11 VSOL 30/2013-20
30 ICm 160/2013 11 VSOL 30/2013-20 (KSBR 30 INS 15549/2012)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v právní věci žalobce JUDr. Petra Bohatého, se sídlem Loděnice 177, PSČ 601 75, insolvenčního správce dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Pohořelice, Pšeničná 84, PSČ 691 23, proti žalovanému Radimu anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Ukrajinská 5, PSČ 625 00, zastoupenému JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Brno, Špitálka 23b, PSČ 602 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.2.2013, č.j. 30 ICm 160/2013-10,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně řízení o určení pravosti vykonatelné pohledávky zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že řízení ve věci zastavil, neboť žalobce vzal žalobu v celém rozsahu zpět (§ 96 odst. 1, odst. 2 o.s.ř.). Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 1, písm. c) o.s.ř. s tím, (KSBR 30 INS 15549/2012) že podle tohoto zákonného ustanovení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže bylo řízení zastaveno. Podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků dle ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. neshledal.

Proti tomuto usnesení, a to výslovně proti výroku II., o náhradě nákladů řízení, podal žalovaný odvolání, jímž se domáhal změny nákladového výroku tak, že se mu přiznává náhrada nákladů řízení v plné výši. Žalovaný poukázal na ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. a uvedl, že v daném případě je třeba aplikovat větu první tohoto zákonného ustanovení, neboť jediným důvodem, proč bylo řízení zastaveno, byl procesní postup žalobce, na něhož je třeba pohlížet jako na účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Pokud by žalobce nevzal návrh zpět, byl by neúspěšný, čehož si byl vědom. Vyslovil názor, že je třeba hodnotit postup žalobce jako insolvenčního správce již od okamžiku popření předmětné pohledávky na přezkumném jednání s tím, že popěrný úkon byl nedůvodný a nelze přehlížet pochybení insolvenčního správce a nadřazovat jeho zájmy zájmu oprávněného věřitele, který svou pohledávku řádně a včas uplatnil a nedůvodným postupem žalobce mu vznikly nemalé finanční náklady, které musel vynaložit na ochranu svých práv.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. ve výroku o nákladech řízení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a, odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval odvolací jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně 11.1.2013 se žalobce domáhal určení, že pohledávka žalovaného Radima Medka přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka Petra anonymizovano , vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 15549/2012, není v rozsahu částky 1.200.000 Kč po právu. Žalobu odůvodnil tím, že jako insolvenční správce popřel tuto vykonatelnou pohledávku žalovaného u přezkumného jednání 11.12.2012, neboť ji žalovaný řádně nedoložil vlastní směnkou, a proto nemohl přezkoumat směnku z hlediska předepsaných náležitostí a nemohl spolehlivě zjistit, zda majitelem směnky je i nadále žalovaný a zda nebylo na směnečný dluh plněno. Podáním doručeným soudu prvního stupně 11.2.2013 se ve věci vyjádřil žalovaný tak, že žaloba je nedůvodná a navrhl její zamítnutí. Podáním doručeným soudu prvního stupně 19.2.2013 vzal žalobce žalobu výslovně a v celém rozsahu zpět, aniž by zpětvzetí žaloby odůvodnil. (KSBR 30 INS 15549/2012)

Podle ustanovení § 146 odst. 2 věty první o.s.ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Podle věty druhé téhož zákonného ustanovení, byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný.

Podle ustanovení § 202 odst. 1 věty první IZ, ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Podle ustanovení § 202 odst. 2 IZ, náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.

Za situace, kdy dojde k zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, musí soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle shora citovaného zákonného ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. posoudit, který z účastníků zastavení řízení zavinil, a to výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Nárok na náhradu nákladů řízení je totiž nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, nýbrž z práva procesního. Na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, je proto nutno usuzovat výlučně z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatnění nebo bránění svého práva. Žalobce zastavení řízení nezavinil, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. Zavinění žalovaného na zastavení řízení je pak vždy dáno v případě, kdy žalovaný po zahájení řízení uspokojil v řízení uplatněný žalobní požadavek, a to bez ohledu na to, zda k tomu měl či neměl právní povinnost. V těchto případech pak má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady účelně vynaložené k uplatnění jeho práva.

Soud prvního stupně tudíž postupoval nesprávně podle ustanovení § 146 odst. 1, písm. c) o. s. ř., ačkoliv měl správně aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. a zabývat se procesním zaviněním účastníků ve vztahu k zastavení řízení.

V posuzovaném případě vzal žalobce žalobu zpět, aniž by zpětvzetí žaloby odůvodnil, za této situace je třeba uzavřít, že zastavení řízení zavinil z procesního hlediska žalobce. Podle ustanovení § 146 odst. 2 věty prvé o.s.ř. by tudíž měl žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobce je však insolvenčním správcem, proti kterému nemá žádný z účastníků dle ustanovení § 202 odst. 1, věty první IZ právo na náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 IZ, podle něhož náklady řízení, které vznikly (KSBR 30 INS 15549/2012) zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit, a to s negativním závěrem.

Zaviněním ve smyslu citovaného zákonného ustanovení se rozumí porušení procesních povinností vyplývajících insolvenčnímu správci ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených mu soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti. Náhodou se pak rozumí objektivní událost. V této souvislosti je třeba poukázat na okolnost, že v řízení o určení neexistence pohledávky je účastníkem řízení vždy insolvenční správce, na kterého přechází oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti podle insolvenčního zákona a jiných právních předpisů, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do majetkové podstaty. Při výkonu funkce je správce povinen postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením svých povinností. Činnost insolvenčního správce pak směřuje k cíli insolvenčního řízení, kterým je uspořádání majetkových poměrů dlužníka zákonem stanoveným způsobem. Okolnost, za kterých insolvenční správce ve sporu vystupuje, pak zákonodárce zohlednil ve shora uvedeném ustanovení § 202 odst. 1, větě první IZ.

Ačkoliv zpětvzetí žaloby z procesního hlediska zavinil žalobce, je třeba v tomto incidenčním řízení o určení pravosti pohledávky o nákladech řízení rozhodnout podle § 202 odst. 1 věty, první IZ, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému vznikly náklady řízení zaviněním správcem nebo náhodou, která se mu přihodila. Popření pohledávky insolvenčním správcem nelze pokládat za zavinění či náhodu, jež by ve smyslu ustanovení § 22 odst. 2 IZ vylučovaly aplikaci odst. 1 tohoto zákonného ustanovení. Jedná se svou povahou o kvalifikované vyjádření správcova náhledu na uplatněný nárok věřitele, a nikoliv o porušení jeho povinností vyplývajících ze zákona nebo uložených mu soudem, jež by tzv. separaci nákladů umožňovalo. Jelikož insolvenční správce popřel přihlášenou vykonatelnou pohledávku žalovaného, byl povinen dle ustanovení § 199 odst. 1 IZ podat do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření proti věřiteli uplatní. Podáním žaloby tedy insolvenční správce plnil své zákonné povinnosti (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3.9.2002, sp. zn. 13 Cmo 150/2002, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NSČR pod č. 71/2004).

S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně správně, ačkoliv aplikoval nesprávné zákonné ustanovení.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě o nákladů řízení před soudem prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nebyla jejich náhrada přiznána, neboť úspěšný byl v odvolacím řízení žalobce, kterému by náležela proti žalovanému (KSBR 30 INS 15549/2012) náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Žalobci však podle obsahu spisu v odvolacím řízení náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

V Olomouci dne 16.dubna 2013

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu