11 Tz 53/2016
Datum rozhodnutí: 20.04.2017
Dotčené předpisy: § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 270 odst. 1 tr. ř., § 147 odst. 1 tr. ř., § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř., § 265 z. m. j. s., § 267 odst. 1 písm. b) z. m. j. s., § 268 odst. 1 z. m. j. s.



11 Tz 53/2016-20 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Karla Hasche stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 61 To 119/2015, ve prospěch obviněného B. M. a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :
I. Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 61 To 119/2015, b y l p o r u š e n z á k o n v neprospěch obviněného B. M. v ustanovení § 147 odst. 1 a § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. a § 265, § 267 odst. 1 písm. b) a § 268 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 61 To 119/2015, s e z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Městskému soudu v Praze s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 T 1/2015, bylo rozhodnuto, že podle § 267 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 265 a contrario zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen z.m.j.s. ), se neuznává rozhodnutí soudního (správního) orgánu DARS d.d. ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 714-3/Z20140071/2-BM (14-252030300068), jímž byl obviněný B. M. shledán vinným ze spáchání přestupku dle § 77a odst. 1 bod 3 zákona č. 33/06, o veřejných silnicích, dožadujícího státu, za což mu byla uložena peněžitá sankce ve výši 300 EUR. Protiprávního jednání dožadujícím státem označeného jakožto ,,porušení předpisu, který upravuje způsob platby mýtného ve Slovinské republice se měl obviněný dopustit tím, že dne 20. 2. 2014 v 16:12 hod. řídil po silnici s mýtným A1 v blízkosti mýtné stanice AC-A1 R. automobil bez předchozí úhrady mýtného.

Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 T 1/2015, podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 stížnost. Městský soud v Praze následně tuto stížnost projednal a usnesením ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 61 To 119/2015, rozhodl tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se zrušuje napadené rozhodnutí a podle § 268 odst. 1 z.m.j.s. se rozhodnutí soudního (správního) orgánu DARS d.d. ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 714-3/Z20140071/2-BM (14-252030300068), uznává a vykoná.

Ministr spravedlnosti podal dne 22. 8. 2016 pod č. j. MSP-489/2015 OD SPZ/3 podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného B. M.

Ve svém opravném prostředku ministr nejprve poukázal na skutečnost, že rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie (dále jen ,,EU ) je možno na území České republiky uznat a rozhodnout o výroku peněžité sankce nebo jiného peněžitého plnění v něm uloženého pouze tehdy, není-li dán některý z důvodů pro neuznání takového rozhodnutí. Aby pak nebyl naplněn důvod pro neuznání rozhodnutí podle § 267 odst. 1 písm. b) z.m.j.s., musí se jednat buď o výjimku z oboustranné trestnosti podle § 265 z.m.j.s., tedy o případ, kdy jiný členský stát podřadí skutek pod některé z jednání v písmenu g) odst. 3 formuláře osvědčení, u kterých se nepřezkoumává oboustranná trestnost, a popis skutku a právní kvalifikace uvedené v osvědčení označenému jednání odpovídají, nebo skutek, který naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky.

Slovinská strana však tento skutek nepodřadila pod žádné z jednání v písmenu g) odst. 3 formuláře osvědčení, ale pod písmeno g) odst. 4 tohoto formuláře, tedy pod jednání, u nichž se přezkoumává oboustranná trestnost, a jako popis přestupku uvedla porušení předpisu, který upravuje způsob platby mýtného v Slovinské republice. Pro úplnost pak ministr připomněl, že české i slovinské ministerstvo spravedlnosti již dříve dospělo ke shodnému závěru, že skutek spočívající v jízdě po zpoplatněné silnici bez dálniční známky nespadá pod kategorii jednání uvedenou v písmenu g) odst. 3 formuláře osvědčení. Za daných okolností se tedy nemohla uplatnit výjimka z oboustranné trestnosti podle § 265 z.m.j.s. a bylo třeba posoudit, zda skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky. Jízda po zpoplatněné silnici bez dálniční známky však přitom znaky žádné skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky nenaplňuje, takže u tohoto skutku byl dán důvod pro neuznání rozhodnutí podle § 267 odst. 1 písm. b) z.m.j.s. Pokud tedy městský soud zrušil na podkladě stížnosti státní zástupkyně rozhodnutí soudu prvního stupně, který rozhodl, že se rozhodnutí slovinského správního orgánu DARS d.d. neuznává, stalo se tak v rozporu se zákonem.

Ministr navíc zdůraznil, že otázka, jestli takový skutek naplňuje znaky skutkové podstaty jiného deliktu než trestného činu, je zde naprosto irelevantní. Pojem ,,znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky v § 267 odst. 1 písm. b) z.m.j.s. totiž rozhodně nelze za použití uznávaných metod výkladu právních norem vykládat tak, že postačí postižitelnost skutku jiným typem deliktu než trestným činem. Podle ustanovení části 5. Hlavy VI z.m.j.s. lze sice uznat a vykonat i rozhodnutí jiného členského státu vydané správním orgánem ohledně jiného deliktu než trestného činu, dotčená osoba však musí mít možnost domáhat se projednání věci před soudem, který je příslušný též ve věcech trestních. To ale nic nemění na tom, že skutek lze buď podřadit pod některé z výčtu jednání, u nichž se nepřezkoumává oboustranná trestnost, nebo naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky. Přestupky podle českého zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, však tento trestní prvek neobsahují, a proto nelze přezkum oboustranné trestnosti rozšiřovat též na postižitelnost za přestupek.

Závěrem svého opravného prostředku pak ministr upozornil na některé formální vady výroku usnesení městského soudu. Podle § 268 odst. 1 z.m.j.s. se rozhodnutí jiného členského státu EU uznává ,,na území České republiky , avšak tato slova v uznávacím výroku usnesení městského soudu chybí. Vykonávací výrok měl být současně v souladu s § 268 odst. 1 z.m.j.s. formulován tak, že se vykoná nikoli (celé) rozhodnutí, ale peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění uložené uznaným rozhodnutím, přičemž podle § 268 odst. 5 z.m.j.s. je pak třeba takovou peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění přepočítat na české koruny.

Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 61 To 119/2015, byl porušen zákon v neprospěch obviněného B. M., a to v ustanovení § 147 odst. 1 a § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. a § 265, § 267 odst. 1 písm. b) a § 268 odst. 1 z.m.j.s., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a rovněž další rozhodnutí na něho obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud, jako soud příslušný rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona (§ 266 odst. 1 tr. ř.), z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i předcházející řízení, a dospěl k závěru, že stížnost ministra spravedlnosti je důvodná.

S ohledem na výše uplatněné námitky ministra spravedlnosti považuje Nejvyšší soud za nutné v obecné rovině připomenout, že podle § 268 odst. 1 z.m.j.s. samosoudce uzná rozhodnutí jiného členského státu EU na území České republiky a současně rozhodne, že se peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění uložené tímto rozhodnutím vykoná, nejde-li o případ uvedený v § 264 odst. 2 nebo 3 nebo v § 266 odst. 1 z.m.j.s., anebo není-li dán důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu.

Nejvyšší soud dále poukazuje, že úprava důvodů pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu EU je obsažena v § 267 z.m.j.s. Podle § 267 odst. 1 písm. b) z.m.j.s. pak konkrétně vyplývá, že samosoudce neuzná rozhodnutí jiného členského státu, pokud skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky, pokud nejde o jednání uvedená v § 265 z.m.j.s.; v případě trestných činů týkajících se daní, poplatků, cel nebo měny nelze rozhodnutí jiného členského státu neuznat pouze z toho důvodu, že právní předpisy České republiky neukládají tentýž druh daní, poplatků nebo cel nebo neobsahují stejná ustanovení týkající se daní, poplatků, cel nebo měny jako právní předpisy daného členského státu.

Podle § 265 z.m.j.s. samosoudce v případě, kdy jde o skutek, který spočívá v jednání, jež orgán jiného členského státu označí v písmenu g) odst. 3 formuláře osvědčení, pro účely rozhodnutí o tom, zda se rozhodnutí jiného členského státu uzná a vykoná, nezjišťuje, zda skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky, ledaže popis skutku nebo právní kvalifikace uvedené v osvědčení zjevně neodpovídají označenému jednání. Tím není dotčen § 268 odst. 2 z.m.j.s.

Vzhledem k výše uvedenému je tedy zřejmé, že ministr správně uzavřel, že rozhodnutí jiného členského státu je možno na území České republiky uznat a rozhodnout o výkonu peněžité sankce nebo jiného peněžitého plnění v něm uloženém pouze tehdy, není-li dán některý z důvodů pro neuznání takového rozhodnutí.

Nutno připomenout, že v posuzovaném případě se jednalo o uznání a výkon rozhodnutí slovinského správního orgánu o pokutě za přestupek spočívající v jízdě po silnici podléhající mýtnému bez platné dálniční známky použité předepsaným způsobem, přičemž slovinská strana tento skutek nepodřadila pod žádné z jednání uvedených v písmenu g) odst. 3 formuláře osvědčení, nýbrž pod písmeno g) odst. 4 tohoto formuláře (č. l. 9, 17), tedy pod jednání, u nichž se přezkoumává oboustranná trestnost.

Ministr pak v této souvislosti důvodně poukázal i na závěry, k nimž dospělo české a slovinské ministerstvo spravedlnosti stran jednání spočívajícího v jízdě po zpoplatněné dálnici, a to, že takové jednání nespadá pod kategorii uvedenou v písmenu g) odst. 3 formuláře osvědčení popsanou jako ,,jednání, které porušuje pravidla silničního provozu, včetně porušení pravidel, kterými se řídí doba řízení a odpočinku, a pravidel o nebezpečném zboží , neboť se tu nejedná o porušení povinnosti bezpečnostního charakteru. Jednání, jehož se dopustil obviněný a které slovinská strana popsala jako ,,porušení předpisu, který upravuje způsob platby mýtného v Slovinské republice , tak představuje ,,pouze porušení povinnosti spjaté s administrativními poplatky. Za této situace je pak zcela nepochybné, že výjimka z oboustranné trestnosti podle § 265 z.m.j.s. se zde uplatnit nemohla, a proto bylo třeba správně posoudit, zda předmětný skutek naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky.

Jízda po zpoplatněné silnici bez dálniční známky však nenaplňuje znaky žádné skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky, a proto je u tohoto skutku dán důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu EU podle § 267 odst. 1 písm. b) z.m.j.s.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 T 1/2015, bylo v souladu s právní úpravou vyjádřenou v z.m.j.s. a takovému postupu nelze vytknout žádné pochybení. Naproti tomu se však nelze ztotožnit s postupem Městského soudu, pokud na podkladě stížnosti státní zástupkyně zrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 a nově rozhodl tak, že se rozhodnutí slovinského správního orgánu uznává a vykoná, přičemž tento závěr odůvodnil tím, že v daném případě postačí ,,trestnost činu podle jiného právního odvětví, než je trestní právo hmotné, neboť jízda po silnici s mýtným bez zaplacení mýtného je v České republice rovněž trestná a podléhá právní odpovědnosti za přestupek.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že cílem Rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. 2. 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (dále jen ,,rámcové rozhodnutí ) rozhodně nebylo přenést do mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních uznávání a výkon veškerých rozhodnutí správních orgánů o pokutách. Aby totiž rozhodnutí správního orgánu o pokutě bylo možno podřadit pod rámcové rozhodnutí, musí řízení, v němž bylo vydáno, obsahovat určitý trestní prvek daný tím, že podle čl. 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí měla dotčená osoba příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech (viz též rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 11. 2013 ve věci C-60/12 - M. B.).

Přestupky podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, však takový trestní prvek neobsahují, a proto nelze přezkum oboustranné trestnosti rozšiřovat též na postižitelnost na přestupek. Pokud tedy český právní řád nezná kategorii deliktů správního práva trestního, u kterých má dotčená osoba příležitost k projednání věci před soudem v trestním řízení, může se přezkum oboustranné trestnosti podle čl. 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí v rámci českého právního řádu týkat jen trestných činů, a nikoli též přestupků, z čehož vychází formulace § 267 odst. 1 písm. b) z.m.j.s.

Ministr spravedlnosti také správně upozornil na formální vady rozhodnutí městského soudu. Zejména je vážným nedostatkem tohoto rozhodnutí, že v uznávacím výroku není výslovně uvedeno, že se rozhodnutí soudního (správního) orgánu DARS d.d. uznává na území České republiky (§ 268 odst. 1 z.m.j.s.). Vykonávací výrok měl být současně v souladu s § 268 odst. 1 z.m.j.s. formulován tak, že se vykoná nikoli toto rozhodnutí , ale peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění uložené uznaným rozhodnutím jiného členského státu EU. Městský soud měl navíc podle § 268 odst. 5 z.m.j.s. tuto peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění přepočíst z cizí měny na českou měnu podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou ke dni, kdy bylo takové rozhodnutí jiného členského státu vydáno, přičemž tento přepočet bylo třeba uvést ve výrokové části jeho usnesení.

Vzhledem ke shora uvedenému vyslovil Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. závěr, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 61 To 119/2015, byl porušen zákon v neprospěch obviněného B. M. v ustanovení § 147 odst. 1 a § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. a § 265, § 267 odst. 1 písm. b) a § 268 odst. 1 z.m.j.s. Nejvyšší soud proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 61 To 119/2015, přičemž současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle § 270 odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V rámci nového projednání věci je přitom Městský soud v Praze vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí. V prvé řadě bude nezbytné, aby věc projednal a rozhodl způsobem, který předpokládají zákonná ustanovení příslušného předpisu (z.m.j.s.), ať již co do formy rozhodnutí, tak náležitého užití adekvátních ustanovení zákona a správné formulace výroku rozhodnutí. Při posouzení věci je pak nutné zkoumat splnění veškerých podmínek, které na uznávané a vykonávané rozhodnutí klade příslušná norma (§ 261 odst. 1 z.m.j.s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 4. 2017
JUDr. Stanislav Rizman předseda senátu