11 VSOL 12/2013-167
40 ICm 1271/2010 11 VSOL 12/2013-167 (KSBR 40 INS 4619/2008)

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové ve věci žalobce Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Zámečnická 90/2, PSČ 602 00, proti žalovanému Mgr. Radovanu Indrovi, advokátovi se sídlem Brno, Čechyňská 16, PSČ 602 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka EURAC, a.s., se sídlem Brno, Veselá 169/24, PSČ 602 00, IČ: 46962328, zastoupenému Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem se sídlem Brno, Čechyňská 14a, PSČ 602 00, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka EURAC, a.s. se sídlem Brno, Veselá 169/24, IČ: 46962328, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 4619/2008, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.11.2012, č.j. 40 ICm 1271/2010-64 (KSBR 40 INS 4619/2008)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. p o t v r z u j e . (KSBR 40 INS 4619/2008)

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 4.800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 3.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení ve výroku označených nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 9.600 Kč (výrok II.). Podle odůvodnění dospěl ke skutkovému a právnímu závěru, že se žalobce nestal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě kupních smluv ze dne 12.5.2005 a 21.6.2005 uzavřených mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím, neboť ke vzniku vlastnického práva dochází v souladu s ustanovením § 133 odst. 2 ObčZ vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí, k čemuž nedošlo. Řízení o návrzích na vklad vlastnického práva k nemovitostem, které byly podány až v roce 2010, bylo ukončeno zamítnutím obou návrhů. Žádné pravomocné rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva ke sporným nemovitostem pro žalobce nebylo vydáno. Okolnost, že žalobce poukázal na svoji dobrou víru, není významná. I kdyby jednání dlužníka bylo v rozporu s dobrými mravy, nemohlo by to samo o sobě založit žalobcem uplatňované vlastnické právo. Žalobce tudíž neosvědčil, že mu svědčí vlastnické právo vylučující soupis předmětných nemovitostí. Úspěšnému žalovanému bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve spojení s ust. § 13 odst. 3, vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání z důvodu, že soud prvního stupně se v odvoláním napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádal s tvrzeními, které byly v průběhu řízení žalobcem uvedeny, případně zjištěné skutečnosti nesprávně právně posoudil. Opakovaně namítal, že byl v dobré víře, že žalovaný zajišťuje podání kupních smluv na katastrální úřad, a protože měl žalovaný po celou dobu smlouvy u sebe, nemohl návrh na vklad podat žalobce. Pohledávku z titulu zaplacení kupních cen ve výši 10 mil. Kč si do insolvenčního řízení dlužníka nepřihlásil, protože měl za to, že jeho vlastnické právo je nevyvratitelné, a že právě on by měl být v katastru nemovitostí zapsán jako právoplatný vlastník nemovitostí, které nabyl na základě předmětných kupních smluv a řádného zaplacení kupní ceny. (KSBR 40 INS 4619/2008)

V odvolání se žalobce dovolával zásady výkonu práv v souladu s dobrými mravy a zásady ekvity, a to v zájmu zmírnění tvrdosti zákona, neboť žalobce nezavinil, že nedošlo k provedení vkladu do katastru nemovitostí. Navrhoval, aby odvolací soud odvolací řízení přerušil do doby, než bude rozhodnuto Okresním soudem Brno -venkov ve věci pod sp.zn. 11C 178/2013 o žalobě na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem a teprve poté, nechť odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, neboť žalobce se domáhá vyloučení nemovitostí z majetku dlužníka na základě (případného) obligačního práva, proti němuž stojí silnější právo věcné-vlastnické právo dlužníka. Pokud se žalobce dovolává dobré víry, tuto žalovaný zpochybnil z důvodu, že v dobré víře (nečinně) čekal na zavkladování obou kupních smluv do katastru nemovitostí od roku 2005 do roku 2008 (kdy byl podán insolvenční návrh).

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, která v odvolání použila způsobilé odvolací důvody podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. b), e) a g) o.s.ř., přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a po jednání ve věci dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Odvolání žalobce bylo projednáno v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobce, neboť ten se k jednání nedostavil a jeho žádost o odročení odvolací soud posoudil jako nedůvodnou. Jednalo se o opakovanou žádost žalobce o odročení jednání ze zdravotních důvodů, a proto odvolací soud při posuzování důvodnosti této žádosti spolupracoval s jeho ošetřujícím lékařem, který soudu dne 15.15.2013 sdělil, že pracovní neschopnost žalobce sice dále trvá, ale jeho současný zdravotní stav mu umožňuje účast u jednání nařízeno u Vrchního soudu v Olomouci dne 16.10.2013 ve 13.30hodin, a že v době od 12.00 hodin do 18.00hodin má povoleny vycházky. Žalobci tudíž nic nebránilo zúčastnit se jednání, které bylo nařízeno v době jeho vycházek.

Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že žalobou ze dne 23.9.2010, doručenou soudu téhož dne, se žalobce proti žalovanému domáhal vyloučení v žalobě označených nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka EURAC, a.s., IČ: 46962328, s tím že žalobu podává včas, neboť vyrozumění o zapsání těchto nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka mu bylo doručeném dne 24.8.2010. Žalobce tvrdil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí na základě kupních smluv ze dne 12.5.2005 a 21.6.2005 uzavřených mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím, a že návrhy na zápis vlastnického právo do katastru nemovitostí měl podat dlužník. Žalobce tak učinit nemohl, neboť neměl kupní smlouvy k dispozici. Poté, kdy mu žalovaný vydal předmětné smlouvy, tj. až po prohlášení konkursu na majetek úpadce, podal žalovaný dne 10.6.2010 návrhy na vkladl vlastnického práva do katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem, ovšem tyto jeho návrhy vedené pod sp. zn. V-6702/2010-703 a V-6703/2010-703 (KSBR 40 INS 4619/2008) byly katastrálním úřad zastaveny z důvodu prohlášeného konkursu. Žalobce si svoji povinnost z kupních smluv, tj. zaplatit kupní cenu splnil, zatímco žalovaný povinnost podat návrhy na vklad vlastnického práva nesplnil, proto navrhoval, aby žalobci, který byl v dobré víře, byla poskytnuta co nejširší ochrana a žalobě na vyloučení nemovitostí vyhověno. Žalovaný založil svoji obranu proti žalobě na tvrzení, že na žalobce nepřešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem dle ustanovení § 133 odst. 2 ObčZ vkladem do katastru nemovitostí, přičemž jeho návrhy byly rozhodnutími Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno -venkov ze dne 17.9.2010, č.j. V-6702/2010-703 a č.j. V-6703/2010-703 zamítnuty. Žalovaný naopak tvrdil, že mezi účastníky bylo dohodnuto, že smlouvy nebudou podávány s návrhem na vklad do katastru a že je bude mít v držení žalobce, neboť byly pojímány jako smlouvy zajišťující včasné splacení půjček žalobce dlužníkovi, a v případě nedodržení termínu splatnosti půjček jim poskytnutých, bude žalobce oprávněn podat návrh na vklad. Po postoupení pohledávek žalobce vůči dlužníkovi na společnost REZIDENCE-MORAVSKÉ ZAHRADY, a.s. v prosinci 2007, byl žalobce vyzván, aby všechny výtisky předmětných kupních smluv vrátil, protože pohledávku, kterou zajišťovaly, již žalobce nevlastnil. V prosinci roku 2008 žalobce sdělil, že kupní smlouvy zničil. K vyjádření současně předložil obě rozhodnutí katastrálního úřadu. Dále do spisu založil smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 28.12.2007, výpis z účtu ze dne 13.5.2005 a potvrzení ze dne 16.5.2005. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně bez nařízení jednání odvoláním napadeným rozsudkem.

Podle ustanovení § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon ), osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Odvolací soud obecně konstatuje, že podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání, který je použitelný i na poměry insolvenčního zákona (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV (excindační žalobě), patří, že 1) označený majetek byl správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku podán do soupisu majetku konkursu podstaty; 2) vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil; 3) žalovaným je správce konkursní podstaty; 4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek nadále sepsán v konkursní podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučen); 5) osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. (KSBR 40 INS 4619/2008)

Pro výsledek tohoto odvolacího řízení je určující, zda je dána poslední z vypočtených podmínek, když o splnění předchozích čtyř podmínek neměli pochybnosti účastníci řízení ani soud prvního stupně.

Odvolací soud obecně konstatuje, že smluvní převod vlastnictví je ve smyslu ust. § 133 ObčZ dvoufázový. Rozlišuje se právní důvod a právní způsob nabytí vlastnického práva. Kupní smlouva směřující k převodu vlastnického práva je právním důvodem jeho převodu. Sama však jeho převod nepůsobí. Převádí-li se smlouvou vlastnické právo k nemovitosti, je právním způsobem nabytí vlastnického práva vklad (intabulace) vlastnického práva do katastru nemovitostí. Na základě požadavku vkladu věcných práv k nemovitostem podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve spojení s novelou občanského zákoníku č. 264/1992 Sb., došlo k výraznému odlišení závazkověprávních účinků smlouvy od jejich účinků věcně právních. Vlastnické právo přechází dnem vkladu do katastru. Podle § 2 odst. 3 citovaného zákona, právní účinky vkladu nastávají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému katastrálnímu orgánu. Kupní smlouva, jak bylo výše uvedeno, nemá účinek převodní, ale pouze účinek obligační. Zavazuje zcizitele k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví převedl. Navíc měl i žalobce možnost dosáhnout převodu vlastnictví, neboť ve smyslu § 4 citovaného zákona mohou návrh na vklad podat všichni účastníci smlouvy. Žalobce tak jednal v rozporu se zásadou práva náležejí bdělým .

Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 31.1.2006, sp.zn. 29 Odo 312/2003 uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS pod pořadovým (publikačním číslem) 57/2007 (v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) formuloval a odůvodnil závěr, že prohlášení konkursu na majetek jednoho z prodávajících samo o sobě nemá vliv na platnost sjednané kupní smlouvy ani na její obligační účinky. Nedošlo-li po prohlášení konkursu k odstoupení od kupní smlouvy nebo nezanikla tato smlouva po prohlášení konkursu jiným způsobem a nejde-li současně o právní úkon neúčinný, stíhá správce konkursu podstaty i nadále závazek převést vlastnické právo k předmětu koupě na kupujícího (§ 588 ObčZ). Jestliže tedy správce konkursní podstaty uvedené nemovitosti za výše popsaného skutkového stavu sepsal do majetku konkursní podstaty úpadce, učinil tak v souladu s ust. § 6 odst. 2 ZKV, neboť v uvedené době byly nemovitosti i nadále ve vlastnictví úpadkyně (a jejího manžela). Dovolatel se domáhá vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty jen na základě svého obligačního práva (práva na to, aby úpadkyně a její manžel na něj v souladu s projevy vůle vtělenými do kupní smlouvy a ve shodě s ust. § 588 ObčZ převedli vlastnické právo k nemovitostem. Jelikož proti tomuto jeho právu dosud stojí silnější právo věcné, totiž vlastnické právo úpadkyně (srov. R17/2000), lze uzavřít, že podmínka, aby žalobci nejpozději ke dni vydání napadeného rozhodnutí svědčilo právo, které vylučuje zařazení (a setrvání) nemovitostí v soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vskutku splněna nebyla. Zamítnutí vylučovací žaloby přitom není (KSBR 40 INS 4619/2008) překážkou proto, aby dovolatel v případě, že v dalším průběhu konkursu nastane skutečnost, se kterou zákon spojuje vznik jeho vlastnického práva k nemovitostem (dojde ke vkladu jeho vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí na základě uvedené kupní smlouvy), podal novou vylučovací žalobu (o překážku věci pravomocně rozhodnuté by v takovém případě nešlo).

Shora uvedené závěry jsou použitelné i v poměrech insolvenčního zákona, což promítnuto na poměry projednávané věci znamená, že proti obligačnímu právu žalobce dosud stojí silnější právo věcné, totiž vlastnické právo dlužníka, takže není splněna podmínka, aby žalobci nejpozději ke dni vydání napadeného rozhodnutí svědčilo právo, které vylučuje zařazení (a setrvání) nemovitostí v majetkové podstatě dlužníka.

Za dané situace je nadbytečné zabývat se v tomto řízení okolnostmi uzavření předmětných kupních smluv, jakož i otázkou kdo případně zavinil, že nebyl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí.

Nelze zohlednit ani dobrou víru žalobce, dobré mravy či ekvitu, kterých se žalobce dovolává. Insolvenční správce zapsal předmětné nemovitosti do soupisu majetkové podstaty, neboť dlužník je v katastru nemovitostí zapsán jako jejich vlastník, a proto zařazení těchto nemovitostí do soupisu nemůže být považováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy. Judikatura je jednotná v názoru, že na základě ustanovení § 3 odst.1 ObčZ nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnost. Aplikace tohoto ustanovení je možná teprve na výkon jednotlivých práv a povinností z nově založeného právního vztahu vyplývajících, a nikoliv na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu. Jinak řečeno, na základě ustanovení § 3 odst.1 ObčZ nelze přiznat žalobci vlastnické právo k předmětným nemovitostem.

Žalobce v tomto řízení neprokázal, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jeho právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Žalovanému, který měl v řízení před soudem prvního stupně plný úspěch, bylo podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. správně přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, ovšem odměna za zastupování advokátem byla stanovena ve výši podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13 k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud judikuje (srov. 29 Cdo 2650/2011), že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř., tedy určení výše sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon (KSBR 40 INS 4619/2008) právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Úspěšnému žalovanému přísluší v řízení před soudem prvního stupně náhrada za 2 úkony právní služby á 2.100 Kč (§ 9 odst. 3, písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31.12.2012), paušální náhrada výdajů za 2 úkony právní služby a 300 (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. celkem 4.800 Kč.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II., o náhradě nákladů řízení, změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 4.800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Žalovanému, který měl v odvolacím řízení plný úspěch, bylo podle ust. 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3.400 Kč, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby ve výši 3.100Kč (§ 9 odst. 4, písm. c) advokátního tarifu ve znění účinném od 1.1.2013-sepis vyjádření ze dne 4.3.2013) paušální náhrady výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 16. října 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu