11 VSOL 197/2015-71
10 ICm 3546/2014 11 VSOL 197/2015-71 (KSOL 10 INS 9298/2014)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové ve věci žalobkyně JUDr. Dagmar Kolákové, se sídlem v Šumperku, Slovanská 3240/7A, PSČ 787 01, insolvenční správkyně dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem v Šumperku, 8. května 1757/48, PSČ 787 01, zastoupené Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou, se sídlem v Šumperku, Kozinova 2, PSČ 787 01, proti žalovanému PROFI CREDIT Czech, a.s., identifikační číslo osoby: 618 60 069, se sídlem Praha 1-Nové Město, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o popření pravosti a výše vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 10 ICm 3546/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem v Šumperku, 8. května 1757/48, PSČ 787 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 9298/2014, o odvolání žalobkyně ze dne 20.10.2015 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 14.9.2015, č.j. 10 ICm 3546/2014-49,

t a k t o:

Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. isir.justi ce.cz (KSOL 10 INS 9298/2014)

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že popření vykonatelné pohledávky, co do pravosti a výše 248.538 Kč, kterou žalovaný uplatnil přihláškou č. 3 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 9298/2014 ve věci dlužníka Petra anonymizovano , je po právu (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V důvodech uvedl, že dle žaloby žalobkyně (doručené soudu 20.10.2014), žalovaný přihlásil za dlužníkem pohledávky v celkové výši 291.090 Kč s tím, že právním důvodem vzniku jeho pohledávky č. 1, přihlášené ve výši 113.406 Kč (jistina, úrok a náklady rozhodčího řízení) a pohledávky č. 2 přihlášené v celkové výši 71.555 Kč (smluvní pokuta), byla smlouva o úvěru č. 9100408661. Právním důvodem pohledávky č. 3 přihlášené ve výši 39.406 Kč (jistina a úroky), pohledávky č. 4 přihlášené ve výši 18.198 Kč (smluvní pokuta) a pohledávky č. 5 ve výši 48.531 Kč (smluvní pokuta), byla smlouva o úvěru č. 9100510993. Namítla, že v případě smlouvy o úvěru č. 9100408661 poskytl žalovaný dlužníku úvěr ve výši 121.248 Kč, přičemž odměna činila 81.248 Kč; fakticky dlužník obdržel 40.000 Kč. V případě úvěru č. 9100510993 poskytl žalovaný dlužníku úvěr 69.480 Kč, přičemž odměna za poskytnutí činila 44.280 Kč; fakticky dlužník obdržel 25.000 Kč. Pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné na základě rozhodčího nálezu JUDr. Evy Vaňkové č.j. Va 38-11/2012 a č.j. Va 39-11/2012. Při přezkumném jednání dne 8.10.2014 žalobkyně tyto pohledávky popřela v celkové výši 248.538 Kč (tj. všechny přihlášené odměny, smluvní pokuty, úrok z prodlení nad obvyklou výši 25% a náklady rozhodčího řízení) a uznala pohledávky v částce 42.555 Kč. Žalobkyně zejména popřela odměnu za poskytnutí úvěru s ohledem na neplatné ujednání pro rozpor s dobrými mravy a ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku a dále popřela celé uplatněné smluvní pokuty včetně příslušenství ze stejných důvodů. Z podkladů zjistila, že odměny za poskytnutí úvěru byly sjednány v několikanásobné výši, vyšší než samotná poskytnutá půjčka. V případě první smlouvy by v přepočtu na úroky šlo o sazbu ve výši 70 % ročně, v případě druhého úvěru dokonce 84 % ročně. Žalovaný dále přihlásil i pohledávky z titulu smluvních pokut a tyto žalobkyně popřela zcela. Smluvní pokuty jsou sjednané v rozporu s dobrými mravy a v rozporu s ochranou spotřebitele, kdy spotřebitelský úvěr je sjednán v zásadě ve formulářové smlouvě drobným písmem, uvedené smluvní pokuty jsou nepřehledné a ujednání o nich jsou ve smyslu § 3 za použití § 39 občanského zákoníku neplatné a nelze jim poskytnout soudní ochranu. Pokud jde o rozhodčí nálezy, k těmto nelze přihlížet, neboť rozhodčí doložky, na jejichž základě byly nálezy vydány, jsou neplatné a k absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. (KSOL 10 INS 9298/2014) Žalovaný ve vyjádření k žalobě (podáním z 21.7.2015) namítl, že celková pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná a její vykonatelnost byla doložena. Důvodem popření je údajná neplatnost ujednání o smluvní pokutě a smluvní odměně, a to pro tvrzený rozpor s dobrými mravy. Pohledávky byly uplatněny dle rozhodčích nálezů, které jsou v souladu s ustanovením § 177 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) titulem k prokázání vykonatelnosti pohledávek. Vzhledem k tomu, že se jedná o pohledávky vykonatelné, odkázal rovněž na ustanovení § 199 odst. 3 IZ, dle kterého v žalobě může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Dále poukázal na ustanovení § 199 odst. 2 IZ, kdy důvodem popření vykonatelné pohledávky nemůže být jiné právní posouzení věci. Platnost či neplatnost některých ujednání, je jednoznačně právním posouzením. V daném případě insolvenční správkyně v popěrném úkonu uvedla jen právní hodnocení, které jí u vykonatelných pohledávek nepřísluší. S ohledem na uvedené není tedy možné, se opětovně zabývat předmětnou smlouvou o úvěru a jednotlivými nároky z ní vyplývajícími. Odkázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze a dále, co se týče výkladu k ustanovení § 199 odst. 2 IZ na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sen. zn. 29 ICdo 7/2013 a 29 Cdo 392/2011. Z těchto rozhodnutí vyplývá závěr, že pokud rozhodčí nález, který je posuzován v incidenčním sporu, obsahuje právní hodnocení, pak není možné vycházet z jiného právního posouzení. Žalobkyně netvrdí, ani neprokazuje žádné skutečnosti, na jejichž základě by předmětné rozhodčí nálezy neměly být považovány za exekuční titul, a že z tohoto důvodu lze o nárocích věřitele rozhodnout znovu bez ohledu na překážku věci rozhodnuté. Dle žalovaného však není možné, aby pohledávky byly posuzovány opětovně z jiného právního důvodu, neboť důvodem popření vykonatelné pohledávky nemůže být dle § 199 odst. 2 IZ jiné právní posouzení věci. Dále zdůraznil, že před podpisem smluv o úvěru byl dlužník seznámen se všemi podmínkami, i s výší úroku za poskytnutí peněžních prostředků, i s výší jednotlivých smluvních pokut za porušení povinnosti. Dominantní zásadou, na které je budován celý systém soukromého práva, je zásada autonomie vůle účastníků. Dlužník měl před podpisem smluv o úvěru dostatek prostoru, aby se s nimi seznámil a pokud by nesouhlasil s jejími ujednáními nebo by nerozuměl některému ustanovení, nemusel smlouvu uzavírat a mohl se o poskytnutí úvěru obrátit na jinou osobu. Dle žalovaného, žalobkyně tím, že pojímá princip dobrých mravů jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat neomezeně, porušuje zásadu práva na spravedlivý proces a zanedbává zásadu proporcionality, když se opírá o jedinou dílčí zásadu občanského práva, naproti tomu ignoruje mnoho jiných obecných zásad, např. zásadu právní jistoty. Navrhl zamítnutí žaloby.

Žalovaná na toto vyjádření v podání z 31.7.2015 namítla, že argumentace žalovaného s odkazem na § 199 odst. 2 IZ je v tomto případě nepatřičná, neboť jde o spor ze spotřebitelské smlouvy, kdy je namístě aplikovat předpisy EU, jež mají aplikační přednost před vnitrostátními předpisy, a je třeba, aby soudy vždy zkoumaly, zda rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě, není nekalým smluvním ujednáním, ačkoliv tato skutečnost nebyla dříve tvrzena spotřebitelem v průběhu rozhodčího řízení. Soud je povinen zkoumat nejen platnost rozhodčí doložky, ale neposkytne ani (KSOL 10 INS 9298/2014) ochranu plnění přiznanému rozhodčím nálezem, pokud je takové plnění podle tuzemského práva nemožné či nedovolené nebo v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, a to bez ohledu na znění § 199 odst. 2 IZ. Pokud jde o platnost rozhodčí smlouvy, tak ta musí být sjednána písemně, což vyžaduje podpis přímo u rozhodčí smlouvy, nestačí odkaz ve smlouvě o úvěru. V tomto případě však rozhodčí smlouva nebyla sjednána písemně, neboť je obsažena v tzv. smluvních ujednáních, jež nejsou spotřebitelem podepsány, pouze na ně odkazuje smlouva hlavní (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 342/09 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sen. zn. 30 Cdo 2401/2014). V posuzovaném případě ze smlouvy o úvěru, jež odkazuje na smluvní ujednání, je zřejmé, že dlužník jako spotřebitel byl ze smluvního ujednání o určení-jmenování rozhodce-zcela vyloučen, když rozhodčí smlouva je součástí předtištěných smluvních ujednání a má charakter formulářové smlouvy-nejedná se tedy o individuálně sjednanou klauzuli, dohoda vč. smluvních ujednání byla vyhotovena věřitelem a dlužníkovi pouze předložena k podpisu, navíc ujednání o určení rozhodce není dostatečně transparentní, kromě vyjmenovaných rozhodců může spor rozhodovat i rozhodce výlučně určený věřitelem ze seznamu advokátů. Tedy za určitých podmínek umožňuje věřiteli výlučně osobu rozhodce určit, což způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Je tedy nepřípustné a v rozporu s ochranou spotřebitele, aby v insolvenčním řízení byla uspokojena pohledávka věřitele, která by jinak nebyla uspokojena v běžném vykonávacím řízení, kde by bylo možné posuzovaný rozhodčí nález zrušit.

Soud prvního stupně po té, kdy učinil zjištění z upraveného seznamu přihlášky pohledávek žalovaného po přezkumném jednání dne 8.10.2014, z přihlášky pohledávek žalovaného (č. sv. 3) a k ní doložených listin, tj. z předsmluvních formulářů návrhů smluv, z návrhů na uzavření smluv o revolvingovém úvěru č. 9100408661, č. 9100510993 (ze dne 17.3.2011), z rozhodčích smluv č. 9100408661, č. 9100510993 (ze dne 17.3.2011 a 24.1.2012), z oznámení o schválení úvěru č. 9100408661, č. 9100510993, oznámení ze dne 9.9.2012 o porušení obou smluv a požadavcích žalovaného na okamžitou úhradu dosud nesplatné části půjček a smluvních pokut, z rozhodčího nálezu ze dne 2.11.2012, č.j. Va 38-11/2012-8, vydaného rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou, z něhož soud prvního stupně zjistil, že nabyl právní moci 24.1.2012 a stal se vykonatelným 10.11.2012, že jím bylo rozhodnuto o nároku žalovaného ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100408661 a dlužník jím byl zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému pohledávku ve výši 146.254 Kč s 7,5% úrokem z prodlení od 21.9.2012 do zaplacení a náklady řízení 18.572 Kč, dále z rozhodčího nálezu ze dne 5.11.2012, č.j. Va 39-11/2012-9, vydaného rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou, z něhož soud prvního stupně zjistil, že nabyl právní moci 8.11.2012 a stal se vykonatelným 11.11.2012, že jím bylo rozhodnuto o nároku žalovaného ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100510993 a že jím byl dlužník zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému pohledávku ve výši 77.759 Kč s 7,5% úrokem z prodlení od 24.9.2012 do zaplacení, dále smluvní pokutu ve výši 0,15% denně za každý den prodlení s úhradou částky 61.760 Kč od 11.9.2012 do zaplacení a náklady řízení (KSOL 10 INS 9298/2014) ve výši 6.524 Kč, a na základě zjištěného skutkového stavu uzavřel, že žaloba žalobkyně, jež je ve věci aktivně legitimována, neboť popřela vykonatelnou pohledávku, je sice z hlediska ustanovení § 199 odst. 1 IZ včasná, avšak není důvodná.

Předně dospěl k závěru, že není důvodná námitka žalobkyně, že rozhodčí smlouvy, na základě kterých byly vydány rozhodčí nálezy, jsou neplatné. Zdůraznil, že pokud žalobkyně argumentovala tím, že rozhodčí smlouva nebyla sjednána platně, neboť byla ujednána v tzv. smluvních ujednáních, jež nejsou spotřebitelem podepsány, pak tyto námitky nemají oporu v provedeném dokazování. Rozhodčími smlouvami bylo prokázáno, že tyto byly sjednány samostatně, smluvními stranami byly podepsány a dle jejich obsahu se smluvní strany jednoznačně dohodly na předmětu rozhodčí smlouvy uvedené v čl. II a dohodly se také na rozhodcích a pravidlech rozhodčího řízení v čl. III rozhodčí smlouvy. V tomto směru dále odkázal na závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sen. zn. 33 Cdo 1616/2014, dle kterých pokud je v rozhodčí smlouvě vyjmenováno několik rozhodců ad hoc, a strany se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne 1 z 8 jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí smlouvu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně, platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klauzule . Dále pak z důvodů, že soud prvního stupně posoudil rozhodčí smlouvy za platné a následně vydané rozhodčí nálezy jsou ve smyslu ustanovení § 177 IZ titulem k prokázání vykonatelnosti pohledávky, na danou věc aplikoval ustanovení § 199 odst. 2 IZ a uzavřel, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Důvodem popření však nemůže jiné právní posouzení věci. Za této situace je možné v rámci popření uplatnit jen skutečnosti, které dlužník neuvedl v nalézacím řízení, tou skutečností je přitom volní jednání nebo událost na vůli nezávislá, např. započtení, uhrazení apod. Platnost či neplatnost některých ujednání je právním posouzením a dle názoru soudu žalobkyně v popěrném úkonu žádné skutečnosti, proč by měly být pohledávky popřeny dle § 199 odst. 2 IZ, neuvedla. Uvedla jen právní hodnocení, které jí u vykonatelných pohledávek nepřísluší. Proto soud žalobu zamítl a s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 202 odst. 1 IZ, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně včasné odvolání. Setrvala v něm na stanovisku (s odkazem na judikaturu Soudního dvora EU, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.7.2014, sen. zn. 30 Cdo 3401/214 a Ústavního soudu ze dne 15.6.2009, sp. zn. I. ÚS 342/09), že předmětné rozhodčí smlouvy ze dne 17.3.2011 a 24.1.2012 jsou neplatné, přestože byly sjednány samostatně. Jednoznačně jde o předtištěnou formulářovou smlouvu, do které byly pouze doplněny údaje o dlužníkovi a číslo smlouvy o revolvingovém úvěru. V žádném případě nejde o individuálně sjednanou klausuli, která nepodléhá přezkumu a navíc jde o situaci, kdy spotřebitel neměl žádnou možnost podílet se (KSOL 10 INS 9298/2014) na tvorbě jejího obsahu, ani na volbě jmen rozhodců. Takto sjednaná rozhodčí smlouva umožňuje věřiteli, aby do ní uvedl výlučně dle své volby a svých zájmů pouze jména rozhodců, s nimiž je nějakým způsobem spjat (s ohledem na předtištěné znění smluvních podmínek jsou zjevně uvedeni ve všech smlouvách žalovaného). To způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a především, dle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, se příčí dobrým mravům. S ohledem na neplatné sjednání rozhodčí smlouvy nelze vycházet z ustanovení § 199 odst. 2 IZ a soud se proto musí popěrným úkonem žalobkyně zabývat. Navrhla proto změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude její žalobě vyhověno a přiznáno žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) týkající se sporného řízení a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, a že odvolání splňuje veškeré náležitosti, včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu, odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, avšak z jiných než jí uplatněných důvodů.

Předně odvolací soud konstatuje, že závěr soudu prvního stupně, že žaloba žalobkyně (jež je ve věci aktivně legitimována), je z hlediska lhůty v ustanovení § 199 odst. 1 IZ včasná, je správný.

Odvolací soud dále souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že sjednané rozhodčí smlouvy, které jsou předmětem přezkumu v tomto řízení a dle kterých, jak zjistil soud prvního stupně, se obě strany dohodly, že pravomoc k řešení sporu o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou z označeného návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, má podle zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení, v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z níže uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, a jež v čl. III obsahují výslovnou dohodu o rozhodcích a pravidlech rozhodčího řízení, kde je vyjmenováno 8 rozhodců, mezi nimi i JUDr. Eva Vaňková, byly uzavřeny platně. Rovněž odvolací soud při hodnocení těchto rozhodčích smluv vycházel ze závěrů, které jsou formulovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2014, sen. zn. 33 Cdo 1616/2014, v němž Nejvyšší soud posuzoval zcela identickou smlouvu (kterou uzavřel dne 23.5.2011 s jinou spotřebitelkou opět žalovaný); proto na tam uvedené závěry odvolací v zájmu stručnosti zcela odkazuje. (KSOL 10 INS 9298/2014) V předmětné věci nelze dále přehlédnout, že dle čl. IV. těchto rozhodčích smluv, byly smlouvy vyhotoveny ve dvou stejnopisech, z nichž jeden obdržel dlužník a svým podpisem mj. potvrdil, že smlouvu uzavřel svobodně, vážně, z vlastní vůle, nikoliv pod nátlakem či za nevýhodných podmínek, smlouva je mu srozumitelná, je si vědom všech důsledků této rozhodčí smlouvy, byl poučen o povaze rozhodčího řízení a o právních důsledcích.

Nicméně pokud jde o předmětné rozhodčí nálezy ze dne 2.11.2012, č.j. Va 38.11/2012-8 a ze dne 5.11.2012, č.j. Va 39-11/2012-9, jež byly vydány rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou, pak z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, kromě toho, že nabyly právní moci, že jsou vykonatelné a jaká jimi byla dlužníku uložena povinnost, zda je v nich obsaženo, resp. zda z nich lze dovodit, jakékoliv právní posouzení. To přesto, že oba rozhodčí nálezy jsou shora uvedeným rozhodcem odůvodněny. Z tohoto hlediska je proto předčasný a ve svých důsledcích nepřezkoumatelný (pro nedostatek důvodů) závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně v popěrném úkonu a potažmo žalobou, uplatňuje jiné právní posouzení, než bylo v rozhodčích nálezech a že toto jiné právní posouzení u těchto vykonatelných pohledávek žalobkyni nepřísluší (§ 199 odst. 2 IZ).

V tomto směru odvolací soud opět zcela odkazuje, jednak na závěry formulované k výkladu ustanovení § 199 odst. 2 IZ, části věty za středníkem, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013 (R 106/2013), dále v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2013, sen. zn. 29 Cdo 392/2011 (na která odkazoval ve svém vyjádření již žalovaný) a konečně lze odkázat i na rozsudek téhož soudu ze dne 29.8.2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013.

Z tohoto důvodu odvolací soud postupoval v dané věci dle ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a dle § 221 odst. 1 písm a) o.s.ř., věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalších řízení soud prvního stupně především učiní podrobná zjištění z obou rozhodčích smluv z hlediska zde sjednaných pravidel rozhodčího řízení (v čl. III. bod 3.2-3.6) a v naznačeném směru i z odůvodnění obou rozhodčích nálezů a v intencích shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu posoudí, zda je v těchto rozhodčích nálezech právní posouzení obsaženo či nikoliv. Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že z nich právní posouzení nevyplývá, pak bude třeba se popěrným úkonem žalované a pravostí a výší pohledávky žalovaného zabývat věcně. V dalším řízení soud prvního stupně neopomene rozhodnout o nákladech řízení, včetně tohoto odvolacího řízení.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (KSOL 10 INS 9298/2014) hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 29. června 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu