11 VSOL 22/2016-150
38 ICm 100/2010 11 VSOL 22/2016-150 (KSOS 40 INS 6565/2009)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Táni Šimečkové ve věci žalobce Terezy Natálie anonymizovano , anonymizovano , bytem Fulnek, Stachovice č.p. 155, PSČ 742 45, zastoupené Mgr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Ostrava, Matiční 730/3, PSČ 702 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši Stočkovi, advokátovi se sídlem Nový Jičín, K Nemocnici 18, PSČ 741 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka VVM plus s.r.o., se sídlem Fulnek, Masarykova č.p. 428, PSČ 742 45, IČ: 25860429, zastoupenému Mgr. Luďkem Hruškou, zaměstnaným advokátem u JUDr. Zuzany Beťákové, advokátky se sídlem Nový Jičín, K Nemocnici 18, PSČ 741 01, o žalobě na obnovu řízení, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka VVM plus s.r.o. vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 38 INS 6565/2009, k odvolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 17.12.2015, č.j. 38 ICm 100/2010-125 (KSOS 38 INS 6565/2009),

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 5.057,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. isir.justi ce.cz (KSOS 40 INS 6565/2009) Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu na obnovu řízení, kterou žalobce napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 27.4.2011, č.j. 38 ICm 100/2010-47 a potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2011, č.j. 17 VSOL 31/2011.

Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:

1) Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 27.4.2011, č.j. 38 ICm 100/2010-47, byla zamítnuta žaloba žalobkyně na vyloučení v žalobě označených nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka VVM plus s.r.o., IČ: 25860429. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně ke skutkovému a právnímu závěru, že žalobkyně není vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť své vlastnické právo odvozovala od darovací smlouvy ze dne 21.8.2009 uzavřené mezi žalobkyní jako obdarovanou a jejím otcem Romanem Mročkem jako dárcem, která je však absolutně neplatná, neboť dárce nebyl vlastníkem převáděných nemovitostí. K tomuto závěru dospěl na základě zjištění, že dárce Roman Mroček měl předmětné nemovitosti nabýt kupní smlouvou ze dne 6.3.2009 uzavřenou s pozdějším dlužníkem VVM plus s.r.o. jako prodávajícím, v níž byl Roman Mroček jediným jednatelem, ale v rozporu s ustanovením § 196a odst. 1 a 3 ObchZ nebyla hodnota převáděného majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, a proto je tato smlouva neplatná. 2) Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, ve kterém zpochybňovala použitelnost ustanovení § 196a odst. 1, 3 ObchZ též na společnost s ručením omezeným a soudu vytýkala, že nezohlednil, že prodej předmětných nemovitostí byl uskutečněn zcela v zájmu a ve prospěch věřitele Komerční banky, a.s., která inkasovala celou sumu 5.238.000 Kč, a že k žádné škodě k tíži pozdějšího dlužníka ve skutečnosti nedošlo a dojít nemohlo. 3) Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2011, který nabyl právní moci dne 13.1.2012, byl k odvolání žalobkyně shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s odůvodněním, že žalobkyně neprokázala, že jí svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že absence znaleckého posudku způsobila neplatnost kupní smlouvy ze dne 6.3.2009 pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 1, 3 ObchZ. 4) Žalobkyně se žalobou ze dne 30.6.2014, doručenou soudu 7.7.2014, domáhala proti žalovanému Mgr. Lukáši Stočkovi jako insolvenčnímu správci dlužníka VVM plus s.r.o., IČ: 25860429 obnovy řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 38 ICm 100/2010. Ve vylíčení rozhodujících skutečností uvedla, že v souladu s ustanovením § 228 odst. 1, písm. a), b) o.s.ř. napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27.4.2011, č.j. 38 ICm 100/2010-47, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2011, č.j. 17 VSOL 31/2011, jejichž závěry spočívají na argumentaci, že absence znaleckého (KSOS 40 INS 6565/2009) posudku dle ustanovení § 196a obchodního zákoníku při uzavírání právního úkonu mezi společníkem společnosti a společností je důvodem absolutní neplatnosti právního úkonu. Závěry soudů obou stupňů jsou tedy založeny na formální aplikaci ustanovení § 196a obchodního zákoníku, přičemž důkazní návrhy žalobce byly s odkazem na absenci znaleckého posudku odmítnuty a tvrzení žalobce o tom, že byla nemovitost prodána za zcela obvyklých podmínek, nebyla soudy obou stupňů zohledněna. Lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení je v souladu s ustanovením § 233 o.s.ř. zachována, neboť rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13.1.2012 a znalecký posudek č. 704/49/13 byl žalobci doručen dne 10.4.2014. V mezidobí od podání žaloby do dnešního dne došlo k výraznému posunu judikatury Nejvyššího soudu ČR, který v rozhodnutí ze dne 8.2.2012, č.j. 31 Cdo 3986/2002 formuloval a odůvodnil závěr, že byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popřípadě cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem . V rámci dalšího incidenčního sporu vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp.zn. 38 ICm 690/2009 byl vypracován znalecký posudek č. 704/49/13, který stanovil obvyklou cenu předmětných nemovitostí na částku 5.350.000 Kč, z čehož vyplývá, že předmětné nemovitosti byly kupní smlouvou ze dne 6.3.2009 prodány Romanu anonymizovano za zcela obvyklých obchodních podmínek, tedy v souladu s ustanovením § 196a ObchZ, tj. za kupní cenu ve výši 5.238.000 Kč. Znalecký posudek č. 704/49/13 ze dne 12.9.2013 k žalobě připojil.

Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že změna praxe v rozhodování soudů, ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, které reviduje svůj dřívější judikát, není důvodem pro revizi jednotlivých soudních rozhodnutí, jejichž právní moc nastala před změnou takové praxe či vydáním takového judikátu. Takový důvod pro povolení obnovy řízení se z ustanovení § 228 o.s.ř. ani nepodává. Důvodem pro povolení mohou být jen otázky zjišťování skutkového stavu, nikoli právní posouzení věci. Existence znaleckého posudku, vypracovaného v době po právní moci rozhodnutí, není důkazem, o kterém hovoří ustanovení § 228 o.s.ř., neboť takový důkaz v době původního řízení neexistoval. Důkaz znaleckým posudkem v původním řízení navržen nebyl, tedy nelze uvažovat ani o důvodu obsaženém v § 228 odst. 1, písm. b) o.s.ř., neboť toto ustanovení má na mysli situaci, kdy účastník řádně splnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení, avšak jím navržený důkaz nemohl být v původním řízení proveden, neboť mu bránila překážka objektivní povahy (např. listina se ztratila). Skutečnost, že nemovitosti byly prodány za cenu obvyklou, není skutečností, kterou by nemohl žalobce uplatnit v původním řízení, nicméně výše kupní ceny nebyla důvodem pro zamítnutí původní žaloby. Tím byla absence obligatorního znaleckého posudku jako podmínky uzavření kupní smlouvy a z této skutečnosti plynoucí závěr o neplatnosti smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobce žádné skutečnosti či důkazy podřaditelné pod ustanovení § 228 odst. 1 o.s.ř. nepředložil, soud prvního stupně žalobu na obnovu řízení jakožto nepřípustnou zamítl. (KSOS 40 INS 6565/2009) Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas odvolání, ve kterém zopakovala důvody, které jsou obsaženy již v návrhu na povolení obnovy řízení, a dále zdůraznila, že žalobu na obnovu řízení opírá zejména o skutečnost, která reálně existovala již při rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i při rozhodnutí odvolacího soudu, a tuto skutečnost spatřuje v tom, že nemovitosti byly prodány za obvyklou cenu, což se následně prokázalo při vypracování znaleckého posudku v roce 2013. Soudu prvního stupně v této souvislosti vytýkala, že jí upřel právo na projednání žaloby, a tudíž tuto skutečnost, kterou doplňuje odůvodnění žaloby na obnovu řízení, nemohla uplatnit v řízení před soudem prvního stupně, ale až v podaném odvolání.

Odvolací soud se zabýval především otázkou včasnosti, tedy zda předmětná žaloba na obnovu řízení byla v souladu s ustanovením § 233 odst. 1 o.s.ř. podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvody obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit.

V této souvislosti odvolací soud konstatuje, že žalobkyně v žalobě na obnovu řízení uvedla, že tvrzení žalobce o tom, že byla nemovitost prodána za zcela obvyklých podmínek, nebyla soudy obou stupňů zohledněna a v podaném odvolání k tomu dále uvádí, že ve smyslu ustanovení § 228 o.s.ř. existovala objektivně zjistitelná právní skutečnost (obvyklost kupní ceny předmětných nemovitostí) již v době před právní mocí rozsudku soudu prvního stupně, avšak tato právně relevantní skutečnost nebyla soudem prvního stupně a následně odvolacím soudem posuzována, ačkoliv žalobce se této skutečnosti ve svých podáních dovolával, a to v podání ze dne 9.4.2010 a ze dne 21.3.2011, ve kterém uváděl, že prodej předmětných nemovitostí byl uskutečněn zcela a v zájmu a ve prospěch věřitele, kterým je Komerční banka, a.s., která inkasovala celkovou sumu 5.238.000 Kč . , a dále v podání do protokolu o soudním jednání ze dne 20.4.2011, kde uváděl trváme na tom, že počínání pana Romana Mročka, byť v rozporu s § 196a obchodního zákoníku, nebylo jednáním škodným společnosti VVM plus s.r.o. a ani její věřitele nepoškodil . Odvolací soud zdůrazňuje, že žalobkyně si protiřečí, když současně tvrdí, že tuto právní skutečnost, tj. že kupní smlouva ze dne 6.3.2009 byla uzavřena za obvyklých podmínek, nemohla použít v původním řízení. Odvolací soud konstatuje, že z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebo v průběhu odvolacího řízení tvrdila, že kupní cena sjednaná v kupní smlouvě ze dne 6.3.2009 je cenou v daném místě a čase obvyklou. Tuto skutečnost tvrdí až v podané žalobě na obnovu řízení a opírá ji o zjištění ze znaleckého posudku ze dne 12.9.2013 vypracovaného v jiném řízení. Pokud ovšem žalobkyně tvrdí, že již v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před odvolacím soudem tvrdila, že nemovitost byla prodána za zcela obvyklých podmínek, nelze konstatovat, že se o této skutečnosti dozvěděla až ze znaleckého posudku, který jí měl být doručen 10.4.2014. Ovšem, jak správně konstatoval soud prvního stupně, skutečnost, že nemovitosti byly prodány za cenu obvyklou, není skutečností, kterou by nemohl žalobce uplatnit v původním řízení, nicméně výše kupní ceny nebyla důvodem pro zamítnutí původní žaloby. Tím byla absence obligatorního znaleckého posudku jako podmínky uzavření kupní smlouvy a z této (KSOS 40 INS 6565/2009) skutečnosti plynoucí závěr o neplatnosti smlouvy. Skutečnost, že absence znaleckého posudku nemusí být důvodem pro závěr o neplatnosti smlouvy, se žalobkyně mohla dozvědět z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.2.2012, č.j. 31 Cdo 3986/2009, a byť se jedná o nepřípustný důvod obnovy, jak bude vysvětleno níže, žaloba na obnovu řízení by byla včasná, pokud by byla podána ve lhůtě tří měsíců od doby, kdy se žalobkyně o tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu dozvěděla. Za situace, že byla podána až 7.7.2014, jedná se o žalobu podanou až po uplynutí lhůt počítaných od právní moci napadeného rozhodnutí, a proto ji bylo možné podle ustanovení § 235f o.s.ř zamítnout jako opožděnou bez nařízení jednání v souladu.

Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně a konstatuje, že i kdyby byla žaloba na obnovu řízení podána včas, není důvod pro povolení obnovy dle níže citovaného ustanovení § 228 odst.1 o.s.ř.

Podle ustanovení § 228 odst. 1 o.s.ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

Důvod zakládající přípustnost obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1, písm. a) o.s.ř. směřuje na případy, kdy účastník řízení nemohl bez své viny tvrdit určitou skutečnost, či navrhnout provedení určitého důkazu, jež pro něj mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny v původním řízení je míněna nemožnost navrhnout či předložit důkazy v soudním řízení nebo nemožnost označit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy vůči soudu. Nicméně platí, že pokud účastník ze své viny neuplatnil určitou skutečnost v původním řízení, je vyloučen i s důkazy, které mají tuto skutečnost prokázat (srov. např. R 72/1954). Důvod zakládající přípustnost obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1, písm. b) o.s.ř. upravuje situace, kdy účastník řízení splnil svou důkazní povinnost podle ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř., avšak důkaz nebylo možno z objektivních příčin provést (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2006, sp.zn. 25 Cdo 1522/2005, dostupné na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 21.4.2016, sp.zn. 21 Cdo 1828/2014 formuloval a odůvodnil závěr, že důvodem pro obnovu řízení nemůže být skutečnost, že účastník se po vydání rozhodnutí dozvěděl o právním názoru vysloveném Nejvyšším soudem, o kterém snad dříve nevěděl. Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží (KSOS 40 INS 6565/2009) k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je tedy právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Žalobu na obnovu řízení lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř. Důvod žaloby (důvod obnovy řízení) může být měněn jen po dobu trvání lhůt k žalobě (srov. § 232 odst. 2 o. s. ř.). Uplatněným důvodem žaloby (důvodem obnovy řízení) je soud vázán a nemůže napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, než který byl označen v žalobě nebo který byl uplatněn dodatečně v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky-odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3502/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4183/2011).

Důvody zakládajícími přípustnost obnovy řízení podle ustanovení § 100 zákona č. 500/2004 Sb. (dále jen správní řád ) se zabýval Nejvyšší správní soud např. v rozhodnutí ze dne 3.12.2015, č.j. 7 As 278/2015-46, ve kterém uzavřel, že pokud stěžovatel spatřuje důvod obnovy řízení ve změně judikatury, lze pouze zkoumat, zda tento důvod koresponduje s důvodem uvedeným v ustanovení § 100 odst. 1, písm. e) správního řádu, ve kterém je stanoveno, že řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci na žádost účastníka se obnoví, jestliže a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. V této souvislosti odkázal na dosavadní judikaturu, která se otázkou obnovy řízení v souvislosti se změnou judikatury již zabývala, např. na rozsudek ze dne 13.5.2010, č.j. 6 As 39/2009-74, ve kterém uvedl, že obnova řízení podle citovaného ustanovení je určena k nápravě skutkových nesprávností. Případná změna či ustálení judikatury spadá do oblasti právního posouzení věci a není skutečností či důkazem, z něhož by bylo možné dovodit konkrétní skutková zjištění podstatná pro objasnění skutkové stránky případu. Na tyto závěry poté Nejvyšší správní soud navázal v rozsudku ze dne 20.12.2012, č.j. 3 As 38/2012-27, v němž uvedl, že vzhledem k principu ochrany právní jistoty účastníků řízení však není možné dovozovat podmínky pro obnovu řízení podle ustanovení § 100 odst. 1, písm. a) správního řádu pouze na základě vývoje právního posuzování určité problematiky, nebo vyslovením právního názoru zcela nového. Jiný výklad zmíněného ustanovení by vedl k takovému zásahu do právní jistoty účastníků, že by popíral základní principy, na kterých je vystavěn právní stát. Jakákoliv změna právního názoru by totiž (KSOS 40 INS 6565/2009) otvírala možnost domáhat se obnovou řízení revize pravomocného rozhodnutí a princip právní jistoty by se stal pouhou iluzí nahrazenou nekončícím cyklem revizí soudních rozhodnutí. Takovým postupem by bylo porušeno základní právo zakotvené v článku 1. Ústavy ČR, který v rámci definice právního státu obsahuje i princi právní jistoty a ochrany nabytých práv. V rozsudku ze dne 8.7.2015, č.j. 6 Afs 202/2014-25, Nejvyšší správní soud uvedl, že obnova řízení se povoluje tehdy, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je na soudní rozsudky třeba nahlížet nikoliv jako na důkazy (okolnosti osvětlující skutkový stav věci) či nové skutečnosti představující důvod pro povolení obnovy řízení, ale jako na rozhodnutí, jež obsahují úvahy a názory toho kterého soudu na skutkový děj v jimi posuzovaných věcech. Jedná se tedy výlučně o posouzení právní otázky, a to nemůže založit důvod pro povolení obnovy řízení.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Žalovanému, který byl v odvolacím řízení úspěšný, bylo podle ustanovení § 142 odst. 1, 224 odst. 1 o.s.ř. přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5.057,80Kč, které sestávají odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby ve výši 3.100Kč (účast u jednání 7.9.2016), paušální náhrady nákladů za tento jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč, cestovních výdajů ve výši 780 Kč za cestu z Nového Jičína k jednání odvolacího soudu do Olomouce a zpět osobním autem tov. zn. Opel Astra 1.9 CDTI, reg. zn 6T96884 a náhrady za 21 % DPH ve výši 877,80 Kč. Výše nákladů byla přiznána podle § 7 bod 5., § 9 odst. 4, písm. c), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a § 137 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 7. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu