11 VSOL 19/2014-68
44 ICm 2772/2012 11 VSOL 19/2014-68 (KSBR 44 INS 11831/2012)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové ve věci žalobce Komerční banka, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, č.p. 969, IČ: 45317054, zastoupeného JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem Praha 9-Horní Počernice, Lukavecká 1732, PSČ 193 00, proti žalovanému Mgr. Jakubovi Juřenovi, se sídlem Vyškov, Brněnská 366/25, PSČ 682 27, jako insolvenčnímu správci dlužnice Jany Kubové, nar. bytem Nížkovice 275, PSČ 684 01, zastoupenému JUDr. Michalem Janovcem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 33, PSČ 602 00, o určení pohledávky jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužnice Jany Kubové, nar. , bytem Nížkovice 275, PSČ 684 01, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 44 INS 11831/2012, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.11.2013, č.j. 34/44 ICm 2772/2012-42 (KSBR 44 INS 11831/2012),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. m ě n í tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 6.800 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. (KSBR 44 INS 11831/2012)

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 1.050 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že pohledávka ve výši 33.593,70 Kč byla žalobcem do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice Jany Kubové u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 44 INS 11831/2012 přihlášena po právu (výrok I.), a rozhodl, že žalovanému se vůči žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že o nákladech řízení rozhodl dle ustanovení § 150 o.s.ř., neboť je názoru, že náklady právního zastoupení nejsou nutnými náklady potřebnými k účelnému bránění práva v této věci. Soud přisvědčil námitce žalobce, že insolvenční správce je osobou s vysokoškolským právnickým vzděláním, neboť je zároveň advokátem, a že k datu podání žaloby v této věci nebyl veden žádný jiný incidenční spor. Z obsahu příslušné části insolvenčního rejstříku se pak podává, že se jedná o klasický případ oddlužení, insolvenční řízení není spojeno s otázkami složitými, ať už po právní či skutkové stránce, a z těchto důvodů má soud za to, že žalovaný nebyl nucen v předmětném insolvenčním sporu se nechat zastupovat advokátem. V rámci této incidenční žaloby se nejedná ani o skutkově či právně složitou věc, byť si je soud vědom, že judikatura nižších soudů přistupovala k otázce posouzení vykonatelnosti přihlášené pohledávky různým způsobem, i tak však má soud za to, že není důvodu pro to, aby soud přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů právního zastoupení proti žalobci.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný insolvenční správce dlužnice odvolání, ve kterém především namítal, že není advokátem ani koncipientem a nikdy nevykonával žádnou právní činnost. Vždy byl pouze insolvenčním správcem. Dále namítal, že se jednalo vcelku o složitý a judikaturou doposud nesjednocený incidenční spor, ke kterému bylo nutno využít služeb advokáta, a že se v posuzované věci nejedná o situaci umožňující aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil tak, že mu právo na náhradu nákladů právního zastoupení přizná.

Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. (KSBR 44 INS 11831/2012) Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle ustanovení § 7 IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že žalobou ze dne 24.9.2012, doručenou soudu dne 25.9.2012, se žalobce proti žalovanému insolvenčnímu správci dlužnice Jany Kubové domáhal určení pravosti pohledávky ve výši 33.593,70 Kč, která byla insolvenčním správcem popřena. Soud prvního stupně usnesením ze dne 4.2.2013, č.j. 34-44 ICm 2772/2012-20 žalovaného v souladu s ustanovením § 114a odst. 2, písm. a) o.s.ř. vyzval, aby se ve lhůtě do 30 dnů od doručení tohoto usnesení ve věci písemně vyjádřil. Na tuto výzvu žalovaný reagoval předložením plné moci udělené dne 4.3.2013 advokátovi Mgr. Jakubovi Juřenovi, který současně předložil požadované vyjádření k žalobě. Usnesením ze dne 10.10.2013, č.j. 34/44 ICm 2772/2012-37 byli účastníci vyzváni, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, s poučením, že pokud se nevyjádří, bude se předpokládat, že proti tomuto postupu nemají námitky. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil a žalobce sdělil, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ustanovení § 150 o.s.ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Shora citované ustanovení § 150 o.s.ř. soudu umožňuje, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal, jeví-li se v konkrétním případě přiznání náhrady nákladů řízení jako nepřiměřeně tvrdé. (KSBR 44 INS 11831/2012) Soud však musí vždy velmi pečlivě zkoumat, zda podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou dány, přičemž důvody zvláštního zřetele hodné musí být dány na straně žalobce i na straně žalovaného a současně se musí jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Soud přitom přihlíží nejen k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postupu účastníků v průběhu řízení apod.; je tedy třeba zkoumat nejen dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného. Přitom aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. musí být řádně odůvodněna, jinak je porušeno právo účastníka na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny práv a svobod (viz nález Ústavního soudu české republiky sp. zn. II ÚS 3015/09 ze dne 7.4.2010, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod publikačním č. 74/2010).

Nejvyšší soud se výkladem a použitím ustanovení § 150 o.s.ř v incidenčním sporu zabýval např. v rozhodnutí ze dne 29.8.2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, ve kterém nejprve uvedl, že ve shodě se závěry obsaženými např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08 platí, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o.s.ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 2862/07). Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 1030/08). K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v § 142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v § 150 o. s. ř.) vykládat restriktivně.

Odvolací soud vycházeje z výše citované judikatury konstatuje, že skutečnosti, ve kterých soud prvního stupně spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., nejsou dány. Z údajů na webových stránkách www.cak.cz. vyplývá, že insolvenční správce dlužnice není zapsán v seznamu advokátů. I kdyby tomu tak bylo, nebyl by to důvod konstatovat, že náklady za právní zastoupení insolvenčního správce advokátem jsou neúčelně vynaloženými náklady a z tohoto důvodu aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř. Žalovaný v postavení insolvenčního správce totiž plní v rámci insolvenčního řízení celou řadu (KSBR 44 INS 11831/2012) povinností, které musí vykonávat osobně a tudíž nelze vyloučit, že především z časového hlediska není schopen zúčastnit se osobně všech incidenčních sporů, které s daným insolvenčním řízením souvisí. Navíc je běžné, že insolvenční správce je ustanoven souběžně ve více souběžně probíhajících insolvenčních řízeních. Má tedy právo, jako každý jiný účastník občanského soudního řízení, aby byl právně zastoupen. V tomto směru odvolací soud odkazuje na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v čísle vydání 7, ročník 1998 na straně 345, jež bylo uveřejněno pod publikačním číslem 52/98. V tomto stanovisku Nejvyšší soud formuloval závěr, že správce konkursní podstaty je oprávněn dát se zastoupit advokátem v řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, jakož i ve sporech vyvolaných konkursním řízením a v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce. V občanském soudním řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce (a shodně pak též ve sporech vyvolaných konkursním řízením a v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce-srov. § 14 odst. 1 písm. c/ zákona), přísluší správci stejná práva a povinnosti, jaká mají jiní účastníci občanského soudního řízení, tedy i právo dát se v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí (§ 24 a násl. o.s.ř.). Takovým zástupcem může být i advokát; okolnost, že správce konkursní podstaty je sám advokátem (jež ostatně vždy neplatí), nemá na tento závěr žádného vlivu .

I když se jedná o stanovisko vztahující se k již zrušenému zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dle názoru odvolacího soudu jej lze plně aplikovat i pro incidenční spory vyvolané insolvenčním řízením dle zákona č. 182/2006 Sb. Jestliže má insolvenční správce právo dát se v řízení zastoupit a pokud mu s tímto zastoupením vznikly náklady, pak v případě jeho procesního úspěchu nelze takto uplatněné náklady hodnotit, jako náklady uplatněné v rozporu ze zákonem, či dobrými mravy a jejich přiznání soudem není ani v rozporu s požadavky na spravedlivý proces.

Rovněž Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 11.3.2008, IV.US 1989/07 konstatoval, že čl. 37 odst. 2 Listiny zakotvuje právo každého, nevyjímaje osoby s právnickým vzděláním vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, kdy toto právo je na úrovni zákona realizováno mimo jiné v ustanoveních § 24, § 25, § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), resp. že čl. 37 odst. 3 Listiny garantuje rovnost všech účastníků před zákonem. Ústavně zaručené právo na právní pomoc zahrnuje, s výjimkou řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení, právo účastníka zvolit si, zda se nechá v řízení zastoupit, případně též kým. Právní zastoupení je tak zásadně ponecháno zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Příslušné procesní předpisy, jmenovitě § 142 občanského soudního řádu, pak rovněž stanoví, že náklady řízení budou úspěšnému účastníku řízení nahrazeny. Stěžovatel svou argumentaci odvíjí od sousloví "účelně vynaložené" náklady, které je ovšem nutno chápat jako určitou pojistku před (KSBR 44 INS 11831/2012) hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před hrazením nákladů nadbytečných či nadměrných. S ohledem na ústavně zaručené právo na právní pomoc nelze prostřednictvím sousloví "účelně vynaložené" vymezovat kategorii subjektů, které by tak z hlediska právního zastoupení měly odlišné postavení, a tak jim fakticky upírat jejich právo a vůči ostatním je diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat nepřiznáním části nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám.

Na základě shora uvedeného proto odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, žalovanému, který byl v řízení před soudem prvního stupně zcela úspěšný, bylo podle ustanovení § 142, § 224 odst. 1 o.s.ř. přiznáno právo na náhradu řízení ve výši 6.800 Kč, představující náklady právního zastoupení, tj odměnu za dva úkony právní služby po 3.100 Kč (příprava a převzetí zastoupení a vyjádření k žalobě) a paušální náhradu za tyto úkony právní služby po 300 podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c), § 13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013.

Žalovanému, který byl též v odvolacím řízení úspěšný, bylo podle ustanovení § 142, § 224 odst. 1 o.s.ř. přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.050 Kč představující náklady právního zastoupení, tj. odměnu za jeden úkon právní služby ve výši jedné poloviny, tj. 750Kč a paušální náhradu za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 7 bodu 4., § 11 odst. 2, písm. c), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013. (k použití § 7 bod 4. srov. rozhodnutí nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.2013, sp. zn. 29 Cdo 34/2013).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 237 odst.1, písm. c/ o.s.ř.).

Olomouc 24. července 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu