11 VSOL 169/2016-25
32 ICm 1372/2011 11 VSOL 169/2016-25 (KSBR 32 INS 217/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Táni Šimečkové ve věci žalobce Mgr. Ing. Ondřeje Malého, se sídlem Brno, Purkyňova 99, PSČ 612 00, jako insolvenčního správce dlužníka N.K. instalatérství, s.r.o., se sídlem Brno-Střed, Špitálka 33/122, PSČ 602 00, IČ: 49974254, proti žalovanému GEOSAN STAVEBNÍ a.s., se sídlem Praha 7, Holešovice, U průhonu 1516/32, IČ: 25671464, o neúčinnost právního úkonu dlužníka, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka N.K. instalatérství, s.r.o., vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. KSBR 32 INS 217/2010, k odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.6.2016, č.j. 32 ICm 1372/2011-18 (KSBR 32 INS 217/2010)

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že žaloba se neodmítá.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně podle ust. § 160 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ) odmítl žalobu s odůvodněním, že má nedostatky, které se nepodařilo odstranit, a tyto vady mu brání pokračovat v řízení. Předmětem řízení je totiž určení neúčinnosti dohody o započtení uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným, a k posouzení věci je nezbytná nejen identifikace samotné dohody, nýbrž i řádná isir.justi ce.cz (KSBR 32 INS 217/2010) identifikace započtených pohledávek s uvedením jejich splatnosti, což podaná žaloba neobsahuje.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas odvolání, ve kterém soudu prvního stupně vytýkal, že žalobu odmítl, aniž nahlédl do insolvenčního spisu, a proto navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že žalobce se žalobou ze dne 27.5.2011, doručenou soudu dne 30.5.2011, domáhal proti žalovanému (dříve s názvem obchodní firmy Geosan GROUP a.s., se sídlem Kolín III., U nemocnice 430, PSČ 280 02) vyslovení neúčinnosti dohody o započtení ze dne 7.8.2009 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným a současně se domáhal po žalovaném vydání částky 3.383.829,40 Kč. Ve vylíčení rozhodujících skutečností uvedl, že mezi dlužníkem a žalovaným byla dne 7.8.2009 uzavřena dohoda o započtení, podle které žalovaný uznal svůj závazek vůči dlužníkovi ve výši 3.283.829,40 Kč a zároveň byla uzavřena dohoda, že žalovaný má vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 3.402.722,30 Kč z titulu pohledávek Karla Němce, které vznikly z půjček Karla Němce a následně byly postoupeny na žalovaného. Karel Němec byl společníkem a jednatelem žalobce, jeho funkce ve společnosti zanikly 28.5.2009. Pohledávky (KSBR 32 INS 217/2010) dlužníka za žalovaným byly před lhůtou splatnosti, když s výjimkou dvou pohledávek (které jsou ve výši 1.048.551,30 Kč) byly splatné v letech 2013 a 2014. Jedná se tedy o případ, který lze subsumovat pod § 241 odst. 3 písm. a) IZ. K právnímu úkonu započtení pohledávek došlo ve lhůtě kratší jeden rok před zahájením insolvenčního řízení se žalobcem a tímto úkonem došlo ke zvýhodnění věřitele-žalovaného. Současně má insolvenční správce dlužníka za to, že zde pravděpodobně došlo i k jednání úmyslně zkracujícím uspokojení věřitelů, protože pohledávka, která byla předmětem zápočtu, pocházela od osoby dlužníkovi blízké. Proto žalobce z opatrnosti navrhuje, aby se soud současně zabýval otázkou neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů podle § 242 insolvenčního zákona. Napadeným právním úkonem byl zvýhodněn žalovaný, a to v částce nejméně 2.235.278,10 Kč. Pokud by soud shledal, že jsou zde splněny podmínky podle § 242 IZ, bylo by zvýhodnění žalovaného ve výši 3.283.829,40 Kč. K prokázání těchto skutečností navrhl důkaz dohodou o zápočtu pohledávek, kterou k návrhu připojil, a to včetně přílohy č. 1 obsahující specifikaci pohledávky žalovaného, přílohy č. 2 obsahující specifikaci pohledávky dlužníka a inventarizace pohledávek dlužníka k 10.8.2009. Usnesením ze dne 22.4.2016, č.j. 32 ICm 1372/2011-16 vyzval soud žalobce podle ust. § 43 odst. 1 o.s.ř., aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení opravil nebo doplnil žalobu (podání) ze dne 30.5.2011 tak, že doplní vylíčení rozhodujících skutečností, jimiž zdůvodňuje, že právní úkon-dohoda o započtení pohledávek je neúčinný, a to tak, že řádně identifikuje pohledávky dlužníka a žalovaného, které byly předmětem započtení a uvede data splatnosti započtených pohledávek. Současně žalobce poučil, že nebude-li žaloba ve stanovené lhůtě řádně opravena a nebude-li insolvenční soud moci pro tento nedostatek pokračovat v řízení, žalobu podle ust. § 160 odst. 4 věty druhé IZ, odmítne. Na tuto výzvu, která byla žalobci doručena dne 3.5.2016, nebylo reagováno, a proto soud prvního stupně rozhodl odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 79 o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou (odstavec 1). Žalobce je povinen k návrhu připojit písemné důkazy, jichž se dovolává, a to v listinné nebo v elektronické formě (odstavec 2).

Podle ustanovení § 160 odst. 4 IZ žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat. (KSBR 32 INS 217/2010) Ze shora citovaného ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v tzv. žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, která umožní jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem). Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.5.1996, sp.zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod č. 4. Na doplnění tohoto závěru Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30.1.2003, sp.zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod č. 35 uzavřel, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže. V rozsudku uveřejněném pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se Nejvyšší soud k tomuto závěru přihlásil a dále uvedl, že závěr, podle něhož vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně dokáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně. Kromě požadavku, aby z odkazu obsaženého v žalobě bylo patrno, že připojený listinný důkaz je listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce, je uplatnění uvedeného závěru na místě jen tehdy, neobsahuje-li potřebné vylíčení rozhodujících skutečností sama žaloba. Je-li příslušná skutečnost v žalobě vylíčena, pak to, že listinný důkaz připojený k žalobě žalobní tvrzení nepodporuje, nezpůsobuje vadu žaloby, ale může být podkladem pro závěr, že žalobce tímto důkazem tvrzenou skutečnost neprokázal.

Promítnuto na poměry projednávané věci odvolací soud konstatuje, že žalobce již v žalobě řádně identifikoval právní úkon, jehož neúčinnosti se dovolává a odůvodnil též, proč uplatňuje jednotlivé skutkové podstaty neúčinnosti právních úkonů. V žalobě odkázal na dohodu o započtení ze dne 7.8.2009 (coby důkazní materiál), kterou k žalobě připojil, a to včetně přílohy č. 1 obsahující specifikaci pohledávek žalovaného a přílohy č. 2 (inventarizaci pohledávek) obsahující specifikaci pohledávek pozdějšího dlužníka, takže pohledávky dlužníka a žalovaného, které byly předmětem započtení, jsou v těchto listinách řádně identifikovány, a to včetně údaje o datu splatnosti jednotlivých pohledávek.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro odmítnutí žaloby podle ust. § 160 odst. 4 IZ, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že žaloba se neodmítá.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Brně pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (KSBR 32 INS 217/2010) soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 31. srpna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu