11 VSOL 20/2016-114
25 ICm 531/2013 11 VSOL 20/2016-114 (KSOS 25 INS 10792/2011)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové ve věci žalobce Mgr. Marka Vlka, se sídlem v Přerově, Č. Drahlovského 871/17, PSČ 750 02, insolvenčního správce dlužníka Rudolfa anonymizovano , anonymizovano , bytem Horní Moštěnice, Nádražní 291/35, PSČ 751 17, identifikační číslo osoby: 659 17 839, žalobce zastoupen Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Přerově, Wilsonova 217/7, PSČ 750 02, proti žalované Kateřině anonymizovano , anonymizovano , bytem Horní Moštěnice, Nádražní 291/35, PSČ 751 17, zastoupené Mgr. Viktorem Stejskalem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. 961/14, 750 02, Přerov, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 25 ICm 531/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Rudolfa anonymizovano , gen. shora, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 10792/2011, k odvolání žalované ze dne 28.12.2015 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18.11.2015, č.j. 25 ICm 531/2013-79,

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení. isir.justi ce.cz (KSOS 25 INS 10792/2011)

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci učil, že kupní smlouva ze dne 24.5.2010, jejímž předmětem byl ideální podíl v rozsahu 1/3 nemovitostí a to k pozemku parcelní číslo 39 o celkové výměře 918 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, dále výrobní prostor-budova číslo popisné 51, postavená na zastavěné ploše katastru nemovitostí čísla parcelního 39 se všemi jejími součástmi a příslušenstvím, to vše zapsáno na LV č. 971 vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Přerov, pro katastrální území a obec Kozlovice u Přerova, je vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinná (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a zavázal žalovanou k povinnosti ve stanovené lhůtě zaplatit na označený účet soudu soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (výrok III.).

V důvodech uvedl, že žalobce se požadovaného určení domáhal s tím, že po rozhodnutí o úpadku dlužníka Rudolfa anonymizovano zjistil, že kupní smlouvou ze dne 24.5.2010 dlužník převedl na svou manželku-žalovanou sporné nemovitosti za sjednanou kupní cenu 750.000 Kč, žalobci však o zaplacení kupní ceny nebyly předloženy žádné doklady; fakticky se tedy mohlo jednat o smlouvu darovací, nikoliv smlouvu kupní, jednalo by se tedy o úkon bez přiměřeného protiplnění směřující vůči dlužníkově osobě blízké, který dlužník učinil v době, kdy již byl v úpadku. Žalovaná ve vyjádření k žalobě namítla, že uvedenou kupní smlouvou nemohlo dojít ke zkrácení věřitelů dlužníka, nejedná se o úkon bez přiměřeného protiplnění, protože dne 20.4.2008 dlužník a žalovaná (jako manželé) prodali své nemovitosti v obci a kat. úz. Kojetín za kupní cenu 1.850.000 Kč (z toho jí patřila 1/2 této kupní ceny) a po uzavření kupní smlouvy ze dne 24.5.2010 došlo k ústní dohodě o započtení pohledávky, kdy pohledávka dlužníka z titulu předmětné kupní smlouvy ze dne 24.5.2010 byla započtena na pohledávku žalované z titulu kupní smlouvy ze dne 20.4.2008. Právní úkon nadto nebyl učiněn v době úpadku dlužníka, většina závazků dlužníka byla splatná až v roce 2011. Žalobce na tuto argumentaci namítal, že tvrzení o zmíněném zápočtu je účelové, smlouva ze dne 24.5.2010 obsahuje ujednání o úhradě kupní ceny formou tří hotovostních plateb, dále je v ní uvedeno, že změny smlouvy mohou být provedeny pouze písemnou formou. Rovněž vzhledem k časovému odstupu od kupní smlouvy ze dne 20.4.2008, je zřejmé, že pokud by smluvní strany skutečně měly zájem dohodnout se na úhradě kupní ceny prostřednictvím započtení, nic by jim nebránilo v tom, aby takové ujednání vtělily přímo do textu smlouvy. Dále namítal, že v rámci jiného řízení pod sp. zn. 25 ICm 2105/2012 dlužník tvrdil, že výtěžek z prodeje domu v Kojetíně byl dle dohody použit k jeho podnikání, před zúžením společného jmění manželů žádný majetek, vyjma obvyklého vybavení domácnosti, již neměli. Toto tvrzení shodně uvedla v rámci téhož řízení žalovaná. Z přihlášek pohledávek do insolventního řízení lze úpadek dlužníka dovodit a v neposlední řadě zdůraznil, že žalovaná při jednání v jeho kanceláři dne (KSOS 25 INS 10792/2011)

21.5.2012 výslovně uvedla, že předloží doklady o zaplacení kupní ceny dle smlouvy ze dne 24.5.2010, tyto však nepředložila.

Na základě provedených důkazů kupními smlouvami ze dne 24.5.2010 a 20.4.2008, přihláškami pohledávek P2, P6 a P11, záznamem pořízeným žalobcem při jednání s žalovanou dne 21.5.2012 a protokolem o výpovědi žalované a dlužníka u jednání před Krajským soudem v Ostravě-pobočkou v Olomouci dne 20.6.2013 ve věci sp. zn. 25 ICm 2105/2012, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba žalobce je důvodná. V řízení bylo prokázáno, že v době uzavření sporné kupní smlouvy mezi dlužníkem a žalovanou, měl dlužník finanční potíže při svém podnikání fyzické osoby, neboť měl v tuto dobu splatné závazky. Naproti tomu úhrada kupní ceny sjednaná ve sporné kupní smlouvě, v řízení prokázána nebyla. Tvrzení žalované, že k úhradě došlo prostřednictvím ústní dohody o započtení pohledávky z titulu vypořádání kupní smlouvy ze dne 20.4.2008, shledal soud zjevně účelové proto, že jednak žalovaná se o tvrzeném zápočtu nezmínila ani před soudem v rámci svého účastnického výslechu dne 20.6.2013 (pozn. v řízení sp. zn. 25 ICm 2105/2012), ani při jednání se žalobcem dne 21.5.2012, kdy naopak přislíbila dodat doklady o uhrazení kupní ceny. Tvrzení žalované, že na tuto skutečnost zapomněla, považuje soud rovněž za nevěrohodné, neboť se nejednalo o nevýznamný či rutinní právní úkon. Skutková verze žalované je rovněž v rozporu s výpovědí dlužníka, který uvedl, že prostředky získané kupní smlouvou ze dne 20.4.2008 byly použity na jeho podnikání a účelovost tvrzení o zápočtu lze spatřovat i v tom, že dle tvrzení žalované (u jednání dne 11.11.2015), k ústní dohodě o zápočtu došlo ihned 1-2 dny po uzavření kupní smlouvy z 24.5.2010, přičemž jim nic nebránilo formu úhrady zápočtem pohledávek písemně sjednat přímo ve sporné kupní smlouvě. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud dle ustanovení § 242 insolvenčního zákona, upravující neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, v němž žádala zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítla, že soud neúplně a tedy nesprávně zjistil skutkový stav. Především vycházel z její účastnické výpovědi v jiné věci dne 20.6.2013, jejímž předmětem byla neúčinnost zúžení společného jmění manželů. (sp. zn. 25 ICm 2105/2012). Zde se nezmínila o zániku jejího závazku zaplacením kupní ceny (za sporný podíl na nemovitostech) zápočtem proto, že tato skutečnost nebyla předmětem řízení a v tomto směru nebyla soudem tázána. V opačném případě by vše podrobně popsala. Rovněž nelze vycházet ze záznamu, pořízeného žalovaným z jejich schůzky ze dne 21.5.2012, neboť žalovaný na ni vychrlil dotazy , na které nebyla připravena a pouze si na vše nevzpomněla. Příslib předložit doklady byl obecného charakteru a výrazem její snahy se správcem spolupracovat a poskytnout mu součinnost. Rovněž tak není správná interpretace svědecké výpovědi dlužníka u jednání pod sp. zn. 25 ICm 2105/2012, kdy pouze uvedl, že celou částku 1.850.000 Kč za nemovitosti v kat. úz. Kojetín použil pro své podnikání, neboť ani z této informace nelze dovozovat absenci jejich dohody, že jí patří 1/2 a následnou dohodu o zápočtu, kterou žalovaná tvrdila a tvrdí. To že zmíněná částka 1.850.000 Kč neměla připadnout manželovi celá, (KSOS 25 INS 10792/2011) vychází z dohody o zúžení společného jmění manželů, která byla formou notářského zápisu a jelikož žalovaná neměla pro svou1/2 z kupní ceny (z roku 2008) v tu dobu jiného využití, pochopitelně ji půjčila manželovi k jeho podnikání. Pokud by soud přistoupil k navrženému výslechu dlužníka a nevycházel pouze z jeho výpovědi v jiném řízení, pak by měl existenci dohody o zápočtu prokázanou. Soud se vůbec nevypořádal s lidským rozměrem věci, kdy poukazovala na to, že k zaplacení zápočtem došlo a naopak neuvěřitelně by působilo formální předávání peněz, nejdřív od dlužníka směrem k ní a poté z jejích rukou do rukou dlužníka a podepisování dokladů mezi manželi.

Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že se jedná o závěry správné a jedině možné. Naproti tomu tvrzení žalované je účelové, prošlo v rámci řízení jakýmsi postupným vývojem , jako reakce na vzniklou situaci a možnou hrozbu neúspěchu ve věci. Při jednání v roce 2012 a rovněž v roce 2013 žalovaná tvrzený zápočet vůbec nezmínila a její argument, že se jí na to nikdo neptal, nemůže obstát. Především je přinejmenším pozoruhodné, že ve výpovědi o majetkových poměrech manželů nezmínila, že částka3/4 mil. Kč ě mla být mezi manžely vypořádána, jinak než je uvedeno v kupní smlouvě ze dne 24.5.2010. Účelovost tvrzení nutno spatřovat i v tom, že zápočet mohl být sjednán přímo ve sporné kupní smlouvě. Rovněž z časové posloupnosti, včetně zaplacení kupní ceny dne 12.5.2008 z titulu kupní smlouvy ze dne 20.4.2008, včetně obsahu notářského zápisu o zúžení společného jmění manželů (z něhož pro žalovanou žádná pohledávka za dlužníkem nevyplývá), je nutno učinit závěr, že žalovaná nikdy nebyla věřitelem dlužníka z titulu vypořádání kupní ceny ze smlouvy ze dne 20.4.2008; proto nemohla platně započíst tuto neexistující pohledávku na pohledávku z kupní smlouvy ze dne 24.5.2010.

Insolvenční řízení ve věci dlužníka Rudolfa anonymizovano bylo zahájeno dne 20.6.2011 a předmětné řízení dne 14.7.2012. S účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ ), změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Proto rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014.

Podle § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. S účinností od 1.1.2014 byl rovněž změněn zákon č. 99/1963 Sb. (občanský soudní řád) zákonem č. 293/2013 Sb.; s ohledem na shora uvedená (KSOS 25 INS 10792/2011) přechodná ustanovení a znění § 7 IZ, je pro dané řízení rozhodné znění občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.) a na základě výpovědi dlužníka, kterého odvolací soud vyslechl jako účastníka řízení, dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, avšak ani pro změnu napadeného rozhodnutí, neboť vyvstala nutnost doplnění dokazování, a to z dále uvedených důvodů. Podle ustanovení § 236 odst. 1 IZ platí, že neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty. Předmětem tohoto řízení, dle obsahu žaloby, je požadavek žalobce, co by insolvenčního správce dlužníka Rudolfa anonymizovano , na posouzení sporné kupní smlouvy ze dne 24.5.2010, kterou uzavřel dlužník s žalovanou (jeho manželkou) s tím, že k jejímu uzavření došlo v době, kdy měl dlužník splatné závazky vůči svým věřitelům a dle žalobce nebylo přes jeho výzvu doloženo, že by kupní cena za sporné nemovitosti byla žalovanou zaplacena. Z toho žalobce dovozoval, že se v daném případě mohlo jednat nikoli o kupní smlouvu, ale o smlouvu darovací a má za to, že vůči tomuto úkonu, který spočívá v darování nemovitosti manželce dlužníka, tj. osobě blízké, je třeba namítnout jeho neúčinnost z důvodu, že se jedná o úkon bez přiměřeného protiplnění . Žalovaná se bránila tvrzením, že kupní cena za sporné nemovitosti byla zaplacena zápočtem, k němuž mezi nimi došlo ústně, a započtena byla její pohledávka vůči dlužníku, kterou měla z titulu vyplacené kupní ceny v roce 2008, kdy společně s dlužníkem prodaly nemovitosti ve společném jmění manželů za 1.850.000 Kč, jí patřila1/2 z této částky a jelikož uvedená částka (kupní cena) byla v roce 2008 vyplacena na účet dlužníka, svou polovinu mu půjčila k jeho podnikání. Kromě účastníky předložených listinných důkazů, žalovaná k prokázání svých tvrzení, navrhla výslech dlužníka.

Soud prvního stupně při svých závěrech vycházel mj. i z výpovědi dlužníka, kterou učinil v jiném řízení, a to vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci dne 20.6.2013 pod sp. zn. 25 ICm 2105/2012 (č.l. 29). Z tohoto protokolu ovšem vyplývá, že zde byl dlužník nesprávně vyslechnut jako svědek (§ 126 o.s.ř.), ačkoliv měl být vyslechnut jako účastník řízení. Proto odvolací soud u odvolacího jednání doplnil dokazování (kromě výslechu žalované, za účelem zjištění zda úmyslem dlužníka a žalované bylo uzavřít dne 24.5.2010 smlouvu kupní či smlouvu darovací) i výslechem dlužníka, jako účastníka řízení (§ 131 o.s.ř.).

V rámci této výpovědi dlužník kromě jiného uvedl, že, nemovitost, kterou spornou kupní smlouvou v rozsahu jedné třetiny převedl na manželku, zakoupili někdy v roce 2003 až 2004, v tuto dobu byli již manželé, a to od r. 1993, a dle něj to kupovali ze společných prostředků. Bylo to v souvislosti s poskytnutím úvěru na (KSOS 25 INS 10792/2011) koupi této nemovitosti s tím, že spoludlužníky byli on, jeho manželka a jeho bratr. Úvěr byl zajištěn právě kupovaným objektem, je tam zástavní smlouva .

Dále ovšem sám spontánně uvedl, že si není jist, jakým způsobem manželka (žalovaná) získala další jednu třetinu nemovitostí, které jsou předmětem kupní smlouvy z 24.5.2010, domnívá se však, že ji získala od jeho otce, protože původně nemovitosti spoluvlastnil se svým bratrem a otcem. Úvěr, o kterém hovořil, si skutečně brali za trvání manželství, ovšem nejednalo se o úvěr na koupi této nemovitosti, ale o její financování. Jestli 1/3 manželce jeho otec daroval nebo prodal, není schopen uvést .

Kromě právního posouzení, z hlediska námitky žalobce v žalobě, že sporná kupní smlouva byla jen fiktivní a že ve skutečnosti se mohlo jednat o smlouvu darovací, přičemž této námitce soud prvního stupně nevěnoval v řízení a ani v odůvodnění svého rozsudku žádnou pozornost, přestože neúčinnost právního úkonu lze určit pouze u úkonu platného, nadto na základě výpovědi dlužníka u odvolacího jednání zde vyvstala další otázka případné neplatnosti této kupní smlouvy ze dne 24.5.2010, a to z toho hlediska toho, zda dlužníkem převáděná 1/3 sporných nemovitostí na žalovanou, patřila či nikoliv do společného jmění manželů (dlužníka a žalované).

Jelikož k této posledně nastolené otázce nebylo (a s ohledem na dosavadní průběh řízení před soudem prvního stupně, ani nemohlo být) provedeno žádné dokazování, proto odvolacímu soudu nezbylo než postupovat dle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř. (v návaznosti na ustanovení § 213 odst. 4 o.s.ř.) a napadený rozsudek z tohoto důvodu zrušit a dle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení se tedy bude soud prvního stupně především zabývat platností sporné kupní smlouvy ze dne 24.5.2010, a to z obou důvodů naznačených shora (tedy i z hlediska námitek žalobce, že šlo o smlouvu na oko a ve skutečnosti o smlouvu darovací) a pouze v případě, pokud na základě doplněného dokazování zjistí, že se jedná o smlouvu platnou, bude se moci znovu zabývat tím, zda se z hlediska ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona, skutečně jedná o úkon neúčinný.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená (KSOS 25 INS 10792/2011)

právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 21. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu