11 VSOL 11/2016-149
33 ICm 753/2013 11 VSOL 11/2016-149 (KSOS 33 INS 2539/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové ve věci žalobce Mgr. Michala Machka, se sídlem Moravská Ostrava, Dlouhá 53/6, PSČ 702 00, insolvenčního správce dlužníka PROMATECH CZ s.r.o., zastoupeného Mgr. Zuzanou Kožusznikovou, advokátkou, se sídlem Ostrava- Moravská Ostrava, Dlouhá 3355/6, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. Jaroslavu anonymizovano , anonymizovano , bytem Havířov-Šumbark, Lidická 1067/20c, PSČ 736 01, zastoupenému JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou, se sídlem Havířov -Město, Hlavní třída 65, PSČ 736 01, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 ICm 753/2013 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka PROMATECH CZ s.r.o., identifikační číslo osoby: 259 10 779, se sídlem Ostrava-Mariánské Hory, Novinářská 1254/7, PSČ 709 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 2539/2012, k odvolání žalovaného ze dne 30.6.2015 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.3.2015, č.j. 33 ICm 753/2013-94, isir.justi ce.cz (KSOS 33 INS 2539/2012)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 7.588,18 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokátky žalobce.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě určil, že právní úkony dlužníka PROMATECH CZ s.r.o., spočívající v úhradě celkové částky 850.000 Kč uskutečněné dlužníkem ve prospěch žalovaného dne 12.4.2011 v částce 300.000 Kč, dne 20.4.2011 v částce 300.000 Kč a dne 30.4.2011 v částce 250.000 Kč, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (výrok I.), zavázal žalovaného k povinnosti vydat do majetkové podstaty dlužníka PROMATECH CZ s.r.o. v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 2539/2012 majetkový prospěch získaný plněním z neúčinných právních úkonů v celkové výši 850.000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 2.000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).

V důvodech uvedl, že neúčinnosti uvedených právních úkonů dlužníka a požadovaného plnění do majetkové podstaty dlužníka se žalobce domáhal s tvrzením, že uvedenými platbami došlo ve prospěch žalovaného k vyplacení podílu na zisku, a to v době, kdy byl dlužník v úpadku. K tomu dále uvedl, že v tuto dobu měl dlužník minimálně 2 věřitele se splatnými peněžitými pohledávkami, které dlužník nehradil déle jak 3 měsíce, a to věřitele č. 5-LB Cemix, s.r.o. se splatnými pohledávkami ve výši nejméně 12.791.892 Kč (bez příslušenství), přičemž poslední faktura zahrnutá do této částky byla splatná 9.1.2011, a věřitele č. 9-KM Beta, a.s., kdy jeho pohledávky činily (ke dni vyplacení podílů na zisku) 70.566 Kč (bez příslušenství) a byly splatné 27.9.2010, byť na tyto pohledávku dlužník následně částečně plnil. Z účetnictví dlužníka dále zjistil, že k 1.4.2011 evidoval dlužník splatné závazky v celkové výši 14.219.333,62 Kč, s jejichž úhradou byl v prodlení déle jak 3 měsíce a ke dni 30.4.2011 evidoval dlužník tyto závazky o celkovém objemu 14.343.135,23 Kč vůči 9 různým věřitelům, které žalobce označil (mezi nimi i dva shora uvedené věřitele). Dále zdůraznil, že žalovaný jako jediný jednatel a jediný společník dlužníka je osobou blízkou dlužníku, proto musel o všech závazcích (KSOS 33 INS 2539/2012) dlužníka vědět. Vůči žalovanému se proto ze strany dlužníka jednalo o zvýhodňující právní úkony podle ustanovení § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ), když se mu jako věřiteli dlužníka (z titulu nároku na vyplacení podílu na zisku) dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu a dále se jednalo též o úmyslné zkracující úkony podle ustanovení § 242 IZ, kdy si žalovaný jako jediný jednatel a jediný společník vyplatil podíl na zisku v době, kdy byl dlužník již v úpadku, a tím úmyslně zkrátil uspokojení věřitelů. Celková výše přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení dlužníka činí 19.077.223,71 Kč, z toho jen přihlášené pohledávky věřitele LB Cemix s.r.o., činí 14.211.635 Kč a byly zjištěny. Pohledávky žalovaného z titulu podílu na zisku ve smyslu ustanovení § 172 IZ představují pohledávky podřízené, které mohou být v konkursu uspokojeny až tehdy, jsou-li uspokojeny všechny ostatní pohledávky věřitelů. Aktuální stav insolvenčního řízení, pokud nedojde ke zrušení konkursu pro nedostatek majetku, je takový, že věřitelé budou uspokojeni maximálně do výše 10%.

Žalovaný vůči žalobě namítal, že v době vyplacení podílu na zisku se dlužník nenacházel v úpadku; mezi dlužníkem a věřiteli LB Cemix, s.r.o. a KM Beta, a.s. probíhala komunikace, byly dohodnuty nové podmínky pro plnění. Ve vztahu k pohledávkám LB Cemix, s.r.o. došlo na přelomu roku 2010 a v roce 2011 k uznání všech závazků a k dohodě o splátkovém kalendáři, tím došlo ke změně původních termínů splatnosti, které byly dlužníkem v době vyplacení podílu na zisku dodržovány. V případě KM Beta, a.s. bylo dohodnuto vrácení dodaného zboží a palet a následně splácení zbývající neuhrazené částky v nových termínech. Ke dni 31.3.2011 bylo podáno daňové přiznání za rok 2010 a rozhodně nebylo rozpoznatelné, že by se měl dlužník nacházet v úpadku; byl očekáván nárůst zakázek, další provoz podniku dlužníka, dlužník měl k dispozici skladové zásoby, finanční prostředky a velký objem pohledávek, bylo tudíž důvodné očekávat, že dojde k úhradám veškerých závazků dlužníka. Výplatou podílu na zisku proto nemohlo dojít k jakémukoliv zvýhodnění žalovaného. Za účelem vyvrácení domněnky stavu úpadku dlužníka nechal žalovaný vypracovat finanční analýzu hospodaření dlužníka k datu 31.3.2011 a z ní vyplývá, že k datu 1.4.2011 nebyl dlužník v úpadku a nebyl v úpadku ani v době výplaty jednotlivých částek. Účetní stav hospodaření dlužníka k 31.3.2011 byl kladný ve všech ukazatelích, k tomuto datu i ke dni 30.4.2011 měl dlužník pouze dva věřitele s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky byl schopen plnit. Nad rámec dohodnutých splátek, jak vyplývají ze splátkového kalendáře ze dne 13.6.2011, uhradil dlužník věřiteli LB Cemix, s.r.o. 350.000 Kč v srpnu 2011, a to formou zápočtu za vrácené zboží a v kritickém období roku 2011 došlo ve vztahu k tomuto věřiteli k úhradě závazků minimálně ve výši 3.000.000 Kč. Rovněž splatná pohledávka KM Beta a.s., která byla v původní výši 70.566 Kč, byla postupně dlužníkem splácena i v průběhu roku 2011, takže do insolvenčního řízení byl přihlášen pouze zbytek cca 17.000 Kč; poslední splátka byla provedena 12.5.2011 ve výši 20.000 Kč a předchozí splátka v dubnu 2011. Dále žalovaný mj. namítal, že finanční analýza ekonomické situace dlužníka prokazuje, že dlužník byl schopen své závazky, když ne v plné výši, tak zčásti, hradit. Z tabulky označené jako rozvaha k datu 31.3.2011 vyplývá, že dlužník (KSOS 33 INS 2539/2012) měl vlastní kladný kapitál ve výši 375.000 Kč, kladný finanční majetek ve výši 965.000 Kč, aktivní stav zásob 7.281.000 Kč, další majetek ve výši 962.000 Kč a pohledávky v celkové výši 21.441.000 Kč. Tabulka cash flow prokazuje, že v posuzované době se dlužník pohyboval v kladných číslech, na začátku období března 2011 činily hotové finanční prostředky 1.094.000 Kč, na konci 965.000 Kč, k tomu nutno připočítat další majetek, který dlužník vlastnil. V době vyplacení podílu na zisku, očekával dlužník výnosy z obchodů, mj. s věřitelem LB Cemix, s.r.o., který považoval dlužníka za významného obchodního partnera a měl zájem s ním i nadále obchodovat. Před výplatou podílu měl dlužník uzavřeny smlouvy na dodávky zboží řádově v desítkách milionů korun a k datu 30.4.2011 činil kladný finanční majetek dlužníka 1.101.000 Kč, aktivní stav zásob činil 6.681.000 Kč, majetek ostatní byl v hodnotě 962.000 Kč a pohledávky byly v celkové výši 23.719.000,-Kč. Z toho je zřejmé, že dlužník byl schopen uhradit nejméně polovinu svých dluhů. K tvrzení existence dalších věřitelů (tj. kromě LB Cemix, s.r.o. a KM Beta a.s.) žalovaný namítl, že tyto pohledávky byly v období od 3.5.2011-22.9.2011 postupně uhrazeny, z čehož opět vyplývá, že dlužník i v této době splácel své závazky a nepozastavil platby, a to ani vůči věřitelům LB Cemix, s.r.o. a KM Beta a.s.

Na základě provedených důkazů z insolvenčního spisu sp. zn. KSOS 33 INS 2539/2012, výpisem z obchodního rejstříku dlužníka, vyjádřením věřitele LB Cemix, s.r.o. ze dne 26.11.2012, odborným vyjádřením vypracovaným Ing. Václavem Polokem-znalcem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence ze dne 10.2.2015, listinami ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 8/2013 a výslechem žalovaného, dospěl soud prvního stupně k závěru, že:

-v řízení bylo prokázáno, že dne 1.4.2011 rozhodl žalovaný jako jediný společník dlužníka při výkonu působnosti valné hromady o povinnosti dlužníka vyplatit žalovanému jako společníku podíl na zisku ve výši 1.000.000 Kč hrubého s tím, že výplata podílu na zisku proběhne v zákonném termínu. Dlužník uhradil srážkovou daň 15 %, tj. ve výši 150.000 Kč a k výplatě podílu žalovanému došlo ve dnech 12.4.2011 (300.000 Kč), 20.4.2011 (300.000 Kč) a 30.4.2011 (250.000 Kč);

-k datu 12.4.2011 měl dlužník neuhrazené závazky s prodlením delším než 3 měsíce po splatnosti u věřitele č. 5 LB Cemix, s.r.o. celkem ve výši 12.791.892 Kč (bez příslušenství), tj. součet pohledávek č. 1 (splatných dílčích pohledávek 1-431 do 9.1.2011) a č. 2 (splatných do 30.12.2010), po odečtení dílčí pohledávky č. 1/432, která byla splatná až 28.4.2011. Tyto pohledávky dlužník opakovaně uznal prohlášeními ze dne 2.12.2010 a ze dne 13.6.2011;

-u věřitele č. 9 KM Beta a.s. měl dlužník k tomuto datu splatné závazky celkem ve výši 70.566 Kč (bez příslušenství);

-do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásilo celkem 14 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 19.513.823,71 Kč, přičemž přihláška P12 ve výši 440.867,93 Kč byla vzata zpět a insolvenční správce i dlužník uznali přihlášené pohledávky v celkové výši 19.077.223,71 Kč, z toho vůči věřiteli č. 5 LB Cemix, s.r.o. (KSOS 33 INS 2539/2012)

(P5) ve výši 14.211.635,75 Kč a vůči věřiteli č. 9 KM Beta a.s. (P9) ve výši 19.178 Kč;

-movité věci sepsané do majetkové podstaty byly zpeněženy za částku celkem 315.433 Kč, nominální výše pohledávek dlužníka činí 7.436.677 Kč a finanční prostředky na bankovních účtech jsou ve výši celkem 733.242,16 Kč.

Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dospěl k závěru, že žaloba žalobce, pokud se domáhal určení, že výplata podílů na zisku uskutečněná dlužníkem vůči žalovanému ve dnech 1.4.2011-30.4.2011, je z hlediska ustanovení § 239 odst. 3 IZ včasná a pokud se žalobce u jednání dne 13.3.2015 domáhal připuštění změny žaloby ve smyslu jejího rozšíření a požadoval též určení, že neúčinným je i rozhodnutí žalovaného jako jediného společníka dlužníka v působnosti valné hromady ze dne 1.4.2011, kterým bylo rozhodnuto o vyplacení podílu ze zisku, pak tuto změnu žaloby soud nepřipustil, neboť tento požadavek byl žalobcem uplatněn po uplynutí preklusivní lhůty 1 roku (§ 239 odst. 3 IZ). Dále soud prvního stupně s ohledem na námitky žalovaného dospěl k závěru, že platby ve prospěch žalovaného v celkové výši 850.000 Kč, provedené dlužníkem dne 12.4.2011 (300.000 Kč), dne 20.4.2011 (300.000 Kč) a dne 30.4.2011 (250.000 Kč), jsou právními úkony ve smyslu ustanovení § 34 občanského zákoníku v rozhodném znění, neboť se jedná o úkony, které směřovaly k zániku povinnosti dlužníka zaplatit žalovanému podíl na zisku, dle rozhodnutí žalovaného ze dne 1.4.2011 (jehož existence je mezi účastníky řízení nesporná) jako jediného společníka dlužníka při výkonu působnosti valné hromady a k tomu soud odkázal na závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2014, sen. zn. 29 Cdo 677/2011 (zveřejněným pod R 60/2014). V neposlední řadě soud prvního stupně dospěl k závěru, že uvedené platby vůči žalovanému byly uskutečněny v době, kdy byl dlužník v úpadku. Úpadek dlužníka byl v daném případě dle ustanovení § 241 odst. 2 věta druhá IZ presumován ve formě vyvratitelné právní domněnky, neboť osobu žalovaného a dlužníka, jehož jediným jednatelem a společníkem byl žalovaný, je nutno považovat za osoby navzájem blízké. Nadto byl stav úpadku dlužníka k datu 12.4.2011 (stejně jako k datu 20.4.2011 a 30.4.2011) formou platební neschopnosti (§ 3 odst. 1, 2 písm. b/ IZ) v řízení prokázán listinnými důkazy, kterými byla obrana žalovaného o neexistenci úpadku vyvrácena, a to zejména obsahem přihlášek věřitelů č. 5 a č. 9, z nichž vyplývá, že ke dni 12.4.2011 činily pohledávky věřitele č. 5 LB Cemix, s.r.o., splatné do 9.1.2011 (tj. neuhrazené 3 měsíce po splatnosti) celkem 12.791.892 Kč (bez příslušenství) a u věřitele č. 9 KM Beta a.s. činily celkem 70.566 Kč (bez příslušenství), přičemž tato částka byla splatná dne 27.9.2010, přestože na tuto pohledávku dlužník následně částečně hradil 29.4.2011 částku 20.566 Kč, dne 12.5.2011 částku 25.000 Kč a po dohodě o započtení částky 7.752 Kč za vrácené palety činila jistina 17.248 Kč. Pohledávky v této výši byly také zjištěny, uznal je i žalovaný jako jednatel dlužníka, nerozporoval ani jejich celkovou výši, ani uvedená data jejich splatnosti.

Rovněž obranu žalovaného, že pohledávky věřitele č. 5 nebyly k datu výplat podílu na zisku splatné v důsledku uznání dluhu a uzavření splátkových kalendářů ze (KSOS 33 INS 2539/2012) dne 2.12.2010 a ze dne 13.06.2011 s tím, že došlo k posunutí splatnosti pohledávek, má soud za vyvrácenou. Dle obsahu dohody ze dne 2.12.2010 je kromě uznávacího prohlášení dlužníka k pohledávce věřitele v celkové výši 16.115.403 Kč výslovně uvedeno, že původní ujednání ohledně splatnosti jednotlivých faktur se tímto uznáním závazku nemění. Další uznání závazku (v celkové výši 13.786.948 Kč) a splátkový kalendář následoval až dne 13.6.2011, tj. po výplatách podílu na zisku z dubna 2011, a soud má za to, že ani tímto v pořadí 2. splátkovým kalendářem nedošlo k dohodě o nové splatnosti závazků dlužníka a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2013, sen. zn. 33 Cdo 153/2012, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uznání dluhu nemůže jednostranně měnit původně sjednaný rozsah práv a povinností a tedy ani původní dohodu o splatnosti. Nadto žalovaný nehradil ani tyto splátky řádně a včas (hradil je ve výši 150.000 Kč měsíčně pouze do srpna 2011) a z toho důvodu byl tímto věřitelem vyzván k úhradě celkové dlužné částky 12.892.596 Kč nejpozději do konce listopadu 2011, výzvou dlužníkovi doručenou 21.11.2011. Ve vztahu k věřiteli KM Beta a.s. neprokázal žalovaný ani po poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. tvrzení o tom, že byla ústně dohodnuta změna splatnosti dluhu a předložené účetní doklady (seznam bankovních dokladů, kniha přijatých faktur) takovou dohodu neprokazují, navíc je toto tvrzení v rozporu se splatností pohledávky uvedenou v přihlášce věřitele KM Beta a.s., kterou žalovaný jako jednatel dlužníka v žádném směru nerozporoval. Měl-li proto dlužník v době napadených právních úkonů u věřitele LB Cemix, s.r.o. závazky 3 měsíce po splatnosti přesahující 12.000.000 Kč a nebyl schopen tyto závazky plnit ani ve splátkách, ke kterým se zavázal v rámci uznání dluhu a nezaplatil je ani do února 2012, kdy naopak podal insolvenční návrh, nelze uzavřít jinak, než že byl dlužník v žalovaném období (12.4., 20.4. a 30.4.2011) v úpadku ve formě platební neschopnosti, když byla splněna i další podmínka úpadku, a to mnohost věřitelů, neboť dlužník měl v 4/2011 závazky s dobou prodlení delší než 3 měsíce u dalšího přihlášeného věřitele č. 9 KM Beta a.s. Úpadek dlužníka v žalovaném období je presumován ve smyslu § 3 odst. 2 písm. b) IZ ve formě platební neschopnosti, bylo proto na žalovaném (kterého dále tíží důkazní břemeno dle § 241 odst. 2 IZ), aby vyvrátil tuto domněnku úpadku. Tj. aby dle závěrů Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 1.3.2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010 osvědčil, případně prokázal, že dlužník měl v držení dostatek likvidních prostředků, které mu umožňovaly bez zbytečného odkladu splatné pohledávky svých dvou věřitelů uhradit. Žalovaný však, oproti doloženým splatným pohledávkám uvedených dvou věřitelů, dostatek likvidních prostředků na straně dlužníka neprokázal, tedy to, že by dlužník byl objektivně schopen uhradit všechny splatné závazky věřitelů LB Cemix, s.r.o. a KM Beta a.s. Svědčí o tom skutečnost, že dlužník i přes uznání těchto závazků, tyto neuhradil a nakonec je museli oba věřitelé přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka (zahájeného dne 2.2.2012). Majetek dlužníka tedy nebyl dostatečně likvidní k tomu, aby dlužník bez zbytečného odkladu uhradil splatné pohledávky těchto věřitelů a pokud žalovaný tvrdil, že dlužník měl rovněž své splatné pohledávky v řádech několika milionů korun, pak ani těchto pohledávek nebyl dlužník schopen využít (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 02.12.2010, sp. zn. 29 NSČR 10/2009 uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Domněnku úpadku ve smyslu § 3 odst. 2 písm. b) IZ se žalovanému nepodařilo vyvrátit ani listinnými důkazy, prokazujícími (KSOS 33 INS 2539/2012)

částečné plnění vůči věřitelům č. 5 a č. 9, ani předloženou finanční analýzou, která má povahu toliko listinného důkazu (nikoliv znaleckého posudku), z níž ovšem vyplývá, že dlužník měl k datu 31.12.2010 a 31.3.2011 více věřitelů se splatnými pohledávkami a že k oběma termínům disponoval určitým objemem majetku, z něhož byl fiskálně či jiným způsobem schopen tyto závazky plnit jen částečně. Schopnost částečného hrazení pohledávek, a tedy neschopnost uhradit všechny pohledávky po splatnosti delší než 3 měsíce, tedy vyplývá i ze závěrů této analýzy, přičemž soud nezkoumal, zda byl dlužník v úpadku i ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ, popř. ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 písm. a) IZ, tj. pro zastavení plateb podstatné části svých peněžitých závazků, neboť žalobce tvrdil úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1, 2 písm. b) IZ. V ustanovení § 3 odst. 2 insolvenční zákon definuje vyvratitelné právní domněnky, při jejichž naplnění se má za to, že dlužník není objektivně schopen plnit své závazky, přičemž tyto podmínky nemusí být naplněny současně (jak žalovaný namítal). Úpadek dlužníka byl rovněž prokázán i dalšími listinnými důkazy, včetně znaleckého posudku znalce Mgr. Ing. Michala Krče, CSc. ze dne 2.8.2013, který byl vypracován pro účely trestního řízení a v němž znalec dospěl k závěru, že dlužník se dostal do úpadku formou platební neschopnosti koncem roku 2010 nebo počátkem roku 2011. Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda napadené právní úkony jsou zvýhodňujícími ve smyslu ustanovení e § 241 IZ, tj. takovými právními úkony, v jejichž důsledku se žalovanému jako věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Dle tvrzení žalovaného byla stanovena splatnost pohledávky z titulu podílu na zisku v zákonném termínu . Dle § 123 odst. 2 a § 178 odst. 7 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013, je podíl na zisku splatný do 3 měsíců ode dne, kdy bylo přijato usnesení valné hromady o rozdělení zisku. Je zřejmé, že pokud bylo přijato rozhodnutí o vyplacení podílu na zisku dne 1.4.2011 a podíl byl vyplacen ve dnech 12.4.-30.4.2011, stalo se tak ještě před splatností pohledávky žalovaného, a to v době, kdy měl dlužník závazky vůči více věřitelům přesahující částku 12.000.000,-Kč, které neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Tímto byla naplněna skutková podstata neúčinného právního úkonu dle § 241 odst. 1, 3 písm. a) IZ, neboť dlužník zvýhodnil žalovaného, kterého uspokojil v rozsahu 100 % před splatností závazku, na úkor jiných věřitelů, jejichž pohledávky byly zjištěny a kteří s ohledem na stav insolvenčního řízení budou uspokojeni pouze částečně (viz seznam přihlášených pohledávek, soupis a zpeněžení majetkové podstaty, zprávy insolvenčního správce a tvrzení žalobce o uspokojení věřitelů v rozsahu max. 10 %). Žalovaný by přitom v případě neuskutečnění plateb ze dne 12.4.-30.4.2011 nebyl v insolvenčním řízení uspokojen, neboť podle § 172 odst. 3 IZ se jako poslední uspokojují pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, a to poměrně (jedná se o tzv. podřízenou pohledávku). Pohledávka žalovaného vyplývající z nevyplaceného podílu na zisku, by jako pohledávka podřízená s ohledem na skutečnost, že v insolvenčním řízení nebudou zcela uspokojeni ostatní věřitelé se zjištěnými a nepodřízenými pohledávkami, nebyla vůbec uspokojena. Jelikož napadené právní úkony dlužníka nespadají pod negativní vymezení zvýhodňujícího právního úkonu dle § 241 odst. 5 IZ, soud proto ze všech uvedených důvodů žalobě žalobce v celém rozsahu vyhověl, včetně stanovení (KSOS 33 INS 2539/2012) povinnosti žalovaného vydat plnění z neúčinného právního úkonu dlužníka do majetkové podstaty dlužníka (§ 237 odst. 1 IZ). Výrok o nákladech řízení odpovídá tomu, že úspěšný žalovaný se svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdal a výrok o přechodu poplatkové povinnosti na žalovaného odůvodnil soud prvního stupně odkazem na ustanovení § 11 odst. 2, § 2 odst. 3, § 7 odst. 1 zákona č. 549/19991 Sb., o soudních poplatcích, včetně položky 13 odst. 1 písm. d) jeho sazebníku.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Stejně jako v řízení před soudem prvního stupně namítal, že výplaty podílu na zisku byly pouhými platebními transakcemi, nikoliv právním úkonem; již proto měl soud žalobu žalobce zamítnout, neboť žalobce se měl správně domáhat určení neúčinnosti právního úkonu a to rozhodnutí žalovaného jako jediného společníka dlužníka v působnosti valné hromady ze dne 1.4.2011. Setrval dále na námitce, že dlužník nebyl k datu výplat jednotlivých částek v úpadku, když pohledávky věřitele č. 5 nebyly k datu 1.4.2011, avšak ani v době výplat podílu na zisku splatné a to v důsledku dohod o splátkovém kalendáři v návaznosti na uznání dluhu ze dne 2.12.2010 a na základě těchto dohod dlužník své závazky vůči tomuto věřiteli plnil. Závěr soudu prvního stupně, s odkazem na označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, že jednostranným uznáním závazku nemůže být měněn původně sjednaný rozsah práv a povinností, včetně doby splatnosti, nemůže v daném případě obstát, neboť se nejednalo o jednostranné prohlášení, ale o oboustrannou dohodu o splátkách. Rovněž vůči věřiteli č. 9 dlužník v době výplat podílu na zisku dluh řádně splácel a zůstal mu závazek toliko ve výši 17.000 Kč. Závěry o mnohosti věřitelů dlužníka v uvedeném období, jsou proto velmi tvrdé , zejména když dlužník závazky postupně splácel a nezastavil platby podstatné části svých závazků. Rovněž z doložené finanční analýzy žalovaný prokázal, že dlužník byl schopen své závazky hradit, neboť měl v držení dostatek likvidních prostředků. Jednalo se o vlastní kapitál (k datu 31.3.2011) ve výši 375.000 Kč, kladný finanční majetek 962.000 Kč, stav zásob v hodnotě 7.281.000 Kč, další majetek ve výši 262.000 Kč a pohledávky ve výši 21.441.000 Kč a není vinou žalovaného, že vymáhání pohledávek probíhá před soudy zdlouhavě. Pokud soud při posuzování úpadku dlužníka vycházel mj. z listinného důkazu z trestního spisu a to posudku znalce Mgr. Michala Krče, CSc., pak tento znalce neměl k dispozici kompletní účetnictví dlužníka, jak vyplynulo ze samotného obsahu tohoto posudku, navíc znalec ve svých závěrech na úpadek dlužníka pouze usuzoval (s ohledem na nekompletní podklady), tedy neurčil jej jednoznačně. Rovněž závěry soudu o tom, že závazek dlužníka vůči žalovanému v době výplat podílu na zisku není správný a to s ohledem na doslovnou dikci ustanovení § 178 odst. 7 obchodního zákoníku, dle něhož platí, že Nestanoví-li stanovy nebo rozhodnutí valné hromady něco jiného, je dividenda a tantiéma splatná do 3 měsíců ode dne, kdy bylo přijato usnesení valné hromady o rozdělení zisku . Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu žalobce zamítl a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně z důvodu jeho věcné správnosti. (KSOS 33 INS 2539/2012)

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.) a po té, kdy věc projednal u odvolacího jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Právním důvodem podané žaloby, je požadavek žalobce na určení, že uvedené právní úkony dlužníka, tj. vyplacení podílu na zisku žalovanému ve dnech 12.4.2011 -30.4.2011 v celkové částce 850.000 Kč, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné, neboť se tak stalo v době, kdy dlužník byl v úpadku a žalovaný jako jediný společník a jednatel dlužníka tak byl vůči ostatním věřitelům dlužníka zvýhodněn (§ 241 IZ), dále žalobce tvrdil, že se jednalo též o úmyslně zkracující úkony dlužníka ve smyslu ustanovení § 242 IZ, neboť dlužník zkrátil uspokojení ostatních věřitelů dlužníka úmyslně.

Předně odvolací soud konstatuje, že s ohledem na datum zahájení předmětného řízení (4.3.2013), data vyplacení podílu na zisku žalovanému v období od 12.4.2011-30.4.2011, je nutno na danou věc aplikovat jak ustanovení obchodního zákoníku, tak ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) ve znění účinném do 31.12.2013 (viz § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákona a článek II bod 2. přechodných ustanovení zák. č. 293/2013 Sb.).

Dále odvolací soud dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně, tak jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku, jsou správná, mají oporu v provedeném dokazování a jelikož se jedná o zjištění pro rozhodnutí v dané věci zcela dostačující, proto v zájmu stručnosti rozhodnutí odvolací soud na tato zjištění v celém rozsahu odkazuje.

Podle ustanovení § 241 IZ platí, že zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odst. 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na (KSOS 33 INS 2539/2012) základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 5).

Z hlediska shora citovaného ustanovení zůstalo mezi účastníky sporné, zda realizace rozhodnutí žalovaného jako jediného společníka dlužníka při výkonu působnosti valné hromady o vyplacení podílu na zisku ze dne 1.4.2011, tj. vlastní vyplacení tohoto podílu žalovanému ve dnech 12.4.2011-30.4.2011, je právním úkonem, dále zda v době vyplacení byl dlužník v úpadku a zda se žalovanému na úkor ostatních věřitelů se splatnými pohledávkami, dostalo vyššího uspokojení, než jaké by žalovanému náleželo v konkursu.

Odvolací soud se především zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že platby-vyplacení podílu na zisku žalovanému (dle rozhodnutí žalovaného jako jediného společníka v působnosti valné hromady ze dne 1.4.2011) jsou právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. v rozhodném znění. Jedná se o závěr, který byl v judikatuře soudů již vyřešen a to v rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2014, sen zn. 29 Cdo 677/2011 (R 60/2014), v němž Nejvyšší soud mj. uzavřel, že projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). To, že vyplacením podílu na zisku byl plněn závazek dlužníka vůči žalovanému není tedy žádných pochyb a v této souvislosti lze rovněž souhlasit se závěrem soud prvního stupně, že k vyplacení podílu na zisku došlo v době, kdy tyto závazky vůči žalovanému nebyly ještě splatné, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by stanovy nebo rozhodnutí valné hromady dlužníka (resp. žalovaného jako jediného společníka v působnosti valné hromady) stanovily oproti ustanovení § 178 odst. 7 obch. zák. v rozhodném znění jinak. Nicméně i v případě, že by tyto pohledávky žalovaného vůči dlužníku (z titulu vyplacení podílu na zisku) byly již v době jejich vyplacení splatné, nelze přehlédnout, že mohly být splatné nejdříve v dubnu 2011, přičemž z dokazování vyplynulo, že v tuto dobu měl dlužník dříve splatné závazky vůči nejméně dalším dvěma věřitelům, které řádně neplnil (nebyl tohoto v celém rozsahu schopen) a že se žalovanému dostalo vyššího (100%) uspokojení, než jaké by mu náleženo v konkursu, jak bude uvedeno dále.

Je totiž zcela správný a důkazy podložený závěr soudu prvního stupně, že dlužník nejenže měl v době vyplacení podílu na zisku žalovanému více věřitelů, tj. nejméně dva (věřitele č. 5 a 9), kteří měli vůči dlužníku splatné pohledávky, které dlužník nehradil déle jak 3 měsíce po lhůtě splatnosti, ale i to, že v danou dobu byl dlužník v úpadku, neboť v době odporovaného právního úkonu neměl dostatečný majetek k uspokojení splatných pohledávek těchto nejméně dvou uvedených věřitelů, které činily nejméně přes 12 mil. Kč. Jak správně zjistil a uzavřel soud prvního (KSOS 33 INS 2539/2012) stupně, uznáním dluhu a uzavřením splátkových kalendářů ze dne 2.12.2010 a ze dne 13.6.2011 s věřitelem č. 5 LB Cemix, s.r.o. nedošlo k posunutí splatnosti pohledávek. Z obsahu dohody ze dne 2.12.2010 to vyplývá výslovně, kdy v závěru této dohody je zdůrazněno (kromě celkové výše splatných závazků 16.115.403 Kč), že původní ujednání ohledně splatnosti jednotlivých faktur se tímto uznáním závazku nemění. Rovněž další uznání závazku (v celkové výši 13.786.948 Kč) a splátkový kalendář ze dne 13.6.2011, neobsahuje výslovnou dohodu, případně výslovný souhlas uvedeného věřitele, že tím dochází k posunutí (změně) původního termínu splatnosti závazků dlužníka. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že uznání závazku ze dne 13.6.2011 (jako jednostranný úkon, v němž dlužník uznal závazek a zavázal se jej hradit v pravidelných měsíčních splátkách, počínaje červnem 2011) bylo součástí oboustranné dohody, kterou věřitel LB Cemix, s.r.o. projevil toliko tím, že souhlasil se splácením tohoto dluhu v dohodnutých splátkách a že při prodlení jakékoliv splátky bude požadovat zaplacení celého dluhu. O tom, že by tento věřitel výslovně souhlasil, případně, že by bylo výslovně smluvně ujednáno, že tím dochází k posunutí původního termínu splatnosti (jak byly uvedeny ve fakturách), není v této litině ničeho. Rovněž ve vztahu k věřiteli KM Beta a.s. žalovaný neprokázal, a to ani po poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř., své tvrzení o tom, že byla ústně dohodnuta změna splatnosti dluhu a předložené účetní doklady (seznam bankovních dokladů, kniha přijatých faktur) takovou dohodu neprokazují.

Správné jsou rovněž závěry, že dlužník v době rozhodné, tj. v dubnu 2011, kdy dlužil na splatných závazcích (ve výši více než 12 mil. Kč) a vyplácel podíly na zisku žalovanému, neměl dostatek likvidního majetku na úhradu těchto splatných závazků vůči uvedeným (nejméně) 2 věřitelům. V tomto směru se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, které jsou podloženy důkazy, a proto na tyto závěry zcela ztotožňuje. Lze jen dodat, že tento závěr (o nedostatečné likviditě majetku dlužníka v rozhodné době), lze učinit i v rovině vlastního tvrzení žalovaného (jako jediného společníka a jednatele dlužníka), když tvrdil, že si za účelem vyvrácení domněnky stavu úpadku dlužníka nechal vypracovat zmíněnou finanční analýzu hospodaření dlužníka k datu 31.3.2011 z níž vyplývá, a to z tabulky označené jako rozvaha k datu 31.3.2011, že dlužník měl vlastní kladný kapitál ve výši 375.000 Kč, kladný finanční majetek ve výši 965.000 Kč, aktivní stav zásob 7.281.000 Kč, další majetek ve výši 962.000 Kč a pohledávky v celkové výši 21.441.000 Kč a dále, že k datu 30.4.2011 činil kladný finanční majetek dlužníka 1.101.000 Kč, aktivní stav zásob činil 6.681.000 Kč, majetek ostatní byl v hodnotě 962.000 Kč a pohledávky byly v celkové výši 23.719.000 Kč. Z toho žalovaný dovozoval (včetně aktivit-dalších obchodů, které očekával, což se ovšem nepotvrdilo), že dlužník byl schopen uhradit nejméně polovinu svých dluhů, o čemž dle něj svědčí, že i dalším věřitelům, včetně LB Cemix, s.r.o. a KM Beta a.s., byly následně postupně, případně jen částečně hrazeny jejich splatné pohledávky. Měl-li totiž dlužník dle tvrzení žalovaného a dle zmíněné finanční analýzy k datu 31.3.2011 vlastní kladný kapitál ve výši 375.000 Kč, kladný finanční majetek ve výši 965.000 Kč, aktivní stav zásob 7.281.000 Kč, další majetek ve výši 962.000 Kč (tedy celkem likvidní majetek 9.583.000 Kč) a splatné závazky déle než 3 měsíce ve výši více než 12 mil. Kč, pak ani tento majetek k úhradě těchto závazků nepostačoval. (KSOS 33 INS 2539/2012)

Měl-li k datu 30.4.2011 dlužník (jak dále žalovaný tvrdil) kladný finanční majetek 1.101.000 Kč, aktivní stav zásob činil 6.681.000 Kč, majetek ostatní byl v hodnotě 962.000 Kč, případně vlastní kapitál 375.000 Kč (celkem likvidní majetek ve výši max. 9.119.000 Kč) pak ani tento majetek k úhradě závazků přes 12 mil. Kč nepostačoval. K pohledávkám dlužníka za jeho dlužníky, které v prvém případě žalovaný uváděl ve výši 21.441.000 Kč a v druhém případě ve výši 23.719.000 Kč, není možno přihlížet, neboť tyto za likvidní majetek považovat nelze, jak správně uzavřel soud prvního stupně s odkazem na zmíněné rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 2.12.2010, sen zn. 29 NSČR 10/2009 (R 80/2011), neboť v dubnu 2011 tyto pohledávky dlužník k úhradě svých splatných závazků neměl možnost (nebyl schopen) využít.

Ze všech shora uvedených důvodů, je nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že v daném případě byla naplněna skutková podstata neúčinného právního úkonu dle § 241 odst. 1, 3 písm. a) IZ, neboť dlužník zvýhodnil žalovaného, kterého uspokojil v rozsahu 100 %, nadto před splatností jeho pohledávky za dlužníkem, a to na úkor jiných věřitelů, jejichž pohledávky byly zjištěny a kteří s ohledem na stav a rozsah majetku dlužníka budou uspokojeni pouze částečně, jak je avizováno z insolvenčního spisu dlužníka, v rozsahu max. 10 %. Lze souhlasit i se závěrem, že v insolvenčním řízení by pohledávka žalovaného, jako pohledávka podřízená, nebyla s největší pravděpodobností vůbec uspokojena (§ 172 odst. 3 IZ). Opět správný je závěr soudu prvního stupně i v tom, že napadené právní úkony dlužníka nelze v daném případě podřadit pod žádné negativní vymezení zvýhodňujícího právního úkonu dle § 241 odst. 5 IZ.

Z uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ustanovení § 219 o.s.ř. a napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení a přechodu poplatkové povinnosti na žalovaného.

Otázkou, zda byla v daném případě naplněna rovněž skutková podstata neúčinného právního úkonu dle ustanovení § 242 IZ, se odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně (pro nadbytečnost) již nezabýval.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl rovněž v odvolacím řízení úspěšný, má proto právo na náhradu těchto nákladů, které činí náklady právního zastoupení v celkové výši 7.588,18 Kč, tj. odměnu advokátky žalobce za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč (převzetí zastoupení, účast u odvolacího jednání-§ 9 odst. 4 písm. c/, ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 v platném znění), 2x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, náhradu za promeškaný čas advokáta v souvislosti s jednáním za 6 započatých půlhodin po 100 Kč (tj. 600 Kč-§ 14 citované vyhlášky), cestovné advokátky žalobce 976,53 (při průměrně spotřebě vozidla 4,63 l/100 km, ceně nafty 29,50 Kč, sazbě náhrad za použití vozidla 3,80 Kč, počtu km 189). Jelikož advokátka žalovaného účtovala cestovné a náhradu za (KSOS 33 INS 2539/2012) promeškaný čas toliko v rozsahu 1/2, činí tyto náklady celkem 7.588,18 Kč (6.200 + 600 + 488,18 + 300).

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 5. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu