11 VSOL 186/2014-63
37 ICm 2654/2013 11 VSOL 186/2014-63 (KSOS 8 INS 28080/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové ve věci žalobce SMART HYPO s.r.o., identifikační číslo osoby: 277 74 082, se sídlem Olomouc, tř. Svobody 956/31, PSČ 779 00, proti žalované JUDr. Mileně Bódiové, se sídlem Ostrava, Sokolská tř. 104/2, PSČ 702 00, insolvenční správkyni dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem Karviná, Slovenská 2916/54, PSČ 733 01, zastoupené Mgr. Kateřinou Štěpánovou, advokátkou, se sídlem Ostrava, Stodolní 835/17, PSČ 702 00, o určení popřené nevykonatelné pohledávky, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužnice Jany anonymizovano , vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 8 INS 28080/2012, o odvolání žalobce ze dne 19. září 2014 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 25.8.2014, č.j. 37 ICm 2654/2013-26,

t a k t o:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e. (KSOS 8 INS 28080/2012)

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 14.486 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalované.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhal určení své pohledávky (za dlužnicí) z titulu Smlouvy o úvěru č. 8110000529 ze dne 15.9.2011, co do pravosti a výše v rozsahu 200.059,52 Kč (výrok. I.) a zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalované ve stanovené lhůtě náklady řízení ve výši 8.228 Kč k rukám advokátky žalované Mgr. Kateřiny Štěpánové (výrok II.).

V odůvodnění soud prvního stupně po té, kdy podrobně zrekapituloval tvrzení žalobce v žalobě a vyjádření žalované, a po té, kdy dále učinil zjištění z přihlášky pohledávek žalobce, ze smlouvy o úvěru č. 8110000529 ze dne 15.9.2011, z oznámení o zesplatnění závazků a uložení smluvních pokut ze dne 5.11.2012, ze seznamu přihlášek pohledávek, z vyrozumění žalované o popření pohledávky, dospěl k závěru, že žaloba žalobce je včasná (vyrozumění bylo žalobci doručeno 24.7.2013, žaloba podána 30.7.2013-§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona), avšak není důvodná. Uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že z celkem žalobcem přihlášené pohledávky (z titulu zmíněné úvěrové smlouvy) ve výši 414.849 Kč bylo u přezkumného jednání dne 4.7.2013 zjištěno 214.789,48 (včetně požadované smluvní pokuty) a popřeno 200.059,52 Kč. Tato popřená částka (jež odpovídá části uplatněné pohledávky č. 1) sestává z částky 197.398,70 Kč na jistině a úroku z prodlení ve výši 2.660,82 Kč, když ve zbývající části byla pohledávka č. 1 zjištěna. Pokud jde o popřenou výši v části pohledávky č. 1, tak žalovaná jako insolvenční správkyně k žalobě doložila výpočet k částce, kterou zjistila a kterou popřela, přičemž tento výpočet nebyl ze strany žalobce žádným způsobem zpochybněn. Soud tedy posuzoval, zda popřená část pohledávky č. 1 v rozsahu 200.059,52 Kč byla uplatněna důvodně či nikoliv a uzavřel, že v tomto směru byl popěrný úkon žalované důvodný. Jak již bylo uvedeno, popřená částka 197.398,70 Kč představuje, byť byla uplatněna jako jistina, i úroky z poskytnutého úvěru, které teprve měly v budoucnu přirůst, a pak tuto nelze žalobci přiznat, když se jedná o zesplatnění úroků, které je neplatné. Jak totiž bylo zjištěno, dle podmínek úvěrové smlouvy měla dlužnice platit sjednané úroky z celé jistiny bez ohledu na její uhrazenou část, jak to žalobce požaduje. Na tomto závěru je třeba setrvat přesto, že sjednaný úrok 16% nevybočuje z běžné přiměřené výše úroku z úvěru. Úrok ve výši 16% požaduje žalobce nedůvodně z celé původně poskytnuté jistiny úvěru po celou dobu splácení úvěru, tedy z částky 250.000 Kč po celou dobu splácení úvěru. Jak uvedla žalovaná, roční úrok pak činí 40.000 Kč. Je tedy správná argumentace žalované, že při požadavku (KSOS 8 INS 28080/2012)

žalobce na úhradu sjednaného úroku z úvěru není zohledněna skutečnost, že dlužnice postupně splácela jistinu poskytnutého úvěru a tato skutečnost nebyla žádným způsobem zohledněna. Při sjednaných splátkách pak výpočtem lze dospět k závěru, že by dlužnice uhradila žalobci na úrocích 240.000 Kč, když ve skutečnosti jí bylo poskytnuto pouze 230.934 Kč (z poskytnuté sjednané jistiny 250.000 Kč byla odečtena částka 11.000 Kč za poplatek a částka 8.056 Kč jako první splátka). Výše úroků tak činí ve skutečnosti více než 100 % poskytnuté částky. Toto ujednání je tak v rozporu se zákonem a dobrými mravy, neboť není možné, aby byla úročena již splacená část jistiny. V tomto smyslu pak soud posoudil ujednání v článku II. odst. 1 poslední věta smlouvy o úvěru o zesplatnění úvěru jako ujednání výrazně v neprospěch dlužníka. Nelze akceptovat, aby dlužník hradil celý úrok, který měl teprve v budoucnu přirůst k poskytnuté jistině a který nebyl dosud uhrazen s tím, že tento úrok se stává součástí jistiny a žalobce tak dále z tohoto úroku požaduje navíc ještě úrok z prodlení (který byl popřen ve výši 2.666,82 Kč). Z těchto důvodů pak soud považuje popěrný úkon žalované, která popřela částečně pohledávku č. 1 co do výše 197.398,70 Kč za důvodný, neboť dle příslušných ustanovení smlouvy o úvěru (článek II. odst. 1) se jedná o ustanovení, které je v neprospěch dlužníka, tudíž jedná se o neplatné ustanovení pro rozpor se zákonem a dobrými mravy. Tuto částku dle soudu, která je představována úroky z poskytnutého úvěru, které teprve měly v budoucnu přirůst, tj. v době následující od prohlášení insolvence, tedy od 4.1.2013 do sjednané doby trvání úvěru 25.8.2017, není možné žalobci přiznat z důvodu, že se jedná o úroky, které jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení § 170 insolvenčního zákona. Proto příslušná ujednání smlouvy o úvěru, z nichž žalobce uplatňuje nárok na úroky z úvěru v celé výši tak, jako by přirostly v době od zesplatnění úvěru až do data sjednané původní splatnosti, tj. 25.8.2017, jakož i ujednání o tom, že tyto úroky se stávají součástí jistiny, jsou neplatné pro obcházení zákona, a to § 170 písm. a) insolvenčního zákona. Je zřejmé, že ujednáním v úvěrové smlouvě ve smyslu shora uvedeného, se žalobce snažil obejít ustanovení § 170 insolvenčního zákona. Žalobci tak náleží úroky z úvěru do dne rozhodnutí o úpadku. Z důvodu výše uvedených pak soud hodnotí, že byl důvodný popěrný úkon žalované, pokud jde o úroky z prodlení z popřené výše jistiny, a to ve výši 2.660,82 Kč. Požadované úroky z prodlení ve výši 4.577 Kč byly uplatněny žalobcem z požadované jistiny v celkové výši 385.272 Kč, která však zahrnuje, jak bylo výše uvedeno, tzv. budoucí úroky. Vzhledem k tomu, že nelze uplatnit úrok z prodlení z popřené částky úroku z jistiny, popřela žalovaná důvodně i uplatněnou část úroku z prodlení z úroku úvěru. Proto soud žalobu žalobce v celém rozsahu zamítl.

Proti tomuto rozsudku, podal žalobce včasné odvolání. Namítal nesprávná skutková zjištění i nesprávný právní závěr soudu prvního stupně. Zrekapituloval, že dne 15.9.2011 uzavřel předmětnou uvěrovou smlouvu s dlužnicí a další spoludlužnicí (obě měly plnit vzniklé závazky společně a nerozdílně) a na základě této smlouvy jim byl poskytnut úvěr 250.000 Kč. Podle čl. III. bodu 1. smlouvy se dlužnice zavázaly uhradit žalobci celkem 591.000 Kč; z toho poplatek za uzavření smlouvy ve výši 11.000 Kč a dále 580.000 Kč v 72 měsíčních splátkách po 8.056 Kč, poslední 72. splátku ve výši 8.024 Kč, nedílnou součástí smlouvy byl splátkový (KSOS 8 INS 28080/2012) kalendář. Splatnost první splátky byla stanovena ke dni poskytnutí úvěru (tj. 19.9.2011) a každá další vždy k 25. dni každého následujícího měsíce počínaje říjnem 2011. Smlouva obsahuje jasné a přehledné ujednání o tom, kolik je dlužníkovi půjčeno (tedy jistinu), dále souhrnný součet úroku a úplaty (tedy navýšení) a také celkovou částku k úhradě i sankce za nehrazení řádně a včas. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 23 Cdo 1201/2009 zdůraznil, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu lehkomyslnosti a neodpovědnosti smluvní strany. Dlužnice uhradila prvních třináct splátek po 8.056 Kč za září 2011 až září 2012, celkem uhradila 104.728 Kč, na 14. splátku v říjnu 2012 nebylo uhrazeno ničeho, proto se dlužnice dostala do prodlení. Z tohoto důvodu byl závazek dlužnice v souladu s čl. III. bodu 2. smlouvy ke dni 6.11.2012 zesplatněn. Namítanou neplatnost této smlouvy, v kontextu ust. §§ 55 a 56 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák. ve znění pozdějších předpisů, to je z důvodu znevýhodnění dlužníka, z takto uzavřené smlouvy dle názoru žalobce dovodit nelze, byl to žalobce, kdo nesl riziko z případného nesplácení závazku. Smlouva byla uzavřena ze svobodné vůle obou smluvních stran a žalobce neporušil jediné legislativně zakotvené ustanovení ohledně ochrany spotřebitele. V této souvislosti žalobce poukázal, že směrnice Evropských společenství nemají přímý horizontální účinek, ale toliko ukládají členským státům Evropská unie, aby svou legislativu přizpůsobily legislativě vytvářené ES, proto Směrnice rady č. 93/13 EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, je toliko vodítkem pro zákonodárce, jak by se měla vyvíjet jeho zákonodárná činnost . Proto zdůraznil, že mezi ním a dlužnicí byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podléhající režimu zákona č. 513/1991 Sb. (obchodní zákoník) a zákona o spotřebitelském úvěru. Samotná smlouva o úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.) se podle ust. § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. řídí obchodním zákoníkem a to bez ohledu na povahu účastníků (tzv. typový absolutní obchod) a jelikož jde o smluvní vztah se spotřebitelem, uplatní se ust. § 262 odst. 4 obch. zák., podle kterého je třeba na takovou smlouvu použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Co se týče úroku, jde o nárok, který je zcela v souladu s ust. § 497 obch. zák. a který stanoví, že dlužník se na základě smlouvy o úvěru zavazuje vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru dle obchodněprávní úpravy tedy musí, na rozdíl od občanskoprávní smlouvy o půjčce (§ 657 a násl. obč. zák.), vždy obsahovat závazek platit úroky. Povinnost platit úroky je nezbytnou podmínku pro vznik smlouvy o úvěru, bezúročná smlouva o úvěru je pojmově zcela nemožná. Žalobce proto v případě jistiny trvá na celkové částce 385.272 Kč, neboť byla vyčíslena v souladu se smlouvou o úvěru, která byla dlužnici známa a kterou akceptovala. Dále byly dlužnici, z důvodu prodlení se splácením závazku, účtovány zákonné úroky z prodlení, a to od 7.11.2012 (ode dne následujícího po zesplatnění závazku ke dni 6.11.2012, tedy i po splatnosti celé pohledávky) do 3.1.2013 (do dne předcházejícího dni usnesení o povolení oddlužení), tedy z částky 385.272 Kč, celkově ve výši 4.577 Kč. Smlouva o úvěru tedy obsahuje podstatné náležitosti dle ust. § 497 obch. zák., to je závazek věřitele poskytnout na žádost druhé strany finanční prostředky a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky. Sjednáním úroku je každé ujednání o tom, že dlužník zaplatí věřiteli více, (KSOS 8 INS 28080/2012) než kolik obdržel a je nerozhodné, zda je smluvena procentní úroková sazba nebo je úrok sjednán jakkoli jinak. Je v souladu s dobrými mravy, aby práva a povinnosti účastníků samotné smlouvy o úvěru byly vyvážené, tedy aby získanému právu odpovídaly povinnosti, které na sebe dlužník vzal, a naopak. Žalobce dále poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu (ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 10.12.2008, sp.zn. 29 Cdo 4498/2007 a ze dne 26.05.2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009 a další), v nichž byl formulován závěr, že úprava obsažená v ust. § 502 odst. 1 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy a uvedené ustanovení přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvě o úvěru sjednána, případně je-li ujednání o úrocích neplatné. V daném případě byla ve smlouvě o úvěru sjednána smluvní úroková míra, tj. cena za půjčení peněz, ve výši 16% p.a. a dále byla sjednána odměna věřitele ve formě úplaty ve výši 90.000 Kč, která však není předmětem sporu. Při výši poskytnuté jistiny 250.000 Kč na dobu 6-ti let, pak činí celková výše smluvních úroků 240.000 Kč. Celková výše částky, kterou měla podle smlouvy dlužnice vrátit (v 72 splátkách) v sobě obsahuje jak poskytnutou jistinu, tak sjednané smluvní úroky a rovněž sjednanou úplatu. V jejím čl. III. bodu 2., bylo dále dohodnuto, že v případě neuhrazení některé splátky v plné výši nebo v řádném termínu, může věřitel v souladu s ust. § 565 obč. zák. žádat o zaplacení celé pohledávky, přičemž použitím tohoto práva se stává splatný celý dluh včetně příslušenství, úplaty, smluvních pokut a paušální náhrady nákladů vynaložených na vymáhání pohledávky. Dlužnice se dostala do prodlení se splácením 14. splátky za měsíc říjen 2012, která měla být uhrazena dne 25.10.2012. Proto žalobce zaslal dlužnici oznámení o zesplatnění závazku ze dne 5.11.2012, v němž bylo sděleno, zesplatnění (včetně důvodu) a to ke dni 6.11.2012 a dlužnice byla také informována o další sankci v souladu s ujednáními smlouvy a byla vyzvána k úhradě dlužné částky, jež byla přesně vyčíslena. Podmínka uplatnění práva žalobce zaplatit celou pohledávku vůči dlužníkovi nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky byla taktéž splněna. Žádost žalobce o zaplacení celé pohledávky je jednostranným právním úkonem, přičemž obsahové náležitosti pro tento úkon nejsou stanoveny. Za žádost je proto třeba považovat jakýkoliv projev vůle, z něhož je zřejmý úmysl věřitele žádat dlužníka o zaplacení celého dluhu. Při sjednávání splatnosti smluvním stranám nic nebrání dohodnout, že v případě prodlení dlužníka s plněním jedné splátky se celý dluh stává splatný bez dalšího. Žalobce dále odkázal na závěry formulované v rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 104 VSPH 169/2014-64 ze dne 24.6.2014 a v rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci č. j. 38 ICm 17347/2013-22 ze dne 30.6.2014 a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, jeho žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání ze dne 10.12.201, které doplnila podáním ze dne 5.3.2015, setrvala na svém stanovisku, jak je prezentovala v řízení před soudem prvního stupně a navrhla potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti. Zdůraznila, že požadavek žalobce na úhradu úroků (KSOS 8 INS 28080/2012) po zesplatnění úvěru za dobu po 4.1.2013 do 25.8.2017, tedy úroků z poskytnutého úvěru, které měly teprve v budoucnu přirůst, nelze žalobci přiznat, neboť ujednání o zesplatnění i těchto úroků je v rozporu s dobrými mravy, když v daném případě dlužnice vystupovala jako spotřebitel. Žalovaná nezpochybňuje nárok žalobce na úhradu nesplacené jistiny a úroků z této částky s tím, že nejdříve dochází k úhradě úroků a následně jistiny, nicméně není dle žalované možné požadovat úrok z již uhrazené části jistiny, jak to žalobce požaduje. Má za to, že byť žalobce označil popřenou pohledávku v částce 197.398 Kč jako jistinu, jedná se však o úroky z poskytnutého úvěru, které měly teprve v budoucnu přirůst. V posuzovaném případě totiž žalobce požadoval úrok ve výši 16% z celé původně poskytnuté jistiny úvěru, a to po celou dobu splácení úvěru, tedy z částky 250.000 Kč a nikterak nezohlednil, že dlužnice postupně splácela jistinu, konkrétně splatila 104.728 Kč, což žalobce nerozporuje. Je tedy nutno dospět k závěru, že ustanovení úvěrové smlouvy týkající se zesplatnění úvěru, je ujednáním v neprospěch dlužnice, jakožto spotřebitele. V rámci spotřebitelského vztahu není totiž možno aprobovat skutečnost, aby dlužník hradil celý úrok, který měl teprve v budoucnu přirůst k poskytnuté jistině a který zatím nebyl uhrazen s tím, že tento úrok se stane součástí jistiny, přičemž žalobce dále z uvedeného úroku požaduje navíc úrok z prodlení. Dále s odkazem na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.3.2015, sp. zn. 12 VSOL 1569/2014 zdůraznila, že nelze rovněž považovat za souladný se zákonem postup žalobce, který při zesplatnění úvěru vytvořil de facto novou jistinu dluhu sestávající z jistiny původní, z poplatků, kapitalizovaného příslušenství, a to do konce původní sjednané délky splácení úvěru.

Předně odvolací soud konstatuje, že dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mj. mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II-přechodného ustanovení uvedeného zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Dále je třeba uvést, že insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení, není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona (KSOS 8 INS 28080/2012) o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.), a po té co u odvolacího jednání zopakoval dokazování spornou smlouvou o úvěru, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Právním důvodem podané žaloby je uplatnění práva žalobce co by věřitele, na určení v insolvenčním řízení vůči dlužnici Janě anonymizovano přihlášené pohledávky, jež byla žalovanou částečně popřena.

Pokud jde o skutková zjištění soudu prvního stupně z přihlášky pohledávek žalobce, z oznámení o zesplatnění závazků a uložení smluvních pokut ze dne 5.11.2012, z upraveného seznamu přihlášených pohledávek po přezkumném jednání, které se konalo 4.7.2013, z vyrozumění žalované ze dne 17.7.2013, jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud konstatuje, že jde o zjištění správná a úplná.

Lze jen doplnit, že insolvenční řízení ve věci dlužnice bylo zahájeno u Krajského soudu v Ostravě dne 12.11.2012, usnesením ze dne 4.4.2013, č.j. KSOS 8 INS 28080/2012-A-8 Krajský soud v Ostravě zjistil úpadek této dlužnice, insolvenční správkyní ustanovil JUDr. Milenu Bódiovou a povolil oddlužení dlužnice a usnesením ze dne 25.10.2013, č.j. KSOS 8 INS 28080/2012-B-3, ve znění opravného usnesení 6.11.2013 (č.d. B-6) Krajský soud v Ostravě schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře.

Ze smlouvy o úvěru č. 8110000529 dále odvolací soud zjistil, že byla uzavřena dne 15.9.2011 mezi žalobcem jako věřitelem na straně jedné a spoludlužnicemi Janou Czyrnekovou a Janou anonymizovano na straně druhé. Dle této smlouvy:

-se žalobce zavázal poskytnout spoludlužníkům částečně účelově vázaný bezhotovostní spotřebitelský úvěr v celkové výši 250.000 Kč na dobu 72 měsíců a dle výslovné žádosti spoludlužníků měl být úvěr vyplacen bankovním převodem na označený účet do dvou pracovních dnů od podání návrhu na vklad zástavního práva (zajišťující úvěr) do katastru nemovitostí. Smluvní strany se dohodly, že za sjednání smlouvy zaplatí spoludlužnice poplatek 11.000 Kč, splatný ke dni vyplacení úvěru, stejně jako první splátku úvěru (čl. I. smlouvy);

-dále byl sjednán úrok úvěru 16% z jistiny za každý rok, dále byla sjednána úplata (pozn. za poskytnutí úvěru) 90.000 Kč, přičemž úrok a úplata měly být splatné měsíčně a teprve po jejich úplném uhrazení měla být splatná měsíčně i jistina. Dále bylo ujednáno, že měsíční splátka v sobě zahrnuje nejdříve splátku úroku a úplaty a po jejich úhradě následně splátky jistiny s tím, že v případě zesplatnění závazku (KSOS 8 INS 28080/2012) přirůstá nesplacená část úroků k jistině. Roční procentní sazba byla sjednána 43,6% (čl. II. smlouvy); -spoludlužnice se zavázaly uhradit závazek věřiteli z této smlouvy ve výši celkem 591.000 Kč společně a nerozdílně; z toho činí poplatek za uzavření smlouvy 11.000 Kč a dále částku 580.000 Kč v 72 pravidelných měsíčních splátkách po 8.056 Kč, poslední splátka (72.) měla činit 8.024 Kč, první splátka byla splatná ke dni poskytnutí úvěru (19.9.2011), další splátky vždy k 25. dni následujícího měsíce od října 2011 až do úplného zaplacení dlužné částky. V případě neuhrazení některé splátky v plné výši nebo v řádném termínu bylo ujednáno dle § 565 obč. zák., že věřitel může žádat o zaplacení celé pohledávky a že použitím tohoto práva se stává splatný celý dluh včetně příslušenství, úplaty, smluvních pokut a paušální náhrady nákladů vynaložených na vymáhání pohledávky. Spoludlužnice byly oprávněny úvěr předčasně zcela nebo zčásti uhradit kdykoliv po dobu trvání smlouvy, v takovém případě bylo ujednáno, že mají právo na poměrné snížení celkových nákladů poskytnutého úvěru, tj. na odečtení té části úroku a úplaty, která dle splátkového kalendáře nebyla splatná ke dni předčasného splacení úvěru. Spoludlužnice byly dále oprávněny od smlouvy bez uvedení důvodu odstoupit do 14 dnů od uzavření smlouvy, v takovém případě byly povinny nejpozději do 30 dnů od odstoupení vrátit poskytnutou jistinu, dále zaplatit věřiteli úrok ve výši, na kterou by věřiteli vznikl nárok, pokud by k odstoupení nedošlo, a to za období ode dne, kdy byl úvěr čerpán, do dne, kdy byla jistina splacena s tím, že částka úroku splatná za den činí 110,55 Kč. (čl. III. smlouvy);

-v čl. IV. smlouvy byla sjednána sankce za prodlení (smluvní pokuta 0,2% z původní výše jistiny), v čl. V. zajištění úvěru (zástavou) a v čl. IX. byla sjednána smluvní pokuta 20.000 Kč za porušení mlčenlivosti kteroukoliv ze smluvních stran;

-součástí smlouvy byl splátkový kalendář; dle jeho obsahu měly dlužnice předepsáno uhradit dne 19.9.2011 poplatek za uzavření smlouvy 11.000 Kč, téhož dne první splátku 8.056 Kč z toho na úrok 5.858,91 Kč a na úplatu za úvěr 2.197,09 Kč, další pravidelné splátky ve výši 8.056 Kč měly být hrazeny vždy k 25. dni každého měsíce, z toho nejprve na úrok 5.858,91 Kč a na úplatu za úvěr 2.197,09 Kč (v celkem 41 splátkách), až teprve od 41. splátky mělo být započato se splácením jistiny úvěru, to je ze stanovené splátky 8.056 Kč mělo jít na úhradu jistiny 296 Kč po odpočtu 5.643,60 Kč na poslední splátku úroku a 2.116 Kč na poslední splátku úplaty za úvěr, který měl být splacen (na jistině) ve zbývajících splátkách až do poslední 72., která měla činit 8.024 Kč.

Jak bylo v řízení zjištěno, dlužnice uhradily za období od 19.9.2011 do září 2012 celkem 104.728 Kč.

V daném případě není pochyb, že na shora uvedenou smlouvu o úvěru, jíž byl založen vztah se spotřebitelem, je nutno aplikovat jak ustanovení občanského zákoníku (v rozhodném znění), týkající se spotřebitelských smluv (§ 51a a násl.), tak zejména ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, tj. zvláštní ustanovení (KSOS 8 INS 28080/2012) obsažená v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, který nabyl účinnosti 1.1.2011.

Podle ust. § 56 obč. zák. v rozhodném znění (tj. ke dni uzavření přezkoumávané smlouvy) platí, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně i žalovanou, byť částečně z jiných důvodů, dospěl k závěru, že přezkoumávaná smlouva o úvěru ze dne 15.9.2011 ujednání, která představují značnou nerovnováhu k újmě spotřebitele, to je nerovnováhu v právech a povinnostech obou smluvních stran, vskutku obsahuje.

Dle závěrů odvolacího soudu se to týká ujednání v článku II., dle něhož byl mezi stranami sjednán nejen úrok z jistiny poskytnutého úvěru (16% p.a.), ale též i úplata za jeho poskytnutí ve značné výši 90.000 Kč (vedle poplatku za uzavření smlouvy ve výši 11.000 Kč), přičemž sjednaný úrok (celkem 240.000 Kč) a úplata (90.000 Kč-kterou žalobce ve své přihlášce ani neuplatnil), měly být hrazeny nejdříve (celkem 330.000 Kč) a teprve po této úhradě mělo následovat splácení jistiny, přičemž při poskytnuté částce úvěru 250.000 Kč, měly takto dlužnice zaplatit (včetně poplatku za sepis smlouvy) celkem 591.000 Kč a nadto bylo ujednáno, že v případě prodlení a následném zesplatnění úvěru, nesplacená část úroků přirůstá k jistině, z níž pak žalobce požaduje též úroky z prodlení. Jinými slovy nerovnováhu k újmě spotřebitele spatřuje odvolací soud v tom, že ač mezi stranami nebylo sjednáno, že úroky se stávají součástí jistiny (o čemž svědčí též obsah splátkového kalendáře), v rámci sjednaných splátek nebylo spotřebiteli od počátku umožněno též snižovat dluh na jistině a až teprve v případě prodlení se měly úroky stát součástí jistiny a z této částky (obsahující i úroky) pak žalobce nepřípustně požaduje i úroky z prodlení. Dle názoru odvolacího soudu částka, kterou tak měly v daném případě dlužnice za poskytnutý úvěr (250.000 Kč) uhradit, činí více než 100% a takové ujednání je nemravné. Nelze rovněž přehlédnout, že ve skutečnosti bylo spoludlužnicím na úvěru vyplaceno 230.934 Kč, neboť ze sjednané částky úvěru 250.000 Kč byla odečtena částka 11.000 Kč za poplatek a 8.056 Kč, jako první započtená splátka.

Ze všech shora uvedených důvodů je správný závěr soudu prvního stupně, že popěrný úkon žalované byl důvodný. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že procesně úspěšné žalované přiznal vůči žalobci právo na jejich náhradu v celkové výši 14.486 Kč, představující odměnu za právní zastoupení žalované a to za 3 úkony právní služby po 3.100 Kč (vyjádření k odvolání, doplnění vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání-§ 9 odst. 4 (KSOS 8 INS 28080/2012) písm. c/, § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), paušální náhradu za 3 úkony právní služby po 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d/ a g/ a § 13 odst. 3 cit. vyhlášky), cestovné ve výši 1.172 Kč z místa sídla zástupkyně žalované do sídla odvolacího soudu a zpět osobním vozidlem při průměrné spotřebě 6,7 l/100, počtu km 192 a ceně pohonných hmot 35,90 Kč za jeden litr, sazbě základní náhrady za použití motorového vozidla 3,70 Kč (§ 13 odst. 1 vyhlášky, § 1 písm. b/ a § 4 písm. a/ vyhlášky č. 328/2014 Sb.), náhradu za ztrátu času za účast u odvolacího jednání za 6 započatých půlhodin (§ 14 odst. 3 cit. vyhlášky), vše zvýšeno o 21 % DPH (§ 137 odst. 4 o.s.ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 15. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu