11 VSOL 138/2016-98
16 ICm 3543/2014 11 VSOL 138/2016-98 (KSOL 16 INS 22071/2013)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové v právní věci žalobce JUDr. Kamila Andree, se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 43, PSČ 779 00, insolvenčního správce dlužnice Kateřiny anonymizovano , anonymizovano , bytem Drahanovice-Střížov 22, PSČ 783 44, proti žalovanému Jánu Hrnčiarikovi, narozenému 26.2.1991, trvale bytem Drahanovice-Střížov 22, PSČ 783 44, zastoupenému JUDr. Jarmilou Podivínskou, advokátkou, se v Olomouci, Krapkova 3, PSČ 779 00, o odpůrčí žalobě, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Kateřiny anonymizovano , vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS 22071/2013, o odvolání žalovaného ze dne 17.5.2016 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 3.5.2016, č.j. 16 ICm 3543/2014-87,

t a k t o:

I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 3.5.2016, č.j. 16 ICm 3543/2014-87, se ve výrocích II. a III. p o t v r z u j e.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.190 Kč, ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky žalovaného. isir.justi ce.cz (KSOL 16 INS 22071/2013)

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci podle ustanovení § 96 odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. (občanského soudního řádu-dále jen o.s.ř. ) z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil řízení (výrok I.), zavázal žalobce k povinnosti dle ustanovení § 146 odst. 2, věta 1. o.s.ř. zaplatit žalovanému ve stanovené lhůtě k rukám jeho advokátky náhradu nákladů řízení ve výši 17.000 Kč, s tím, že k zastavení řízení došlo v důsledku procesního zavinění žalobce (výrok II.) a zavázal žalobce k povinnosti ve stanovené lhůtě zaplatit České republice, na účet Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci dle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. náklady řízení vzniklé vyplacením znalečného ve výši 6.970 Kč (výrok III.). Dle ustanovení § 169 odst. 2 o.s.ř. toto usnesení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení, výslovně proti jeho výrokům II. a III., podal žalobce včasné odvolání, v němž namítal, že v dané věci bylo nutno aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř., neboť zde jsou důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání nákladů řízení. K tomu dále uvedl, že je žalobcem, který je současně v postavení insolvenčního správce a musí plnit povinnosti dané mu insolvenčním zákonem, tedy zásadně musí činit veškeré právní úkony k získání majetku dlužnice do majetkové podstaty. Při své činnosti zjistil, že zde může být neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona, kterým byl z majetkové podstaty dlužnice vyveden majetek. Důvody jsou podrobně uvedeny v žalobě, kdy hodnota poskytnutého protiplnění byla dle něj podstatně nižší, než plnění, k němuž se zavázala dlužnice. Předmětné nemovitosti byly oceněny znaleckým posudkem (pro účely úhrady daně z převodu) č. 1539/2/2014 ze dne 24.1.2014, zpracovaným Ing. Petrem Václavkem, který ji stanovil na částku 3.555.680 Kč. Dále měl žalobce k dispozici odhad č. 441/52/2010 ze dne 16.9.2010, zpracovaný pro účely úvěrového jednání (s Raiffeisenbank a.s.), dle kterého činila v roce 2010 obvyklá cena nemovitostí 4.000.000 Kč. Kupní cena byla dle bodu II. předmětné kupní smlouvy sjednána na 3.000.000 Kč. Žalobci za této situace nezbylo, než žalobu podat a domáhat se plnění do majetkové podstaty; v řízení pak navrhl provedení znaleckého posudku, který byl vypracován, a z něj vyplynula cena 3.200.000 Kč. Není tedy naplněna presumovaná podmínka, že hodnota poskytnutého protiplnění byla podstatně nižší, než plnění, k němuž se zavázala dlužnice. Žalobce proto nemohl předpokládat, že znalecké ocenění provedené v tomto řízení, bude tak odlišné od cenových podkladů, které měl k dispozici. Po té, co byl znalecký posudek vypracován, žalobce vzal logicky žalobu zpět. Jsou zde proto dány důvody zvláštního zřetele hodné, kdy žalobce podal žalobu důvodně, ale výsledek sporu závisel na znaleckém posouzení, které bylo odlišné od ocenění předchozích, a tedy z tohoto důvodu nebylo možno spor úspěšně vést. Proto žalobce navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo v napadených výrocích změněno tak, že žádný z účastníků, ani Česká republika, nemá právo na náhradu nákladů řízení. (KSOL 16 INS 22071/2013) Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, z důvodu jeho věcné správnosti s tím, že v dané věci nelze aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř., neboť zde nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání nákladů řízení. Žalobcem předložené znalecké posudky-č. 1539/2/2014 ze dne 24.1.2014, č. 441/52/2010 ze dne 16.9.2010, neobsahovaly stanovení tržní ceny a ani jimi nebyl posouzen stejný předmět. Posudek ze dne 16.9.2010, vyhotovený pro Raiffeisenbank a.s., měl sice návrh ceny pro úvěrové řízení 4.000.000 Kč, avšak uvedená cena byla stanovena i pro pozemky o výměře 4.220 m2 (zahrada), avšak žalovaný koupil dům jen s pozemkem 1.524 m2. Ve znaleckém posudku ze dne 24.1.2014 nebyla vyjádřena obvyklá cena, posudek byl vyhotoven jako podklad pro úhradu daně. Nelze tedy dovodit, že žalovaný zavinil podání žaloby a že žalobce podal žalobu důvodně. Navíc žalovaný žil po celou dobu v obavách, že přijde o střechu nad hlavou , na nemovitost má sjednaný vysoký úvěr, musel si proto na ochranu svých práv zajistit právní pomoc. Nelze tedy po žalovaném spravedlivě požadovat, aby si náklady řízení nesl ze svého.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ) ve znění účinném od 1.1.2014 (žaloba byla podána 20.10.2014) platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku II. a III., o nákladech řízení, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že v dané věci se žalobce (insolvenční správce) podanou žalobou domáhal určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 9.4.2013, kterou uzavřela dlužnice s manželem, jako prodávající a žalovaný jako kupující, kdy předmětem převodu za sjednanou kupní cenu 3.000.000 Kč byly pozemek parcelní č. st. 305-zastavěná plocha a nádvoří (pozn. o výměře 140 m2), jehož součástí je stavba budovy č.p. 22 a dále pozemek parcelní číslo 729/26 (pozn. o výměře 1.524 m2)-zahrada, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc na LV č. 257, pro kat. úz. Ludéřov, obec Drahanovice a dále se domáhal určení, aby žalovaný vydal do majetkové podstaty dlužnice plnění z tohoto neúčinného právního úkonu (označené nemovitost), případně za ně poskytl rovnocennou náhradu. Dle tvrzení v žalobě se mělo jednat o neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění dle § 240 IZ s tím, že hodnota poskytnutého plnění byla podstatně nižší, než plnění, ke kterému se zavázala (KSOL 16 INS 22071/2013) dlužnice, neboť uvedené nemovitosti byly oceněny znaleckým posudkem č. 1539/2/2014 ze dne 24.1.2014, zpracovaným Ing. Petrem Václavkem, který stanovil jejich cenu na 3.555.680 Kč. Znalecký posudek k žalobě doložil. Žalovaný, který byl v řízení od počátku právně zastoupen, se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 10.3.2015, navrhl zamítnutí žaloby a mj. namítal, že doloženým znaleckým posudkem nebyla stanovena cena tržní a poukázal na znalecký posudek č. 565-226/2006 (který doložil). Žalobce v podání ze dne 25.3.2015 doplnil, že má k dispozici rovněž posudek č. 441/52/2010 ze dne 16.9.2010, zpracovaný pro účely úvěrového jednání s Raiffeisenbank a.s., dle kterého činila v roce 2010 cena nemovitostí 4.000.000 Kč (zmíněný odhad rovněž doložil). Žalovaný v reakci mj. poukázal na skutečnost, že posudek ze dne 16.9.2010 obsahuje návrh ceny pro úvěrové řízení, nicméně cena jím byla stanovena i na pozemky o výměře 4.220 m2-zahrada, žalovaný však zakoupil dům s pozemkem o výměře 1.524 m2. Zbylá část pozemků byla rozparcelována a prodána v souhrnu za cca 1.000.000 Kč. U jednání dne 1.12.2015 žalobce navrhl vypracování znaleckého posudku ke stanovení obvyklé ceny sporných nemovitostí a po jeho vypracování, kdy soudní znalec Ing. Ladislav Čech stanovil obvyklou cenu sporných nemovitostí ve výši 3.200.000 Kč (kdy se mj. vyjádřil k tomu, že znalecký posudek č. 1539/2/2014 určoval toliko cenu administrativní a že další posudek 441/52/2010 sice určil obvyklou cenu, avšak zahrnoval rozsah nemovitostí větší o 2.700 m2, které byly dle účinného územního pláni určeny k bytové zástavbě), vzal žalobce podáním ze dne 5.4.2016 svou žalobu v celém rozsahu zpět a žádal, aby žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Podáním ze dne 6.4.2016 se žalovaný vyjádřil ke shora uvedenému znaleckému posudku s námitkou, že neobsahuje srovnatelné nemovitosti prodávané v daném čase a místě, nicméně po té, kdy obdržel zpětvzetí žaloby, s tímto zpětvzetím vyslovil podáním ze dne 20.4.2016 souhlas a žádal náhradu nákladů řízení. Na to vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení.

Podle ustanovení § 159 odst. 1 písm. d) IZ, incidenčními spory mj. jsou spory na základě odpůrčí žaloby.

Podle ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Podle ustanovení § 150 o.s.ř. dále platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Je třeba především uvést, že pro insolvenční řízení představují jednotlivá procesní ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení základní procesní pravidla. Přímé použití pravidel civilního procesu podle jednotného (KSOL 16 INS 22071/2013) procesního předpisu, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění změn a doplňků, je v insolvenčním řízení vyloučeno právě ustanovením § 7 IZ. Podpůrné užití pravidel občanského soudního řádu, jako předpisu subsidiárního, se uplatní pouze tehdy, pokud insolvenční zákon, jako zvláštní procesní předpis, neupravuje určitý institut odlišně, nebo v tom případě, pokud insolvenční zákon obsah určitého institutu neupravuje v části nebo zcela vůbec.

Ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení v odpůrčích sporech, neobsahuje insolvenční zákon speciální ustanovení (jako např. ve sporech o určení pravosti, výše či pořadí přihlášených pohledávek-viz § 202 IZ). Proto v těchto sporech aplikace ustanovení § 142, § 146 o.s.ř. a konečně i ustanovení § 150 o.s.ř. není vyloučena. V případě zastavení řízení se proto soud musí nejprve, z hlediska zkoumání podmínek pro přiznání náhrady nákladů řízení, zabývat tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je přitom třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal žalobu, která byla podána důvodně, zpět pro chování žalovaného s tím, že důvodnost podání žaloby je opět třeba uvažovat procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce.

Odvolací soud na základě shora citovaných zákonných ustanovení a uvedené argumentace především uzavírá, že soud prvního stupně postupoval naprosto správně, pokud v daném případě aplikoval ustanovení § 146 odst. 2, věty první o.s.ř., a pokud úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť jednak důvodem zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby žalobcem a ze spisu nelze dovodit, že by k tomuto zpětvzetí došlo právě a výlučně pro chování žalovaného (k předmětnému žádání žalobce).

Jak již bylo uvedeno, úspěšný žalovaný byl v tomto řízení zastoupen advokátem, proto mu vznikly náklady, představující odměnu advokátky a náhradu hotových výdajů. Incidenční spor je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (z ustanovení § 2 písm. d/ a § 160 insolvenčního zákona se podává, že spory vyvolané insolvenčním řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení), u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013 a ze dne 26.9.2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 5/2014). V daném případě advokátka žalovaného učinila 5 úkonů právní služby (tj. převzetí zastoupení, 3x písemné vyjádření ve věci, 1x účast u jednání), což představuje náklady ve výši 15.500 Kč, dále žalovanému přísluší náhrada hotových výdajů dle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon právní služby (KSOL 16 INS 22071/2013) po 300 Kč, tj. 1.500 Kč, tedy celkem 17.000 Kč, přičemž v řízení nebylo doloženo, že by advokátka žalovaného byla plátcem daně z přidané hodnoty. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když v tomto rozsahu žalovanému právo na náhradu nákladů řízení přiznal.

Pokud jde o námitku odvolatele, že v daném případě mělo být aplikováno ustanovení § 150 o.s.ř., pak odvolací soud připomíná, že toto ustanovení umožňuje soudu, aby ve zcela výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal, jeví-li se v konkrétním případě přiznání náhrady nákladů řízení jako nepřiměřeně tvrdé. Soud však musí vždy velmi pečlivě zkoumat, zda podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou dány, přičemž důvody zvláštního zřetele hodné musí být dány na straně žalobce i na straně žalovaného a současně se musí jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Soud přitom přihlíží nejen k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postupu účastníků v průběhu řízení apod.; je tedy třeba zkoumat nejen dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného. Přitom aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. musí být řádně odůvodněna, jinak je porušeno právo účastníka na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny práv a svobod. Viz nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II ÚS 3015/09 ze dne 7.4.2010, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod publikačním č. 74/2010.

Nejvyšší soud ČR se výkladem a použitím ustanovení § 150 o.s.ř v incidenčním sporu zabýval např. v rozhodnutí ze dne 29.8.2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, ve kterém nejprve uzavřel, že ve shodě se závěry obsaženými např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08 platí, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o.s.ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 2862/07). Ustanovení § 150 o.s.ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 1030/08). K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného (KSOL 16 INS 22071/2013) pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v § 146 odst. 2, věta první o.s.ř., formulovanou v § 150 o.s.ř.) vykládat restriktivně.

Odvolací soud vycházeje z výše citované judikatury konstatuje, že v posuzované věci podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. neshledal.

Nelze totiž přehlédnout, že žalobce (v rovině jeho vlastního tvrzení) důvodnost k podání předmětné žaloby opíral o dva posudky, kdy znalecký posudek č. 1539/2/2014 určoval zcela evidentně pouze cenu administrativní (nikoliv tržní) a že další posudek č. 441/52/2010 sice určoval obvyklou cenu, avšak opět zcela evidentně zahrnoval rozsah nemovitostí větší o 2.700 m2. Na tuto skutečnost žalovaný v rámci své obrany žalobce od počátku řízení upozorňoval. V neposlední řadě nelze než žalovanému připomenout, že pokud v rámci insolvenčního řízení žádal insolvenční soud o stanovisko k podání předmětné žaloby (viz přípis správce ze dne 20.10.2014, č.d. B-7 insolvenčního spisu), sám uvedl, že veškeré finanční prostředky získané ze zaplacené kupní ceny (tj. 3.000.000 Kč), byly použity na vyplacení závazků (dlužnice), jež byly zajištěny zástavním právem na sporných nemovitostech. Současně sdělil, že dle znaleckého posudku č. 1539/2/2014, byla stanovena cena 3.555.680 Kč. Insolvenční soud, v postavení zástupce věřitelů, reagoval přípisem ze dne 3.11.2014 (č.d. B-8), kdy správci (žalobci) oznámil, že věc ponechává na jeho zvážení, nicméně podle názoru insolvenčního soudu cena nižší o 15%, pravděpodobně není podstatně nižší cenou, než cena obvyklá (§ 240 IZ).

K otázce jakou cenu lze považovat za podstatně nižší, než cenu obvyklou se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29.2.2016, sen. zn. 29 Cdo 307/2014 (KSLB 57 INS 5513/2009), který je dostupný na jeho webových stránkách. V tomto rozhodnutí formuloval závěr, že jelikož insolvenční zákon nedává výslovnou odpověď na tuto otázku, je nezbytné vycházet při výkladu ustanovení § 240 insolvenčního zákona, z účelu a zásad insolvenčního řízení, jak jsou formulovány v ustanoveních § 1 a § 5 insolvenčního zákona. Jakkoli platí, že v tomto směru jsou významná především hlediska ryze kvantitativní [jako jsou poměr mezi cenou obvyklou a sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)], nelze pominout ani dopad sporného právního úkonu (zde kupní smlouvy) do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů (rozuměj věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem) dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit), ani důvody, pro které dlužník sporný právní úkon učinil (např. snaha získat peněžní prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), respektive další okolnosti, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil.

Proto rovněž i ze shora uvedených dvou důvodů (tj. z hlediska obsahu obou znaleckých posudků, které nemohly být dostatečným podkladem pro předběžný závěr správce ve smyslu ustanovení § 240 IZ a vyhodnocení okolností, které vedly k uzavření kupní smlouvy) se měl žalobce předmětným sporným úkonem dlužnice, a to ještě před podáním předmětné žaloby, pečlivěji zabývat. (KSOL 16 INS 22071/2013)

Odvolací soud proto ze všech uvedených důvodů postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a v napadené části, tj. ve výroku II. i III., usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, žalovaný má proto právo i na náhradu těchto nákladů, které činí náklady právního zastoupení, tj. odměnu za 1 úkon právní služby ve výši 1/2, tj. 890 Kč (z tarifní hodnoty 17.000 Kč -§ 11 odst. 2 písm. c), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a paušální náhrady výdajů za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky), celkem 1.190 Kč (k použití § 7 bod 5. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.2013, sp.zn. 29 Cdo 34/2013).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

V Olomouci dne 30. srpna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu