11 VSOL 22/2014-74
31 ICm 2085/2012 11 VSOL 22/2014-74 (KSOS 31 INS 5390/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce Horeal s.r.o., se sídlem Praha 7-Holešovice, U měšťanského pivovaru 869/1, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby: 284 67 248, zastoupeného Mgr. Martinem Peterkou, advokátem se sídlem Praha 5-Smíchov, nám. Kinských 741/6, PSČ 150 00, proti žalovanému Mgr. Martinu Fuchsigovi, se sídlem Otice, Hlavní 25, PSČ 747 81, insolvenčnímu správci dlužníka MOREA s.r.o. v likvidaci , se sídlem Opava, Hradecká 1576/51, PSČ 746 01, identifikační číslo osoby: 640 86 658, o vyloučení majetku z majetkové podstaty, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka MOREA s.r.o. v likvidaci , vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 5390/2012, rozhodl o odvolání žalovaného ze dne 3.11.2013 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2013, č.j. 31 ICm 2085/2012-44, (KSOS 31 INS 5390/2012)

t a k t o:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 13.775 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce Mgr. Martina Peterky.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě vyloučil z majetkové podstaty dlužníka MOREA s.r.o. v likvidaci , v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 5390/2012, nemovitosti zapsané na LV č. 3702, pro katastrální území Opava-Předměstí, obec Opava, vedené u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, jak jsou specifikovány ve výroku I. jeho rozsudku a dále uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 26.221 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Martina Peterky (výrok II.).

V odůvodnění uvedl, že žalobou podanou u soudu dne 13.7.2012 se žalobce domáhal vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka s tvrzením, že nemovitosti do této majetkové podstaty nepatří, neboť se jedná o majetek žalobce, který od dlužníka nabyl kupní smlouvou ze dne 16.12.2008, vlastnické právo ve prospěch žalobce bylo zavkladováno ke dni 2.1.2009. Sjednanou kupní cenu ve výši 5.000.000 Kč uhradil dlužníku zápočtem své pohledávky za dlužníkem ve výši 5.000.000 Kč a to úkonem ze dne 28.1.2009. Pohledávku za dlužníkem (kterou započetl na kupní cenu) získal na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27.11.2008, uzavřené mezi žalobcem a Ing. Jaroslavem Konderlou, kdy posledně jmenovaný žalobci postoupil svou pohledávku za dlužníkem z titulu půjček, které v minulosti poskytl dlužníkovi, přičemž ke dni postupní smlouvy měl za dlužníkem stále pohledávku 6.844.394 Kč, část této pohledávky ve výši 5.000.000 Kč postoupil žalobci. Závazek žalobce jako kupujícího zaplatit dlužníku kupní cenu ve výši 5.000.000 Kč tedy zanikl dne 28.1.2009. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.5.2012, č.j. KSOS 31 INS 5390/2012-A-13 byl zjištěn úpadek dlužníka, prohlášen na majetek dlužníka konkurs a žalovaný byl ustanoven insolvenčním správcem. Dne 21.6.2012 bylo žalobci doručeno vyrozumění žalovaného, že nemovitosti sepsal do majetkové podstaty. Odstoupení od kupní smlouvy ze strany žalovaného, které učinil dne 8.6.2012 však nemůže být z již uvedených důvodů platné a účinné. V dalším podání ze dne 6.9.2013 vznesl žalobce námitku promlčení práva dlužníka odstoupit od kupní smlouvy a námitku promlčení práva na zaplacení kupní ceny s tím, že u Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo na základě žaloby dlužníka vedeno řízení o zaplacení kupní ceny, přičemž (KSOS 31 INS 5390/2012) usnesením, které nabylo právní moci dne 16.4.2012, bylo řízení zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že podáním ze dne 8.6.2012, doručeným žalobci dne 16.6.2012 jako insolvenční správce dlužníka odstoupil od kupní smlouvy dle § 517 odst. 1 obč. zák., neboť žalobce, ač vyzván podáním likvidátorky dlužníka JUDr. Dagmar Jahnové ze dne 26.9.2011 k úhradě kupní ceny, ani v dodatečné přiměřené lhůtě kupní cenu neuhradil. Dne 19.6.2012 žalovaný do majetkové podstaty dlužníka sepsal předmětné nemovitosti, a to na základě vlastnického práva dlužníka poté, co žalovaný platně odstoupil od kupní smlouvy. Ve vztahu k námitce promlčení žalovaný uvedl, že výzva likvidátorky k zaplacení kupní ceny se dostala do dispozice žalobce a až od poskytnutí dodatečné lhůty k plnění v této výzvě dle § 517 obč. zák. mohla začít plynout tříletá promlčecí doba a tedy k promlčení práva žalovaného na odstoupení od smlouvy nemohlo dojít a námitka promlčení není důvodná. Likvidátorka dlužníka podala dne 9.1.2012 u Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobu, ve které se dlužník domáhal proti žalované společnosti Horeal s.r.o. zaplacení částky 5.000.000 Kč s příslušenstvím, přičemž toto řízení nebylo dosud pravomocně skončeno (pro nezaplacení soudního poplatku), neboť do uplynutí lhůty k podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka a navíc byl žalovaný dne 19.2.2013 Obvodním soudem pro Prahu 7 vyzván ke sdělení, zda navrhuje pokračování v řízení, přičemž žalovaný navrhl přerušení řízení. Z toho je zřejmé, že soudní řízení o zaplacení kupní ceny nebylo dosud skončeno. Dále žalovaný namítal, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 27.11.2008 je absolutně neplatná pro neurčitost, a to pro nedostatečnou identifikaci postupované pohledávky. Taktéž dohoda o vzájemném započtení pohledávek je neplatným právním úkonem, neboť započítávaná pohledávka žalobce za dlužníkem není identifikována, a to ani odkazem na listinu. Nemohlo tedy dojít k zániku pohledávek jejich zápočtem, a tedy kupní cena žalobcem zaplacena dosud nebyla a žalovaný oprávněně a před uplynutím promlčecí doby, odstoupil do kupní smlouvy, čímž je smlouva zrušena s účinky ex tunc, zanikl právní titul, na základě kterého žalobce jako nabyvatel nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem a mezi účastníky smlouvy je po zrušení smlouvy takový právní stav, jaký byl před uzavřením smlouvy, a to nejen z hlediska obligačních účinků smlouvy, ale i účinků věcně právních a dlužník nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně na základě skutkového zjištění, které učinil -z vyrozumění žalovaného žalobci o soupise (doručeného žalobci 21.6.2012), z kupní smlouvy ze dne 16.12.2008,-z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 17.7.2012 (LV č. 3072),-z výzvy likvidátorky dlužníka k úhradě kupní ceny ze dne 23.9.2011,-z odstoupení od kupní smlouvy ze dne 8.6.2012 žalovaným,-z návrhu ze dne 9.1.2012 na vydání platebního rozkazu na zaplacení částky 5.000.000 Kč s příslušenstvím, dospěl k závěru, že žaloba žalobce je z hlediska ust. § 225 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) včasná a také důvodná. S odkazem na ust. § 588, § 48 odst. 1, odst. 2, § 517 odst. 1 a § 101 obč. zák. po stránce právní uzavřel, že odstoupení žalovaného od kupní smlouvy, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti není platné a nemohlo (KSOS 31 INS 5390/2012) vyvolat účinky spočívající v obnovení vlastnického práva dlužníka . K tomu ve své argumentaci uvedl, že v důsledku prodlení dlužníka, který nesplnil svůj dluh ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu věřitel poskytl, vzniká věřiteli právo od smlouvy odstoupit. Věřitel přitom nemusí dlužníka upomínat o splnění, či dlužníku sdělit délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu. I poté, co dlužník nesplnil závazek v dodatečně mu poskytnuté lhůtě, věřiteli zůstává zachováno právo domáhat se plnění a je na něm, zda se rozhodne odstoupit od smlouvy nebo se domáhat plnění. Jestliže věřitel po uplynutí dodatečně poskytnuté lhůty od smlouvy neodstoupil a naopak podal žalobu na plnění, nemůže již jednostranně od smlouvy odstoupit (viz také Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol., Občanský zákoník II. Komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2008, str. 1393). Listinnými důkazy bylo přitom prokázáno, že žalovaný učinil jednostranný právní úkon odstoupení od smlouvy v době, kdy již probíhalo řízení o zaplacení kupní ceny u Obvodního soudu pro Prahu 7, když tato skutečnost vyplývá z data odstoupení žalovaného od smlouvy a z data výzvy Obvodního soudu pro Prahu 7, zda insolvenční správce navrhuje pokračování v řízení o zaplacení kupní ceny. Z uvedených důvodů se soud již nezabýval obranou žalovaného, že žalobce nezaplatil kupní cenu, tedy otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, dohody o započtení pohledávek, ani platností smluv o půjčkách uzavíraných mezi ing. Jaroslavem Konderlou a dlužníkem, neboť i v případě, že by v řízení bylo prokázáno, že žalobce jako kupující skutečně nezaplatil kupní cenu (tj. závazek žalobce zaplatit kupní cenu nezanikl započtením), pak žalovaný za situace, kdy probíhalo soudní řízení o zaplacení kupní ceny, nemohl platně jednostranným právním úkonem odstoupit od kupní smlouvy.

Nad rámec shora uvedeného soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že i v případě, že by žalovaný platně odstoupil od smlouvy, toto právo uplatnil až po uplynutí promlčecí doby, přičemž žalobce v tomto směru vznesl námitku promlčení. Z obsahu kupní smlouvy je nepochybné, že splatnost kupní ceny sjednané ve výši 5.000.000 Kč, nastala dne 31.1.2009, kdy dle čl. II/2 měla být žalobcem uhrazena na účet dlužníka jako prodávajícího. V případě nezaplacení kupní ceny byl tak prvním dnem prodlení den 1.2.2009. Z hlediska posouzení, zda úkon spočívající v odstoupení od smlouvy byl učiněn ještě před uplynutím tříleté promlčecí doby (§ 101 obč. zák.), je rozhodné, odkdy běží promlčecí doba. Soud se přitom ztotožňuje s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 26 Co 12/2003 (in Vaške, V.: Přehled judikatury ve věcech promlčení a prekluze v soukromém právu. ASPI, a.s., Praha 2006, str. 92) v tom směru, že promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, přičemž tuto otázku je nutno řešit výkladem, neboť doba k uplatnění tohoto práva není v ust. § 517 odst. 1, ani nikde jinde v občanském zákoníku, stanovena. Závěr žalovaného, dle kterého promlčecí doba začala plynout až po marném uplynutí poskytnutí dodatečně přiměřené lhůty k plnění bez ohledu na to, kdy byla tato lhůta poskytnuta (v daném případě nastala splatnost závazku dne 31.1.2009, avšak žalobce byl vyzván k neprodlené úhradě až dne 23.9.2011) není správný. Toto řešení by totiž znamenalo, že by se počátek promlčecí doby u práva uskutečnit právní úkon odstoupení od smlouvy neúměrně posouval do budoucna-v rozporu s účelem institutu promlčení. Ve svých důsledcích by tento právní závěr znamenal, že právo odstoupit od smlouvy by bylo prakticky (KSOS 31 INS 5390/2012) nepromlčitelné. Pokud by tedy žalobce neuhradil kupní cenu, ocitl by se v prodlení dne 1.2.2009 a tento den mohla poprvé společnost MOREA s.r.o. podat žalobu na zaplacení kupní ceny. Z objektivního hlediska již tento den mohla společnost MOREA s.r.o. poskytnout žalobci dodatečnou přiměřenou lhůtu k plnění, přitom dodatečná lhůta k plnění musí být stanovena tak, aby bylo vůbec možno dluh splnit, přitom se nepředpokládá, že by dlužník teprve po splatnosti začal s přípravou ke splnění dluhu, takže dodatečná lhůta může být kratší, než lhůta objektivně potřebná nebo obvyklá. Nastala-li tedy splatnost dluhu, lze dospět k závěru, že přiměřenou lhůtou k plnění by byla lhůta tří dnů tak, jak ji také za přiměřenou považuje ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. Po uplynutí této objektivně stanovené přiměřené dodatečné lhůty vzniklo společnosti MOREA s.r.o. jako věřiteli právo odstoupit od smlouvy, které se promlčelo marným uplynutím tříleté promlčecí doby. V daném případě tedy již dne 1.2.2009 mohl věřitel vyzvat žalobce k plnění s poskytnutím dodatečné přiměřené lhůty k plnění do 4.2.2009 a 5.2.2009 by věřiteli vzniklo právo na odstoupení od smlouvy, které se promlčelo 5.2.2012. Žalovaný odstoupil od smlouvy dne 8.6.2012, tedy po marném uplynutí tříleté promlčecí doby a námitka promlčení je tak důvodná.

Ze všech uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že předmětné nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužníka nenáleží, neboť dlužník (resp. žalovaný) od kupní smlouvy včas (před uplynutím promlčecí doby), ani platně neodstoupil. Žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, a to na základě platně uzavřené kupní smlouvy, přičemž věcně právní účinky nastaly vkladem práva dne 2.1.2009. Žalobce tak současně prokázal, že právo, které vylučuje soupis, svědčí jemu. Proto soud žalobě vyhověl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně odkazem na ust. 163 IZ a § 142 odst. 1 o.s.ř. a s ohledem na výsledek tohoto sporu zavázal neúspěšného žalovaného, aby žalobci zaplatil náklady, které mu s tímto řízením vznikly a to jednak na zaplaceném soudním poplatku a dále v souvislosti s jeho právním zastoupením.

Proti tomuto rozsudku, v celém jeho rozsahu podal žalovaný včasné odvolání. Namítal, že není správný závěr soudu prvního stupně, že právo věřitele odstoupit od kupní smlouvy zaniká v okamžiku, kdy podá žalobu na splnění závazku z této kupní smlouvy, když má za to, že v režimu občanského zákoníku má odstoupení od smlouvy účinky ex tunc. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že právo odstoupit od kupní smlouvy v době, kdy byl právní úkon odstoupení učiněn, bylo toto právo již promlčeno. Dále nově namítal, že považuje kupní smlouvu ze dne 16.12.2008 a vklad vlastnického práva za absolutně neplatné, pro nedodržení ust. § 196a odst. 3 věty první obchodního zákoníku, neboť zde nebyl znalecký posudek, který byl nutný, protože ke dni uzavření kupní smlouvy byl Ing. Jaroslav Konderla společníkem jak dlužníka, tak i žalobce. Pokud jde o závěr soudu prvního stupně o promlčení práva na odstoupení od kupní smlouvy dále namítal, že dle § 48 odst. 2 obč. zák. odstoupením se smlouva ruší od počátku, práva a povinnosti smluvních stran zaniknou a to se zpětnými účinky ex tunc. Ust. § 48 odst. 2 obč. zák. je dispozitivní povahy a dává smluvním stranám možnost modifikovat okamžik, ke kterému se smlouva v důsledku odstoupení ruší. Účastníci musí ve smlouvě konkrétně stanovit, k jakému datu mají účinky zrušení smlouvy nastoupit. Úprava dle (KSOS 31 INS 5390/2012) občanského zákoníku je odlišná od úpravy v obchodním zákoníku, který stanoví (§ 349 odst. 1), že odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když projev vůle je doručen druhé straně (ex nunc). Pokud smluvní strana odstoupí dříve, než bylo plněno, závazek plnit odpadá. Zavázaná strana není proto dále povinna na základě zrušené smlouvy plnit a oprávněná pozbývá právo na toto plnění. Proto má žalovaný za to, že odstoupením od kupní smlouvy s účinky ex tunc pozbyla smyslu žaloba na plnění ze zaniklé smlouvy. Dále uvedl, že je mu znána judikatura Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 633/2003 ze dne 9.12.2004, kterým bylo judikováno, že poskytne-li věřitel dlužníku dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti až po uplynutí lhůty 3 let ode dne kdy tak mohl učinit poprvé, to je od prvního dne prodlení a namítne-li dlužník promlčení práva, nemá již věřitel právo odstoupit od smlouvy po té, kdy dodatečně poskytnutá lhůta marně uplyne. Věřitel musí učinit dva jednostranné úkony a to poskytnout lhůtu a samotné odstoupení. I toto právo je majetkové povahy, které je třeba uplatnit v promlčecí době dle § 101 obč. zák. Je-li toto právo uplatněno včas a dodatečně poskytnutá lhůta marně uplyne, vzniká věřiteli právo odstoupit od smlouvy, které se promlčuje rovněž v tříleté lhůtě počítané ode dne, kdy mohlo být uplatněno poprvé, či-li ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty. V daném případě měl žalobce plnit 31.1.2009, likvidátorka vyzvala k plnění žalobce 26.9.2011, tedy před uplynutím promlčecí doby ke splnění závazku z kupní smlouvy a tímto okamžikem začala běžet nová opět tříletá promlčecí doba k odstoupení od smlouvy. Ze všech uvedených důvodů proto navrhl odvolatel, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu žalobce zamítl a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. K námitce, že kupní smlouva ze dne 16.12.2008 byla uzavřena v rozporu s ust. § 196a obch. zák. zdůraznil, že tato námitka byla uplatněna v rozporu s koncentrací řízení a nadto není důvodná. Konstrukce žalovaného ohledně běhu promlčecí lhůty práva na odstoupení od smlouvy je dle žalobce v rozporu s ust. § 101 obč. zák., ve kterém není možno nalézt závěr, že záleží jen na uvážení věřitele, kdy vyzve dlužníka k plnění v přiměřené lhůtě a že teprve po uplynutí této přiměřené lhůty k plnění počne běžet promlčecí lhůta k odstoupení od smlouvy.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ust. § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. (KSOS 31 INS 5390/2012)

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je v posuzované věci občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.) a po té, kdy částečně doplnil dokazování u nařízeného odvolacího jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné.

Právním důvodem podané žaloby je požadavek žalobce na vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka s tvrzením, že mu svědčí právo a to právo vlastnické, založené platnou kupní smlouvou ze dne 16.12.2008, s právními účinky vkladu ke dni 2.1.2009 a toto jeho právo vylučuje, aby sporné nemovitosti byly do majetkové podstaty dlužníka žalovaným zapsány a v rámci insolvenčního řízení dlužníka zpeněženy. Žalovaný (insolvenční správce dlužníka) namítá jednak, že sjednaná kupní cena 5.000.000 Kč nebyla žalobcem zaplacena, kupní cenu žalobce neuhradil ani v dodatečně určené lhůtě, od kupní smlouvy po právu a včas odstoupil, proto soupis nemovitostí do majetkové podstaty je oprávněný. V rámci odvolacího řízení vznesl žalovaný další námitku, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s ust. § 196a odst. 3 věty první zákona č. 513/1991 Sb., neboť ke dni uzavření kupní smlouvy byl společníkem dlužníka i žalobce Ing. Jaroslav Konderla a absentoval zde znalecký posudek k ocenění převáděných nemovitostí.

Především odvolací soud konstatuje, že skutková zjištění, jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jsou správná, nebyla účastníky řízení zpochybněna, proto z nich rovněž odvolací soud vychází.

Z úplných výpisů z obchodního rejstříku společnosti MOREA s.r.o. v likvidaci (dále jen též dlužníka) a společnosti Horeal s.r.o. (dále jen též žalobce) odvolací soud dále zjistil, že:

-společnost dlužníka byla zapsána do obchodního rejstříku 22.6.1995, Ing. Jaroslav Konderla byl jejím jednatelem od 22.6.1995 do 27.10.2005, společníkem od 26.9.1996 do 23.6.2009. PhDr. Jana Konderlová byla jednatelkou dlužníka od 24.1.2006 do 18.6.2009, společníkem dlužníka nebyla. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.9.2010, č.j. 26 Cm 10/2010-7 (v právní moci 30.9.2010) byla společnost dlužníka zrušena z likvidací a likvidátorem byl jmenován JUDr. Martin Láníček, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.3.2011, č.j. 28 Cm 13/2011-8 (v právní moci dne 13.4.2011) byl posledně uvedený z funkce odvolán a likvidátorkou byla jmenována JUDr. Dagmar Jahnová, která tuto funkci vykonává doposud;

-společnost žalobce byla do obchodního rejstříku zapsána 8.10.2008, jejími společníky byli od 8.10.2008-24.9.2009 Mgr. Veronika Zúberová a Mgr. Martin Peterka. Od 8.10.2008 do 24.9.2009 byla jedinou jednatelkou žalobce Kristýna (KSOS 31 INS 5390/2012)

Zíková, od 24.9.2009 dosud je jedinou jednatelkou žalobce PhDr. Jana Konderlová, která je od 24.9.2009 též jedním ze dvou společníků, druhým společníkem žalobce je od 24.9.2009 též Ing. Jaroslav Konderla.

Jak dále správně zjistil soud prvního stupně:

-kupní smlouvu uzavřenou dne 16.12.2008 mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím, za prodávajícího (dlužníka) uzavírala a podepsala jednatelka PhDr. Jana Konderlová a za kupujícího (žalobce) Kristýna Zíková; předmětem kupní smlouvy byly sporné nemovitosti, kupní cena byla sjednána ve výši 5.000.000 Kč a měla být zaplacena na účet prodávajícího do 31.1.2009; vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce byl zapsán s právními účinky ke dni 2.1.2009;

-výzvou ze dne 23.9.2011 byl žalobce likvidátorkou dlužníka vyzván (z důvodů ve výzvě uvedených), aby kupní cenu 5.000.000 Kč neprodleně uhradil. Žalobce u jednání před soudem prvního stupně (dne 11.9.2013 č.l. 38 spisu) potvrdil, že tuto výzvu obdržel;

-žalobou ze dne 9.1.2012 se likvidátora dlužníka domáhala proti žalobci zaplacení částky 5.000.000 Kč s příslušenstvím a to s úroky z prodlení od 1.2.2009 do zaplacení s tím, že kupní cena ze smlouvy ze dne 16.12.2008 nebyla žalovaným (tj. žalobcem) uhrazena. Toto řízení je od 11.1.2012 (dle veřejně dostupných informací-infosoud.justice.cz.) vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 6/2012. Dle shodného vyjádření účastníků předmětného řízení, ve spojení s výzvou Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci 10 C 6/2012 ze dne 19.2.2013, uvedené řízení není dosud pravomocně skončeno;

-úkonem ze dne 8.6.2012 (doručeným žalobci 16.6.2012) insolvenční správce dlužníka (žalovaný) odstoupil od předmětné kupní smlouvy a to z důvodů v tomto úkonu uvedených s odkazem na ust. § 517 odst. 1 obč. zák.

Na základě shora uvedených zjištění odvolací soud především uzavírá, že kupní smlouva ze dne 16.12.2008, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti, byla mezi žalobcem a dlužníkem uzavřena platně, neboť splňuje všechny podstatné náležitosti tohoto typu právního úkonu. Dle této smlouvy se dlužník zavázal nemovitosti žalobci převést a žalobce se zavázal uhradit do 31.1.2009 sjednanou kupní cenu 5.000.000 Kč; vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce byl zapsán ke dni 2.1.2009. Námitka žalovaného, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro nedodržení ust. § 196a odst. 3 věty první obchodního zákoníku, neboť zde nebyl znalecký posudek, který byl nutný, protože ke dni uzavření kupní smlouvy byl Ing. Jaroslav Konderla společníkem jak dlužníka, tak i žalobce, není důvodná. Jak bylo odvolacím soudem zjištěno, v době uzavření sporné kupní smlouvy nebyl shora jmenovaný ani statutárním orgánem ani společníkem žalobce. Touto námitkou, byť vznesenou až v odvolacím řízení bylo nutno se zabývat, neboť pokud by tato námitka byla důvodná, pak k absolutně neplatné smlouvě musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. (KSOS 31 INS 5390/2012)

Dále bylo třeba se vypořádat s námitkou žalobce, že úkon žalovaného ze dne 8.6.2012 (jenž byl doručen 16.6.2012), kterým od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny odstoupil, nebyl učiněn včas, to je, že byl učiněn až po uplynutí promlčecí doby.

K tomu je nutno uvést, že kupní smlouva, jejímž předmětem jsou nemovitosti, je skutečně jako smluvní typ upravena v občanském zákoníku (resp. byla do 1.1.2014 upravena v ust. § 588 a násl. obč. zák.). Nicméně v daném případě byla tato kupní smlouva zcela nepochybně uzavřena mezi podnikateli a při jejich podnikatelské činnosti. Ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák. v rozhodném znění ovšem omezilo použití občanského zákoníku jen na zvláštní ustanovení daná občanským zákoníkem pro tento smluvní typ, ve všem, co není zvláštní úpravou pro tento smluvní typ dáno, platí(la) obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem. Z uvedeného vyplývá, že možnost odstoupení od kupní smlouvy se v daném případě řídila ustanovením § 344 a násl. obchodního zákoníku (do 31.12.2013). Právo odstoupit od kupní smlouvy dlužníku (co by věřiteli) vzniklo nejdříve (a to jednostranným úkonem dle ust. § 390 obch. zák.) dne 1.2.2009 (to je den po splatnosti kupní ceny). Přitom dle ust. § 391 odst. 2 obch. zák., u práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn a na běh promlčecí doby nemají vliv překážky bránící oprávněné osobě právo uplatnit nebo úkon učinit . Ve smyslu ust. § 393 odst. 3 obch. zák. platilo, že u práv z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že promlčecí lhůta u práv vzniklých z porušení povinnosti běží ode dne, kdy byla povinnost porušena a to bez ohledu na to, zda jde o porušení podstatné nebo nepodstatné a zda byla stanovena lhůta k plnění ve smyslu ust. § 345 odst. 1 obch. zák., či ve smyslu ust. § 346 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 31.12.2013). Ve smyslu ust. § 397 obch. zák. činila tato promlčecí lhůta čtyři roky.

Nutno proto uzavřít, že právo odstoupit od kupní smlouvy měl dlužník od 1.2.2009 a čtyřletá promlčecí doba uplynula až 1.2.2013. Jestliže žalovaný od kupní smlouvy odstoupil úkonem ze dne 8.6.2012 a doručil jej žalobci 16.6.2012, šlo o odstoupení včasné. V tomto směru tedy právní závěry soudu prvního stupně nebyly správné.

Nicméně i přes tyto závěry odvolacího soudu nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že odstoupení od kupní smlouvy žalovaným (insolvenčním správcem) nemohlo vyvolat zamýšlené účinky. Jestliže totiž věřitel (zde dlužník) ani po uplynutí dodatečné lhůty k plnění (dané likvidátorkou věřitele) od smlouvy neodstoupil a naopak byla jím (likvidátorkou) proti žalobci podána žaloba na plnění a toto řízení není dosud skončeno (viz zjištění shora), pak právě tato běžící žaloba na plnění brání tomu, aby úkon odstoupení (byť jej učinil za věřitele insolvenční správce správce) bylo možno považovat za změnu volby práva. Jinými slovy věřitel, jehož dlužník porušil smlouvu a nezaplatil kupní cenu, má dvě možnosti. Buď od smlouvy odstoupí, nebo se bude domáhat plnění (žalobou). Jestliže podá žalobu (KSOS 31 INS 5390/2012) na plnění a na této žalobě setrvá, pak mu za této situace nelze právo na odstoupení od kupní smlouvy (z důvodu nezaplacení kupní ceny), přiznat. Z uvedeného důvodu proto nebylo třeba, jak správně uzavřel soud prvního stupně, se v předmětném řízení zabývat otázkou (dokazováním), zda kupní cena byla či nebyla žalobcem (tvrzeným zápočtem) zaplacena.

Ze všech shora uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. a napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Rovněž v odvolacím řízení byl žalobce úspěšný, má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 13.775 Kč. To je odměna advokáta za dva úkony právní služby po 3.100 Kč (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání-§ 9 odst. 4 písm. c/, § 11 odst. 1 písm. d/, a g/, § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.7.2014), 2 x náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 cit. vyhlášky), cestovné osobním vozidlem z Prahy do Olomouce a zpět (při průměrné spotřebě vozidla 6,16 l/100 km, sazbě náhrad 3,70 Kč, ceně nafty dle vyhlášky 36 Kč za 1 litr, počtu km celkem 572) ve výši 3.384,86 Kč, náhrada za ztrátu času za 12 započatých půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 cit. vyhlášky), to vše zvýšené o DPH 21 % (to je 2.390,82 Kč).

Lhůtu k plnění a platební místo k zaplacení náhrady nákladů řízení určil odvolací soud podle § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 16. července 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu