.2012, č.j. 8T 35/2015-861, pravomocně uznáni vinnými skutkem, že nechali v účetním deníku a v pokladním deníku nepravdivě zaznamenat vyplacení odměny jednatelům ke dni 31.12.2009 v celkové výši 1.504.871 Kč, ačkoliv jim odměny nebyly vyplaceny . Tento odsuzující rozsudek se týká toliko žalovaného 3) René Lipovského a pouze ve vztahu k tomuto žalovanému soud prvního stupně správně vycházel z vázanosti rozhodnutím trestního soudu dle ust. § 135 odst. 1 o.s.ř., včetně vázanosti popisem skutku, jež je součástí výroku o vině. K vázanosti civilního soudu rozsudkem vydaným v trestním řízení Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 16.7.2014, sp.zn. 28 Cdo 273/2014 (které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR), uzavřel, že soudy jsou v občanském soudním řízení vázány výrokem o vině pravomocného rozsudku o spáchání trestného činu v rozsahu daným tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Závěry o konkrétním jednání pachatele, jímž byla naplněna skutková podstata trestného činu, obsažené ve výroku o vině trestního rozsudku, pak představují v občanském soudním řízení zásadně vyřešenou předběžnou otázku a bylo by tudíž ve zjevném rozporu s ust. § 135 odst. 1, jestliže by soud učinil zjištění o tom, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal, neslučitelná s obsahem výroku pravomocného rozsudku o spáchání trestného činu . Dle skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku k vyplacení odměny jednatelům nedošlo, a proto soud prvního stupně ve vztahu k žalovanému 3), ve vztahu k němuž je vázán výše uvedeným odsuzujícím rozsudkem, správně uvedl, že nedošlo-li k tvrzenému právnímu úkonu, nelze rozhodovat ani o jeho neúčinnosti.

Ve vztahu k žalovaným 1) a 2) nelze z vázanosti rozhodnutím v trestním řízení vycházet, neboť trestní stíhání žalovaných 1) a 2) bylo podmíněně zastaveno (KSOS 38 INS 7922/2010) a vázanost rozhodnutím trestního soudu dle ust. § 135 odst. 1 o.s.ř. se vztahuje pouze na odsuzující rozsudek, nikoliv na zprošťující rozsudek, případně na jiná rozhodnutí vydaná v trestním řízení. Odvolací soud však uzavírá, že jsou splněny podmínky proto, aby civilní soud rozhodující v posuzované věci z usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 24.10.2012, sp. zn. 8T 35/2012-866, o podmíněném zastavení trestního stíhání žalovaných 1) a 2) ve smyslu ust. § 135 odst. 2 o.s.ř. vycházel. Vychází přitom ze závěru, že podmíněné zastavení trestního stíhání se týká téhož skutku, pro nějž byl žalovaný 3) uznán vinným výše citovaným trestním rozsudkem, rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání žalovaných 1) a 2) bylo vydáno ve stejném trestním řízení a po shodném dokazování jako výše uvedený odsuzující rozsudek, přičemž podmínkou takového rozhodnutí bylo doznání obžalovaných (§ 307 odst. 1, písm. a/ trestního řádu). Ke stanovisku, že je vhodné, aby různé soudy v různých věcech neřešily jako předběžnou stejnou otázku rozdílně, dospěl rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 12.6.2014, sp.zn. 25 Cdo 1037/2014, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud i ve vztahu k žalovaným 1) a 2) vychází ze závěru, že k tvrzenému právnímu úkonu-vyplacení odměn jednatelům-žalovaným 1) a 2)-nedošlo, a proto nelze rozhodovat o jeho neúčinnosti. Tento závěr odvolacího soudu nemohl zvrátit ani žalobcem navrhovaný důkaz výslechem svědkyně Marie Janíkové, která přímé poznatky o vyplacení odměn jednatelům dlužníka nemá (viz. odůvodnění výše).

Nelze přisvědčit argumentaci žalobce, že není podstatné, o jaký konkrétní úkon žalovaných se jednalo, tj. zda šlo fakticky o vyplacení odměn jednatelů, či o vyplacení cestovních náhrad, nájmu vozidel, nebo o úhradu jiného závazku, nýbrž podstatná je skutečnost, že v úpadkové situaci dlužník nemohl žádný závazek žalovaným v celém rozsahu vyplatit a ostatním věřitelům nevyplatit ničeho. Soud rozhodující v incidenčním sporu je totiž vázán žalobou, včetně skutku a petitu v ní vymezeného a tuto žalobu nemůže překročit a rozhodnout o jiném skutku, než byl předmětem žaloby (§ 153 odst. 2 o.s.ř.).

Soud prvního stupně rozhodl správně, dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť v řízení byli plně úspěšní žalovaní, jimž by náleželo právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, v řízení před soudem prvního stupně však žalovaným náklady nevznikly.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal, neboť žalovaní byli v odvolacím řízení plně úspěšní (KSOS 38 INS 7922/2010) a náleželo by jim právo na plnou náhradu účelných nákladů odvolacího řízení, žalovaným však podle obsahu spisu v odvolacím řízení náklady nevznikly.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 16. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu