11 VSOL 16/2014-227
38 ICm 2903/2011 11 VSOL 16/2014-227 (KSOS 38 INS 5965/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v právní věci žalobce: Ing. Jan anonymizovano , anonymizovano , bytem Malá Štěpánská 542/14, 120 00 Praha 2, v řízení zastoupeného JUDr. Miloslavem Kijasem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 8, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, proti žalovanému: AB insolvence v.o.s., se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, IČ 247 38 115, insolvenční správce dlužníka obchodní společnosti NORMA MB spol. s r.o., se sídlem Na Drahách 246, 739 25 Sviadnov, IČ 483 93 851, v řízení zastoupenému Mgr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem, se sídlem Na Poříčí 1046/24, 110 00 Praha 1, o vyloučení obchodního podílu na společnosti NORMA Frýdlant n. Ostr., spol. s r.o., se sídlem Frenštát pod Radhoštěm, Martinská čtvrť 1706, PSČ 744 01, IČ 253 87 481 a o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. října 2013, č. j. 38 ICm 2903/2011-109 (KSOS 38 INS 5965/2011), isir.justi ce.cz (KSOS 38 INS 5965/2011)

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. října 2013, č. j. 38 ICm 2903/2011-109 (KSOS 38 INS 5965/2011) se v části odstavce I. výroku m ě n í takto:

Žaloba, aby z majetku dlužníka byl vyloučen obchodní podíl na společnosti NORMA Frýdlant n. Ostr., spol. s r.o., ve výši 400/566 odpovídající vkladu ve výši 8.000.000 Kč, se z a m í t á .

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. října 2013, č. j. 38 ICm 2903/2011-109 (KSOS 38 INS 5965/2011) se v odstavcích II. a III. výroku r u š í a věc se v tomto rozsahu v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) rozsudkem rozhodl, že z majetku dlužníka obchodní společnosti NORMA MB spol. s r.o., IČ 483 93 851, se sídlem Na drahách 246, Sviadnov, PSČ 739 25 (dále jen dlužník NORMA MB ) se vylučuje obchodní podíl na společnosti NORMA Frýdlant n. Ostr., spol. s r.o., IČ 253 87 481, se sídlem Frenštát pod Radhoštěm, Martinská čtvrť 1706, PSČ 744 01 (dále jen NORMA Frýdlant ), ve výši 561/566 odpovídající vkladu ve výši 11.220.000 Kč (odstavec I. výroku), a nemovitosti: pozemek parc. č. St. 112, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. St. 113, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 108/2, ostatní plocha, pozemek parc. č. 111/2, ostatní plocha, pozemek parc. č. 113/11, ostatní plocha, pozemek parc. č. 113/12, ostatní plocha, pozemek parc. č. 113/13, ostatní plocha, pozemek parc. č. 113/14, ostatní plocha, stavba č.e. 142 (dříve č.p. 74) stojící na pozemku parc. č. St. 112, vše zapsáno na LV 602 v k.ú. Nová Ves u Frýdlantu nad Ostravicí, obec Frýdlant nad Ostravicí, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Frýdek-Místek (odstavec II. výroku) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení (odstavec III. výroku).

Insolvenční soud vyšel z toho, že dlužnice jako prodávající se společností NORMA MB Export-Import spol. s. r. o., identifikační číslo osoby 49686518 (dále jen NORMA MB EI ) uzavřela dne 18. prosince 1997 kupní smlouvu, (KSOS 38 INS 5965/2011) kterou jí prodala sporné nemovitosti (dále jen kupní smlouva I. ), v době uzavření první kupní smlouvy byl žalobce jednatelem a společníkem NORMA MB EI, jehož podíl na základním kapitálu NORMA MB EI činil 97,27 %. Základní kapitál dlužníka byl 150.000 Kč, znaleckým posudkem zpracovaným k 27. listopadu 1997 byly sporné nemovitosti oceněny na 1.674.630 Kč. Dne 3. prosince 1997 vyslovila valná hromada dlužníka souhlas s prodejem sporných nemovitostí společnosti NORMA MB EI za 1.247.890 Kč. Dne 30. června 2010 uzavřela NORMA MB EI s žalobcem kupní smlouvu, jejímž prostřednictvím sporné nemovitosti prodala žalobci (dále jen kupní smlouva II. ), v době uzavření kupní smlouvy II. byl žalobce jediným společníkem NORMA MB EI. Základní kapitál NORMA MB EI činil 1.100.000 Kč, znaleckým posudkem zpracovaným ke 2. únoru 2010 byly sporné nemovitosti oceněny na 824.520 Kč. Dne 14. června 2010 vyslovila valná hromada společnosti NORMA MB EI souhlas s prodejem sporných nemovitostí žalobci za 850.000 Kč. Dlužník jako prodávající uzavřel s žalobcem dne 12. března 1998 smlouvu o převodu části obchodního podílu ve společnosti NORMA Frýdlant ve výši 200/283 (400/566), připadající na vklad ve výši 8.000.000 Kč, za cenu 8.000.000 Kč (dále jen smlouva o převodu podílu I. ). Dne 19. srpna 2003 uzavřel dlužník jako prodávající s žalobcem smlouvu o převodu zbývajícího obchodního podílu ve společnosti NORMA Frýdlant ve výši 161/566, připadající na vklad ve výši 3.220.000 Kč, za cenu 3.220.000 Kč (dále jen smlouva o převodu podílu II. ). Souhlasy s oběma smlouvami o převodu obchodního podílu udělila valná hromada společnosti NORMA Frýdlant dne 12. března 1998, resp. 19. srpna 2003. Podle posudku znalce doc. PhDr. Ing. Jana Novotného, CSc., ze dne 31. ledna 2013 reálná hodnota části obchodního podílu ve společnosti NORMA Frýdlant ve výši 200/283, připadající na vklad ve výši 8.000.000 Kč, k 31. prosinci 1998 činila 8.001.257 Kč a reálná hodnota části obchodního podílu ve společnosti NORMA Frýdlant ve výši 161/566, připadající na vklad ve výši 3.220.000 Kč, k 31. prosinci 2003 činila 3.194.651 Kč. V době uzavření kupní smlouvy I. a obou smluv o převodu podílu byl žalobce společníkem dlužnice s dvoutřetinovým podílem na základním kapitálu. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 18. dubna 2011, č. j. KSOS 38 INS 5965/2011-A5, byl zjištěn úpadek dlužnice a na její majetek byl prohlášen konkurs. Insolvenční soud se neztotožnil s námitkou žalované, že na kupní smlouvu I. bylo nutné aplikovat § 196a odst. 1 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen obch. zák. ), neboť dlužník není žádnou z osob vypočtených v § 196a odst. 1, 2 a 3 obch. zák., ani osobou blízkou osobám uvedeným v § 196a odst. 1 obch. zák. Z toho dovodil, že k uzavření kupní smlouvy I. nebylo třeba souhlasu valné hromady (společnosti NORMA MB EI) ani posudku znalce a že se pojem osoba blízká vztahuje toliko k jednateli společnosti s ručením omezeným, prokuristovi či jiné osobě, která je oprávněna jménem společnosti jednat, tj. toliko k fyzické osobě, nikoli osobě právnické. Ohledně kupní smlouvy II. dospěl k závěru, že pro posuzování důvodnosti projednávané vylučovací žaloby není otázka její platnosti rozhodná. Ve vztahu ke smlouvám o převodu obchodního podílu insolvenční soud konstatoval, že žalobce obchodní podíl vydržel. Existenci dobré víry dovodil z toho, (KSOS 38 INS 5965/2011)

že žalobce byl zapsán do obchodního rejstříku jako společník společnosti NORMA Frýdlant, tato společnost s ním jako se společníkem jednala a žalobcova účast ve společnosti NORMA Frýdlant nebyla zpochybněna ani jinou (třetí) osobou. K tomu insolvenční soud doplnil, že žalobci svědčí tzv. objektivní okolnosti, a to skutečnost, že i rejstříkový soud opakovaně zkoumal zákonné podmínky pro zápis změny do obchodního rejstříku.

Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 18. září 2014, č. j. 38 ICm 2903/2011,-164 (KSOS 38 INS 5965/2011), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (odstavec I. výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (odstavec II. výroku).

Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 31. května 2016, č. j. 38 ICm 2903/2011,-164 (KSOS 38 INS 5965/2011) rozhodl z podnětu dovolání žalované, tak, že dovolání v části, v níž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. října 2013, č. j. 38 ICm 2903/2011-109, ve vztahu k části obchodního podílu ve společnosti NORMA Frýdlant n. Ostr., spol. s r. o., identifikační číslo osoby 25387481, ve výši 161/561, připadající na vklad 3.220.000 Kč, odmítl (odstavec I. výroku) a ve zbývající části rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (odstavec II. výroku). Dovolací soud k důvodem kasace konstatoval, že odvolací soud se při výkladu § 196a odst. 1 a 3 obch. zák. ve vztahu k převodu nemovitostí a první smlouvě o převodu podílu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Soudy obou stupňů vybudovaly svá právní posouzení na závěru, že § 196a odst. 1 a 3 obch. zák. nelze aplikovat na kupní smlouvu I., neboť žalobce a dlužník nejsou (nemohou být) osobami blízkými ve smyslu § 196a odst. 1 věty první obch. zák. Již v R 53/2004 však Nejvyšší soud dovodil, že právnická osoba bude osobou blízkou svému společníku, pociťoval-li by společník újmu, kterou utrpěla právnická osoba, důvodně jako újmu vlastní. Osobou blízkou fyzické osobě tedy může být i osoba právnická, což je závěrem, který se prosadí též ve vztahu k § 196a odst. 1 obch. zák., a to i ve znění účinném do 31. prosince 2000 (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 136, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1132/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013). Z uvedeného se podává závěr, podle něhož nabývala-li společnost s ručením omezeným úplatně majetek, jehož hodnota přesahuje jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, od právnické osoby, která byla osobou blízkou jednateli této společnosti s ručením omezeným, bylo možné majetek nabýt pouze za cenu určenou posudkem znalce a jen se souhlasem valné hromady ve smyslu § 196a odst. 1 a 3 obch. zák. Vyložily-li soudy nižších stupňů pojem osoba blízká obsažený v § 196a odst. 1 obch. zák. tak, že se vztahuje toliko k jednateli společnosti s ručením omezeným, (KSOS 38 INS 5965/2011) prokuristovi či jiné osobě, která je oprávněna jménem společnosti jednat, tj. toliko k fyzické osobě , odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, což se při právním posouzení projednávané věci projevilo tak, že ve vztahu ke kupní smlouvě I. vyloučily aplikaci § 196a odst. 1 a 3, aniž by řešily, zda dlužník byl v době uzavření první kupní smlouvy osobou blízkou žalobci (svému společníkovi), který v době uzavření kupní smlouvy I. byl jednatelem NORMA MB EI. Jde přitom o otázku, jejíž zodpovězení je rozhodné pro závěr, zda bylo k účinnému převodu nemovitostí potřeba souhlasu valné hromady společnosti NORMA MB EI.

Vzhledem k datu uzavření první smlouvy o převodu podílu (12. března 1998) Nejvyšší soud posuzoval otázku její platnosti (účinnosti) podle § 196a odst. 1 a 3 ve spojení s § 135 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000). Společnost s ručením omezeným byla oprávněna na společníka úplatně převádět majetek, jehož hodnota přesahuje jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, pouze za cenu určenou posudkem znalce a jen se souhlasem valné hromady. Jak přitom vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 996/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2005, pod číslem 191, nezpůsobuje nedostatek souhlasu valné hromady podle § 196a odst. 3 obch. zák. neplatnost, nýbrž jen neúčinnost právního úkonu, k němuž měl být souhlas vysloven. Souhlas valné hromady společnosti s ručením omezeným s úplatným převodem obchodního podílu v jiné společnosti s ručením omezeným ve smyslu § 196a odst. 3 obch. zák. přitom nelze zaměňovat se souhlasem valné hromady (této jiné) společnosti (obchodní podíl v níž je předmětem převodu) ve smyslu § 115 obch. zák. Z toho vyplývá, že měla-li společnost s ručením omezeným na svého společníka za úplatu (účinně) převést obchodní podíl na jiné společnosti s ručením omezeným (jehož hodnota přesahovala jednu desetinu základního jmění společnosti, z jejíhož majetku byl podíl převáděn), musela tak učinit za cenu určenou posudkem znalce a se souhlasem své valné hromady.

Právě uvedené pro poměry projednávané věci znamená, že posuzoval-li odvolací soud, zda (účinně) došlo k převodu části obchodního podílu ve společnosti NORMA Frýdlant ve výši 200/283 (400/566), připadající na vklad ve výši 8.000.000 Kč, převáděné smlouvou o převodu podílu I., musel se zabývat též tím, zda k uzavření této smlouvy vyslovila souhlas valná hromada dlužníka (převodce), nikoli jen tím, zda s převodem obchodního podílu vyslovila souhlas valná hromada společnosti NORMA Frýdlant. Jestliže se touto otázkou odvolací soud nezabýval, je jeho právní posouzení věci (také v tomto bodě) neúplné, a tudíž i nesprávné. Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky výkladu § 196a odst. 1 a 3 obch. zák., na kterém napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu specifikovaném ve výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.), přičemž shledá-li odvolací soud první smlouvu o převodu podílu neúčinnou pro absenci souhlasu valné hromady podle § 196a odst. 3 obch. zák. v rozhodném znění, bude (KSOS 38 INS 5965/2011) se zabývat i tím, zda žalobce obchodní podíl jí převáděný nemohl nabýt vydržením (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1216/2005, uveřejněné pod číslem 50/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalovaný podal proti rozsudku insolvenčního soudu v zákonné lhůtě odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), d) a g) o.s.ř., neboť namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl ke všem skutečnostem tvrzeným a prokazovaným žalovaným, neúplně zjistil skutkový stav věci, a že rozsudek spočívá na nesprávném posouzení věci.

Ve vztahu k vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty žalovaný k tvrzení žalobce, že nemovitosti nabyl na základě kupní smlouvy II. uzavřené se společností NORMA MB EI. Norma MB EI měla nemovitosti nabýt od dlužníka na základě kupní smlouva I. a kupní smlouva II. (společně dále také jen kupní smlouvy ), v řízení před soudem prvního stupně namítal absolutní neplatnost jak kupní smlouvy I., tak kupní smlouvy II., a to pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření kupních smluv, dále jen obch. zák. . Dle ustanovení § 196a odst. 1-3 obch. zák. ve znění účinném ke dni uzavření kupní smlouvy I., tj. té smlouvy, na základě které měly být dle tvrzení žalobce a dle rozsudku převedeny nemovitosti do vlastnictví společnosti Norma MB EI platilo, že: (1) Společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob nebo bezplatný převod majetku ze společnosti, jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku. (2) Pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny uzavřít takovou smlouvu i jménem jiné osoby, použije se na smlouvu o úvěru nebo půjčce uzavíranou mezi společností a touto jinou osobou anebo na smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků této osoby, ustanovení odstavce 1 obdobně. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou. (3) Pokud společnost úplatně nabývá majetek od akcionářů, členů dozorčí rady nebo osob uvedených v odstavcích 1 a 3 anebo na ně úplatně majetek převádí a hodnota tohoto majetku přesahuje jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, lze jej nabýt nebo zcizit pouze za cenu určenou posudkem znalce a jen se souhlasem valné hromady. To neplatí, jde-li o nabytí majetku ovládanou osobou od ovládající osoby. Ustanovení tohoto zákona o zvyšování a snižování základního jmění zůstávají nedotčena.

Dle ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák., tj. ustanovení vztahující se na společnosti s ručením omezeným, platilo, že: (KSOS 38 INS 5965/2011)

Ustanovení § 135 odst. 3, § 194 odst. 2 první věta, odst. 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně.

Vztahy mezi dlužníkem, žalobcem a společností NORMA MB EI byly ke dni uzavření kupní smlouvy I. následující:

Žalobce vlastnil obchodní podíl o velikosti 97,27 % (odpovídající vkladu ve výši 1.070.000 Kč) na společnosti NORMA MB EI a současně byl v této společnosti jednatelem. Žalobce dále vlastnil obchodní podíl o velikosti 66,67% (odpovídající vkladu ve výši 100.000 Kč) na dlužníkovi. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na str. 10 a 11 rozsudku uvádí:

V daném případě obchodní společnost NORMA MB EI úplatně nabývala majetek od společnosti NORMA MB. Tato společnost není ani akcionářem, ani společníkem, ani členem dozorčí rady tak, jak předpokládá odst. 3 ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. ve znění účinném do 31.12.2000 a dle názoru soudu není ani osobou uvedenou v odst. 1 a 3 téhož ustanovení, neboť společnost NORMA MB není jednatelem, prokuristou ani jinou osobou, která je oprávněná jménem společnosti smlouvu uzavírat nebo osobou těmto osobám, tj. toliko osobám oprávněným jménem společnosti jednat s osobou blízkou. Vzhledem ke skutečnosti, že soud dospěl k závěru, že obchodní společnost NORMA MB není osobou uvedenou v § 196a odst.1, 2 a 3 obch. zák. ve znění účinném do 31.12.2000, pak k uzavření kupní smlouvy I. dle názoru soudu nebylo třeba souhlasu valné hromady ani posudku znalce. Soud má za to, že žalovaného výklad k osobě blízké na daný případ nelze použít, když by se jednalo o zcela extenzivní výklad osob uvedených v § 196a odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 31.12.2000, který není přípustný v soukromém právu. Soud má za to, že pojem osoby jim blízké tak, jak je uveden v § 196a odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 31.12.2000 se vztahuje toliko k jednateli společnosti s ručením omezeným, prokuristovi či jiné osobě, která je oprávněná jménem společnosti jednat, tj. toliko k fyzické osobě, nikoli osobě právnické. A rovněž pouze ve vztahu ke statutárnímu orgánu společnosti nikoli společníku, jak dovozuje žalovaný. Provázanost společníků v jednotlivých společnostech řeší ustanovení § 66a obch. zák., a to při definici osoby ovládané a ovládající. , a dospěl k závěru, že obchodní společnost NORMA MB EI se na základě platné a účinné kupní smlouvy I. stala vlastníkem nemovitostí ve smlouvě specifikovaných. V odůvodnění soud uvádí, že podmínky pro aplikaci ustanovení § 196a obch. zák. nebyly naplněny, když dle jeho názoru pojem osoby jim blízké , tak jak je uveden v § 196a odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 31.12.2000 se vztahuje toliko k jednateli společnosti s ručením omezeným a nikoliv ke společníkovi společnosti s ručením omezeným. Soud má proto za to, že dlužník nepřeváděl majetek na osoby uvedené v ustanovení § 196a odst. 1 či odst. 3 obch. zák., a proto se toto ustanovení na kupní smlouvu I. neaplikuje. (KSOS 38 INS 5965/2011)

Žalovaný se s názorem soudu prvního stupně, dle kterého se na kupní smlouvu I. ustanovení § 196a obch. zák. nepoužije, neztotožnil, neboť: -soud se zabýval podmínkami aplikace ustanovení § 196a obch. zák. pouze na straně dlužníka, avšak zcela pominul nutnost posouzení aplikace těchto podmínek též u společnosti Norma MB EI, když § 196a odst. 3 se užije jak na zcizování, tak i na nabývání majetku společností; a -§ 196a obch. zák. je třeba v daném případě aplikovat i na převod nemovitostí z dlužníka na společnost Norma MB EI, tj. i na převod majetku z dlužníka na osobou blízkou společníkovi dlužníka.

Posouzení aplikace ustanovení § 196a obch. zák. na kupní smlouvu I. ze strany soudu prvního stupně tak spočívá na nesprávném skutkovém a právním posouzení věci.

Žalobce byl ke dni uzavření kupní smlouvy I. jednatelem a většinovým společníkem společnosti Norma MB EI s obchodním podílem o velikosti 97,27 % a současně většinovým společníkem s obchodním podílem o velikosti 66,67% dlužníka. Při posuzování vztahu mezi žalobcem, jakožto společníkem dlužníka, a dlužníkem je třeba vycházet z ustanovení § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.").

Ustanovení § 116 obč. zák. v době uzavření kupní smlouvy I. stanovilo, že: Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.8.2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001-dále jen Rozhodnutí NS ) právnická osoba je ve smyslu ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby, popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah, a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Dle Nejvyššího soudu ČR je právnická osoba osobou blízkou fyzické osobě, nejen tehdy, je-li fyzická osoba jejím statutárním orgánem, ale též tehdy, je-li fyzická osoba jejím společníkem. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v době uzavření kupní smlouvy společníkem dlužníka, je zcela nepochybné, že dlužník, pakliže žalobce pociťoval újmu dlužníka jako újmu vlastní, byl osobou blízkou žalobci, tj. jednateli a zároveň společníkovi společnosti NORMA MB EI. To, že žalobce pociťoval újmu dlužníka jako újmu svou vlastní, vyplývá zejména z toho, že žalobce byl v době uzavření kupní smlouvy I. většinovým společníkem dlužníka, ze zisku dlužníka plynul žalobci hospodářský prospěch (podíl na zisku), výsledky hospodaření dlužníka se žalobce, jakožto většinového společníka přímo dotýkaly, základní kapitál (KSOS 38 INS 5965/2011) dlužníka byl ze 3/3 tvořen vkladem dlužníka-proto lze zcela objektivně konstatovat, že újmu, kterou by pociťoval dlužník, musel žalobce pociťovat jako újmu vlastní. Dlužník tak byl jednoznačně osobou blízkou žalobci, Ing. Janu anonymizovano , tj. jednateli společnosti NORMA MB EI, a proto podmínka pro aplikaci ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na kupní smlouvu I. byla splněna, neboť společnost NORMA MB EI nabývala majetek od osoby blízké jejímu jednateli, tj. žalobci.

Ke druhé podmínce aplikace ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. žalovaný uvedl, že základní jmění (tj. Základní kapitál) společnosti NORMA MB EI dosahovalo v době uzavření kupní smlouvy I. částku 1.100.000 Kč. Protihodnota, za kterou byl uskutečněn prodej nemovitostí, dosahovala částku 1.247.890 Kč, což přesahuje 1/10 základního jmění společnosti NORMA MB EI. K platnosti kupní smlouvy I. proto bylo v souladu s § 196a obch. zák. třeba souhlasu valné hromady společnosti NORMA MB EI a zároveň převádět nemovitosti za cenu určenou posudkem znalce. V době uzavření kupní smlouvy I. byl žalobce většinovým společníkem dlužníka, když byl majitelem obchodního podílu reprezentujícího 3/3 základního jmění (kapitálu) dlužníka. Žalobce byl zároveň jednatelem společnosti NORMA MB EI a jejím majoritním společníkem s obchodním podílem o velikosti 97,27 %. Jak již žalovaný výše odůvodnil, žalobce v době uzavření kupní smlouvy I., jednal jako osoba blízká dlužníku. Vzhledem k tomu, že ke dni uzavření kupní smlouvy I. byl žalobce zároveň jednatelem společnosti NORMA MB EI a jejím majoritním společníkem s obchodním podílem o velikosti 97,27 %, lze závěry výše uvedené o vztahu mezi žalobcem a dlužníkem vztáhnout též na vztah žalobce a společnosti Norma MB EI, tím spíš když žalobce byl současně i jednatelem společnosti Norma MB EI. Tedy společnost NORMA MB EI byla ke dni uzavření kupní smlouvy osobou blízkou žalobci, neboť žalobce byl jak jejím společníkem s obchodním podílem o velikosti 97,27 %, tak též jednatelem společnosti NORMA MB EI a jakoukoliv újmu, kterou utrpěla společnost NORMA MB EI, musel žalobce vnímat jako újmu svou vlastní.

Otázkou proto zůstává, zda se ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. vztahuje též na zcizení majetku dlužníkem na osobou blízkou společníkovi dlužníka, tj. na převod majetku dlužníkem na osobou blízkou společníkovi (žalobce) dlužníka (Norma Export-Import). Dle Nejvyššího soudu ČR je nepochybné, že u fyzických osob, které činí (mohou činit) za právnickou osobu právní úkony, je třeba-zejména s přihlédnutím k tomu, že jejich prostřednictvím se utváří vůle právnické osoby-uvažovat s tím, že mají z titulu svého postavení (a z něj vyplývající odpovědnosti) k právnické osobě takový vztah, že by důvodně pociťovaly újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Vedle fyzických osob, které činí (mohou činit) za právnickou osobu právní úkony, mají vztahy k právnické osobě a zájem na jejích poměrech další fyzické osoby. Jednou z těchto osob je i společník právnické osoby. Společník právnické osoby je se samotnou společností spjat mnohem silněji než její statutární orgán. Společník má přímý podíl na zisku společnosti, na valné hromadě rozhoduje o všech podstatných otázkách týkajících se společnosti, včetně jejího (KSOS 38 INS 5965/2011) zrušení. Společník může navíc prostřednictvím valné hromady rozhodnout o odvolání členů statutárního orgánu společnosti a volbě nových osob. Ve smyslu ustanovení § 135 odst. 3 obch. zák. může valná hromada rozhodovat o jakýchkoli otázkách týkajících se společnosti včetně jejího obchodního vedení. Statutární orgán je tak pouze prostředníkem mezi společností a jejími společníky. Plnění pokynů společníků ve formě usnesení valné hromady společnosti nemůže statutární orgán společnosti téměř nikdy odmítnout. Uvedené tedy beze zbytku platí také pro vztah žalobce a dlužníka. Žalobce jako většinový společník dlužníka mohl samostatně rozhodovat o většině otázek týkajících se podnikání dlužníka, včetně jmenování a odvolávání jednatele dlužníka, rozdělení a vyplacení zisku dlužníka. Žalobce měl přímý podíl na zisku dlužníka. Žalobce tak musel vnímat jakoukoli újmu dlužníka jako újmu svou vlastní a v době uzavírání Kupní smlouvy I. byli proto žalobce a dlužník navzájem osobami blízkými, a proto je třeba bez dalšího aplikovat ustanovení § 196a obch. zák. též na převod majetku dlužníkem na společnost NORMA MB EI, jež byla osobou blízkou společníkovi dlužníka.

Ke druhé podmínce aplikace ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. žalovaný uvedl, že základní jmění (tj. základní kapitál) dlužníka dosahovalo v době uzavření kupní smlouvy I. částku 150.000 Kč. Protihodnota, za kterou byl uskutečněn prodej nemovitostí, dosahovala částku 1.247.890 Kč, což přesahuje 1/10 základního jmění společnosti Norma MB EI.

Na základě výše uvedeného tak odvolatel dovozuje, že soud první instance nesprávně posoudil skutkový a právní stav věci a neposoudil následky aplikace ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na kupní smlouvu I.

Žalobce v celém řízení před soudem prvního stupně žádným způsobem nedoložil, že by na straně společnosti NORMA MB EI byl dán předchozí souhlas valné hromady společnosti NORMA MB EI s nabytím majetku od osoby blízké jednatele (tj. od dlužníka). Žalobce doložil pouze zápis z jednání mimořádné valné hromady dlužníka, který však nesplňoval podmínky na něj kladené zákonem, neboť nebyl opatřen podpisem zapisovatele. Žalobci se též nepodařilo prokázat, že by byla splněna též druhá podmínka stanovená v ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., resp. splněna nebyla, neboť znalecký posudek, kterým byla stanovena cena nemovitostí, nebyl zpracován znalcem ustanoveným soudem. Pokud by soud dospěl k názoru, že znalecký posudek je bezvadný a splňuje požadavky na něj kladené dle § 196a odst. 3 obch. zák., pak žalovaný musí upozornit na skutečnost, že nebyla splněna další podmínka § 196a odst. 3, neboť společnost NORMA MB EI nemovitosti měla koupit za kupní cenu 1.247.890 Kč, přičemž v žalobcem dokládaném znaleckém posudku č. 569/97 (ZP 154/97) byla jako odhadní cena nemovitostí stanovena částka 1.674.630 Kč. Nemovitosti tak v rozporu se zněním ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. byly převáděny za nižší cenu, než za cenu určenou posudkem znalce. Přestože má žalovaný za to, že s ohledem na princip zákazu retroaktivity právních norem nelze na převod nemovitostí aplikovat (KSOS 38 INS 5965/2011) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, které bylo vydáno až po uzavření Kupní smlouvy I., pro případ, že by se odvolací soud s tímto názorem neztotožnil, žalovaný uvádí, že nebyly splněny podmínky pro platnost převodu uvedené v tomto rozhodnutí. Dle tohoto rozhodnutí platí, že: Byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že tato cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Předpokladem neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale současně i skutečnost, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá (tržní cena). Jak vyplývá z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, pro to, aby kupní smlouva I. nebyla absolutně neplatná, bylo nezbytné, aby sjednaná kupní cena odpovídala ceně tržní, či byla vyšší než cena tržní (cena v daném místě a čase obvyklá). Nemovitosti byly (dle názoru žalovaného neplatně) převedeny za kupní cenu 1.247.890 Kč, což je cena nižší než cena obvyklá, tak jak byla stanovena ve znaleckém posudku č. 569/97 (ZP 154/97) doloženém žalobcem.

Z uvedeného i z dřívějších podání žalovaného je proto dle žalovaného nepochybné, že podmínky stanovené na platnost kupní smlouvy I. dle § 196a obch. zák. splněny nebyly, což způsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy I. a nemovitosti jsou k dnešnímu dni nadále ve vlastnictví žalobce (odvolatel zřejmě mínil ve vlastnictví dlužníka).

Pokud se týče obchodního podílu žalobce se v řízení před soudem prvního stupně domáhal vyloučení obchodního podílu na společnost NORMA Frýdlant n. Ostr., spol. s r.o., IČO: 253 87 481, se sídlem Frenštát pod Radhoštěm, Martinská čtvrť 1706, PSČ 744 01 (dále jen Norma Frýdlant ), ve výši 561/566 odpovídající vkladu ve výši 11.220.000 Kč (dále jen obchodní podíl ), když tvrdil, že část obchodního podílu odpovídající vkladu 8.000.000 Kč nabyl na základě Smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené dne 18.3.1998 mezi žalobcem a dlužníkem (dále jen Smlouva o převodu obchodního podílu I. ) a část obchodního podílu odpovídající vkladu 3.220.000 Kč nabyl na základě Smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené dne 19.8.2003 mezi žalobcem a dlužníkem (dále jen Smlouva o převodu obchodního podílu II. ). V době, kdy byla uzavřena Smlouva o převodu obchodního podílu I. a Smlouva o převodu obchodního podílu II., byl žalobce jednatelem a současně společníkem dlužníka s obchodním podílem o velikosti 97,27% (1.070.000 Kč). Jak již žalovaný uváděl v řízení před soudem prvního stupně, k platnosti Smluv o převodu obchodního podílu I. a II. bylo nezbytné, aby byly splněny podmínky převodu obchodního podílu dle § 196a obch. zák. ve znění ke dni podpisu smluv, tj.: hodnota převáděného majetku musela (KSOS 38 INS 5965/2011) být stanovena znalcem jmenovaným soudem, s převodem obchodního podílu musel být dán předchozí souhlas valné hromady dlužníka.

Splnění ani z jedné výše uvedených podmínek žalobce netvrdil ani neprokázal (žalobce doložil pouze souhlasy valné hromady společnosti Norma Frýdlant, nikoliv souhlasy valné hromady převodce obchodního podílu, tj. dlužníka). Jelikož nebyly splněny podmínky pro platnost převodu obchodních podílů dle Smlouvy o převodu obchodního podílu I. a II., jsou tyto smlouvy absolutně neplatné.

Žalovaný nesouhlasil ani s tvrzením žalobce a závěrem soudu, že žalobce nabyl obchodní podíl vydržením.

V doplnění svého odvolání žalovaný na výzvu odvolacího soudu uvedl, že ve svém odvolání odůvodnil nejen odvolací důvod obsažený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., ale rovněž i odvolací důvod obsažený v § 205 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Přesto pro účely právní jistoty své odůvodnění odvolacího důvodu uvedeného v § 205 odst. 2 písm. b) o.s.ř. doplnil následovně:

Soud prvního stupně nepřihlédl zejména k následujícím skutečnostem tvrzeným žalovaným:

Žalobce byl v době uzavření kupní smlouvy I. nejen společníkem dlužníka, ale současně jednatelem a společníkem společnosti Norma MB EI. V důsledku toho, že soud prvního stupně nepřihlédl k výše uvedené skutečnosti, dospěl rovněž k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť zcela pominul, že dlužník byl osobu blízkou žalobci, který byl současně jednatelem a společníkem společnosti NORMA MB EI a že platnost převodu nemovitostí (jak jsou definovány v odvolání) dle § 196a obch. zák. je třeba posuzovat jak z pohledu společnosti, která dle tohoto ustanovení majetek zcizuje, tak rovněž z pohledu společnosti, která majetek dle tohoto ustanovení nabývá. Vzhledem k tomu, že společnost NORMA MB EI nabývala nemovitosti od osoby blízké svému jednateli, což však soud prvního stupně v důsledku nepřihlédnutí k výše uvedenému tvrzení žalovaného zcela pominul, přestože nutnost aplikace tohoto ustanovení rovněž na nabytí nemovitostí žalovaný v řízení před soudem prvního stupně uváděl, byly splněny podmínky pro aplikaci § 196a odst. 3 obch. zák. na tento převod, což mělo za následek, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil (ne)platnost kupní smlouvy I.

Soud prvního stupně dále nepřihlédl k tvrzení žalovaného, že kupní smlouva II. je absolutně neplatná. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na str. 12 uvedl, že Soud dospěl k závěru, že v daném případě není nutno ustanovovat znalce jmenovaného soudem, když pro posouzení důvodnosti vylučovací žaloby není otázka platnosti smlouvy ze dne 30.6.2010 ani otázka ocenění hodnoty majetku rozhodná. (KSOS 38 INS 5965/2011)

Z uvedeného tak zcela zjevně vyplývá, že soud se žádným způsobem nezabýval tvrzením žalovaného o tom, že kupní smlouva II. je absolutně neplatná, přestože žalovaný toto své tvrzení o neplatnosti v řízení před soudem prvního stupně uváděl. Přihlédnutí k otázce (ne)platnosti kupní smlouvy II. a její vyhodnocení je však stěžejní pro posouzení vlastnického práva žalobce k nemovitostem, a tedy i pro aktivní legitimaci žalobce k podání vylučovací žaloby. Soud prvního stupně tak v důsledku toho, že nepřihlédl k žalovaným tvrzené skutečnosti o neplatnosti kupní smlouvy II., neposoudil po právní stránce to, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby dle § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, v platném znění.

V části řízení týkající se vyloučení obchodního podílu z majetkové podstaty dlužníka, soud nepřihlédl k tvrzení žalovaného o tom, že dobrá víra žalobce se musí vztahovat rovněž k existenci platné smlouvy. Dobrou víru žalobce soud prvního stupně dovodil pouze z toho, že jeho držba obchodního podílu nebyla po dobu držby zpochybněna třetí osobou. Soud se však žádným způsobem nevypořádal s uvedeným tvrzením žalovaného, že dobrá víra žalobce se musí vztahovat rovněž k existenci platné smlouvy, jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04 ze dne 3.6.2004, dle kterého: Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti. Soud tak nezkoumal jiné okolnosti dobré víry než to, že držba obchodního podílu žalobcem nebyla zpochybněna třetí osobou a že rejstříkový soud provedl zápis vlastnického práva k obchodnímu podílu žalovaného. Soud se však již nezabýval dalšími skutečnosti nutnými pro posouzení dobré víry a namítanými žalovaným, když zejména zcela pominul tvrzení žalovaného o neexistenci dobré víry s ohledem na neplatnost Smlouvy o převodu obchodního podílu I. a Smlouvy o převodu obchodního podílu II.

Pokud soud žalovaného dále vyzýval, aby odůvodnil odvolací důvod uvedený pod ustanovením § 205 odst. d) o.s.ř. (správně nyní i dále § 205 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.), pak žalovaný opravil, že chybně uvedl odkaz na odvolací důvod obsažený v ustanovení § 205 odst. d) o.s.ř., přestože jak vyplývá ze samotného textu odvolání, správně uvedeným třetím odvolacím důvodem uvedeným v odvolání mělo být ustanovení § 205 odst. e) o.s.ř. (správně § 205 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.), tj. že soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním.

Pro účely odstranění jakýchkoliv pochybností žalovaný uvedl, v čem zejména spatřuje nesprávná skutková zjištění prvního soudu:

Soud nesprávně zjistil skutkový stav věci zejména v tom, že neúplně posoudil vztahy mezi dlužníkem, žalobcem a společností NORMA MB EI. Soud zcela pominul, že žalobce byl nejen společníkem dlužníka, ale rovněž jednatelem a společníkem společnosti NORMA MB EI, což má zásadní význam pro posouzení (KSOS 38 INS 5965/2011) následné právní otázky, a to aplikace § 196a obch. zák. na převod nemovitostí a posouzení platnosti kupní smlouvy I. Tento bod pak souvisí s nepřihlédnutím k žalovaným tvrzené skutečnosti o tom, že žalobce byl v době uzavření kupní smlouvy I. nejen společníkem dlužníka, ale současně jednatelem a společníkem společnosti NORMA MB EI, neboť rovněž v důsledku nepřihlédnutí k této skutečnosti, byl chybně zjištěn skutkový stav a následně nesprávně právně posouzena otázka platnosti kupní smlouvy I.

Soud prvního stupně dále dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když souhlas valné hromady společnosti NORMA Frýdlant, na kterou byl obchodní podíl převáděn, zaměnil za souhlas valné hromady dlužníka s převodem obchodního podílu, což vyplývá z odůvodnění rozsudku, kde soud prvního stupně na straně 17 uvádí: Nelze souhlasit s žalovaným, že žalobce nemohl být po dobu držby v dobré víře, když si musel být vědom porušení podmínek daných ustanovení § 196a odst. 1 a 3 obch. zák. ve znění účinném v době uzavření smluv o převodu obchodních podílů. V řízení byl doložen souhlas k převodu obchodního podílu udělen valnou hromadou dne 12.3.1998 a 19.8.2003, nicméně nebyly doloženy znalecké posudku k ocenění hodnoty obchodního podílu ke dni uzavření smluv.

V důsledku tohoto nesprávného skutkového zjištění soud po právní stránce posoudil, že byla splněna jedna z podmínek pro převod obchodního podílu dle § 196a obch. zák., přestože tato podmínka splněna nebyla, což rovněž zapříčinilo nesprávné právní vyhodnocení otázky týkající se žalobcovy dobré víry při držbě obchodního podílu. Dobrá víra na straně žalobce z důvodů uvedených rovněž ve vyjádření a v odvolání nebyla dána, neboť ustanovení § 196a obch. zák. pro posouzení platnosti smlouvy vyžaduje předchozí souhlas valné hromady zcizitele a nabyvatele, nikoliv společnosti, na níž je obchodní podíl převáděn a dobrou víru žalovaného je třeba posuzovat rovněž ve vztahu k existenci platné smlouvy, která však v důsledku nesprávného skutkového zjištění byla posouzena nesprávně.

V ostatním žalovaný odkázal na text svého odvolání.

Žalobce ve vyjádření k odvolání odkázal na svou dosavadní argumentaci a ztotožnil se s prvostupňovým rozhodnutím. Nesouhlasil s názory žalovaného, že do majetkové podstaty dlužníka náleží sporné nemovitosti a obchodní podíl a ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že soud posoudil řešenou problematiku zcela správně a rozhodnutí ve věci přesvědčivě odůvodnil. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský (KSOS 38 INS 5965/2011) soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a obsahuje odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. b/ (soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem), písm. e/ (soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním) a písm. g/ (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci) o.s.ř., přezkoumal při soudním roku rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 3, odst. 5 o.s.ř.), a dospěl při vázanosti právním názorem dovolacího soudu k závěru, že odvolání žalovaného nelze upřít důvodnosti.

Podle ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. v rozhodném znění (dále jen obč. zák. ) oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Podle ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Podle ustanovení § 196a obch. zák. (1) Společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob nebo bezplatný převod majetku ze společnosti, jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku. (2) Pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny uzavřít takovou smlouvu i jménem jiné osoby, použije se na smlouvu o úvěru nebo půjčce uzavíranou mezi společností a touto jinou osobou anebo na smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků této osoby, ustanovení odstavce 1 obdobně. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou. (3) Pokud společnost úplatně nabývá majetek od akcionářů, členů dozorčí rady nebo osob uvedených v odstavcích 1 a 2 anebo na ně úplatně majetek převádí a hodnota tohoto majetku přesahuje jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, lze jej nabýt nebo zcizit pouze za cenu určenou posudkem znalce a jen se souhlasem valné hromady. To neplatí, jde-li o nabytí majetku ovládanou osobou od ovládající osoby. Ustanovení tohoto zákona o zvyšování a snižování základního jmění zůstávají nedotčena. (KSOS 38 INS 5965/2011)

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se vztahují i na převzetí ručení.

Z § 196a odst. 1 obch. zák. se podává, že společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob nebo bezplatný převod majetku ze společnosti, jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku. Podle § 196a odst. 3 věty první obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000 platí, že nabývá-li společnost úplatně majetek od akcionářů, členů dozorčí rady nebo osob uvedených v odstavcích 1 a 2 anebo na ně úplatně majetek převádí a hodnota tohoto majetku přesahuje jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, lze jej nabýt nebo zcizit pouze za cenu určenou posudkem znalce a jen se souhlasem valné hromady.

Vylučovací (excindační) žaloba je právním nástrojem obrany třetích osob proti neoprávněnému soupisu majetku do majetkové podstaty dlužníka. Smyslem vylučovací žaloby je závazným způsobem vyřešit otázku, zda majetek sepsaný do majetkové podstaty byl do soupisu pojat oprávněně a zda zde není silnější právo jiné osoby než dlužníka (třetí osoby), které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení vylučuje (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011). Předpoklady, jak správně uvedl insolvenční soud, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle ustanovení § 225 odst. 1 IZ, jsou: a) označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka zahrnut do soupisu majetkové podstaty, b) vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis (k tomu je nutné dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka či nikoli, neboť legitimace k vylučovací žalobě je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zapsána do soupisu majetkové podstaty), c) žalovaným je insolvenční správce, d) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky insolvenčního řízení a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (tj. nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen), e) osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí právě jí nebo, že je tu jiný důvod, pro který tento majetek neměl být zahrnut do soupisu. (KSOS 38 INS 5965/2011)

Se závěrem, že veškeré předpoklady splněny byly, nyní při vázanosti právním názorem dovolacího soudu odvolací soud nesouhlasí.

V řízení je nesporné, že k převodu části obchodního podílu ve společnosti NORMA Frýdlant ve výši 200/283 (400/566), připadající na vklad ve výši 8.000.000 Kč, převáděné první smlouvou o převodu podílu valná hromada dlužníka (převodce) nevyslovila souhlas, proto je první smlouva o převodu podílu neúčinnou pro absenci souhlasu valné hromady podle § 196a odst. 3 obch. zák. Za stávajícího stavu je zásadním posoudit, zda žalobce nabyl vlastnictví k této části obchodního podílu vydržením.

Princip právní jistoty, který je zakotven v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, se v českém právním řádu projevuje celou řadou požadavků jak na tvorbu práva, tak i na jeho aplikaci. Jedním z těchto projevů je nepochybně výkladové pravidlo spočívající v ochraně dobré víry jednajících osob. Princip ochrany dobré víry je jednou z hlavních zásad soukromého práva a současně je jedním z limitů autonomie vůle účastníků soukromoprávních vztahů. Ochrana dobré víry jako právní hodnota přitom vychází z presumpce poctivosti účastníků soukromoprávních vztahů a při výkladu právních úkonů v soukromoprávním styku je nutno tento princip takto respektovat a vnímat z pozice korektivu obecně platného pro celé soukromé právo. V obecné rovině se přitom pojem dobrá víra chápe jako nezaviněná nevědomost o právních nedostatcích právního stavu. V dobré víře je tedy ten, kdo je důvodně přesvědčen o oprávněnosti svého jednání. Pokud o neoprávněnosti svého jednání věděl, nebo objektivně vzhledem ke všem okolnostem vědět měl, v dobré víře být nemůže.

Pravidla pro převod majetku mezi společností a určitým okruhem osob blízce zúčastněných na její činnosti a rozhodování, obchodní zákoník původně vůbec neobsahoval. Zákonodárce jakoby v civilním právu nepředpokládal, že statutárním orgánem, společníkem či akcionářem se může stát i osoba, která využije toho, že za závazky společnosti neručí vůbec, nebo jen ve velmi omezené míře; v průběhu řady let po roce 1989 nic nebránilo tomu, aby kdokoli získal kontrolu nad obchodní společností s rozsáhlým movitým i nemovitým majetkem, tento majetek převedl za zlomek jeho skutečné hodnoty na svou osobu či osoby sobě blízké, a společnost poté zlikvidoval (či spíše nechal zrušit po konkursním řízení, když ještě před jejím zánikem dokázal získat vysoké a nikdy nesplacené úvěry). Teprve tato častá jednání, vedla k tomu, že v průběhu devadesátých let byla přijata řada novel obchodního zákoníku, jejichž účelem mělo být odstranění tohoto jevu. Ustanovení § 196a bylo do obchodního zákoníku vloženo s účinností od 1. července 1996 s cílem zakotvit řadu pravidel na ochranu společnosti, jejích společníků a věřitelů před jednání osob, které za tuto společnost jednaly nebo na ní měly přímý či nepřímý vliv, v zásadě pro dva okruhy transakcí-jednak pro převody majetku ze společnosti nebo na společnost (§ 196a odst. 3 obch. zák.), jednak pro smlouvy o úvěru nebo půjčce a zajišťování závazků ze strany společnosti (§ 196a odst. 1 a 5 obch. zák.). (KSOS 38 INS 5965/2011)

Podmínkou vydržení je toliko oprávněná držba; obč. zák. výslovně stanoví, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Při hodnocení dobré víry, čili určitého subjektivního pocitu správnosti, je třeba brát v úvahu všechny okolnosti , tzn., zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Okolnostmi, na jejichž základě lze uzavřít, že držitel je v dobré víře, jsou zpravidla okolnosti, které se týkají právního důvodu nabytí práva, tzv. právního titulu uchopení se držby (např. kupní smlouva), který je poctivý (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 3.4.2004 sp. zn. III. ÚS 50/04).

Insolvenční soud dovodil dobrou víru na straně žalobce z toho, že jeho účast na společnosti NORMA Frýdlant nebyla po celou dobu držby zpochybněna jiným společníkem ve společnosti, samotnou společností NORMA Frýdlant ani třetí osobou. Žalobci podle soudu rovněž svědčí tzv. objektivní okolnost, a to skutečnost, že i rejstříkový soud opakovaně při zjišťování předpokladů pro zápis změn do obchodního rejstříku dle § 200 a násl. o.s.ř. zkoumal zákonné podmínky pro zápis změn do obchodního rejstříku i ve vztahu ke změnám týkajících se společníka, výše vkladu obchodních podílů ve společnosti a rozsahu splacení a ve smlouvách neshledal žádné nedostatky a zápisy změn byly rejstříkovým soudem povoleny. Odvolací soud reflektuje dlouhou dobu nezpochybňovanou držbu obchodního podílu žalobcem i činnost rejstříkového soudu k zápisu změn do obchodního rejstříku ve vztahu ke změnám týkajících se společníka, výše vkladu obchodních podílů ve společnosti a rozsahu splacení vkladu, z toho ovšem vyplývá, že žalobce byl držitelem obchodního podílu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 473/2015, ze dne 7. 7. 2015). Insolvenční soud správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2603/2010, dle kterého dobrou víru je vždy nutné posuzovat objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem a nikoliv subjektivně (psychologicky), tedy se zřetelem k osobnímu přesvědčení držitele, ovšem důsledně tak nečinil, neboť nehodnotil veškeré skutečnosti a okolnosti podstatné pro řádnou držbu, proto jsou závěry neúplné a z tohoto důvodu i vadné.

Existenci dobré víry držitele je třeba zkoumat se zřetelem ke všem okolnostem věci, musí se proto vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. A v tomto směru nelze přehlédnout, že prodej obchodního podílu dlužníka na společnosti NORMA Frýdlant ve výši 400/566 odpovídající vkladu ve výši 8.000.000 Kč z majetku dlužníka byl proveden bez souhlasu valné hromady dlužníka, bez ocenění hodnoty podílu na základě posudku znalce jmenovaného soudem a stalo se tak, ačkoli krátce před převodem žalobce zakoupil z majetku nemovitosti, k čemuž byl souhlas valné hromady vyžádán a znalecký posudek vypracován. (KSOS 38 INS 5965/2011)

Při určování dobrověrnosti je podstatná i konkrétní jednající osoba, neboť je nutné vždy požadovat na tom, kdo jedná v dobré víře, aby vyvinul dostatečné úsilí ke zjištění všech relevantních skutečností, a proto je nezbytné zkoumat, zda ony relevantní skutečnosti osoba v konkrétní situaci vědět mohla či měla. Žalobce je osobou zcela svéprávnou, byl statutárem společnosti NORMA MB prováděl převody majetku ze společnosti. Žalobce si tedy musel být vědom zákonných náležitostí převodu obchodního podílu nebo po něm bylo lze požadovat, aby ve svém postavení a při svých aktivitách vědomosti o převodu majetku (obchodního podílu) měl, zákonný postup a omezující podmínky převodu vyplývající z § 196a obch. zák. nesplnil, proto držba obchodního podílu nemohla být řádná, žalobce nebyl v dobré víře v oprávněnost držby oné části obchodního podílu, proto vlastnictví vydržením nenabyl.

Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek insolvenčního soudu v části odstavce I. výroku změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. tak, že žalobu, aby z majetku dlužníka byl vyloučen obchodní podíl na společnosti NORMA Frýdlant ve výši 400/566 odpovídající vkladu ve výši 8.000.000 Kč, zamítl.

Ve vztahu k převodu nemovitostí se (rovněž) insolvenční soud při výkladu § 196a odst. 1 a 3 obch. zák. ve vztahu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). přičemž své právní posouzení postavil na závěru, že § 196a odst. 1 a 3 obch. zák. nelze aplikovat na kupní smlouvu I., neboť žalobce a dlužník nejsou (nemohou být) osobami blízkými ve smyslu § 196a odst. 1 věty první obch. zák. Tento závěr je však v rozporu s R 53/2004, v němž Nejvyšší soud dovodil, že právnická osoba bude osobou blízkou svému společníku, pociťoval-li by společník újmu, kterou utrpěla právnická osoba, důvodně jako újmu vlastní. Osobou blízkou fyzické osobě tedy může být i osoba právnická, což je závěrem, který se prosadí též ve vztahu k § 196a odst. 1 obch. zák., a to i ve znění účinném do 31. prosince 2000 (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 136, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1132/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013). Z uvedeného se podává závěr, podle něhož nabývala-li společnost s ručením omezeným úplatně majetek, jehož hodnota přesahuje jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, od právnické osoby, která byla osobou blízkou jednateli této společnosti s ručením omezeným, bylo možné majetek nabýt pouze za cenu určenou posudkem znalce a jen se souhlasem valné hromady ve smyslu § 196a odst. 1 a 3 obch. zák. Při postavení žalobce bude třeba řešit, zda dlužník byl v době uzavření první kupní smlouvy osobou blízkou žalobci (svému společníkovi), který v době uzavření kupní smlouvy I. byl jednatelem NORMA MB EI, tedy pociťoval-li by újmu, kterou utrpěla právnická osoba, důvodně jako újmu vlastní. Jde přitom o otázku, jejíž zodpovězení je rozhodné pro závěr, zda bylo k účinnému převodu nemovitostí potřeba souhlasu valné hromady společnosti NORMA MB EI. (KSOS 38 INS 5965/2011)

Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek insolvenčního soudu v odstavcích II. a III. výroku zrušil a věc se v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. b), § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 o.s.ř.).

V Olomouci dne 30. března 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu