11 VSOL 27/2016-201
28 ICm 2299/2012 11 VSOL 27/2016-201 (KSBR 28 INS 20991/2011)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Diany Vebrové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Pavly Tomalové v právní věci žalobce Mgr. Ing. Ondřeje Malého, se sídlem Brno, Palackého třída 3048/124, PSČ 612 00, insolvenčního správce dlužníka BMA TRADING INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem Brno, Žabovřesky, Tábor 888/21, PSČ 616 00, IČ: 26973821, proti žalovanému NEWLAND ESTATE MANAGEMENT s.r.o., se sídlem Blansko, Poříčí 2465/28, PSČ 678 01, IČ: 29256178, zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 49/633, PSČ 110 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, se sídlem Brno, Mozartova 3, PSČ 601 52, o neúčinnosti právního úkonu a o určení vlastnictví, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.12.2015, č.j. 28 ICm 2299/2012-140 (KSBR 28 INS 20991/2011-C1-19), ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.1.2016, č.j. 28 ICm 2299/2012-153 (KSBR 28 INS 20991/2011-C1-21),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu p o st u p u j e k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Blansku. isir.justi ce.cz (KSBR 28 INS 20991/2011)

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že právní úkon-kupní smlouva-uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 27.1.2011 ve formě notářského zápisu NZ 21/2011 je mezi účastníky neúčinným právním úkonem (výrok I.), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že dlužník je vlastníkem nemovitostí-pozemků parc. č. st. 5166-zast. plocha a nádvoří, parc. č. st. 5167-zast. plocha a nádvoří, parc. č. 961/11-orná půda, parc. č. 961/12-orná půda, parc. č. 961/13-orná půda, parc. č. 961/14-orná půda, parc. č. 961/15-orná půda, parc. č. 961/16-orná půda, parc. č. 970/1-ostatní plocha, parc. č. 980/7-ostatní plocha, parc. č. 980/33-ostatní plocha, parc. č. 984/37-ostatní plocha a staveb č.p. 2465 (výroba) na parcele st. 5166 a č.p. 2466 (výroba) na parcele st. 5167, jak je zapsáno na LV č. 8308 pro katastrální území a obec Blansko, okres Blansko, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Blansko (výrok II.) a zavázal žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 21.050,61 Kč (výrok III.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že dne 27.1.2011 byla uzavřena mezi dlužníkem a žalovaným kupní smlouva, na základě níž dlužník převedl na žalovaného výše uvedené nemovitosti za kupní cenu 55.324.611,15 Kč, kupní cena měla být zaplacena v penězích do pěti měsíců. Při uzavření smlouvy jednal za dlužníka Zdeněk Smejkal a za žalovaného Alois Filip. Dne 28.1.2011 byla pohledávka dlužníka na zaplacení kupní ceny postoupena společnosti MARK SPENCER INVESTMENT DEVELOPMENT ENTERPRISES Inc. (dále jen MARK SPENCER ). Ke dni 28.1.2011 činila obvyklá cena předmětných nemovitostí 29.850.000 Kč. Do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásil věřitel MARK SPENCER, žalovaný nebyl a není věřitelem dlužníka. Mezi dlužníkem a žalovaným v minulosti existoval vztah ekonomicky spjatých subjektů (vztah koncernový), a to ke dni 15.10.2010 a ke dni 11.11.2010, neboť Zdeněk Smejkal byl současně jednatelem dlužníka a členem představenstva zakladatele žalovaného a současně jednal za zakladatele žalovaného při sepisování zakladatelské listiny žalovaného ve formě notářského zápisu. Koncernový vztah mezi dlužníkem a žalovaným ke dni uzavření kupní smlouvy nebyl prokázán ani vyvrácen, což je však dle závěru soudu prvního stupně bez významu. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7.1.2013, č.j. KSBR 28 INS 20991/2011-A-44, bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a uzavřel, že žaloba podaná dne 3.8.2012 je včasná. Dále uzavřel, že žalobce jako insolvenční správce je ve věci aktivně věcně legitimován a žalovaný, který měl mít z neúčinného právního úkonu prospěch a v jehož prospěch byl úkon učiněn, je ve věci pasivně věcně legitimován a žaloba byla podána ve lhůtě jednoho roku před učiněním odporovaného právního úkonu (účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 15.11.2011), tudíž lhůta pro možnost odporovat právnímu úkonu jako zvýhodňujícímu (§ 241 odst. 4 zákona č. 182/2006 (KSBR 28 INS 20991/2011) Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů /dále též jen IZ /), jako právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 3 IZ) i jako zkracujícímu právnímu úkonu (§ 242 odst. 3 IZ) je splněna bez ohledu na to, zda mezi účastníky kupní smlouvy existoval koncern či nikoliv. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda kupní smlouva je platná s tím, že kupní smlouvu je třeba dle ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posuzovat dle dosavadních právních předpisů (§ 37, § 39 a § 40 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.) a uzavřel, že kupní smlouva je platná z hlediska formy, že byla uzavřena mezi osobami k tomu úkonu oprávněnými, je určitá a srozumitelná a neodporuje zákonu, neboť dlužníku žádný právní předpis nebránil volně nakládat s předmětnými nemovitostmi, ani neobchází zákon a nejednalo se ani o simulovaný právní úkon, neboť smlouva byla skutečně uzavřena a na základě ní byl proveden vklad práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného, přičemž je nerozhodné, jak dlužník naložil s pohledávkou na úhradu kupní ceny. Kupní smlouva není pro případ koncernu neplatná ani pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, neboť sjednaná kupní cena značně převyšovala cenu obvyklou a je tudíž nerozhodné, že kupní cena nebyla stanovena posudkem znalce jmenovaného soudem (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.2.2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009). Nebylo třeba, aby převod nemovitostí schválila valná hromada dlužníka, neboť dlužník byl založen v roce 2005 a tato podmínka je stanovena na dobu tří let od vzniku společnosti. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou neúčinnosti kupní smlouvy z pohledu ustanovení § 235 odst. 1 IZ a uvedl, že podmínkou neúčinnosti právního úkonu je zkrácení uspokojení věřitelů, nebo zvýhodnění některého věřitele dlužníka na úkor jiných věřitelů s tím, že v posuzované věci sjednaná kupní cena převyšovala cenu obvyklou, platební podmínky nebyly nestandardní, a proto uzavřením kupní smlouvy nemohlo dojít ke zkrácení uspokojení věřitelů a nedošlo ani ke zvýhodnění věřitele, neboť žalovaný ke dni uzavření kupní smlouvy nebyl věřitelem dlužníka, tuto skutečnost žalobce ani netvrdil, tj. nejsou naplněny ani obecné podmínky neúčinnosti právního úkonu dle ustanovení § 235 odst. 1 IZ. Jelikož žalovaný nebyl a není věřitelem dlužníka, nemohlo se mu dostat v důsledku uzavření kupní smlouvy vyššího uspokojení, než by mu náleželo v konkursu, a proto nejsou splněny podmínky zvýhodňujícího právního úkonu dle ustanovení § 241 IZ. Nemůže se jednat ani o právní úkon bez přiměřeného protiplnění dle ustanovení § 240 IZ, neboť kupní cena byla sjednána vyšší než cena obvyklá a není splněna ani skutková podstata zkracujícího právního úkonu dle ustanovení § 242 IZ, neboť v řízení nebylo prokázáno, že dlužník uzavřením kupní smlouvy chtěl jakkoliv poškodit své věřitele, naopak, s ohledem na výši sjednané kupní ceny byl právní úkon pro dlužníka i jeho věřitele výhodný. Následné jednání dlužníka, tj. skutečnost, jak dlužník naložil s pohledávkou na zaplacení kupní ceny, nemůže mít vliv na otázku platnosti a účinnosti samotné kupní smlouvy. Pokud žalobce tvrdil, že od kupní smlouvy dne 3.8.2012 odstoupil, pak mu takové právo nenáleželo, neboť Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 27.11.2014, sp.zn. 29 Cdo 2483/2012, uzavřel, že právo odstoupit od smlouvy pro prodlení dlužníka s plněním dluhu svědčící osobě, vůči níž je dlužník povinen dluh plnit. Postoupí-li prodávající pohledávku na zaplacení kupní ceny, nestává se (KSBR 28 INS 20991/2011) sice postupník stranou kupní smlouvy, nicméně postupitel přestává být věřitelem pohledávky na zaplacení kupní ceny a nesjednají-li smluvní strany kupní smlouvy něco jiného, nemůže od smlouvy pro prodlení kupujícího se splněním povinnosti zaplatit kupní cenu již odstoupit. Na tomto základě soud prvního stupně žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně se nevypořádal s jeho tvrzením o vnitřním nedostatku samotného právního úkonu-kupní smlouvy, nezabýval se pohnutkou, proč dlužník postoupil pohledávku z kupní ceny na třetí osobu, která následně provedla zápočet na spornou pohledávku z půjčky a nezabýval se ani hypotézou žalobce ohledně pohnutky a motivace dlužníka k převodům nemovitého majetku, který fakticky tvořil jedinou majetkovou substanci jeho podniku a tím, že veškeré právní úkony byly činěny mezi subjekty, které tvořily koncern nebo tvořily koncern ve velmi krátké době předcházející právnímu úkonu, a proto mohly aranžovat právní úkony převodu majetku, postoupení pohledávky a zápočtu tak, aby bylo zmařeno uspokojení věřitelů. Soud prvního stupně posoudil nesprávně neplatnost kupní smlouvy a nesprávně a předčasně vyhodnotil otázku neúčinnosti kupní smlouvy, když vzal za nesporné zaplacení kupní ceny pohledávkou spornou, jejíž výše a pravost je předmětem dosud neskončeného soudního řízení. Soud zamítl důkaz výslechem svědků, kteří měli prokázat tvrzení žalobce ohledně faktického ovládání majetku žalovaného Zdeňkem Smejkalem, tj. důkaz o simulovaném právním úkonu převodu majetku na třetí osobu a nesprávně uzavřel, že nebyl prokázán koncern ke dni uzavření kupní smlouvy. Závěr o koncernu je zásadní jak pro posouzení platnosti kupní smlouvy, tak pro posouzení její neúčinnosti. Soud prvního stupně věc posoudil formalisticky, restriktivně, v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení a insolvenčního zákona, a nikoliv ve vzájemných souvislostech. Koncernově propojené osoby (žalobce a žalovaný) uzavřely kupní smlouvu, jíž vyvedly z majetku dlužníka nemovitosti bez poskytnutí protiplnění, čímž poškodily ostatní přihlášené věřitele, zvýhodnily žalovaného a další členy koncernu a odstranily jediný hmotný majetek dlužníka a zdroj pro uspokojení pohledávek věřitelů, čímž došlo k naplnění všech skutkových podstat neúčinných právních úkonů. Nesprávný je závěr soudu prvního stupně, že se nemůže jednat o zvýhodňující právní úkon, neboť žalovaný nebyl věřitelem dlužníka. Žalovaný byl věřitelem dlužníka, neboť uzavřením kupní smlouvy mu vzniklo právo na převod vlastnického práva k nemovitostem a žalovaný se tak stal věřitelem dlužníka, přičemž nemovitosti nabyl za 0 Kč, neboť žádné protiplnění dlužníku neposkytl, čímž byl podstatně zvýhodněn. Transakce byla od počátku naplánována tak, aby žalovaný ani žádné protiplnění poskytnout nemusel, což vyplývá z následně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek a zápočtu proti fiktivní půjčce. Soud prvního stupně nesprávně vyložil ustanovení § 241 IZ tak, že pouhé formální ujednání obvyklé ceny v kupní smlouvě vylučuje, aby kupní smlouva byla vyhodnocena jako úkon bez přiměřeného protiplnění. Podstatné je naopak to, že žalobce fakticky žádné protiplnění neobdržel, přestože nemovitosti převedl. Nadto o právní úkon zvýhodňující se jedná i tehdy, pokud byl uskutečněn mezi koncernově propojenými subjekty, a byl-li učiněn za podmínek obvyklých v obchodním styku, (KSBR 28 INS 20991/2011) i když dlužník obdržel protiplnění. Dlužník však protiplnění neobdržel a podmínky kupní smlouvy nebyly obvyklé, neboť smlouva neobsahovala ujednání o vypořádání kupní ceny prostřednictvím úschovy a v konečném důsledku žalovaný kupní cenu vůbec nezaplatil ani údajnému novému věřiteli. Z uvedeného je evidentní, že protiplnění nemělo být od počátku poskytnuto a že cílem transakce bylo bezúplatně převést nemovitosti na jiný subjekt v rámci koncernu a zvýhodnit žalovaného a zkrátit a poškodit ostatní věřitele. V konkursu by žalovaný za těchto podmínek nemovitosti nikdy nezískal. Nesprávný je závěr soudu prvního stupně, že musí být ztotožněn věřitel, který byl zvýhodněn, se žalovaným, který znevýhodňující úkon s dlužníkem učinil. Insolvenční zákon naopak předpokládá, že zvýhodňující úkon je takový, kterým dojde k uspokojení jakéhokoliv věřitele dlužníka, přičemž jím nutně nemusí být žalovaný, to je ten, kdo s dlužníkem úkon učinil, což vyplývá z výslovného znění ustanovení § 241 odst. 1 IZ, které stanoví, že zvýhodňujícím úkonem se rozumí úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení. Soud prvního stupně opominul zohlednit ustanovení § 241 odst. 3, písm. c) IZ, podle kterého se za zvýhodňující úkon považuje i úkon, kterým dlužník v pozici věřitele promine svému dlužníkovi dluh a dojde ke zvýhodnění subjektu, který je ve vztahu k žalovanému v pozici dlužníka, a nikoliv v pozici věřitele. Předmětná kupní smlouva je obdobou prominutí dluhu žalovaného vůči dlužníku, neboť kupní cena nebyla uhrazena ani nijak zajištěna. Nebýt kupní smlouvy, ke znevýhodnění dlužníka ani ke zvýhodnění žalovaného a dalších koncernových osob by nedošlo a nemovitosti by zůstaly ve vlastnictví dlužníka a insolvenční správce by se nemusel dovolávat neúčinnosti kupní smlouvy a nemovitosti by mohly být bez dalšího použity k uspokojení přihlášených věřitelů. Ke znevýhodnění dlužníka a zvýhodnění žalovaného došlo samotným uzavřením kupní smlouvy bez úhrady kupní ceny, tj. okamžikem převodu vlastnického práva před úhradou kupní ceny bez obvyklého zajištění úhrady kupní ceny a postoupení pohledávky je již jen potvrzením skutečnosti, že dlužník za nemovitosti protiplnění neobdržel. Kupní smlouva je právě tím úkonem, kterým došlo k odstranění majetku dlužníka bez úhrady kupní ceny. Proto se žalobce domáhá neúčinnosti kupní smlouvy, neboť případná neúčinnost postupní smlouvy by k vrácení nemovitostí nevedla. S ohledem k existenci koncernu byla na straně žalovaného při uzavírání kupní smlouvy od počátku absence dobré víry, což je patrné i ze skutečnosti, že kupní cena nebyla nijak zajištěna a transakce byla od počátku připravena tak, aby k úhradě kupní ceny nedošlo. Jedná se tedy o právní úkon bez přiměřeného protiplnění dle ustanovení § 240 odst. 1, písm. d) IZ. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví.

Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Poukázal na judikaturu dovolacího soudu týkající se problematiky pohnutky (motivu) právního úkonu a uvedl, že pokud se pohnutka nestala součástí právního úkonu, nemůže sama o sobě učinit právní úkon neplatným. Podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevili. Soud prvního stupně nepochybil, pokud se pohnutkou jednajících stran nezabýval, neboť pohnutka nebyla v kupní smlouvě vyjádřena. V (KSBR 28 INS 20991/2011) řízení nebylo prokázáno, že by dlužník uzavřel kupní smlouvu z nekalé pohnutky, nadto v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 28 ICm 1545/2013 bylo nepravomocně určeno, že pohledávka společnosti MARK SPENCER ve výši 41.473.436,54 Kč, která byla předmětem zápočtu na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky na zaplacení kupní ceny, je po právu. Soud prvního stupně se zabýval otázkou koncernu mezi žalobcem a žalovaným a dovodil, že pro posouzení věci je irelevantní. V důsledku uzavření kupní smlouvy nebyla zvýhodněna žádná osoba, která by byla věřitelem dlužníka v době jejího uzavření a v kupní smlouvě byla sjednána kupní cena vyšší, než byla cena obvyklá. Navazující úkony dlužníka, postoupení pohledávky na zaplacení kupní ceny a započtení pohledávky dlužníka na zaplacení úplaty za toto postoupení proti pohledávce vůči dlužníkovi ve výši 41.473.436,57 Kč, nebyly součástí kupní smlouvy, a pokud žalobce tyto úkony zpochybňuje, měl jim také odporovat.

Státní zastupitelství navrhlo rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit s tím, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzení v žalobě. Soud prvního stupně věc posoudil pečlivě a ve věci rozhodl na základě řádně provedeného dokazování.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014. Při přezkumu závěru soudu prvního stupně o neúčinnosti kupní smlouvy však odvolací soud postupoval dle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31.12.2013, neboť kupní smlouva byla uzavřena před 1.1.2014.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je v posuzované věci občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které (KSBR 28 INS 20991/2011) jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.) a po odvolacím jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 3.8.2012. Žalobce se po změně žaloby domáhá určení, že kupní smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 27.1.2011 je neúčinným právním úkonem a určení, že dlužník je vlastníkem předmětných nemovitostí nacházejících se v obci a v katastrálním území Blansko. Žalobu odůvodnil tím, že mezi dlužníkem a žalovaným byla dne 27.1.2011 uzavřena kupní smlouva, na základě níž dlužník převedl na žalovaného výše uvedené nemovitosti za kupní cenu 55.324.611,15 Kč. V době uzavření kupní smlouvy existoval mezi dlužníkem a žalovaným koncernový vztah, který byl založen propojením dlužníka a žalovaného prostřednictvím osoby Zdeňka Smejkala. Zdeněk Smejkal byl jednatelem žalobce a členem představenstva a akcionářem společnosti NEWLAND INDUSTRIES GROUP INC., která byla zakladatelem žalovaného. K prokázání existence koncernu žalobce navrhl důkazy výslechem svědků a listinami. Pohledávku na zaplacení kupní ceny dlužník dne 28.1.2011 postoupil společnosti MARK SPENCER a celá kupní cena měla být uhrazena zápočtem mezi dlužníkem a touto společností. Tento úkon je neúčinným zvýhodňujícím úkonem, neboť kupní cena byla uhrazena zápočtem na spornou pohledávku společnosti MARK SPENCER a v jejím důsledku se dostalo jednomu z věřitelů lepšího uspokojení. Kupní smlouva je navíc neplatná, neboť je simulovaným právním úkonem, když podle kupní smlouvy měl žalovaný uhradit kupní cenu do 30.6.2011 na účet žalobce, žalovaný však kupní cenu nezaplatil a navíc nemovitosti zatížil zástavními právy. S ohledem na existenci koncernu je kupní smlouva absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 196a obchodního zákoníku, neboť smluvní strany nepožádaly soud o ustanovení znalce za účelem stanovení ceny obvyklé nemovitostí ke dni převodu a navíc zástupci dlužníka nejednali s péčí řádného hospodáře, když v případě neuhrazení kupní ceny od kupní smlouvy neodstoupili. Proto žalobce z důvodu nezaplacení kupní ceny od kupní smlouvy dne 3.8.2012 odstoupil. Na základě kupní smlouvy byli úmyslně zkráceni věřitelé dlužníka, neboť dlužník nemovitosti převedl na osobu ekonomicky spjatou, která nemovitosti dále zatěžovala a zcizovala. Jelikož dlužník kupní smlouvu uzavřel méně než rok před zahájením insolvenčního řízení ve vztahu k osobě, s níž tvořil koncern, má se za to, že v době uzavření smlouvy byl v úpadku. Pro neplatnost smlouvy svědčí i domněnka, že dlužník řízený Zdeňkem Smejkalem převedl veškerý nemovitý majetek na žalovaného, který byl v době převodu a do současnosti je fakticky ovládán Zdeňkem Smejkalem a následně došlo k zápočtu kupní ceny oproti pohledávce třetí osoby rovněž ovládané Zdeňkem Smejkalem nebo s ním alespoň koncernově propojené. Žalovaný v době podání této žaloby navrhoval zápis do katastru nemovitostí kupní smlouvy, kterou převáděl předmětné nemovitosti na společnost MARK SPENCER. Odporuje právní i daňové logice postup, kdy je takto hodnotný majetek převáděn nadbytečně přes třetí osobu-žalovaného. Pravou vůlí smluvních stran nebylo uskutečnit koupi nemovitostí, ale skrýt majetek před věřiteli, kupní smlouva tedy simulovala pravou vůli stran (respektive pravou vůli Zdeňka Smejkala) a je neplatná. Žalovaný se domáhal zamítnutí žaloby. Uvedl, že (KSBR 28 INS 20991/2011) nikdy nebyl věřitelem dlužníka, a proto se mu v důsledku uzavření kupní smlouvy nemohlo dostat vyššího uspokojení, než které by mu náleželo v konkursu a vyššího uspokojení se nedostalo ani jiné osobě coby věřiteli dlužníka. Kupní smlouva nemůže být zvýhodňujícím právním úkonem. Kupní cena sice nebyla stanovena posudkem znalce jmenovaného soudem, ale sjednaná kupní cena podstatně převyšovala cenu obvyklou, a proto nemůže jít o kupní smlouvu neplatnou. Žalobce nemohl od kupní smlouvy odstoupit, neboť k datu odstoupení mu nesvědčilo právo na zaplacení kupní ceny, neboť pohledávka dlužníka na zaplacení kupní smlouvy byla dne 28.1.2011 postoupena. Pohledávku na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky dlužník započetl se společností MARK SPENCER na svůj závazek na vrácení půjčky vůči této společnosti, čímž zanikl nárok dlužníka na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky. Ke dni uzavření kupní smlouvy mezi dlužníkem a žalovaným neexistoval koncern. Schválení kupní smlouvy valnou hromadou dle ustanovení § 196a odst. 3, věty třetí obchodního zákoníku nebylo třeba, neboť společnost dlužníka vznikla již 30.6.2005. Žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem a mohl by se domáhat toliko neplatnosti kupní smlouvy dle ustanovení § 233 odst. 1 IZ. Žalovaný připustil, že Zdeněk Smejkal byl akcionářem a ředitelem společnosti NEWLAND INDUSTRIES GROUP do 31.12.2010. Státní zastupitelství, které vstoupilo do řízení dne 7.2.2013, se připojilo ke stanovisku žalovaného a zdůraznilo, že žalovaný nebyl věřitelem dlužníka, a že Zdeněk Smejkal nebyl ke dni 1.1.2011 osobou, která by spojovala dlužníka se žalovaným. Účastníci učinili nesporným, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28.1.2011 dlužník postoupil pohledávku z titulu kupní ceny společnosti MARK SPENCER. Soud prvního stupně projednal věc u jednání dne 4.11.2015 a po provedení dokazování listinami a zamítnutí důkazních návrhů žalobce na výslech svědků rozhodl napadeným rozsudkem.

Odvolací soud doplnil a zopakoval dokazování čtením podstatného obsahu následujících listin: -notářského zápisu-kupní smlouvy ze dne 27.1.2011, sp.zn. NZ 21/2011, N 23/2011, z níž zjistil, že byla uzavřena dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím. Dlužník prohlásil, že je výlučným vlastníkem výše označených nemovitostí v katastrálním území Blansko a tyto nemovitosti prodává žalovanému, který je kupuje. Kupní cena byla dohodnuta ve výši 55.324.611,15 Kč s tím, že ji kupující uhradí bezhotovostním převodem nejpozději do 30.6.2011. Pro případ prodlení kupujícího se zaplacením kupní ceny smluvní strany sjednaly právo prodávajícího od smlouvy odstoupit, -znaleckého posudku společnosti Znalci a odhadci-znalecký ústav, spol. s r. o., č. ZU 3801-126/2013 ze dne 20.6.2013, z něhož zjistil, že obvyklá cena předmětných nemovitostí k datu 28.1.2011 činila 29.800.000 Kč a k datu 15.5.2013 činila 29.850.000 Kč, -odstoupení od kupní smlouvy ze dne 2.8.2012, z něhož zjistil, že žalobce jako insolvenční správce dlužníka BMA TRADING INTERNATIONAL s.r.o. zaslal žalovanému odstoupení od kupní smlouvy ze dne 27.1.2011 a vyrozumění o soupisu majetku do majetkové podstaty, jímž odstoupil od kupní smlouvy (KSBR 28 INS 20991/2011) ze dne 27.1.2011 z důvodu prodlení s úhradou kupní ceny a oznámil žalovanému, že předmětné nemovitosti zahrnul do soupisu majetkové podstaty dlužníka a poučil žalovaného o možnosti podat žalobu o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty.

Z ostatních skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně odvolací soud pro stručnost vychází, neboť je považuje za správná.

Podle ustanovení § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 IZ, neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty.

Podle ustanovení § 239 odst. 3 IZ, insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 IZ, právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.

Podle ustanovení § 240 odst. 2 IZ, právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle ustanovení § 240 odst. 3 IZ, právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Podle ustanovení § 240 odst. 4 IZ, právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není: a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani (KSBR 28 INS 20991/2011) při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Podle ustanovení § 241 odst. 1 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

Podle ustanovení § 241 odst. 2 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 IZ, zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

Podle ustanovení § 241 odst. 4 IZ, zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Podle ustanovení § 241 odst. 5 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

Podle ustanovení § 242 odst. 1 IZ, odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.

Podle ustanovení § 242 odst. 2 IZ, má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. (KSBR 28 INS 20991/2011) Podle ustanovení § 242 odst. 3 IZ, úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Odvolací soud uzavírá, že závěr soudu prvního stupně o tom, že kupní smlouva ze dne 27.1.2011 je platná a účinná, je předčasný. Soud prvního stupně se dostatečně nezabýval tvrzením žalobce, že obě smluvní strany (dlužník i žalovaný) kupní smlouvu ze dne 27.1.2011 uzavíraly s úmyslem zkrátit možnost uspokojení dlužníkových věřitelů. Tato skutečnost je pro posouzení věci zásadní, neboť právní úkon, který obě smluvní strany učinily v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 1.7.2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněném pod č. 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ačkoliv byl uvedený závěr přijat v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, plně se prosadí i v poměrech insolvenčního řízení (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2016, sp. zn. 29 ICdo 83/2015, který je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR). Jinak řečeno, je-li prokázáno, že úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází, má to za následek absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 občanského zákoníku. Okolnostmi uzavření kupní smlouvy a skutečným účelem jejího uzavření se však soud prvního stupně nezabýval.

Dospěje-li soud prvního stupně opakovaně k závěru, že kupní smlouva je platná, bude se znovu zabývat otázkou její neúčinnosti. Soud prvního stupně uvedl, že kupní smlouva byla úkonem s přiměřeným protiplněním, nezkracujícím uspokojení dlužníkových věřitelů, když vyšel toliko z porovnání kupní ceny sjednané ve smlouvě a ceny obvyklé ke dni uzavření kupní smlouvy, aniž by se zabýval tím, jaké reálné protiplnění bylo k datu účinnosti kupní smlouvy, to je k datu vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, ve prospěch žalovaného dlužníku skutečně poskytnuto. K otázce, kdy je kupní smlouva právním úkonem zkracujícím dlužníkovy věřitele, se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozsudku uveřejněném pod č. 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uvedl, že odpůrčí žalobě ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku lze vyhovět, jen je-li prokázáno (důkazní břemeno nese žalobce), že dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky jeho věřitele. Dlužníkův právní úkon zkracuje pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jeho důsledku nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv-nebýt tohoto úkonu-by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. V rozsudku uveřejněném pod č. 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Dodal, že neměl-li dlužníkův právní úkon (KSBR 28 INS 20991/2011) za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek-i když změnil podobu svých aktiv-ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práv anebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapsaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O takzvaný ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečná přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2010, sp.zn. 29 Cdo 4886/2007 a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.12.2015, sp.zn. 29 ICdo 48/2013, jež jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR). V posuzované věci je třeba vzít v úvahu, že sjednaná kupní cena v kupní smlouvě nebyla dlužníku žalovaným ke dni její účinnosti zaplacena a podle obsahu smlouvy ani zaplacena být neměla, jakož i ostatní okolnosti uzavření kupní smlouvy.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. dle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně dle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení.

Pokud se týká výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodoval o žalobě o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, odvolací soud dospěl k závěru, že krajský soud není věcně příslušný k projednání a rozhodnutí této právní věci, neboť se jedná o spor u určení vlastnického práva k nemovitostem, který rozhodují v prvním stupni dle ustanovení § 9 odst. 1 o.s.ř. okresní soudy.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. dle ustanovení § 219a odst. 1, písm. a) o.s.ř. zrušil a věc postoupil dle ustanovení § 221 odst. 1, písm. b) o.s.ř. Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že o věcné příslušnosti soudu bylo v posuzovaném řízení rozhodováno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19.9.2012, č.j. Ncp 992/2015-35, toliko ve vztahu k předběžnému opatření, nikoliv ve vztahu k řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem. Proto se jedná o otázku dosud pravomocně nevyřešenou. (KSBR 28 INS 20991/2011) P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Olomouc 19. října 2016

Za správnost vyhotovení: Mgr. Diana Vebrová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu