11 VSOL 267/2017-185
25 ICm 1608/2011 11 VSOL 267/2017-185 (KSOS 25 INS 1547/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Táni Šimečkové v právní věci žalobkyně Mgr. Bohdany Šocové, advokátky se sídlem Olomouc, Kateřinská 107/5, jako insolvenční správkyně dlužníka NOEMO STEEL CZ, s.r.o., IČO 25841572, se sídlem Olomouc-Chválkovice, U Panelárny 615/4, PSČ 779 00, zastoupené obecným zmocněncem Mgr. Lukášem Pařízkou, bytem Luhačovice, Družstevní 2, PSČ 763 26, proti žalovanému Petru anonymizovano , anonymizovano , bytem Věrovany 203, PSČ 786 76, zastoupenému Mgr. Markem Gocmanem, advokátem vykonávajícím advokacii jako člen sdružení Advokátní kancelář Jünger, Gocman, Kopřiva, se sídlem Ostrava-Mariánské Hory, 28. října 219/438, PSČ 709 00, v řízení, do kterého vstoupilo Krajské státní zastupitelství v Ostravě, se sídlem Ostrava 1, Na Hradbách 21, PSČ 729 01, o určení neúčinnosti právních úkonů jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka NOEMO STEEL CZ, s.r.o., IČO 25841572, se sídlem Olomouc, Chválkovice, U Panelárny 615/4, PSČ 779 00, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 25 INS 1547/2010, k odvolání žalobkyně a isir.justi ce.cz (KSOS 25 INS 1547/2010)

Krajského státního zastupitelství v Ostravě proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.8.2016, č.j. 25 ICm 1608/2011-140 (KSOS 25 INS 1547/2010)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í tak, že se určuje, že platby, specifikované jako částečné vrácení půjčky ze dne 30.4.2009 učiněné dlužníkem NOEMO STEEL CZ, s.r.o., IČO 25841572, se sídlem se sídlem Olomouc, Chválkovice, U Panelárny 615/4, PSČ 779 00, žalovanému dne 28.5.2009 ve výši 350.000 Kč, dne 11.6.2009 ve výši 216.000 Kč, dne 22.6.2009 ve výši 275.000 Kč, dne 24.7.2009 ve výši 75.000 Kč, dne 22.9.2009 (dle dokladu 30.09.2009) ve výši 232.000 Kč, dne 23.09.2009 výši 400.000 Kč, dne 24.09.2009 ve výši 300.000 Kč, dne 6.11.2009 ve výši 400.000 Kč, dne 7.11.2009 ve výši 400.000 Kč, dne 31.12.2009 ve výši 180.000 Kč, celkem ve výši 2.828.000Kč, jsou vůči věřitelům dlužníka, se kterým je vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 25 INS 1547/2010 insolvenční řízení, neúčinné právní úkony.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že platby specifikované jako částečné vrácení půjčky ze dne 30.4.2009 učiněné dlužníkem NOEMO STEEL CZ, s.r.o., IČO 25841572, se sídlem se sídlem Olomouc, Chválkovice, U Panelárny 615/4, PSČ 779 00, žalovanému dne 28.5.2009 ve výši 350.000 Kč, dne 11.6.2009 ve výši 216.000 Kč, dne 22.6.2009 ve výši 275.000 Kč, dne 24.7.2009 ve výši 75.000 Kč, dne 22.9.2009 (dle dokladu 30.09.2009) ve výši 232.000 Kč, dne 23.09.2009 výši 400.000 Kč, dne 24.09.2009 ve výši 300.000 Kč, dne 6.11.2009 ve výši 400.000 Kč, dne 7.11.2009 ve výši 400.000 Kč, dne 31.12.2009 ve výši 180.000 Kč, celkem ve výši 2.828.000, Kč, jsou vůči věřitelům dlužníka, se kterým je vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 25 INS 1547/2010 insolvenční řízení, neúčinné právní úkony. V odůvodnění uvedl, že k 28.5.2009 (okamžik první prokazatelné platby dlužníka (KSOS 25 INS 1547/2010)

žalovanému) měl dlužník více věřitelů, např. vůči věřiteli FEMAX, a.s., věřiteli P-SYSTEMS s.r.o. a věřitele PROMAN s.r.o. Dlužník se tedy již v okamžiku první vyplacené finanční částky nacházel v úpadku z důvodu platební neschopnosti, jak vyplývá rovněž ze zápisu z jednání s Raiffeisenbank a.s. ze dne 21.5.2009, ovšem žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, neboť ani přes poučení soudu podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. netvrdila a neprokázala uzavření smlouvy o půjčce a ani to, že dlužník od žalovaného peníze reálně obdržel, takže neprokázala, že dlužník poskytl žalovanému jednotlivé platby, ohledně nichž se domáhá vyslovení neúčinnosti, s úmyslem splnit dluh, a proto se jedná o faktickou činnost a nikoliv o právní úkon, kterým dlužník projevuje vůli plnit dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli. Přičemž podle ustanovení § 235-243 IZ lze odporovat jen právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 240-242 IZ.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas odvolání, ve kterém namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že neunesla břemeno tvrzení ohledně existence smlouvy o půjčce a o tom, že dlužník částečnými platbami na půjčku projevil vůli splnit dluh žalovanému jako svému věřiteli ze smlouvy o půjčce, resp. dluh z bezdůvodného obohacení, neboť smlouvu o půjčce považuje za neplatnou. V této souvislosti odkázala na obsah žaloby, ve které jsou tato její tvrzení obsažena a na skutečnost, že protistranou tato její tvrzení nebyla v řízení před soudem prvního stupně popírána, ale naopak žalovaný nerozporoval existenci smlouvy o půjčce, když k dotazu soudu ohledně okolností uzavírání smlouvy o půjčce, jejíž platnost z důvodu absence souhlasu valné hromady byla žalobkyní zpochybňována (u jednání dne 29.1.2013) sdělil, že ke smlouvě o půjčce nebyl dán předchozí souhlas valné hromady, neboť ho nebylo zapotřebí, jelikož dlužník měl jediného společníka a jednatele. Proto jednotlivé platby, ohledně kterých se žalobkyně dovolává vyslovení neúčinnosti, nutno považovat za právní úkony dlužníka projevující vůli plnit peněžitý závazek vůči žalovanému jako svému věřiteli. Skutečnost, že se tak stalo v době, kdy byl dlužník již v úpadku a žalovaný tak dosáhl vyššího uspokojení, než by tomu bylo v rámci insolvenčního řízení vedeného prohlášením konkursu na majetek dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu úmyslně zkracujících právních úkonů dle ustanovení § 242 IZ. Navrhovala, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na vyslovení neúčinnosti jednotlivých právních úkonů dlužníka, tak jak jsou specifikovány v petitu žaloby, vyhoví.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě v odvolání namítalo, že soud prvního stupně podrobil své přechozí rozhodnutí, kterým vyhověl žalobě na určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, mnohem širší revizi, než po něm odvolací soud požadoval, a zcela bezdůvodně se odchýlil od závěru formulovaného v předchozím rozhodnutí a sice, že smlouva o půjčce zaevidovaná dne 30.4.2009 je sice neplatná, ale mezi dlužníkem je založen závazkový vztah z titulu bezdůvodného obohacení, pokud dlužník žalovanému jako svému věřiteli na pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení vyplatil v průběhu roku 2009 v době, kdy už byl v úpadku, v součtu (KSOS 25 INS 1547/2010)

částku 2.828.000 Kč, jedná se o zvýhodňující právní úkon podle ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) IZ. Současně upozornilo, že žalovaný existenci smlouvy připouští, neboť kdyby ji popíral, nebyl by schopen vyjádřit se ani k okolnostem jejího uzavření. Tvrzení žalobkyně ve vztahu k existenci smlouvy o půjčce, jakož i ohledně účelu plateb poskytnutých dlužníkem žalovanému považuje Krajské státní zastupitelství za splněné a není důvod tyto platby nepovažovat za právní úkony, jimiž dlužník projevoval vůli plnit žalovanému jako svému věřiteli. Navrhovalo, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví a určí neúčinnost plateb, které jsou předmětem tohoto řízení.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, které použily způsobilý odvolací důvod, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a po jednání ve věci dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 30.9.2017.

S účinností od 1.7.2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona se zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Při výkladu tohoto přechodného ustanovení vychází odvolací soud z toho, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález pléna Ústavního soudu ze 4.2.1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.) a Nejvyššího soudu ČR (např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ČR, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2006) v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (při opačné interpretaci střetu právních norem by totiž docházelo k pravé retroaktivitě). Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. (KSOS 25 INS 1547/2010)

Z povahy procesního práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější právní úprava, však zůstávají zachovány. Náležitosti procesního úkonu učiněného před 1.7.2017 a jeho účinky se posuzují podle úpravy v době, kdy byl učiněn. Jestliže u takového procesního úkonu již od 1.7.2017 není vyžadována některá náležitost, soud k ní pro účely rozhodnutí o procesním úkonu již od 1.7.2017 nepřihlíží.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je insolvenční zákon ve znění účinném do 30.6.2017 (dále jen IZ). Dlužno dodat, že ustanovení § 235 až 242 IZ zůstala novelou nedotčena.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou ze dne 22.6.2011, doručenou soudu dne 23.6.2011, domáhala proti žalovanému určení, že vyplacení v úhrnné hodnotě 3.976.000 Kč z titulu půjček je neúčinným právním úkonem, přičemž ve vylíčení rozhodujících skutečností specifikovala jednotlivé platby dlužníka datem a výší s tím, že v pokladním deníku je jako důvod výplaty částek žalovanému vždy uvedeno vrácení půjčky . V doplňku, resp. upřesnění žaloby ze dne 18.5.2012 specifikovala v petitu jednotlivé platby uvedením data a výší (ve shodě s původní žalobou). Ve vylíčení rozhodujících skutečností dále uvedla, že z účetního deníku insolvenčního dlužníka za období od 1.1.2009 do 31.12.2009 zjistila, že žalovaný měl dne 30.9.2009 insolvenčnímu dlužníkovi poskytnout částku 9.650.000 Kč a přijetí této půjčky je zaúčtováno interním dokladem IN2770077. K poskytnutí půjčky zřejmě neexistuje žádná písemná smlouva, protože žalovaný jako jednatel insolvenčního dlužníka žalobkyni na její žádost žádnou smlouvu nepředložil. Žalobce vychází z předpokladu, že účetnictví je správné a úplné. Pokud je dne 30.9.2009 zaúčtována půjčka a na tuto půjčku jsou následně zaúčtovány platby od dlužníka žalovanému, jako splacení půjčky, nemá insolvenční správkyně v této chvíli pochybnost o správnosti důvodu plateb. Vrácení peněžních prostředků věřiteli ze smlouvy o půjčce, ke kterému fakticky došlo tak, že byly jednotlivé částky vyplaceny v hotovosti z pokladny dlužníka, tak naplňuje znaky právního úkonu, neboť zde byla vůle směřující ke splnění závazku dle § 657 ve spojení s § 559 občanského zákoníku, přičemž tato byla i navenek řádně projevená reálnou výplatou peněz z pokladny dlužníka. Právním úkonem dlužníka zde tak bylo vrácení půjčky z 30.4.2009. Vrácení půjčky je částečným plněním závazku, čímž je projevena vůle směřující k (částečnému) zániku závazku ze smlouvy o půjčce dle ustanovení § 559 občanského zákoníku. Dále uvedla, že první neúčinností napadený právní úkon byl dlužníkem učiněn 28.5.2009, přičemž toto bylo již v době, kdy byl v úpadku, resp. o úpadku svědčí též domněnka podle ustanovení § 242 odst. 2 IZ, neboť plněním dlužníka byl zvýhodněn žalovaný, který je ve vztahu k dlužníkovi osobou blízkou. V dalším doplnění žaloby ze dne 13.11.2015 (po zrušení věci odvolacím soudem) žalobkyně opravila chybu v počtech, a to tak, že se domáhá určení neúčinnosti právních úkonů v úhrnné hodnotě 2.828.000 Kč, neboť v původní žalobě došlo k početní chybě v součtu jednotlivých plateb. Do protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 29.1.2013 dále uvedla, že o obsahu smlouvy o půjčce není (KSOS 25 INS 1547/2010) schopna nic tvrdit, jelikož eviduje pouze účetní doklad o půjčce, takže o smlouvě a jejím obsahu nemá žádné informace. Žádný doklad o reálném poskytnutí půjčky se v dokladech dlužníka nenachází. Nebyl dohledán ani žádný notářský zápis, ze kterého by vyplýval předchozí souhlas valné hromady s uzavřením smlouvy o půjčce. Z uvedených důvodů by se mohlo jednat o právní úkon neplatný, a jelikož k platbám dlužníka uvedeným v žalobě došlo ve prospěch žalovaného jako osoby blízké, přichází v úvahu plnění bez právního důvodu, které naplňuje skutkovou podstatu úmyslně zkracujícího právního úkonu ve smyslu ustanovení § 242 IZ. Do protokolu o jednání před soudem prvního stupně žalobkyně v závěrečném návrhu uvedla, že pokud by se nejednalo o zvýhodňující právní úkon podle ustanovení § 241 IZ, přiklání se k názoru, že v tomto případě se jedná o úmyslně zkracující právní úkon dle § 242 IZ, neboť plnění bylo žalovanému poskytnuto bez právního důvodu. Po poučení dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. žalobkyně do protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 16.8.2016 mimo jiné uvedla, že nemá k dispozici žádné další důkazy a i nadále zastává názor, že jedním ze způsobů zániku závazků je jeho řádné splnění, které je definované jako právní úkon, když za právní úkon nutno považovat ve smyslu § 34 zrušeného občanského zákoníku projev vůle dluh splnit. Dále zopakovala, že obsah smlouvy o půjčce jí není znám, neboť nedohledala k tomuto úkonu žádné doklady, a nedohledala ani doklady k tomu, že dlužník finanční prostředky ve výši 9.650.000 Kč obdržel, a proto v tomto ohledu vycházela z prohlášení žalovaného.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě nezpochybnil tvrzení o výplatě částek zaúčtovaných jako vrácení půjčky , pouze namítal, že žaloba je neprojednatelná, neboť z ní není zřejmé, k jakému okamžiku se měl dlužník dostat do úpadku. K vyplaceným částkám uvedl, že nejsou právním úkonem, ale faktickou činností, u které nelze namítat neúčinnost, což blíže neodůvodňoval. Do protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 29.1.2013 k dotazu soudu ohledně okolností uzavírání smlouvy o půjčce, jejíž platnost z důvodu absence souhlasu valné hromady byla žalobkyní zpochybňována sdělil, že ke smlouvě o půjčce nebyl dán předchozí souhlas valné hromady, neboť ho nebylo zapotřebí, jelikož dlužník měl jediného společníka a jednatele, kterým byl žalovaný. Dále uvedl, že k poskytnutí dílčích peněžních částek dlužníkovi došlo tak, že byly vloženy na účet společnosti dlužníka a částečně přes pokladnu. Peněžní prostředky vložené i vyplacené v průběhu minulého období v jednotlivých konkrétních částkách lze zjistit z výpisu z účtu dlužníka a potvrdí je též účetní dlužníka Františka Minářová, kterou navrhl vyslechnout jako svědkyni. V závěrečné řeči pak uvedl, že účetní deník za období od 1.1.2009 do 31.12.2009, a to konkrétně účetní operace 461003 není doklad o tom, že prostředky byly žalovaným na účet dlužníka poskytnuty v roce 2009. Žalovaný hodlá prokázat, že půjčka ve výši 9.650.000 Kč byla dlužníkovi poskytnuta, a to výpisem z účtu dlužníka za rok 2006, 2007, 2008 a 2009. Dále k tomu, že půjčka žalovaným dlužníkovi poskytnuta byla, navrhoval výslech svědkyně Františky Minářové. Do protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 16.8.2016 (po zrušení původního rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení) uvedl, že z pohledu lhůty pro podání odpůrčí žaloby nebyla žaloba ve lhůtě uplatněna, když další podání, ve kterém je uvedeno, že se jedná (KSOS 25 INS 1547/2010) o smlouvu o půjčce ze dne 30.4.2009 a jsou specifikovány jednotlivé platby, kterými měl být dluh splněn, bylo učiněno po lhůtě jednoho roku od úpadku dlužníka, a proto žalobě i z tohoto důvodu nelze vyhovět. Současně upozornil, že již dříve opakovaně uváděl, že v letech 2006-2009 byly uzavřeny různé smlouvy o půjčkách a bylo na žalobkyni, aby konkrétní obsah právního úkonu- smlouvy o půjčce tvrdila. Pokud je namítána odporovatelnost vrácení půjček, bylo na žalobkyni, aby konkrétně tvrdila o vrácení dluhu, ze které konkrétní půjčky, z kterého konkrétního dne se jednalo, a která konkrétní půjčka byla tedy splacena, což neučinila, a proto neunesla důkazní břemeno ani břemeno tvrzení.

Soud prvního stupně provedl důkazy, z nichž zjistil zaúčtování částky 9.650.000 Kč dne 30.4.2009 jako půjčka do firmy , jakož i zaúčtování výdajových dokladů ze dne 28.5.2009, 11.6.2009, 22.6.2009, 24.7.2009, 22.9.2009, 23.9.2009, 24.9.2009, 6.11.2009, 7.11.2009 a 31.12.2009 jako vrácení půjčky . Dále provedl důkazy k otázce, zda v době výplaty jednotlivých peněžních prostředků byl dlužník v úpadku, a na tomto základě rozhodl původně rozsudkem ze dne 21.2.2013, č.j. 25 ICm 1608/2011-62 (KSOS 25 INS 1547/2010) a to tak, že žalobě na určení neúčinnosti jednotlivých právních úkonů dlužníka vyhověl, neboť dospěl k závěru, že dlužník byl již v době první uskutečněné platby (dne 28.5.2009) v úpadku. Jednotlivé v petitu označené platby dlužník poskytoval na závazek z bezdůvodného obohacení, neboť smlouvu o půjčce soud vyhodnotil jako neplatnou pro rozporu s ustanovením § 196a ObchZ pro absenci souhlasu valné hromady. Současně konstatoval, že i pokud by vyšel ze závěru, že žádná půjčka nebyla dlužníkovi poskytnuta, je žaloba důvodná, neboť jednání dlužníka naplnilo skutkovou podstatu ustanovení § 242 IZ.

Toto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.3.2015, č.j. 25 ICm 1608/2011, 11 VSOL 150/2014-110 (KSOS 25 INS 1547/2010), a to k odvolání žalovaného, který především namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, neboť žalobkyně učinila předmětem řízení úkony v celkovém souhrnu 3.976.000 Kč, zatímco soud rozhodl pouze o úkonech v souhrnu 2.828.000 Kč, přičemž přesná specifikace úkonů byla podána po uplynutí lhůty, takže žaloba měla být zamítnuta pro opožděnost. Dále soudu prvního stupně vytýkal, že podle odůvodnění nedospěl k jednoznačnému závěru, zda se jedná o neúčinný zvýhodňující úkon dle ustanovení§ 241 IZ nebo o neúčinný úmyslně zkracující úkon dle ustanovení § 242 IZ a vůbec se nezabýval otázkou, zda tvrzené vyplacení peněžních prostředků je právním úkonem, či faktickou činností. Pokud by se totiž soud zabýval právní povahou plnění, které mělo být žalovanému poskytnuto, a tímto prizmatem záležitost posuzoval, musel by se zabývat i tím, zda v předmětné věci jde o vrácení půjčky nebo poskytnutí plnění bez právního důvodu, což za jistých okolností nemusí být právní úkon, ale faktické jednání. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ze závazným právním názorem, aby žalobkyni postupem dle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. vyzval k opravě žaloby a aby si ujasnil, zda se jedná o právní úkony nebo o faktickou činnost, a dospěje-li k závěru, že se jedná o právní úkon, aby otázku neúčinnosti řešil (KSOS 25 INS 1547/2010) v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou ve svém zrušovacím rozhodnutí odkázal.

Soud prvního stupně po zrušení původního rozhodnutí vedl žalobkyni k odstranění vad žaloby a dále k doplnění tvrzení ohledně existence právního úkonu, tj. částečného splacení půjčky s tím, že je zapotřební zejména doplnit tvrzení a důkazy k tomu, že k uzavření smlouvy o půjčce a s jakým obsahem mezi dlužníkem a žalovaným došlo, a že dlužník finanční částku od žalovaného jako půjčku obdržel, jakož i k tomu, že dlužník s úmyslem splnit dluh poskytoval žalovanému v žalobě popsané plnění odpovídající předmětu závazku, který je v daném případě definován smlouvou o půjčce ze dne 30.4.2009. Poté, co žalobkyně opravila početní chybu a upřesnila, že předmětem neúčinnosti je částečné vrácení půjčky v součtu částek ve výši 2.828.000Kč, dále zopakovala, že obsah smlouvy o půjčce jí není znám, neboť k tomuto úkonu nedohledala žádné doklady, nedohledala ani doklady k tomu, že dlužník finanční prostředky ve výši 9.650.000 Kč obdržel, proto v tomto ohledu vycházela z prohlášení žalovaného a nemá k dispozici žádné další důkazy. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím, tedy žalobu zamítl na neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního.

Odvolací soud zopakoval důkaz účetním deníkem dlužníka za období od 1.1.2009 až 31.12.2009 a zjistil, že k zaúčtování výdajových dokladů ze dne 28.5.2009, 11.6.2009, 22.6.2009, 24.7.2009, 22.9.2009, 23.9.2009, 24.9.2009, 6.11.2009, 7.11.2009 a 31.12.2009 jako vrácení půjčky došlo na základě jednotlivých výdajových dokladů, na kterých je vždy uvedeno vrácená půjčka nebo je půjčka , s tím, že je na nich vždy podpis zaúčtovatele a podpis žalovaného, který vyplacení této částky schválil. Ke každému výdajovému dokladu byl vystaven dále výdajový pokladní doklad, na kterých je opět vždy v kolonce účel platby uvedeno vrácení půjčky nebo jen půjčka , v kolonce vyplaceno p. Leher Petr , a všechny tyto doklady jsou opatřeny podpisem pokladníka a podpisem příjemce (žalovaného).

Odvolací soud obecně konstatuje, že v případě placení peněžní částky věřiteli-bez ohledu na to, zda na základě půjčky či jednání zakládajícího nárok na vydání bezdůvodného obohacení-se vždy jedná o projev vůle dlužníka směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek), ovšem vyslovení neúčinnosti se lze podle ustanovení § 235 až 243 IZ úspěšně domáhat jen vůči těm právním úkonům, jež jsou taxativně vypočteny v ustanovení § 240-242 IZ. Předpokladem toho, aby byla naplněna skutková podstata neúčinnosti právního jednání dle § 241 IZ, ovšem je, že jde o plnění věřiteli, tj. osobě, která má pohledávku za dlužníkem. Jinak řečeno, věřitel musí mít pohledávku za dlužníkem (minimálně) z titulu nároku na vrácení plnění poskytnutého věřitelem pozdějšímu dlužníkovi buď na základě platné smlouvy uzavřené s pozdějším dlužníkem, nebo z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Podstatné dále je, zda je splněna podmínka stanovená v § 241 odst. 2 IZ, a to, že jde o úkon učiněný v době, kdy byl dlužník v úpadku, nebo o úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku, tedy zda v době, kdy dlužník označené platby žalovanému poskytoval (vracel) byl dlužník ve stavu, jež mu nedovoloval upřednostnit takové věřitele na úkor věřitelů jiných. Jestliže se podmínky odporovatelnosti ve smyslu (KSOS 25 INS 1547/2010)

§ 241 IZ posuzují ke dni vzniku právního úkonu, znamená to, že ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovatelného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojování věřitelů, v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnosti vyslovuje. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit. Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů), je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2014, sp.zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněné pod č. 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2016, sp.zn. 29 ICdo 5/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2016, sp.zn. 29 ICdo 72/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2016, sp.zn. 29 Cdo 3815/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.6.2009, sp.zn. 28 Cdo 3514/2008, vše dostupné na ww.nsoud.cz, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod č. 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Promítnuto do poměrů projednávané věci je rozhodující, že žalovaný dlužníkovi poskytl částku 9.650.000 Kč a má pohledávku za dlužníkem, přičemž není rozhodné, zda na základě smlouvy nebo bez právního důvodu jako bezdůvodné obohacení, a že dlužník jednotlivými platbami plnil na závazek, který vůči žalovanému měl, přičemž není rozhodné, zda v žalobě označené platby dlužníka byly určeny k uspokojení pohledávky žalovaného z titulu smlouvy o půjčce nebo z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Odvolací soud vyšel zejména ze skutkových přednesů, které byly v řízení učiněny procesními stranami. Obecně platí, že odchyluje-li se přednes jedné procesní strany, je na druhé straně, aby tento skutkový přednes popřela, a tím učinila předmětem dokazování. Naopak, nepopřeli jej, ačkoliv jí v tom nic nebránilo, lze vycházet z toho, že takový přednes je pravdivý, a proto jej není nutno dokazovat. Podle ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř. může vzít soud za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Skutkový přednes tak nebude vyžadovat dokazování nejen tehdy, pokud také protistrana bude výslovně tvrdit totéž, ale rovněž v případě, že tvrzení zůstane protistranou nepopřeno. V takovém případě se totiž uplatní zkušenostní poznatek, že pokud protistrana-navzdory protichůdnému zájmu-určité tvrzení nepopřela, přestože tak učinit mohla, lze takové tvrzení považovat za pravdivé.

Promítnuto do poměrů projednávané věci odvolací soud konstatuje, že žalobkyně v rámci svých skutkových přednesů (v žalobě, doplňcích žaloby a do protokolů o jednání) uvedla, že v účetním deníku dlužníka je dne 30.4.2009 zaúčtována půjčka (KSOS 25 INS 1547/2010) a dále předmětné platby dlužníka žalovanému jako vrácení půjčky, a proto insolvenční správce nemá pochybnosti o právním důvodu těchto plateb, tedy že jednotlivými platbami byla splácena půjčka z 30.4.2009 a projevena vůle dlužníka směřující k částečnému zániku závazku ze smlouvy o půjčce ze dne 30.4.2009, byť ji považuje za neplatnou, takže se ve skutečnosti jednalo o projev vůle směřující k zániku závazku z titulu bezdůvodného obohacení.

Toto skutkové tvrzení žalobkyně zůstalo žalovaným nepopřeno, když do protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 29.1.2013 uvedl, že hodlá prokázat, že půjčka ve výši 9.650.000 Kč byla dlužníkovi poskytnuta, a to důkazy : výpisy z účtu dlužníka za rok 2006, 2007, 2008 a 2009. Dále k tomu, že půjčka žalovaným dlužníkovi poskytnuta byla, navrhuje výslech Františky Minářové . Rovněž při svém přednesu do protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 16.8.2016 používal termín smlouvy o půjčkách a vrácení půjček , když uvedl, že v letech 2006-2009 byly uzavřeny různé smlouvy o půjčkách a bylo na žalobkyni, aby konkrétní obsah právního úkonu-smlouvy o půjčce tvrdila. Pokud je namítána ze strany žalobkyně odporovatelnost vrácení půjček, bylo na žalobkyni, aby konkrétně tvrdila o vrácení dluhu, z které konkrétní půjčky a z kterého konkrétního dne se jednalo a která konkrétní půjčka byla tedy splacena .

Teprve do protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 5.12.2017 (až po předestření aktuální judikatury Nejvyššího soudu k výkladu pojmu právní úkon s tím, že není rozhodné, zda v žalobě označené platby dlužníka byly určeny k uspokojení pohledávky žalovaného z titulu smlouvy o půjčce nebo z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení) se žalovaný pokusil dodatečně popřít tvrzení žalobkyně (o tom, že jednotlivými platbami byla splácena půjčka z 30.4.2009 a projevena vůle dlužníka směřující k částečnému zániku závazku ze smlouvy o půjčce ze dne 30.4.2009, byť ji považuje za neplatnou, takže se ve skutečnosti jednalo o projev vůle směřující k zániku závazku z titulu bezdůvodného obohacení), když uvedl, že žalovaný skutečně poskytl v letech 2006-2009 dlužníkovi částku 9.650.000 Kč, je pouze otázkou, z jakého právního důvodu, zda se jednalo půjčku nebo o posílení vlastního kapitálu . Dále uvedl, že není sporné, že žalovaný platby od dlužníka v době od 28.5.2009 do 31.12.2009 v celkové výši 2.828.000 Kč přijal, advokát žalovaného však neví, co bylo právním důvodem přijetí těchto částek ani neví, zda tím byla částečně splácena částka zaúčtovaná dne 30.4.2009 .

Občanský soudní řád nepamatuje na situaci, kdy strana, která nejdříve skutkové přednesy žalobce nepopřela (jinak řečeno doznala) a posléze bude chtít dodatečně skutkový přednes svého odpůrce popřít (respektive své doznání odvolat), a proto při absenci výslovné úpravy v občanském soudním řádu bude nutno účinnost odvolání doznání posoudit v rámci volného hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř.

V posuzované věci lze hodnotit dodatečné popření skutkového přednesu žalobkyně jako účelovou snahu o změnu původního stanoviska, a proto nelze dodatečné popření (odvolání doznání) považovat za účinné. Jinak řečeno odvolací (KSOS 25 INS 1547/2010) soud vzal za svá skutková zjištění podle ustanovení § 120 odst. 4 o.s.ř., též shodná tvrzení účastníků (nepopřená tvrzení žalobkyně), že předmětnými platbami dlužník uspokojoval pohledávku žalobce na vrácení (vydání) částky 9.650.000 Kč, kterou žalovaný dlužníkovi nesporně poskytl a která byla zaúčtována dne 30.4.2009 jako půjčka do firmy.

Odvolací soud pro úplnost připomíná, že pokud se strana zatížená břemenem tvrzení a důkazním břemenem výjimečně ocitne v situaci, kdy objektivně nemůže znát rozhodné skutečnosti, které však zná protistrana, může vzniknout straně nezatížené břemenem tvrzení a důkazním břemenem tzv. vysvětlovací povinnost, a to v zájmu principu rovnosti zbraní a pravdivého objasnění skutkového stavu. V posuzované věci se v takové situaci ocitla insolvenční správkyně dlužníka, která objektivně nemůže znát rozhodné skutečnosti, které naopak zná protistrana, kterou je jediný společník a jednatel dlužníka. Ten jí poskytl kusé informace o existenci půjčky do firmy, které se pak v průběhu řízení snažil účelově zamlžit.

Dále odvolací soud vyšel ze správných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně k otázce úpadku.

Podle ustanovení § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovi opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (odstavec 2).

Podle ustanovení § 241 o.s.ř. zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern21), je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený (KSOS 25 INS 1547/2010) majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).

Odvolací soud uzavírá, že ve světle shora citovaných ustanovení a judikatury dovolacího soudu se k naplnění skutkové podstaty ustanovení § 241 IZ vyžaduje: 1) že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo, že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku), a nikoliv dlužníkův úmysl zvýhodnit věřitele, 2) že jde o plnění věřiteli, tj. osobě, která má pohledávku za dlužníkem, a to bez ohledu zda ze smlouvy nebo z některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, 3) že dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu, čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně konstatuje, že dlužník svým jednáním naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 241 IZ, neboť v době, kdy již byl v úpadku, zvýhodnil žalovaného jako svého věřitele, kterému v období od 28.5.2009 do 31.12.2009 vyplatil částku 2.828.000 Kč v úmyslu snížit dluh z poskytnuté částky 9.650.000 Kč v letech 2006-2009, která byla zaúčtována dne 30.4.2009 jako půjčka do firmy. Je nepochybné, že žalovanému se na úkor ostatních věřitelů dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu, neboť pokud by do konkursu jako pohledávku přihlásil třeba jen částku 2.828.000 Kč (z celkového dluhu 9.650.000 Kč), nedostalo by se mu plného uspokojení, neboť jak vyplývá z insolvenčního spisu, dlužník nemá prakticky žádný majetek (pouze pohledávky), přičemž do insolvenčního řízení se přihlásilo 21 věřitelů s pohledávkami ve výši celkem 77.453.290,70Kč.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že žalobě na určení neúčinnosti předmětných právních úkonů dlužníka vyhověl.

Žalobkyni, která byla v řízení před soudy obou stupňů úspěšná, nebylo podle ustanovení § 142 odst. 1, 224 odst. 1 o.s.ř. přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť se těchto nákladů výslovně vzdala.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je (KSOS 25 INS 1547/2010)

dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 13. prosince 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu