11 VSOL 233/2015-79
14 ICm 3294/2013 11 VSOL 233/2015-79 (KSOS 14 INS 4646/2008)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové ve věci žalobkyně JUDr. Evy Janíkové, se sídlem Frýdek-Místek, Farní 19, PSČ 738 01, insolvenční správkyně dlužníka STAVOKOMP, stavební a.s., se sídlem Karviná-Hranice, Rudé armády 2001/30a, PSČ 733 01, identifikační číslo osoby: 258 26 379, zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem Frýdek-Místek, Farní 19, PSČ 738 01, proti žalované RNDr. Nataši anonymizovano , anonymizovano , bytem Horní Těrlicko 752, PSČ 735 42, zastoupené JUDr. Bohuslavem Heczkem, advokátem, se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, PSČ 702 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalobkyně ze dne 24.8.2015 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.7.2015, č.j. 14 ICm 3294/2013-50,

t a k t o:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.774 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalované. isir.justi ce.cz (KSOS 14 INS 4646/2008)

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že smlouva o zúžení společného jmění manželů uzavřená dne 20.4.2012 mezi žalovanou RNDr. Natašou anonymizovano a manželem žalované Ing. Milanem anonymizovano , je vůči žalobkyni neúčinným právním úkonem (výrok I.) a zavázal žalobkyni k povinnosti ve stanovené lhůtě zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 8.652 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované (výrok II.).

V důvodech uvedl, že žalobkyně se požadovaného určení domáhala žalobou (doručenou 27.3.2013, pozn. Okresnímu soudu v Karviné) podanou dle ustanovení § 42a občanského zákoníku (pozn. ve znění účinném do 31.12.2013) s tím, že usnesením ze dne 13.2.2009, č.j. KSOS 14 INS 4646/2008-A-24 byl zjištěn úpadek dlužníka STAVOKOMP, stavební a.s. a prohlášen konkurs na jeho majetek, usnesením téhož soudu ze dne 29.10.2009 č.j. KSOS 14 INS 4646/2008-B-55 byla žalobkyně ustanovena zvláštním insolvenčním správcem pro problematiku všech soudních sporů vyvolaných insolvenčním řízením a vymáháním pohledávek. Z účetních dokladů dlužníka zjistila, že manžel žalované Ing. Milan anonymizovano (nar. 21.6.1964) vybral neoprávněně z účtu dlužníka postupně od 6.10.2008-5.2.2009 celkovou částku 2.150.000 Kč, a to na základě rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady dlužníka ze dne 30.9.2008, kdy jako jediný akcionář schválil pro sebe jako člena představenstva odměnu v uvedené výši za výsledky v první polovině roku 2008. Proto v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 Cm 9/2009 se vůči němu domáhá navrácení této částky zpět do majetkové podstaty dlužníka. Dne 21.2.2013 dále zjistila, že manžel žalované smlouvou o zúžení společného jmění manželů ze dne 20.4.2012 převedl na žalovanou veškeré nemovitosti, a to budovu čp. 752-rodinný dům stojící na pozemku parc. č. 2183, pozemek parc. č. 2183-zastavěná plocha a nádvoří o výměře 288 m2, pozemek parc. č. 2184-orná půda o výměře 897 m2 a pozemek parc. č. 2181/2-ostatní plocha o výměře 32 m2, to vše zapsáno na LV č. 1607 pro k.ú. Horní Těrlicko, obec Těrlicko u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Havířov. Tímto záměrně zmenšil svou majetkovou sféru a ohrozil uspokojení pohledávky žalobkyně. Jedná se tedy o zkracující úkon, jehož účelem bylo zamezit uspokojení pohledávky žalobkyně. V řízení pod sp. zn. 14 Cm 9/2009 žalobkyně dále zjistila, že žalovaná chce prodat předmětné nemovitosti, proto podala vůči ní návrh na předběžné opatření, které však bylo následně odvolacím soudem zrušeno a byla podána tato žaloba. Dále uvedla, že než se stane uvedená pohledávka žalobkyně (za Ing. M. anonymizovano ) vymahatelnou, mohla by v mezidobí žalovaná nakládat s předmětnými nemovitostmi, přičemž žalobkyně má v úmyslu nechat zapsat do katastru nemovitostí poznámku o vedení tohoto sporu. Z tohoto důvodu navrhla přerušení předmětného řízení do skončení sporu vedeného pod sp. zn. 14 Cm 9/2009 a prostřednictvím svého zástupce uvedla, že jí není známo, zda (KSOS 14 INS 4646/2008)

žalovaná poté, co bylo zrušeno předběžné opatření, učinila nějaký další pokus o převod předmětných nemovitostí; v katastru nemovitostí je však stále vyznačeno její výlučné vlastnictví, v současné době je v katastru nemovitostí vyznačen pouze zápis zástavního práva smluvního. Žalovaná ve vyjádření k žalobě namítla, že žalobkyně není v postavení věřitele s vymahatelnou pohledávkou, řízení vedené pod sp. zn. 14 Cm 9/2009 nebylo dosud pravomocně ukončeno, navíc žalobou napadený právní úkon nezkracuje případné uspokojení pohledávky žalobkyně i při splnění zákonných podmínek, a to s odkazem na § 42 odst. 1 exekučního řádu, jelikož případnou exekucí lze postihnout i majetek, který byl v SJM manželů a poté byl předmětem zúžení dle smlouvy ze dne 20.4.2012; u nařízeného jednání s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 21 Cdo 1154/2012 dále žalovaná namítla, že žalobě na neúčinnost dle § 42a občanského zákoníku nelze vyhovět, když k bezúčinnosti napadeného právního úkonu, tedy smlouvy o zúžení SJM, došlo již ze zákona, že žalovaná nemá zájem nemovitosti prodat, v domě bydlí s manželem a s nezletilou dcerou, navíc poznámka o spornosti v katastru nemovitostí mohla být učiněna již od samého počátku. Má za to, že na straně žalobkyně není naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

V odůvodnění soud prvního stupně dále konstatoval, že věcná příslušnost Krajského soudu v Ostravě, u kterého rovněž probíhá insolvenční řízení ve věci dlužníka STAVOKOMP, stavební a.s., byla v dané věci založena usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.8.2013 (v právní moci dne 28.08.2013) a že tímto rozhodnutím jsou ve smyslu § 104a odst. 7 o.s.ř. účastníci řízení i soudy vázány. Po té, kdy učinil podrobná zjištění z insolvenčního spisu dlužníka, z výpisu z katastru nemovitostí, z notářského zápisu ze dne 20.4.2012 (jehož obsahem byla mj. smlouva o zákonem stanoveného rozsahu SJM dle § 143a občanského zákoníku), ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 14 Cm 9/2009 a z inzerátu doloženého žalobkyní, uzavřel, že je nesporné, že žalobkyně dosud nemá za manželem žalované vymahatelnou pohledávku, neboť řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 Cm 9/2009 nebylo dosud skončeno. Návrh na přerušení předmětného řízení soud zamítl, neboť i v případě, že by se pohledávky žalobkyně staly vymahatelnými, nemohla by být v tomto řízení úspěšná. Pohledávky žalobkyně jako insolvenční správkyně dlužníka STAVOKOMP, stavební a.s. měly vzniknout ve dnech 06.10.2008, 10.10.2008, 19.12.2008 a 05.02.2009, kdy měl Ing. Milan anonymizovano neoprávněně postupně vybrat z účtu dlužníka 2.150.000 Kč. Pohledávky žalobkyně tak vznikly ještě předtím, než Ing. Milan anonymizovano a žalovaná uzavřeli smlouvu o zúžení SJM dne 20.4.2012. Nemožnost manželů odvolat se vůči věřiteli podle ustanovení § 143a odst. 4 občanského zákoníku na smlouvu o zúžení společného jmění manželů, která byla mezi nimi uzavřena až poté, co věřiteli již vznikla jeho pohledávka (vůči jednomu z manželů), nezpůsobuje neplatnost smlouvy, jen její tzv. relativní bezúčinnost, smlouva o zúžení společného jmění je nadále platným právním úkonem, avšak ve vztahu manželů vůči věřiteli se na smlouvu hledí tak, jako kdyby nenastaly její účinky, tj. jako kdyby nedošlo k zúžení dosavadního rozsahu společného jmění manželů. V tomto směru soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.5.2013, sen. zn. 21 Cdo 1154/2012 (a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2013, sp. zn. 21 Cdo (KSOS 14 INS 4646/2008)

2833/2012 ve vztahu k dohodě o vypořádání SJM dle § 150 občanského zákoníku), jehož závěry v rozhodnutí citoval, včetně závěru, že podanou žalobou podle ustanovení § 42a občanského zákoníku nelze úspěšně odporovat dohodě o zúžení společného jmění manželů, jejíž právní bezúčinnost nastala podle ustanovení § 143a odst. 4 občanského zákoníku a určení právní bezúčinnosti smlouvy o zúžení společného jmění, která nastala podle ustanovení § 143a odst. 4 občanského zákoníku, je možné jen tehdy, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o.s.ř.).

Dále soud prvního stupně zdůraznil podstatu odpůrčí žaloby ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2013) s tím, že rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není možné (např. osobě, v jejíž prospěch dlužník učinil odporovaný právní úkon, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří-pozn. § 42 odst. 4 občanského zákoníku), může se věřitel-místo určení neúčinnosti právního úkonu-domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31.12.2013, i ve znění účinném od 1.1.2014, je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení.

V daném případě, jak dále uvedl soud prvního stupně, žalobkyně po poučení soudem dle § 118a odst. 2 o.s.ř. o tom, že věc je možné po právní zástupce posoudit jinak, a to jako právní bezúčinnost ze zákona dle § 143a odst. 4 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 a nechť proto doplní, jaký naléhavý právní zájem má na určení bezúčinnosti smlouvy o zúžení SJM, s poučením, že v opačném případě neunese v tomto směru břemeno tvrzení, žalobkyně uvedla, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřuje v tom, že žalobkyně má v úmyslu nechat vyznačit do katastru nemovitostí poznámku o vedení tohoto řízení, což do budoucna vylučuje možnost třetích osob dovolávat se dobré víry v případě převodu těchto nemovitostí a pokud by tato žaloba byla zamítnuta, pak je zde (KSOS 14 INS 4646/2008) důvodná obava, že nemovitosti budou ze strany žalované převedeny, o což se již v jednom případě pokusila, a tím dojde ke zkrácení věřitelů v insolvenčním řízení dlužníka STAVOKOMP, stavební a.s., když žalobkyně doposud nemá ve vztahu k tvrzeným pohledávkám za manželem žalované vykonatelné rozhodnutí . Na základě tohoto doplnění dospěl soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve skutečnostech tvrzených žalobkyní nelze spatřovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení neúčinnosti smlouvy o zúžení SJM, neboť i v případě, že by bylo prokázáno, že se inzerát předložený žalobkyní týká nemovitostí žalované, které byly předmětem smlouvy o zúžení SJM a tedy by bylo prokázáno, že se žalovaná v průběhu řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 Cm 9/2009 pokusila prodat předmětné nemovitosti (toto tvrzení žalobce učinil zástupce žalované sporným a soud k tomuto tvrzení žalobkyně dokazování výslechem žalované pro nadbytečnost neprováděl), z těchto tvrzených skutečností nevyplývá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť žalobkyně doposud nepožádala příslušný katastrální úřad o vyznačení poznámky o vedení tohoto sporu, ačkoli žaloba v této věci byla doručena soudu dne 2.10.2013 a žalobkyně nemá poznatky o tom, že by se žalovaná od roku 2013 doposud pokusila opakovaně o prodej předmětných nemovitostí, ve kterých žije i se svou rodinou. Nadto je žalovaná doposud zapsána v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. Žalobkyně dosud není ani v postavení věřitele s vymahatelnou pohledávkou za manželem žalované-Ing. Milanem anonymizovano , neboť řízení shora citované sp. zn. 14 Cm 9/2009 dosud nebylo pravomocně ukončeno. Vzhledem k tomu, že žaloba nemůže být ze shora uvedených důvodů úspěšná ani v případě, že by se pohledávky žalobkyně jako insolvenční správkyně dlužníka STAVOKOMP, stavební a.s. za Ing. Milanem anonymizovano staly vymahatelnými, soud nevyhověl návrhu žalobkyně na přerušení řízení, stejně jako návrhu žalobkyně na doplnění dokazování výslechem žalované (k tvrzení žalobkyně, že se žalovaná v minulosti pokusila prodat předmětné nemovitosti, a to za situace, kdy zástupce žalované toto tvrzení učinil sporným) a žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když důvod k aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. neshledal.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a její žalobě vyhověl případně, aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Především namítla, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud. Kdy jsou k rozhodování věci příslušné krajské soudy, vyplývá z ustanovení § 9 odst. 1, odst. 2 o.s.ř., což není projednávaný případ, vyloučena je rovněž aplikace ustanovení § 7a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), neboť předmětný spor nesouvisí s probíhajícím insolvenčním řízením ve věci dlužníka, vedeným pod sp. zn. KSOS 14 INS 4646/2008, nýbrž s nemovitostmi, kterých se sporná smlouva o zúžení SJM týká. Žalobkyně je dále přesvědčena, že na daný případ nelze aplikovat právní závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1154/2012 ze dne 9.5.2013 o relativní bezúčinnosti sporné dohody, neboť v tomto případě je situace specifická v tom, že žalovaná se již pokusila nemovitosti prodat a s tím souvisí i problematika naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. V neposlední řadě (KSOS 14 INS 4646/2008)

žalobkyně namítla, že v daném případě bylo namístě rozhodnout o nákladech řízení postupem dle ustanovení § 150 o.s.ř., jak to navrhovala, a to s ohledem na skutečnost, že shora zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno poté, kdy již žalobu podala a kdy jí podání této žaloby uložil Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 1.3.2013, č.j. 14 Cm 9/2009-49. Navíc pokud soud prvního stupně svůj závěr o tom, že zde není důvod k aplikaci uvedeného ustanovení, řádně nezdůvodnil.

Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku z důvodu věcné správnosti s tím, že ani námitky žalobkyně, že v dané věci mělo být aplikováno ustanovení § 150 o.s.ř. nejsou důvodné. Zdůraznil, že žalobkyně měla od podání své žaloby dostatek prostoru k tomu, aby se zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu seznámila, jelikož první jednání ve věci bylo nařízeno na 29.5.2015 a žalovaná udělila svému advokátu plnou moc až před tímto jednáním dne 16.4.2015.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.) a po té, kdy věc projednal u odvolacího jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

Právním důvodem podané žaloby, je požadavek žalobkyně, aby soud ve smyslu ustanovení § 42a zák. č. 40/1964 Sb. určil, že zmíněná smlouva o zúžení jmění manželů-žalované a jejího manžela-ze dne 20.4.2012, je vůči žalobkyni neúčinným právním úkonem, neboť žalobkyně, co by insolvenční správkyně, tvrdí za manželem žalované pohledávky v rozsahu 2.150.000 Kč, které vznikly v důsledku neoprávněných výběrů z účtů dlužníka, postupně v období od 6.10.2008-5.2.2009.

Předně odvolací soud konstatuje, že s ohledem na datum zahájení předmětného řízení (27.3.2013) a data uzavření sporné smlouvy o zúžení společného jmění manželů (20.4.2012), je nutno na danou věc aplikovat jak ustanovení občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), tak ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) ve znění účinném do 31.12.2013 (viz § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákona a článek II bod 2. přechodných ustanovení zák. č. 293/2013 Sb.).

Skutková zjištění soudu prvního stupně, jak jsou uvedena v napadeném rozsudku, nebyla odvoláním napadena a jelikož je odvolací soud shledal správnými, při svém rozhodnutí z nich vycházel. Z těchto důvodů a v zájmu stručnosti rozhodnutí proto odvolací soud na tato skutková zjištění v celém rozsahu odkazuje. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že i právní závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl, jsou zcela správné.

Především není opodstatněná námitka žalobkyně, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť věcná příslušnost Krajského soudu v Ostravě byla v dané (KSOS 14 INS 4646/2008) věci založena usnesením nadřízeného soudu a tímto rozhodnutím je vázán jak soud prvního stupně, tak účastníci řízení, i soud odvolací.

Podle ustanovení § 42a obč. zák. v rozhodném znění platí, že věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (odst. 1). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (odst. 2). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (odst. 3). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (odst. 4).

Podle ustanovení § 143a odst. 1 obč. zák. v rozhodném znění, manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.

Podle § 143a odst. 4 obč. zák. manželé se mohou vůči jiné osobě na smlouvu uvedenou v předcházejících odstavcích odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám.

Ze shora citovaného ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák., které je ustanovením na ochranu věřitelů (obdobně od 1.1.2014 viz § 719 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb.) vyplývá, že pokud vznikla věřiteli vymahatelná pohledávka vůči jednomu z manželů dříve než došlo formou notářského zápisu ke zúžení rozsahu společného jmění manželů (dále jen SJM ) a tím k možnosti zkrátit uspokojení jeho pohledávky, pak manželé se na tuto smlouvu o zúžení SJM nemohou odvolat a taková smlouva je vůči tomuto věřiteli ze zákona neúčinná (jde o tzv. relativní bezúčinnost ze zákona). Za této situace má věřitel právo bez dalšího, a to na základě titulu pro výkon rozhodnutí (exekučního titulu), si svou pohledávku i z tohoto majetku vymoci (§ 262a odst. 1 o.s.ř. a § 42 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb.-exekučního řádu). Jde-li tedy o neúčinnost vyplývající přímo ze zákona, pak věřitel, který má za jedním z manželů vymahatelnou pohledávku (má vůči němu exekuční titul) nemá naléhavý právní (KSOS 14 INS 4646/2008) zájem (§ 80 písm. c) o.s.ř.), na určení, že smlouva o zúžení rozsahu SJM je vůči němu neúčinná postupem dle § 42a obč. zák. v rozhodném znění, neboť i bez tohoto určení jeho postavení není nejistým, není ohroženo, když se může domáhat uspokojení své vymahatelné pohledávky z majetku, který již netvoří součást SJM (viz závěry z obou rozhodnutí Nejvyššího osudu, na které zcela správně odkázal již soud prvního stupně).

V projednávané věci na shora uvedených závěrech nemůže nic změnit dle názoru odvolacího soudu ani skutečnost, že žalobkyně nemá dosud vykonatelnou pohledávku vůči manželu žalované a že o ní teprve vede spor. Pokud v této situaci žalobkyně navrhovala přerušení tohoto řízení (do skončení sporu ve věci sp. zn. 14 Cm 9/2009), zřejmě za účelem zajištění zachování lhůty uvedené v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., pak odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že důvod k přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. nebyl dán. To proto, že pokud bude žalobkyně v uvedeném sporu pod sp. zn. 14 Cm 9/2009 úspěšná, pak žalobkyni již nebude nic bránit, aby tuto pohledávku k jejímu návrhu vymáhala bez dalšího v rámci výkonu rozhodnutí (při provádění exekuce) i z majetku který již (dle smlouvy ze dne 20.4.2012) netvoří součást SJM žalované a jejího manžela. Jelikož jde o relativní bezúčinnost vyplývající přímo ze zákona (§ 143a odst. 4 obč. zák.) pak žalobkyni z tohoto hlediska nehrozí uplynutí jakékoliv lhůty.

Pokud žalobkyně (po poučení soudem) spatřovala naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že hodlá nechat vyznačit do katastru nemovitostí poznámku o vedení tohoto sporu (zřejmě měla na mysli poznámku dle ustanovení § 23 odst. 1 písm. q/ zák. č. 253/2013 Sb.) a dále v tom, že je zde důvodná obava, že nemovitosti žalovaná dále převede (prodá) s tím, že se o to počátkem roku 2013 (dle doloženého inzerátu) pokusila, i potud odvolací soud opět souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že v těchto tvrzeních nelze naléhavý právní zájem v daném případě spatřovat. Jednak proto, že shora uvedenou poznámku v katastru nemovitostí mohla žalobkyně již dávno navrhnout, což neučinila, a svědčí to spíše o tom, že její obavy z tohoto hlediska, nebyly zřejmě reálné; dále proto, že v tomto řízení, které probíhá od roku 2013, nevyšlo najevo nic, co by tomuto tvrzenému úmyslu nasvědčovalo, nehledě k tomu, že v nemovitosti žalovaná bydlí i s rodinou. K tomu dlužno dále doplnit, že budou-li v budoucnu splněny a žalobkyní osvědčeny zákonné předpoklady, žalobkyni nic nebude bránit, aby vůči žalované opětovně podala návrh na vydání předběžného opatření ve smyslu ustanovení § 102 odst. 1, v návaznosti na ustanovení § 74 a násl. občanského soudního řádu, a to v řízení vedeném proti manželu žalované pod sp. zn. 14 Cm 9/2009, neboť dle ustanovení § 76 odst. 2 o.s.ř. lze předběžným opatřením uložit povinnost i někomu jinému než účastníku řízení, lze-li to na něm spravedlivě požadovat.

Odvolací soud proto na základě shora uvedené argumentace, kterou pouze doplnit správné závěry soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval zcela správně, pokud žalobu žalobkyně ve věci samé zamítl. (KSOS 14 INS 4646/2008)

Pokud jde o odvolací námitku, že v daném případě měl soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř., ani tuto námitku odvolací soud důvodnou neshledal.

Podle ustanovení § 150 o.s.ř. platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Uvedené ustanovení umožňuje soudu, aby ve zcela výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal, jeví-li se v konkrétním případě přiznání náhrady nákladů řízení jako nepřiměřeně tvrdé. Soud však musí vždy velmi pečlivě zkoumat, zda podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou dány, přičemž důvody zvláštního zřetele hodné musí být dány na straně žalobce i na straně žalovaného a současně se musí jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Soud přitom přihlíží nejen k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postupu účastníků v průběhu řízení apod. Přitom aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. musí být řádně odůvodněna, jinak je porušeno právo účastníka na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny práv a svobod. Viz nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II ÚS 3015/09 ze dne 7.4.2010, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod publikačním č. 74/2010.

Nejvyšší soud ČR se výkladem a použitím ustanovení § 150 o.s.ř zabýval např. v rozhodnutí ze dne 29.8.2013, Sen zn. 29 Cdo 2438/2013, ve kterém uzavřel, ve shodě se závěry obsaženými např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o.s.ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 2862/07). Ustanovení § 150 o.s.ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 1030/08). K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v § 142 odst. 1, formulovanou v § 150 o.s.ř.) vykládat restriktivně. (KSOS 14 INS 4646/2008)

Odvolací soud vycházeje z výše citované judikatury konstatuje, že v posuzované věci podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., shodně se soudem prvního stupně neshledal, a to ani po vyhodnocení námitek žalobkyně, dle kterých tato aplikace byla důvodná z hlediska toho, že žalobu podala dříve než bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 21 Cdo 1154/2012 dne 9.5.2013, se kterým neměla možnost se před podáním žaloby seznámit a dále proto, že podat předmětnou žalobu jí bylo uloženo rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.3.2013, č.j. 14 Cm 9/2009-49 (správně č.j. 14 Cm 9/2009-116). Nelze totiž přehlédnout, že žaloba byla sice podána již 27.3.2013, nicméně žalované byla doručena až 16.4.2014, ve vyjádření k žalobě (ze dne 30.5.2014) žalovaná, aniž byla v tuto dobu právně zastoupena, namítla, že nejsou splněny podmínky k vyhovění žalobě, jelikož i přes smlouvu ze dne 20.4.2012, lze za splnění všech podmínek, s odkazem na ustanovení § 42 odst. 1 exekučního řádu, exekucí postihnout i majetek, který byl v SJM a poté byl předmětem jeho zúžení. Advokát žalované převzal její zastoupení až na základě plné moci ze dne 14.4.2015, a již u prvního jednání dne 29.5.2015 (které bylo bez jednání odročeno) na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu poukázal s tím, že žaloba (ve smyslu ust. § 42a obč. zák.) nemůže být z hlediska tam formulovaných závěrů úspěšná a to i v případě, že by se tvrzená pohledávka za manželem žalované stala s ohledem na výsledek zmíněného sporu, vymahatelnou. Žalobkyně reagovala žádostí o odročení s tím, že se s těmito závěry seznámí a do 30 dnů sdělí své procesní stanovisko (což nesplnila). Rovněž u jednání dne 15.7.2015 byla žalobkyně soudem poučena (§ 118a odst. 2 o.s.ř.), že věc je možno po právní stránce posoudit jinak, a to jako právní bezúčinnost dle § 143a odst. 4 obč. zák. Žalobkyně na žalobě setrvala, z důvodů uvedených shora. Dále nelze přehlédnout, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.3.2013, č.j. 14 Cm 9/2009-116, kterým tento soud uložil žalobkyni podat předmětnou žalobu, bylo již usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.6.2013, č.j. 11 Cmo 2/2013-132 změněno tak, že návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření proti RNDr. Nataši anonymizovano , byl odmítnut (z důvodů v tomto rozhodnutí uvedených). Dlužno dále zmínit, že danou problematikou ohledně relativní bezúčinnosti smluv (ze zákona) dle ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák., se Nejvyšší soud rovněž zabýval, byť v rámci žaloby na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí, ve svém rozsudku ze dne 28.7.2004, sen. zn. 20 Cdo 1389/2003 (zveřejněným pod R 85/2005).

Na základě všech uvedených zjištění má odvolací soud za to, že po úspěšné žalované není možno v daném případě spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené v souvislosti s tímto řízením nesla ze svého.

Proto odvolací soud ze všech shora uvedených důvodů postupoval podle ustanovení 219 o.s.ř. a napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, tedy včetně věcně správného výroku o nákladech řízení, potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla se svým odvoláním úspěšná, (KSOS 14 INS 4646/2008)

žalovaná má proto právo i na náhradu těchto nákladů, které činí náklady právního zastoupení v celkové výši 8.774 Kč, tj. odměnu za 2 úkony právní služby po 2.500 Kč (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání-§ 9 odst. 3 písm. a), ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 v účinném znění), 2x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, náhradu za promeškaný čas advokáta v souvislosti s jednáním dne 7.9.2016 a to za 6 započatých půlhodin po 100 Kč (tj. 600 Kč-§ 14 citované vyhlášky), cestovné advokáta žalované ve výši 1.051 Kč (při průměrně spotřebě vozidla 5,3 1/100 km, ceně nafty 29,50 Kč, sazbě náhrad za použití vozidla 3,80 Kč, počtu km 196). Celkem náklady 7.251,24 Kč, k nimž je nutno připočíst 21 % DPH ve výši 1.522,76 Kč, neboť bylo doloženo, že advokát žalované je jejím plátcem.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 7. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu