11 VSOL 130/2015-91
38 ICm 4371/2013 11 VSOL 130/2015-91 (KSOS 38 INS 20099/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Táni Šimečkové ve věci žalobce Mgr. et Mgr. Radima Dostala, se sídlem Vsetín, Palackého 168, PSČ 755 01, jako insolvenčního správce dlužníka Jaromíra anonymizovano , bytem Kelč 464, PSČ 756 43, proti žalovanému Luboši anonymizovano , anonymizovano , bytem Vsetín, Semetín 113, PSČ 155 01, zastoupenému Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem Vsetín, Stará cesta 676, PSČ 755 01, o odpůrčí žalobě, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka Jaromíra anonymizovano , anonymizovano , IČ: 73093700, bytem Kelč 464, PSČ 756 43, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 38 INS 20099/2012, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.1.2015, č.j. 38 ICm 4371/2013-59 (KSOS 38 INS 20099/2012), takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se m ě n í tak, že žaloba, aby bylo určeno, že právní úkon dlužníka Jaromíra anonymizovano , a to Dohoda o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15.6.2012, dle které dlužník Jaromír Macháč a jeho manželka Barbora Macháčová uznali dluh vůči žalovanému Luboši anonymizovano isir.justi ce.cz (KSOS 38 INS 20099/2012) ze smluv z půjčce ze dne 10.7.2008 a 14.8.2008, včetně zástavních práv, je neúčinný, se z a m í t á .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady v řízení před soudem prvního stupně ve výši 18.381 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 4.414 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že dohoda o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15.6.2012, uzavřená mezi dlužníkem Jaromírem anonymizovano a žalovaným, je vůči věřitelům uplatňujícím svá práva v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp.zn. 38 INS 20099/2012 s Jaromírem anonymizovano neúčinným právním úkonem (výrok I.), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že dohoda o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15.6.2012 uzavřená mezi dlužníkem, Barborou Macháčovou a žalovaným je vůči věřitelům, uplatňujícím svá práva v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp.zn. 33 INS 26633/2013 s Barborou Macháčovou, neúčinným právním úkonem (výrok II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci a) Mgr. et Mgr. Radimu Dostalovi náhradu nákladů řízení ve výši 958 Kč (výrok III.), žalobci b) Mgr. Antonínu Jurečkovi uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 14.267 Kč (výrok IV.), a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (výrok V.). Proti výrokům II. a IV. nebylo podáno odvolání, takže rozhodnutí vůči žalobci b) Mgr. Antonínu Jurečkovi nabylo právní moci dne 5.3.2015, a proto není účastníkem předmětného odvolacího řízení.

Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že: 1) Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.1.2013, č.j. KSOS 38 INS 20099/2012-A-15 byl zjištěn úpadek dlužníka Jaromíra anonymizovano , na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. et Mgr. Radim Dostal (v řízení před soudem prvního stupně žalobce a/). (KSOS 38 INS 20099/2012)

2) Žalovaný jako věřitel č. 7 přihláškou pohledávky č. P7 ze dne 22.1.2013, doručenou soudu dne 23.1.2013, přihlásil pohledávku v celkové výši 3.202.412 Kč (z toho zajištěné pohledávky ve výši 1.192.902Kč) sestávající z šesti dílčích pohledávek, a to z titulu dvou smluv o půjčce ze dne 10.7.2008 a 14.8.2008 a z titulu dohody o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15.6.2012, když pohledávka byla částečně přihlášena jako zajištěná na základě zástavní smlouvy ze dne 10.7.2008 a 14.8.2008. 3) Na přezkumném jednání dne 5.4.2013 byla pohledávka č. P7 věřitele č. 7 (žalovaného)-přihlášená v celkové výši 3.202.412 Kč popřena co do pravosti i výše a dílčí pohledávky č. 1 a č. 4 byly popřeny rovněž co do pořadí s odůvodněním, že z předložené listiny k přihlášce pohledávky označené jako dohoda o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15.6.2012 se podává, že dlužník a jeho manželka uznali dluh z obou smluv o půjčce, tj. ze dne 10.7.2008 a ze dne 14.8.2008, včetně zástavních práv s tím, že je jim známo, že uznávané dluhy i uznávaná zástavní práva jsou již promlčena, a tuto dohodu insolvenční správce považuje v souladu s ustanovením § 235 a 241 IZ za neúčinný právní úkon, neboť tento zvýhodňuje věřitele č. 7 oproti ostatním věřitelům, neboť bez uznání dluhu by nebyl tento věřitel v konkursu vzhledem k promlčení svých pohledávek a svého zástavního práva uspokojen vůbec. Pouze přihláška věřitele č. 7 byla přihlášena jakožto částečně zajištěná. 4) Mezi účastníky je nesporné, že žalovaný uzavřel s dlužníkem a jeho manželkou smlouvu o půjčce ze dne 10.7.2008 na částku 567.000 Kč a smlouvu o půjčce ze dne 14.8.2008 na částku 350.000 Kč, které dlužníci ve sjednané lhůtě nevrátili. K zajištění závazku z těchto smluv byly uzavřeny zástavní smlouvy. 5) Žalovaný s dlužníkem a jeho manželkou uzavřeli dne 15.6.2012 dohodu o uznání dluhu a uznání zástavního práva, ve které uznali, že žalovanému ke dni podpisu této dohody dluží na jistině částku ve výši 567.000 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 10.7.2008, splatné dne 10.9.2008, a dále dluží příslušenství včetně smluvní pokuty ve výši 57.000 Kč. Dále v dohodě uznali, že dluží žalovanému na jistině částku ve výši 350.000 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 14.8.2008, splatné 14.10.2008 včetně příslušenství a smluvní pokuty ve výši 35.000 Kč. Dlužníci dluh uznávají co do důvodu i výše a zavazují se jej zaplatit. Současně uznali rovněž zástavní právo zřízené zástavní smlouvou ze dne 10.7.2008 a 14.8.2008 a konstatovali, že jsou si vědomi skutečnosti, že uznávané dluhy i uznávaná zástavní práva jsou ke dni podpisu uznání dluhu promlčeny a uznání je činěno za účelem obnovení běhu promlčení lhůty. 6) Žalobu na určení neúčinnosti dohody o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15.6.2012 podal insolvenční správce dlužníka Mgr. et Mgr. Radim Dostal proti žalovanému Luboši anonymizovano dne 30.12.2013 s odůvodněním, že jde o právní úkon v insolvenčním řízení neúčinný ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1 IZ, konkrétně o právní úkon podle (KSOS 38 INS 20099/2012)

ustanovení § 241 IZ zvýhodňující věřitele Luboše Urbana oproti ostatním věřitelům, neboť bez uznání dluhu by nebyl Luboš Urban v konkursu- vzhledem k promlčení svých pohledávek a svého zástavního práva- uspokojen vůbec. V této době, tj. v době učinění tohoto úkonu, již byl dlužník v úpadku, neboť tento právní úkon učinil dva měsíce před podáním insolvenčního návrhu, a jak vyplývá z přihlášek pohledávek, již ke dni 15.6.2012 byly splatné všechny pohledávky, které jsou přihlášeny do insolvenčního řízení. 7) Insolvenční řízení dlužníka Jaromíra anonymizovano bylo zahájeno dne 17.8.2012 na návrh věřitele Ing. Pavla Hrdličky, bytem Kelč č.p. 503, který navrhoval, aby bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a na jeho majetek prohlášen konkurs. Vyhláška o zahájení insolvenčního řízení ze dne 17.8.2012, č.j. KSOS 38 INS 299/2012-A-2 byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 17.8.2012 v 12:05 hodin. 8) Dílčí pohledávka č. 1 ve výši 527.000 Kč představující jistinu ze smlouvy o půjčce ze dne 10.7.2008 s příslušenstvím (zákonné úroky z prodlení ve výši 194.400 Kč), celkem 721.400 Kč, byla přihlášena jako zajištěná na základě zástavní smlouvy ze dne 10.7.2008. Dílčí pohledávka č. 4 přihlášená ve výši celkem 471.502 Kč sestávající z jistiny ve výši 350.000 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 14.8.2008 a příslušenství (zákonné úroky z prodlení ve výši 121.502 Kč) byla přihlášena jako zajištěná na základě zástavní smlouvy ze dne 14.8.2008. 9) Do insolvenčního řízení dlužníka Jaromíra anonymizovano se přihlásilo celkem deset věřitelů s pohledávkami ve výši celkem 6.431.665,40 Kč a v soupise majetkové podstaty jsou zapsány nemovitosti na LV č. 377 a LV č. 358 pro katastrální území Kelč-Staré Město, které jsou předmětem zástavních smluv uzavřených k zajištění pohledávek věřitele č. 7-žalovaného ze smluv o půjčkách.

Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žaloba na určení neúčinnosti dohody o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15.6.2012 je důvodná, neboť dlužník Jaromír Macháč byl v době, kdy tento právní úkon činil, již v úpadku, neboť měl více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které nebyl schopen plnit, když většina přihlášených pohledávek byla vykonatelná a splatná již v roce 2008 a 2009. Na základě dohody o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15.6.2012 byl uznán již promlčený závazek a s ohledem na výši přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení a s ohledem na to, že žalovaný by jako jediný získal statut zajištěného věřitele, uzavřel, že míra uspokojení žalovaného je ve vazbě na možné uspokojení, které by se jinak dostalo podle ustanovení § 298 IZ a násl., vyšší, než u věřitelů, jejichž pohledávky by zajištěny nebyly, a proto by byl žalovaný jako věřitel zvýhodněn na úkor jiných věřitelů. Jeho zvýhodnění dále spočívá v tom, že uzavřením dohody o uznání dluhu a uznání zástavního práva získal možnost uplatnit v insolvenčním řízení svůj závazek, který by byl jinak promlčen, a v případě popření by takto přihlášené pohledávky (KSOS 38 INS 20099/2012) z důvodu promlčení, by žalovaný nemusel být v insolvenčním řízení vedeném s dlužníkem uspokojen vůbec.

K obraně žalovaného, který odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2008, sp.zn. 29 Odo 1663/2006 soud prvního stupně uvedl, že toto rozhodnutí je na posuzovanou věc neaplikovatelné, neboť z ustanovení § 235 IZ a ani z ustanovení § 241 IZ nevyplývá, že by zvýhodňující právní úkony musely nutně vést ke zmenšení či právnímu znehodnocení majetku dlužníka, stačí, když jsou splněny podmínky popsané v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2014, č.j. 29 ICdo 13/2012. Zda žalovaný bude či nebude a v jaké výši bude případně uspokojen v insolvenčním řízení, bude záležet na výsledku sporu o určení pravosti, výše a pořadí přihlášených pohledávek, které jsou uvedeny u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 38 ICm 1513/2013 (incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka Jaromíra anonymizovano ) a 33 ICm 1080/2014 (incidenční spor v insolvenčním řízení dlužnice Barbory Macháčové.

Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a povinnost zaplatit soudní poplatek odůvodnil tzv. přenosem poplatkové povinnosti podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., neboť žalobce je insolvenčním správcem, který je podle ustanovení § 11 odst. 2, písm. n) zákona o soudních poplatcích osvobozen.

Proti tomuto rozhodnutí, a to výslovně proti výrokům I., III. a V., podal žalovaný včas odvolání z důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti namítal, že v době zahájení insolvenčního řízení nárok žalovaného na zaplacení dluhu, který byl zajištěn zástavními právy, prokazatelně existoval. Skutečnost, že se jednalo o nároky oživené v důsledku jejich uznání, takže dlužníci se tvrzeným neúčinným právním úkonem nezavázali k žádnému plnění, k němuž by již nebyli z dřívějška povinni. Uznáním byla pouze deklarována a utvrzena existence jednotlivých aspektů závazkového práva, nikoliv založen nový, ani měněn stávající vztah žalovaného a dlužníků, a proto na jejich kroky nelze nahlížet optikou jednotlivých odstavců ustanovení § 241 IZ. Uznání dluhu a zástavních práv rovněž v žádném případě nemělo za cíl zvýhodnění žalovaného před ostatními věřiteli dlužníků, o jejichž existenci ostatně žalovaný neměl ani povědomí. Uznáním promlčené pohledávky tak na sebe dlužník nepřejímal svému majetku nepřiměřené závazky, nedošlo ani ke krácení ostatních věřitelů. Dlužník pouze prokázal svou poctivost v právním styku, a nemělo by mu tedy být v poctivosti a ve splnění jeho morální povinnosti dostát svým závazkům bráněno tím, že kroky budou seznány jako neúčinné. V této souvislosti odkazoval na závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 910/2009, 21 Cdo 2041/2012, 29 Cdo 14/2012 a sp.zn. 29 Cdo 14/2012. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu zrušil, nebo změnil tak, že se žaloba zamítá a žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně. (KSOS 38 INS 20099/2012)

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je v posuzované věci občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, která v odvolání použila způsobilý odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání, neboť účastníci souhlasili s projednáním odvolání bez nařízení jednání, dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle ustanovení § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2).

Podle ustanovení § 241 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil (KSOS 38 INS 20099/2012) v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern21), je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).

Soud při právním hodnocení věci vycházel ze shora citovaného ustanovení § 235 odst. 1 a § 241 IZ, jakož i z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou v odůvodnění odkázal.

Odvolací soud na rozdíl soudu prvního konstatuje, že na zjištěný skutkový stav nelze ustanovení § 235 ve spojení s ustanovením § 241 IZ aplikovat, neboť Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18.12.2008, sp.zn. 29 Odo 1663/2006, který je publikován ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 86/2009, formuloval a odůvodnil nejen závěr, že uznání promlčeného závazku dlužníkem (§ 323 ObchZ), není jednáním směřujícím k zmenšení dlužníkova majetku (§ 4a odst. 1, písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31.12.2007), ale zejména též závěr, že takovým uznáním dlužník na sebe nepřejímá svému majetku nepřiměřené závazky (§ 15 odst. 1, písm. d/ ZKV), neboť promlčený závazek je i nadále závazkem existujícím a uznáním znovu nevzniká. Promlčení pohledávky totiž nezpůsobuje její zánik a soud k promlčení přihlíží, jen jestliže se jej dlužník dovolá. I pak ovšem pohledávka existuje v podobě tzv. naturální obligace (její úhradu toliko nelze vynutit soudně), což má i ten důsledek, že přijetí plnění promlčení dluhu se nepovažuje za bezdůvodné obohacení (§ 455 odst. 1 ObčZ). Odvolací soud nemá pochybnost o tom, že tyto závěry formulované při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání jsou použitelné rovněž na posouzení otázky, zda uznání promlčeného závazku a uznání promlčeného zástavního práva může být považováno za neúčinný právní úkon (KSOS 38 INS 20099/2012) ve smyslu ustanovení § 235 a § 241 IZ. Na toto rozhodnutí odkázal rovněž Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 10.3.2016, sp.zn. 40 ICm 2920/2014, 102 VSPH 701/2015-124 (KSHK 40 INS 16685/2013), kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu na určení, že dohoda o uznání dluhu ze dne 4.4.2011, uzavřená mezi dlužnicí a žalovaným je neúčinným právním úkonem.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že žalobu na určení neúčinnosti označeného právního úkonu (ve znění požadovaného petitu) zamítl. Tím se současně stal obsolentním též výrok V. ukládající žalovanému v rámci přenosu poplatkové povinnosti zaplatit soudní poplatek z žaloby.

Žalovanému, který byl v řízení před soudem prvního stupně úspěšný, bylo podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 2 o.s.ř. přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18.381 Kč představující náklady právního zastoupení, a to odměnu za čtyři úkony právní služby a 3.100 Kč (přípra va a převzetí zastoupení 3.8.2014, vyjádření k žalobě ze dne 8.8.2014, další vyjádření ze dne 17.12.2014 a účast u jednání dne 13.1.2015), paušální náhradu výdajů za tyto úkony právní služby a 300 Kč, cestovní výdaje ve výši 991 Kč za cestu ze Vsetína k jednání soudu prvního stupně do Ostravy a zpět, celkem ujeto 168 km osobním automobilem Škoda Superb 1,9 TDI, reg. zn. 3Z8 3512, při průměrné spotřebě motorové nafty 6,1 litrů na 100 km a ceně pohonných hmot dle vyhlášky o cestovních náhradách, náhradu za ztrátu času v souvislosti s touto cestou za šest započatých půlhodin a 100 Kč a náhradu za 21% DPH ve výši 3.190 Kč. Výše nákladů byla přiznána podle § 7, bod 5, § 9 odst. 4, písm. c), § 13 odst. 3, § 14 odst. 1, písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a § 137 odst. 3 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, které je veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).

Žalovanému, který byl úspěšný rovněž v odvolacím řízení, bylo podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř. přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6.114 Kč představující náklady právního zastoupení, a to odměnu za jeden úkon právní služby (sepis odvolání)a 3.100 Kč, paušální náhradu výdajů za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč, náhradu za 21% DPH ve výši 714 Kč, a dále náhradu za zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 2.000 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím (KSOS 38 INS 20099/2012)

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 27. dubna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu