11 VSOL 133/2015-179
36 ICm 2087/2013 11 VSOL 133/2015-179 (KSOS 38 INS 5965/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové ve věci žalobkyně Kateřiny anonymizovano , anonymizovano , bytem Supíkovice 222, PSČ 790 51, zastoupené JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem, se sídlem Jeseník, Dukelská 456/13, PSČ 790 01, proti žalovaným 1) Mgr. Ing. Pavle Buxbaumové, se sídlem Uničov, Masarykovo náměstí 37, PSČ 783 91, insolvenční správkyni dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Jeseník, 28. října 871/8, PSČ 790 01, 2) Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Jeseník, 28. října 871/8, PSČ 790 01, o určení pravosti a výše pohledávky, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 26223/2012, o odvolání žalobkyně ze dne 2.4.2015 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18.2.2015, č.j. 36 ICm 2087/2013-123,

t a k t o:

I. Odvolací řízení se ohledně částky 51.792,52 Kč z a s t a v u j e . (KSOS 38 INS 5965/2011)

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vztahu k žalovanému 2) v té části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že pohledávka žalobkyně přihlášená v insolvenčním řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 26223/2012 ve věci dlužníka Petra anonymizovano je po právu platná a stanovuje se ve výši 456.564,38 Kč, a ve výroku III. p o t v r z u j e .

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vztahu k žalované 1) v té části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že pohledávka žalobkyně přihlášená v insolvenčním řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 26223/2012 ve věci dlužníka Petra anonymizovano je po právu platná a stanovuje se ve výši 455.826,63 Kč, p o t v r z u j e .

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vztahu k žalované 1) v té části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že pohledávka žalobkyně přihlášená v insolvenčním řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 26223/2012 ve věci dlužníka Petra anonymizovano je po právu platná a stanovuje se ve výši 737,75 Kč, m ě n í tak, že se u r č u j e, že v této části je pohledávka žalobkyně po právu.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1.361 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) náklady odvolacího řízení ve výši 293 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Ve vztahu žalobkyně a žalovaného 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně, aby bylo určeno, že její pohledávka přihlášená v insolvenčním řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě pod sp.zn. KSOS 36 INS 26223/2012, ve věci dlužníka Petra Šemra je po právu platná a stanovuje se ve výši 508.356,90 Kč (výrok I.), zavázal žalobkyni k povinnosti ve stanovené lhůtě zaplatit (KSOS 38 INS 5965/2011)

žalované 1) náklady řízení ve výši 1.361 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že žalobkyně a žalovaný 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

V důvodech uvedl, že žalobkyně se domáhala včas podanou žalobu určení své pohledávky v celkové výši 508.356,90 Kč (pozn. jistina celkem 445.000 Kč, úroky z prodlení celkem 63.356,90 Kč) s tvrzením, že jde o pohledávky z titulu žalobkyní složených záloh dlužníkovi (žalovanému 2/) na provedení stavebních prací, týkajících se rekonstrukce půdních nebytových prostor na základě nájemní smlouvy ze dne 13.1.2008 a na ni navazující uzavřené smlouvy dílo, které dle příjmových dokladů z 3.11.2010 a 17.3.2011 žalovanému 2) ve výši 45.000 Kč a 400.000 Kč v hotovosti předala a žalovaný 2) převzetí těchto částek potvrdil. Žalovaná 1) popřela částečně její pohledávku do výše 52.615,20 Kč (pozn. jistinu 45.000 a úroky z prodlení 7.615,20 Kč) a žalovaný 2) popřel pohledávku v plné výši 508.356,90 Kč. Žalovaná 1) své popření odůvodnila tím, že příjmový doklad z 3.11.2010 na částku 45.000 Kč představuje úhradu dlužného nájemného k bytu č. 1). Žalovaný 2) popřel pohledávku 45.000 Kč ze stejného důvodu jako žalovaná 1) a pokud jde o pokladní doklad ze 17.3.2011 (na 400.000 Kč) namítal, že nikdy neobdržel předmětnou částku na dané stavební práce. K pohledávce ve výši 45.000 Kč s příslušenstvím, vyplývající z příjmového dokladu z 3.11.2010 žalobkyně tvrdila, že již z nájemní smlouvy ze dne 13.1.2008 (čl. IV. odst. 2) vyplývá, že se smluvní strany dohodly, že jako závaznou podmínku této smlouvy pronajímatel a nájemce sjednávají závazek, že po dobu 25 let od uzavření této smlouvy o nájmu bude tento nájemce osvobozen od placení nájemného jako kompenzaci za vynaložené náklady . Pokud tedy nájemní smlouva byla prokazatelně sjednána jako bezúplatná, resp. nájem měl být hrazen formou investice do rekonstrukce půdních prostor pro bytovou jednotku, neobstojí závěr žalovaných, že se jedná o úhradu spojenou s nájemním vztahem k bytu a nevyplývá to ani z obsahu příjmového dokladu ze dne 3.11.2010. Pokud se jedná o pohledávku ve výši 400.000 Kč s příslušenstvím, která byla popřena pouze žalovaným 2), pak žalovaným 2) předmětný půdní prostor byl prokazatelně částečně zrekonstruován a z příjmového dokladu ze dne 17.3.2011 vyplývá, že se jedná o zálohu na práce ke dni 31.9.2009 (účel platby vyplývá z předložené nájemní smlouvy). Vzhledem ke skutečnosti, že z čl. 5 odst. 1 nájemní smlouvy se podává, že se žalobkyně zavazuje do 7 dnů od podpisu smlouvy uzavřít se žalovaným 2) smlouvu o dílo a žalovaný 2) se zavázal do jednoho měsíce ode dne podpisu nájemní smlouvy zahájit stavební práce, k čemuž skutečně došlo, a do předmětných půdních prostor byly investovány finanční prostředky, je žalobkyně přesvědčena, že popření i této pohledávky ze strany žalovaného 2) je účelové. Oba příjmové doklady prokazují převzetí obou částek, přitom v nájemní smlouvě k bytu č. 1 bylo sjednáno, že nájemce bude nájemné platit na účet č. 1698052033/0800 a sám žalovaný 2) ve svém vyjádření uvedl, že žalobkyně vždy hradila nájemné a úhradu služeb spojených s užíváním bytu bezhotovostně na účet. Pokud žalovaný k částce 400.000 Kč dále namítal, že ji nikdy neobdržel a že žalobkyně jej měla 12.7.2011 žádat o účelové vystavení tohoto antidatovaného příjmového dokladu na tuto částku, údajně pro potřeby vyřízení úvěru a prokázání (KSOS 38 INS 5965/2011) solventnosti žalobkyně u bankovního ústavu, pak s tímto tvrzením se žalobkyně neztotožňuje, naopak se jedná o faktické přiznání ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu , nehledě k tomu, že i v dalších tvrzeních žalovaného k této otázce jsou evidentní rozpory a žalobkyně postrádá motiv žalovaného 2), proč by měl vystavit příjmový doklad na 400.000 Kč, aniž by tuto částku obdržel. Namítal-li žalovaný 2), že nájemní smlouva je neplatná, protože nebyla podepsána smlouva o dílo, s tímto žalobkyně nesouhlasí. Není dán žádný důvod neplatnosti nájemní smlouvy, nýbrž její porušení a žalovaný 2) mohl od ní odstoupit, což neučinil, smlouva o dílo byla uzavřena ústně, žalobkyně mu předala finanční zálohy na práce na přestavbu nebytového prostoru, žalovaný však nereagoval na její výzvy, aby předložil vyúčtování, proto žalobkyně přestala další zálohy hradit. V neposlední řadě žalobkyně namítla, že smlouvu o dílo je nutno považovat za smlouvu o vzájemném plnění ve smyslu § 253 insolvenčního zákona a vzhledem k nečinnosti insolvenčního správce nastala fikce odstoupení. Proto je povinností žalovaného 2) vrátit poskytnutou zálohu a její přihláška pohledávek je tak po právu.

Žalovaná 1) ve vyjádření k žalobě potvrdila, že pohledávku v rozsahu 52.615,20 Kč (č. 1, 1.1) popřela, protože není po právu, neboť v případě částky 45.000 Kč se jedná nikoliv o složenou zálohu na stavební práce, jak tvrdí žalobkyně, ale o úhradu dlužného nájemného, které žalobkyně dlužila za užívání bytu č. 1; zbývající část popřené pohledávky č. 1, tedy 7.615,20 Kč, představuje požadované příslušenství. K tomu dále uvedla, že žalobkyně měla k bytu č. 1 uzavřeny s žalovaným 2) postupně 4 nájemní smlouvy a není proto opodstatněná její námitka, že dle nájemní smlouvy ze dne 13.1.2008 (čl. IV. odst. 2) bylo sjednáno osvobození od placení nájemného jako kompenzace za vynaložené náklady. Toto osvobození bylo sjednáno, avšak předmětem této nájemní smlouvy nebyl byt č. 1, jak se mylně domnívá žalobkyně, ale nebytové prostory; navíc dle vyúčtování k bytu č. 1, dluh na nájemném a službách v době úhrady částky 45.000 Kč, tj. k 3.11.2010 skutečně existoval. Navíc v této době (listopad 2010) měla být dle čl. V. bod 2 nájemní smlouvy ze dne 13.1.2008 více než rok provedena kolaudace nebytového prostoru, takže ani nebyl důvod skládat jakoukoliv zálohu. Pokud jde o další část pohledávky (400.000 Kč s příslušenstvím) žalovaná 1) se ztotožnila s argumentací dlužníka, že nebylo prokázáno, že byla uzavřena platná smlouva o dílo a jedná se proto o pohledávku neexistující, když zejména dlužník tvrdí, že uvedenou částku jako zálohu na rekonstrukci neobdržel.

Žalovaný 2) ve vyjádření k žalobě k částce 45.000 Kč uvedl, že se jedná o uhrazení části dluhu žalobkyně na nájemném a službách s nájmem bytu č. 1, kdy tato částka byla řádně zdaněna ve zdaňovacím období rok 2010. Žalobkyně užívala byt č. 1 od 1. 9. 2006 do 31. 11. 2010. Tvrzení žalobkyně, že se jednalo o zálohu na stavební práce dle nájemní smlouvy ze dne 13.1.2008, je nepravdivé, když smlouva neměla nic společného s nájmem bytu č. 1. Úhrady nájmu a služeb spojených s pronájmem bytu č. 1 byly hrazeny žalobkyní na účet pronajímatele, jediná hotovostní platba v roce 2010 ze strany žalobkyně byla předmětná platba (KSOS 38 INS 5965/2011) ve výši 45.000 Kč a na tu pronajímatel vystavil příjmový doklad ze dne 3.11.2010. Pokud zde nebyl uveden účel platby, bylo to z důvodu předání hotovosti ve spěchu. Po ukončení nájemní smlouvy k bytu č. 1 ke dni 30.11.2010 a dohody mezi žalobkyní a žalovaným 2) bylo vystaveno a předáno 23.6.2011 vyúčtování k nájemní smlouvě k bytu č. 1, kdy toto vyúčtování ze strany žalobkyně nebylo rozporováno. Následně žalobkyně sama navrhla na počátku roku 2011 způsob úhrady zbytku pohledávky žalovaného 2), a to tak, že mu vystavila plnou moc k prodeji jejího automobilu s tím, že tím umoří i větší části nedoplatku. Žalobkyně však měla představu, že její osobní automobil bude prodán za 100.000 Kč a požadovala z prodeje pro svou potřebu 20.000 Kč; vozidlo však bylo prodáno za 85.000 Kč. Dále uvedl, že žalobkyně po něm žádala 12.7.2011 o účelové vystavení antidatovaného příjmového dokladu na částku 400.000 Kč pro potřeby vyřízení úvěru a prokázání její solventnosti u bankovního ústavu. Doklad byl z důvodu důvěry a jeho náklonnosti k žalobkyni skutečně vystaven 12.7.2011 a předán s tím, že mu bude ve stejný den vrácen, a také se tak stalo. Neměl tušení, že tohoto dokladu vůči němu žalobkyně zneužije, že šlo o nástroj msty, a pokud po něm požadovala vrácení 400.000 Kč v prosinci 2011, pak to odmítl. Nájemní smlouva z 13.1.2008 nebyla platná, a to z důvodu porušení čl. 5 v bodě 1, protože nikdy nebyla podepsána smlouva o dílo a nemohla ani proběhnout, třeba i zálohová platba na výstavbu půdního prostoru, který již navíc byl v době podpisu této nájemní smlouvy v pokročilém stavu výstavby, kterou prováděl na své náklady od roku 2007 z vlastních prostředků a z prostředků poskytnutých bankou. Není proto pravdivé tvrzení žalobkyně, že prováděla finanční úhrady na výstavbu půdního bytu. Částku 400.000 Kč mu nikdy nepředala. Navrhl zamítnutí žaloby.

Soud prvního stupně na základě provedených důkazů (přihláškou pohledávky žalobkyně, seznamem přihlášky pohledávek, vyrozuměním o popření pohledávky, nájemní smlouvou ze dne 13.1.2008, příjmovými doklady ze dne 3.11.2010, 17.3.2011, nájemními smlouvami o nájmu bytu č. 1 ze dne 3.1.2007, 1.1.2008,2.1.2009, 1.1.2010, vyúčtováním k bytu č. 1 z 23.6.2011, kupní smlouvou ze dne 30.3.2011 o prodeji vozidla, plnou mocí ze dne 16.3.2011, stavebním povolením ze dne 25.5.2007, protokolem o stavu stavby ze dne 25.5.2007) a po té, kdy mj. konstatoval, že v insolvenčním řízení dlužníka bylo schváleno oddlužení , dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně není důvodná. Pokud jde o pohledávku č. 1, kterou žalobkyně přihlásila ve výši celkem 52.615,20 Kč (tedy včetně úroků z prodlení) z titulu tvrzené zálohy na provedení stavebních prací (příjmový doklad z 3.11.2010), pak žalovaným se podařilo vyvrátit uvedený důvod vzniku této pohledávky; tedy že se nejednalo o složenou zálohu na provedení stavebních prací, ale úhradu dluhu z nájmu z bytu č. 1. Jednak dle smlouvy z 13.1.2008 o nájmu nebytových prostor měla být kolaudace provedena do září 2008 a žalovaný 2) dle dokladu z 3.11.2010 částku 45.000 Kč převzal více jak 2 roky poté. Již tato skutečnost nesvědčí o tom, že se jednalo o zálohu na stavební práce. Navíc bylo prokázáno, že od roku 2008 stavební práce fakticky nepokračovaly. Naproti tomu bylo prokázáno, že žalobkyně měla dluh na nájmu bytu č. 1, když celkový dluh činil (KSOS 38 INS 5965/2011) celkovou částkou 116.157 Kč, přičemž v tomto vyúčtování žalovaný 2) zohlednil příjem od žalobkyně na úhradu dluhu z nájmu a služeb, kde kromě jiného je uvedena v roce 2010 (hotovost) 45.000 Kč. Proti tomuto vyúčtování žalobkyně neuvedla žádnou relevantní proti argumentaci a v podstatě je nezpochybnila, ani tím, že dle nájemní smlouvy mělo být nájemné hrazeno na účet. Z uvedených důvodů bylo proto popření pohledávky č. 1 v celkové výši 52.615,20 Kč ze strany žalovaných důvodné. Pokud jde o částku 400.000 Kč (přihlášenou pohledávku č. 2), pak obrana žalovaného 2), spočívající v popisu okolností, za jakých příjmový doklad ze dne 17.3.2011 na tuto částku vystavil, nebyla v řízení ničím právně významným prokázána, a tudíž nebyl zpochybněn obsah tohoto dokladu, dle kterého potvrdil, že uvedenou částku jako zálohu na stavební práce (ke dni 31.9.2009) přijal. Dále i v případě, že by bylo prokázáno, že smlouva o dílo ohledně rekonstrukce nebytových prostor byla uzavřena a pokud by ve smyslu ustanovení § 253 insolvenčního zákona došlo k fikci odstoupení od této smlouvy, dospěl soud k závěru, že ani za této situace by žalobkyni nevznikl nárok na vrácení této poskytnuté zálohy . To proto, že jak žalobkyně, tak žalovaný 2) se shodli na tom, že tato nájemní smlouva ze dne 13.1.2008 nadále trvá a nebylo jimi od ní odstoupeno. Proto pokud žalobkyně tvrdila, že na provedení stavebních prací poskytla částku 400.000 Kč, má dle doposud platné nájemní smlouvy právo dle čl. IV. odst. 2 na to, aby jako nájemce byla osvobozena od placení nájemného jako kompenzaci za vynaložené náklady po dobu 25 let. Pohledávka vůči žalovanému 2) tak žalobkyni nevznikla, jelikož dle smluvních ujednání má právo na realizaci svých práv dle shora uvedeného smluvního ujednání, tedy domáhat se po žalovaném 2) splnění povinnosti z nájemní smlouvy ze dne 13.1.2008, tedy aby dokončil výstavbu předmětu nájmu a tento po dobu 25 let přenechal žalobkyni k užívání s tím, že jako nájemkyně by pak byla osvobozena od placení nájemného jako kompenzaci za vynaložené náklady v tvrzené výši 400.000 Kč. Žalobkyně má proto právo domáhat se splnění a naplnění podmínek uvedené nájemní smlouvy. Je rovněž třeba odkázat na čl. VII. odst. 1 této smlouvy, dle kterého teprve při porušení smluvních podmínek ze strany pronajímatele může nájemce odstoupit od smlouvy s nárokem na plnou náhradu 100 % prokazatelně vynaložených nákladů. K této situaci doposud nedošlo. Z těchto důvodů soud proto i v této části žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku, v celém rozsahu, podala žalobkyně včasné odvolání. Zejména pokud jde o pohledávku 400.000 Kč s příslušenstvím namítla, že zde závěry soudu nemohou obstát, neboť k fikci odstoupení ve smyslu ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona došlo nejen u smlouvy o dílo, ale i od nájemní smlouvy ze dne 13.1.2008. Rovněž závěr soudu v tom směru, že žalobkyně má možnost se domáhat po žalovaném 2) splnění ujednání v nájemní smlouvě ze dne 13.1.2008, je procesně nerealizovatelný, neboť po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (žalovaného 2/) se tohoto plnění nelze již účinně domáhat, nehledě k tomu, že dle jejího očekávání byl dům, v němž se nachází předmět nájemní smlouvy, již zpeněžen a veškerá práva z uvedené smlouvy zpeněžením zanikla. Soud proto pochybil, (KSOS 38 INS 5965/2011) když se zákonnou fikcí odstoupení od této smlouvy nezabýval. Za dané situace proto žalobkyně neměla jinou možnost, než své pohledávky přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka a po jejich popření podat předmětnou žalobu a tím bránit svá práva, což jí soud v tomto řízení odepřel. Navrhla zrušení napadeného rozsudku.

Žalovaní se k podanému odvolání písemně nevyjádřili, u odvolacího jednání dne 9.3.2016 servali na svém stanovisku, prezentovaném v řízení před soudem prvního stupně.

S ohledem na datum zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka (24.10.2012) a předmětného řízení (13.6.2013), je třeba uvést, že s účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ ), změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014.

Podle § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

S účinností od 1.1.2014 byl rovněž změněn zákon č. 99/1963 Sb. (občanský soudní řád) zákonem č. 293/2013 Sb.; s ohledem na shora uvedená přechodná ustanovení a znění § 7 IZ, je pro dané řízení rozhodné znění občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, že obsahuje způsobilé odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.) a poté, kdy částečně zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je převážně nedůvodné a to z dále uvedených důvodů.

Především nutno konstatovat, že odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.2.2013, č.j. KSOS 36 INS 26223/2012-A17, ve znění potvrzujícího usnesení Vrchního soudu v Olomouci (KSOS 38 INS 5965/2011) ze dne 9.5.2013, č.j. 1 VSOL 287/2013-A-33 byl zjištěn úpadek dlužníka Petra anonymizovano (žalovaného 2), na jeho majetek byl prohlášen konkurs a správkyní byla ustanovena žalovaná 1). Z přihlášky pohledávek žalobkyně a z přezkumného listu upraveného po přezkumném jednání konaném dne 16.5.2013 dále odvolací soud zjistil, že:

-žalobkyně vůči dlužníku přihlásila své pohledávky v celkové výši 508.356,90 Kč, z toho na jistině 445.000 Kč z důvodu složené zálohy na provedení stavebních prací dle příjmových dokladů ze dne 3.11.2010 (45.000 Kč) a ze dne 17.3.2011 (400.000 Kč) a na úrocích z prodlení v zákonné výši z částky jistiny 45.000 Kč za období od 4.10.2010 do 16.3.2011 a dále z částky jistiny 445.000 Kč úroky z prodlení od 17.3.2011 11.1.2013 v celkové výši 63.356,90 Kč;

-u přezkumného jednání žalovaná 1) popřela pohledávku žalobkyně v rozsahu 45.000 Kč na jistině a v rozsahu 7.615,20 Kč na úrocích z prodlení, v rozsahu 400.000 Kč na jistině a 55.741,70 Kč na úrocích z prodlení pohledávku žalobkyně uznala; dlužník popřel pohledávky žalobkyně v celém rozsahu;

-vyúčtováním bytu č. 1 ze dne 23. 6. 2011 za měsíce březen, září 2007, leden, březen, červen 2008 a srpen 2009, že žalobkyni vznikl dluh vůči dlužníku za úhradu nájmu 97.000 Kč, nezaplacené služby činily za rok 2008 až 2010-19.157 Kč, celkem dluh ve výši 116.157 Kč. Dále zde byl zaúčtován dlužníkem příjem od žalobkyně na úhradu dluhu z nájmu a služeb, a to v roce 2010 (hotovost) 45.000 Kč, v roce 2011 (prodej auta-hotovost) 75.000 Kč. Celkem příjem 117.000 Kč, rozdíl přeplatek činí 843 Kč. Dále v rámci tohoto vyúčtování dlužník popsal závady v předmětném bytě s tím, že vyúčtoval vzniklou škodu částkou 27.500 Kč, od které byl odečten přeplatek 843 Kč, a tudíž celková dlužná částka činila 26.657 Kč.

Na základě shora uvedených zjištění a skutkových zjištění soudu prvního stupně, především z nájemních smluv, které týkaly bytu č. 1 (ze dne 3.1.2007, 1.1.2008, 2.1.2009 a 1.1.2010) odvolací soud u jednání na adresu žalobkyně konstatoval, že žalovaná strana prokázala existenci nájemní smlouvy k bytu č. 1 mezi žalobkyní a žalovaným 2), jakož i povinnost žalobkyně platit nájemné a proto ji ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. poučil, aby označila důkazy k prokázání svého tvrzení, že nájemné za užívání bytu č. 1 za období od 03/2007 do 11/2010 ve výši 97.000 Kč, služby za rok 2008, 2009 a 2010 ve výši 19.157 Kč měla ke dni 3.11.2010 uhrazeny. Pro případ, že toto prokáže, bude třeba, aby dále označila další důkazy k prokázání svého tvrzení, že částku 45.000 Kč dle příjmového dokladu ze dne 3.11.2010 zaplatila žalovanému 2) na účel-stavební rekonstrukce bytu č. 6 s poučením, že neoznačí-li důkazy k prokázání tohoto svého sporného tvrzení, bude to pro ni mít za následek negativní rozhodnutí ve věci z důvodu neunesení břemene důkazního. (KSOS 38 INS 5965/2011)

Po tomto poučení žalobkyně požádala o lhůtu a podáním ze dne 21.3.2016 vzala své odvolání v rozsahu částky 45.000 Kč s příslušenstvím zpět a pokud jde o částku 400.000 Kč s příslušenstvím, na svém odvolání setrvala a požadovala nadále určit tuto pohledávku ve výši 456.564,38 Kč.

Podle ustanovení § 192 IZ platí, že pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.

K tomu nutno uvést, že v smyslu ustanovení § 336 odst. 2 IZ má popření pohledávky dlužníkem při řešení jeho úpadku reorganizací, a ve smyslu ustanovení § 410 odst. 2 IZ má popření nezajištěné pohledávky dlužníkem při řešení jeho úpadku oddlužením, tytéž účinky, jako popření pohledávky insolvenčním správcem.

Z uvedených ustanovení tedy vyplývá, že je-li řešen úpadek dlužníka konkursem, jako v tomto projednávaném případě, pak jeho popření pohledávky nemá vliv na její zjištění. Popře-li současně tutéž pohledávku (co do pravosti a výše) i správce a nejde-li o vykonatelnou pohledávku (viz § 199 IZ), pak v takovém případě je ve sporu o určení popřené pohledávky pasivně legitimován jen insolvenční správce (nikoliv též dlužník).

Pokud se proto v tomto řízení soud prvního stupně z tohoto hlediska pasivní legitimací obou žalovaných nezabýval, došlo z jeho strany k pochybení, neboť v rozsahu 455.741,70 Kč byla pohledávka žalobkyně po přezkumném jednání již zjištěna (nebyla popřena správkyní) a již z tohoto důvodu bylo namístě žalobu žalobkyně ohledně této částky jako nedůvodnou bez dalšího zamítnout.

Nicméně za situace, kdy žalobkyně se domáhala svou žalobou původně určení své pohledávky v rozsahu celkem 508.356,90 Kč a v rámci svého úkonu ze dne 21.3.2016 při částečném zpětvzetí svého odvolání setrvala na určení své pohledávky v rozsahu 456.564,38 Kč, musel se odvolací soud zabývat otázkou-jednak v jakém rozsahu co do příslušenství (z částky 45.000 Kč) vzala žalobkyně své odvolání zpět a v jakém rozsahu co do příslušenství (z částky 400.000 Kč) má ještě nárok, a to i z hlediska toho, v jakém rozsahu (455.741,70 Kč) byla tato její pohledávka žalovanou 1) na přezkumném jednání zjištěna.

Především lze uzavřít, že za situace, kdy žalobkyně žádala původně určit pohledávky v celkové výši 508.356,90 Kč a setrvala na určení ve výši 456.564,38 Kč, pak je nepochybné, že své odvolání vzala zpět v rozsahu 51.792,52 Kč. Proto odvolací soud odvolací řízení zastavil ohledně této posledně uvedené částky (viz výrok I. tohoto rozsudku). (KSOS 38 INS 5965/2011)

V návaznosti na to jelikož žalovaný 2)-dlužník, z důvodů již uvedených shora, nebyl v daném sporu pasivně legitimován, proto odvolací soud ve vztahu k žalovanému 2) ohledně částky 456.564,38 Kč (na níž žalobkyně setrvala) rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. a III. (tj. včetně správného výroku o nákladech řízení) potvrdil (viz výrok II. tohoto rozhodnutí).

Dále s ohledem na skutečnost, že žalobkyni již byla zjištěna zbývající pohledávka na jistině 400.000 Kč a žalobkyně požadovala též zákonné úroky z prodlení od 17.3.2011 do 11.1.2013, přičemž dle propočtu odvolacího soudu se jedná o oprávněný nárok ve výši 56.479,45 Kč (ze zjištěné částky 400.000 + 56.479,45 = 456.479,45 K) a správkyně tyto úroky uznala ve výši 55.741,70 Kč (tj. uznala 455.741,70-400.000 = 55.741,70), pak z toho je zřejmé, že žalobkyně má nárok na určení další částky na úrocích z prodlení, tj. částky 737,75 Kč (56.479,45-55.741,70 = 737,75). Ohledně zbývající částky 84,93 Kč (kterou žalobkyně rovněž požadovala určit) nebylo možno žalobě vyhovět.

Proto odvolací soud ve vztahu k žalované 1) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu částky celkem 455.826,63 Kč potvrdil (tj. zjištěných 455.741,70 Kč + 89,93 Kč) a ve zbývajícím rozsahu 737,75 ve vztahu žalované 1) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil (viz výrok III. a IV. tohoto rozsudku).

Vhledem k tomu, že odvolací soud ve vztahu k žalované 1) rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil, rozhodl nově o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) tak, že jí opětovně přiznal na cestovém 1.361 Kč, kterou je žalobkyně (která byla v řízení převážně neúspěšná) povinna zaplatit žalované 1) ve stanovené lhůtě (§ 224 odst. 2, § 142 odst. 1 o.s.ř.).

O nákladech odvolacího řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., přičemž bylo přihlédnuto k tomu, že žalovaný 2) žádné náklady odvolacího řízení neúčtoval a převážně úspěšné žalované 1) vznikly náklady na cestovném ve výši 293 Kč (osobním vozidlem, při počtu km 57,80, průměrné spotřebě nafty 4,3 l/100 km, ceně nafty 29,50 Kč, sazbě náhrady dle § 1 vyhlášky č. 385/2015 Sb. ve výši 3,80 Kč).

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem (KSOS 38 INS 5965/2011)

rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 6. dubna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu