11 VSOL 150/2015-41
16 ICm 1600/2014 11 VSOL 150/2015-41 (KSOL 16 INS 17703/2013)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v právní věci žalobce INSOLVENCE CZ, v.o.s., se sídlem Šumperk, M. R. Štefánika 318/1, PSČ 787 01, IČ: 29355940, insolvenčního správce dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Vlčice 88, PSČ 790 65, zastoupeného Mgr. Michalem Hudečkem, advokátem se sídlem Olomouc, Krapkova 38, PSČ 772 00, proti žalovanému BONUS PRAHA Investment a.s., se sídlem Praha 10, Strašnice, Vinohradská 1511/230, PSČ 100 00, IČ: 28214374, zastoupenému Mgr. Michalem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 10, Počernická 988/8, PSČ 100 00, o určení pořadí vykonatelné pohledávky, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Vlčice 88, PSČ 790 65, vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod sp.zn. KSOL 16 INS 17703/2013, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23.4.2015, č.j. 16 ICm 1600/2014-29 (KSOL 16 INS 17703/2013)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. m ě n í tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.464 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. (KSOL 16 INS 17703/2013) Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že pohledávka ve výši 1.042.055,54 Kč, kterou žalovaný přihlásil jako pohledávku č. 2 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod sp.zn. 16 INS 17703/2013, je pohledávku nezajištěnou (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 17.539,40 Kč (výrok II.).

Výrok II. rozsudku soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ) a na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a uvedl, že uložil neúspěšnému žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, která sestává z odměny advokáta za tři úkony právní služby (přípravu a převzetí zastoupení, sepis vyjádření a účast u jednání) po 3.100 Kč dle ust. § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen vyhláška ), ze tří režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky, z cestovného v částce 3.095,40 Kč za cestu z Prahy do Olomouce a zpět, z náhrady za promeškaný čas ve výši 1.200 Kč za 12 půlhodin po 100 Kč dle § 14 vyhlášky a z náhrady za 21 % DPH ve výši 3.044 Kč.

Proti výroku II. rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že právní úprava obsažená v ust. § 202 odst. 2 IZ je postavena na obdobných principech jako právní úprava tzv. separace nákladů řízení dle ust. § 147 o.s.ř. Zaviněním se v těchto zákonných ustanoveních rozumí porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo uložených v souladu se zákonem soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti. O zavinění jde například tehdy, jestliže se účastník nedostavil k jednání, při němž měl být vyslechnut jako účastník řízení, ačkoliv byl řádně a včas předvolán a věděl, že tím bude zmařen účel jednání. Zaviněným jednáním musí být takové kvalifikované jednání, jímž příslušná osoba poruší nějakou procesní povinnost a takové osobě jsou pak uloženy k úhradě náklady řízení v rozsahu, v němž je zavinila. Pouze takové náklady mohou být dány k úhradě insolvenčnímu správci, což však v posuzované věci nebylo splněno. V posuzované věci žalobce jako insolvenční správce podal oprávněnou žalobu, i soud prvního stupně v rámci ústního jednání poznamenal, že otázka, jež je předmětem žaloby, je dosud v judikatuře vyšších soudních instancí neřešená, a proto je logické a oprávněné, že žalobce jako insolvenční správce chtěl mít předmětnou otázku soudem zodpovězenou a nešlo o svévolný či šikanózní postup, ani o porušení procesních povinností. Dále namítal, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ani neuvedl, v čem má naplnění podmínek pro aplikaci ust. § 202 odst. 2 IZ spočívat. (KSOL 16 INS 17703/2013) Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadeném výroku II. jako věcně správného (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Poukázal na právní názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.6.2011, č.j. 12 Cmo 17/2010-52 a citoval odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož insolvenčnímu správci přísluší popěrné právo pouze za situace, že by řádně přihlášený zajištěný osobní věřitel přihlásil zajištěnou pohledávku majetkem z majetkové podstaty jako z větší části nezajištěnou a domohl se tak svého práva jednak poměrně s nezajištěnými věřiteli a následně by mohl vymoci část neuhrazenou splátkovým kalendářem z titulu zajištění, což by bylo v rozporu se smyslem institutu oddlužení. Žalovaný však postupoval opačně a svou pohledávku změnil tak, že snížil výši uplatněné nezajištěné pohledávky, neboť při zpeněžení majetku může dojít k situaci, kdy výtěžek zpeněžení přesáhne hodnotu zajištění zjištěnou znalcem. Žalobce postupoval v rozporu s povinnostmi, jež mu ukládá insolvenční zákon v ust. § 167 odst. 3 IZ. a v ust. § 219 odst. 4 IZ, neboť nezajistil ocenění předmětu zajištění znalcem, přičemž by bylo v rozporu s insolvenčním řízením, aby se zajištěnému věřiteli dostalo nižší uspokojení než věřitelům nezajištěným pro případ, že by nemohl být účasten na splátkovém kalendáři dlužníka, když nadto sám žalobce učinil nesporným, že hodnota zajištění je nižší, než celková výše přihlášené pohledávky.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je v posuzované věci občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i (KSOL 16 INS 17703/2013) řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 12.5.2014 žalobou, jíž se žalobce domáhal určení, že pohledávka ve výši 1.042.055,54 Kč, kterou žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod sp. zn. KSOL 16 INS 17703/2013, je pohledávkou zajištěnou. Podáním doručeným soudu dne 4.12.2014 se k žalobě vyjádřil žalovaný, který navrhl, aby bylo určeno, že jeho výše uvedená pohledávka je pohledávkou nezajištěnou. Soud prvního stupně nařídil jednání ve věci na den 23.4.2015, k němuž se dostavili oba účastníci a u jednání rozhodl napadeným rozsudkem.

Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění právo proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ustanovení § 202 odst. 1 věty první IZ, ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Podle ustanovení § 202 odst. 2 IZ, náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je hradit.

Insolvenční zákon obsahuje v ustanovení § 202 IZ zvláštní úpravu pro incidenční spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek. Tato úprava je výjimkou z obecného ustanovení o nákladech řízení v incidenčních sporech podle ust. § 163 IZ a je výjimkou z obecných ustanovení o nákladech řízení podle občanského soudního řádu. Ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Výjimkou z této úpravy je situace, kdy ke vzniku nákladů došlo zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila. V takovém případě náklady nese samotný insolvenční správce, jež je navíc povinen je uhradit i ostatním účastníkům (§ 202 odst. 2 IZ).

Odvolací soud se tedy v posuzované věci zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ust. § 202 odst. 2 IZ, a to s negativním závěrem. Zaviněním ve smyslu citovaného zákonného ustanovení se rozumí porušení procesních povinností vyplývajících insolvenčnímu správci ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených mu soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti. Náhodou se pak rozumí objektivní událost. V této souvislosti je třeba uvést, že insolvenční správce má v insolvenčním řízení specifické postavení, na insolvenčního správce přechází oprávnění vykonávat práva a plnit povinnost podle insolvenčního zákona a jiných právních předpisů, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím (KSOL 16 INS 17703/2013) do majetkové podstaty a při výkonu funkce je správce povinen postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením svých povinností. Činnost insolvenčního správce pak směřuje k cíli insolvenčního řízení, kterým je uspořádání majetkových poměrů dlužníka zákonem stanoveným způsobem. Okolnosti, za kterých insolvenční správce ve sporu vystupuje, pak zákonodárce zohlednil právě ve shora uvedeném ust. § 202 odst. 1 věty první IZ. V posuzované věci z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému vznikly náklady řízení zaviněním správce nebo náhodou, která se mu přihodila, neboť žalobce postupoval v řízení řádně a řádně plnil všechny procesní povinnosti. V posuzované věci tudíž podmínky pro aplikaci ust. § 202 odst. 2 IZ nejsou dány.

V posuzované věci byl tedy žalovaný v řízení plně úspěšný a náleželo by mu právo na plnou náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), jelikož se však jedná o spor o pořadí pohledávky a nejsou splněny podmínky pro aplikaci ust. § 202 odst. 2 IZ, nemá žalovaný proti žalobci jako insolvenčnímu správci na náhradu nákladů řízení právo ( ust. § 202 odst. 1 věty první IZ). Zákonnou úpravu obsaženou v ust. 202 odst. 1 IZ neshledává odvolací soud za protiústavní, a proto věc nepředkládal k posouzení Ústavnímu soudu ČR. Výklad ust. § 202 IZ provedený odvolacím soudem je v souladu s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.6.2011, č.j. 12 Cmo 17/2010-52, na něž poukazoval žalobce v odvolání.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. dle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Žalobci, který byl v odvolacím řízení úspěšný, bylo podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř. přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.464 Kč představující náklady právního zastoupení, tj. odměnu za 1 úkon právní služby ve výši 1/2 , tj. 910 Kč (z tarifní hodnoty 17.539,40 Kč) a paušální náhrady výdajů za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč a 21 % DPH ve výši 254 Kč. Výše nákladů byla přiznána podle § 7 bod 5., § 11 odst. 2, písm. c), § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1.1.2013 (k použití § 7 bod 5. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.2013, sp.zn. 29 ICdo 34/2013).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Olomouci dne 27.srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu