11 VSOL 224/2015-89
33 ICm 2055/2014 11 VSOL 224/2015-89 (KSOS 33 INS 21801/2013)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové ve věci žalobce Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 155 11 596, bytem Jeseník, U Kasáren 1135/15, PSČ 790 01, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, se sídlem Praha 6, Jugoslávských partyzánů 1603/23, PSČ 160 00, proti žalovanému CASPER CONSULTING, a.s., identifikační číslo osoby: 639 80 401, se sídlem Praha, Olivova 2096/4, PSČ 110 00, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem Brno, Koliště 55, PSČ 602 00, o popření vykonatelné pohledávky, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Jaroslav anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 155 11 596, bytem Jeseník, U Kasáren 1135/15, PSČ 790 01, vedené u Krajského soudu Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 21801/2013, o odvolání žalobce ze dne 3.12.2015 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30.9.2015, č.j. 33 ICm 2055/2014-49,

t a k t o:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í tak, že žaloba, aby soud určil, že pohledávka přihlášeného věřitele CASPER CONSULTING, a. s. ve výši 2.062.927,62 Kč není pravá, se o d m í t á .

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 13.927 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky žalovaného. isir.justi ce.cz (KSOS 33 INS 21801/2013) III. Žalobce je povinen uhradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 9.759,50 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky žalovaného.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že pohledávka přihlášeného věřitele CASPER CONSULTING, a.s., ve výši 2.062.927,62 Kč není pravá (výrok I.) a zavázal neúspěšného žalobce k povinnosti zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 11.779 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalovaného (výrok II.).

V důvodech, po té, kdy soud prvního stupně podrobně popsal žalobní žádání žalobce a vyjádření žalovaného a činil zjištění z kupní smlouvy ze dne 2.12.1997, uzavřené mezi společností FONO, s.r.o., v likvidaci, jako prodávající a Městem Jeseník a obchodní společností MODIC, v.o.s., jako kupujícími, z rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13.7. 2004, č.j. 5 C 38/2001-161, z prohlášení předchůdce žalovaného (věřitele) č. MD6 ČF03 9097 ze dne 9. 12. 2011, výpisem z účtů u společnosti GE Money Bank majitelky účtu Aleny Skřivánková, výpisem internetového bankovnictví ČSOB, pohyby na účtu na jméno Alena Skřivánková, z přihlášky pohledávky žalovaného, upraveného seznamu přihlášených pohledávek po přezkumném jednání, které se konalo 19.5.2014, dospěl k závěru, že žaloba žalobce (dlužníka), který popřel vykonatelnou pohledávku žalovaného, je včasná, avšak není důvodná. Uzavřel, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce jako dlužník byl zavázán pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13.7.2014, č.j. 5 C 38/2001-168, zaplatit právnímu předchůdci žalovaného částku 2.615.659,40 Kč, přičemž okolnosti, ohledně uzavření kupní smlouvy mezi společnosti FONO, s.r.o., a Městem Jeseník a obchodní společností MODIC, v.o.s., soud s ohledem na uvedený rozsudek již neposuzoval. Pokud žalobce namítal a považoval za klíčové právní posouzení prohlášení věřitele č. MD6 ČF03 9097 ze dne 9.12.2011, pak jde o námitku irelevantní. Jednak proto, že toto prohlášení předchůdce věřitele (žalovaného) s učiněním úkonu při splnění podmínky, tj., že podá návrh na zastavení exekuce vůči žalobci, pokud bude na účet věřitele do 31.12.2011 zaplacena částka 754.500 Kč, bylo jednostranným úkonem věřitele, nejednalo se smluvním vztah mezi věřitelem a dlužníkem (žalobcem) a nadto je nepochybné, že tato podmínka splněna nebyla, když do 31.12.2011 nebyla částka 754.500 Kč připsána na účet věřitele a tuto skutečnost nezpochybnil ani žalobce, který uvedl, že k připsání částky na účet věřitele došlo až 2.1.2012. Nicméně soud je toho názoru, že pro posouzení toho, zda pohledávka přihlášeného věřitele, tedy žalovaného, je pohledávkou důvodnou, nejsou ani okolnosti vyplývající z uvedeného (KSOS 33 INS 21801/2013) prohlášení, neboť v přihlášce pohledávky, pokud jde o výši jistiny, přihlásil žalovaný jako věřitel částku 1.861.159,40 Kč, tedy jistinu ve výši při zohlednění toho, že částka 754.500 Kč byla uhrazena (žalovanému byla rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku vůči žalobci přiznána jistina ve výši 2.615.659,40 Kč, po odečtení uhrazené částky 754.500 Kč zůstává k úhradě 1.861.159,40 Kč). Žalobce tedy netvrdil žádnou další významnou skutečnost, pro kterou by soud měl dospět k závěru, že pohledávka žalovaného důvodná není, tedy zejména netvrdil, že by pohledávka přihlášeného věřitele byla uspokojena, že by byla promlčena, popř. že by zanikla.

Proti tomuto rozsudku, v celém rozsahu, podal žalobce včasné odvolání s tím, že právní posouzení v něm uvedené není správné. Poukázal na ustanovení § 13 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který vnáší do právního řádu České republiky princip legitimního očekávání a v této souvislosti namítal, že soudu prvního stupně bylo předloženo též usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 26.7.2013, č.j. 56 Co 363/2013-90 ve věci odvolání proti neschválení zastavení exekuce nařízené Okresním soud v Jeseníku sp. zn. 2 Nc 637/2006, když odvolací soud přisvědčil názoru žalobce, že mezi povinným a oprávněným došlo k uzavření smlouvy a tím i k novaci celého závazku povinného a to tím, že bude-li zaplacena částka 754.500 Kč do 31.12.2011, bude exekuce zastavena. Toto rozhodnutí odvolacího soudu však soud prvního stupně v dané věci nerespektoval. Z uvedeného prohlášení věřitele ze dne 9.12.2011 je totiž zřejmé, že došlo k potvrzení ústní dohody o změně závazku, k jeho novaci a vzhledem k tomu, že oprávněný po splnění částky 754.500 Kč od této ústní smlouvy neodstoupil, byl povinen přijat i opožděné plnění, nota bene opožděné o pouhý jeden pracovní den; proto považoval žalobce tuto podmínku za splněnou a celá další exekuce je dle jeho názoru nezákonná. Žalobce se rovněž neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že netvrdil, že pohledávka zaplacením uvedené částky zanikla, neboť žalobce toto opakovaně zdůraznil a tato skutečnost byla také důvodem k podání jeho žaloby. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, eventuálně, aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Zdůraznil, že zmíněné usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.7.2013, č.j. 56 Co 363/2013-90 neobsahuje žádné závěry, které z tohoto rozhodnutí preparuje žalobce. Právní závěry tohoto soudu jsou obsaženy pouze v posledním odstavci na str. 4 jeho usnesení, z nichž se podává, že prohlášení věřitele nemá charakter veřejného příslibu a není právní úkonem, který by oprávněného zavazoval ke splnění vynutitelného závazku, tedy zastavení exekuce. Dále se v něm podotýká jen to, že na pohledávku bylo (dle tohoto prohlášení) sice plněno a že toto částečné plnění je toliko důvodem pro částečné, nikoli úplné zastavení exekuce. Dále žalovaný potvrdil, že zmíněná částka byla přijata a to jako částečné plnění, což bylo zohledněno i v přihlášce jeho pohledávky. V neposlední řadě žalovaný opětovně zdůraznil, že podaná žaloba musela být neúspěšná, neboť dlužník popřel jeho vykonatelné pohledávky, a ač se domáhal řešení jeho úpadku (KSOS 33 INS 21801/2013) oddlužením, jeho úpadek je řešen konkursem. Proto popření pohledávky dlužníkem nemá vliv na její zjištění.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) týkající se sporného řízení a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.) a po té, kdy u odvolacího jednání učinil zjištění z insolvenčního spisu dlužníka (zde žalobce), dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nutno změnit a žalobu žalobce odmítnout z dále uvedených důvodů.

Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 33 INS 21801/2013 odvolací soud zjistil, že:

-usnesením ze dne 29.1.2014, č.j. KSOS 33 INS 21801/2013-A-15, byl k návrhu dlužníka Jaroslava anonymizovano zjištěn jeho úpadek, povoleno jeho řešení oddlužením, insolvenční správkyní byla ustanovena Mgr. Ing. Eva Hepperová a současně insolvenční soud učinil výzvy ve smyslu ustanovení § 136 odst. 2 IZ a svolal schůzi věřitelů a nařídil přezkumné jednání;

-žalovaný (věřitel) do řízení přihlásil vykonatelnou pohledávku (přihláška P1) na základě rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13.4.2004, č.j. 5 C 38/201-161, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.5.2006, č.j. 15 Co 6/2005-292 a to na jistině 1.861.159,40 Kč (z titulu smlouvy o úvěru), příslušenství představující náklady nalézacího a exekučního řízení v celkové výši 201.768,22 Kč, celkem 2.062.927,62 Kč;

-u přezkumného jednání dne 19.5.2014 pohledávky žalobce popřel pouze dlužník;

-usnesením ze dne 25.8.2014, č.j. KSOS 33 INS 21801/2013-B17 insolvenční soud neschválil oddlužení dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs, k odvolání dlužníka bylo toto usnesení potvrzeno rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13.11.2014, č.j. 1 VSOL 1023/2014-B-26 a dovolání dlužníka proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2016, č.j. 29 NSČR 24/2015-B-42 odmítnuto (dlužníku bylo doručeno dne 15.8.2016 a jeho advokátu dne 14.8.2016). (KSOS 33 INS 21801/2013) Podle ustanovení § 160 IZ platí, že incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby (odst. 1). Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat (odst. 4).

Podle ustanovení § 192 odst. 1 IZ dále platí, že pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení, není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.

Ustanovení § 410 IZ dále stanoví, že není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202. Insolvenční správce se na své nebezpečí a na své náklady (§ 39 odst. 2) může dát zastoupit při přezkumném jednání jinou osobou; to neplatí, jestliže insolvenční soud požaduje, aby se insolvenční správce přezkumného jednání zúčastnil osobně (odst. 1). Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku (odst. 2). Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená (odst. 3).

Na základě shora citovaných ustanovení a zjištění z insolvenčního spisu dlužníka, dospěl odvolací soud oproti závěrům soudu prvního stupně k závěru, že za situace, kdy dlužníku nebylo schváleno oddlužení, naproti tomu je jeho úpadek řešen konkursem, pak popření vykonatelné pohledávky žalovaného dlužníkem u přezkumného jednání dne 19.5.2014, není účinné, neboť tyto účinky ve smyslu ustanovení § 410 odst. 2 IZ (dosud-nikdy) nenastaly. Jelikož pohledávky žalovaného nepopřel žádný jiný věřitel, ani insolvenční správkyně, pak je pohledávka žalovaného s konečnou platností zjištěna. Za dané situace proto nebyl dlužník k podání předmětné žaloby aktivně legitimován a v době jejího podání se jednalo ze strany dlužníka o žalobu přinejmenším předčasnou. Na tomto závěru odvolacího (KSOS 33 INS 21801/2013) soudu nemůže nic změnit ani námitka žalobce, že hodlá proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.6.2016, č.j. 29 NSČR 24/2015-B-42 podat ústavní stížnost.

Odvolacímu soudu tedy nezbylo než bez dalšího, aniž se mohl odvolacími námitkami dlužníka zabývat, postupovat dle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř., v návaznosti na ustanovení § 160 odst. 4 IZ a napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnit tak, že se žaloba dlužníka odmítá, neboť byla podána osobou, která k tomu nebyla oprávněna (viz rovněž závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod pořadovým číslem 92/2014).

Vzhledem ke změně napadeného rozsudku, bylo třeba nově rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Úspěšný žalovaný (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) byl v dané věci právně zastoupen a má proto právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 13.927 Kč. To je za 3 úkony právní pomoci (jak správně určil soud prvního stupně) a to za převzetí zastoupení, písemné vyjádření k žalobě a účast u jednání) po 3.100 Kč (nikoliv 2.500 Kč) a 3x režijní paušál po 300 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c), § 7 bod 5.-při tarifní hodnotě 50.000 Kč, což je 1.500 za 10.000 Kč a 40 Kč za každých započatých 1.000 Kč, § 11 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013). Dále se jedná náhradu za ztrátu času za dvě hodiny, tj. 400 Kč (§ 14 odst. 3 cit. vyhlášky) a cestovné z Brna do Olomouce a zpět ve výši 910,28 Kč (při průměrné spotřeba 5,931 l/100 km, počtu km 156, ceně náhrad 3,70 Kč, ceně nafty 36 Kč). K těmto nákladům právního zastoupení dále náleží daň z přidané hodnoty ve výši 21% (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), tj. částka 2.417,15 Kč, celkem tedy náklady 13.927 Kč.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení vznikly úspěšnému žalovanému opět náklady na právním zastoupení ve výši celkem 9.759,50 Kč, a to za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 3.100 Kč, 2 x 300 Kč režijní paušál (§ 9 odst. 4 písm. c), § 7 bod 5., § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), cestovné k tomuto jednání ve výši 865,74 Kč (při průměrné spotřebě vozidla 5,931 l/100 km, počtu 156 km, ceně nafty 29,70 Kč, ceně náhrad 3,80 Kč), dále náhrada za ztrátu času za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 3 cit. vyhlášky). K těmto nákladům právního zastoupení dále opět náleží daň z přidané hodnoty ve výši 21% (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), tj. částka 1.693,80; celkem tedy náklady 9.759,50 Kč.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního (KSOS 33 INS 21801/2013) práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 31. srpna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu