11 Tz 34/2013
Datum rozhodnutí: 29.08.2013
Dotčené předpisy: § 266 odst. 2 tr. ř.



11 Tz 34/2013-9

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2013 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné E. D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 7 To 127/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 144/2010, a podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Trestním příkazem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 6 T 144/2010, byla obviněná E. D. uznána vinnou přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby platila výživné řádně a včas podle svých možností a schopností a aby dlužné výživné uhradila v průběhu zkušební doby. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 14. 9. 2010.

Usnesením ze dne 25. 1. 2013, sp. zn. 6 T 144/2010, rozhodl Okresní soud v Mostě podle § 368 tr. ř., že obviněná je účastna amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a podmíněně odložený trest odnětí svobody jí prominul s tím, že se na ni hledí, jako by nebyla odsouzena. Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mostě stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 7 To 127/2013, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné E. D.

Stěžovatel poukázal na skutečnost, že Okresní soud v Mostě rozhodl o účasti obviněné na amnestii, aniž před tím zkoumal, zda obviněná ve zkušební době, která vypršela dne 14. 9. 2012, splnila podmínky a omezení vyplývající pro ni z odsuzujícího trestního příkazu. Soudy nerespektovaly právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR publikovaného pod č. 48/1976 Sb. rozh. tr. Podle ministra spravedlnosti je rozdíl v tom, zda se na odsouzeného hledí, jako by nebyl odsouzen, proto, že splnil veškeré podmínky a omezení uložená odsuzujícím rozsudkem a tím deklaroval naplnění výchovného působení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, anebo pouze z důvodu, že mu uložený trest bez ohledu na jeho chování prominul prezident republiky. Prvně uvedenou variantu považuje stěžovatel pro obviněnou za příznivější.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 7 To 127/2013, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 1. 2013, sp. zn. 6 T 144/2010, v ustanovení § 368 tr. ř. v neprospěch obviněné E. D., a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadená usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti stížnosti pro porušení zákona. Tato byla podána proti usnesením, kterými bylo především rozhodnuto o tom, že podmíněně odložený trest odnětí svobody se obviněné promíjí, neboť je účastna amnestie prezidenta republiky, a to s tím, že se na ni hledí, jako by nebyla odsouzena. Jde tedy o rozhodnutí, která se týkají výlučně trestu, který byl obviněné v původním řízení uložen. Nejvyšší soud je toho názoru, že na všechna rozhodnutí, která se týkají výlučně výroku o trestu, tedy nikoliv výroku o vině, náhradě škody, resp. ochranného opatření, se vztahuje ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř., podle něhož je možné proti výroku o trestu podat stížnost pro porušení zákona tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k závažnosti a povaze trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. To vyplývá z účelu tohoto ustanovení, kterým je, pokud jde výlučně o potrestání pachatele, omezení možnosti podat stížnost pro porušení zákona jen na případy, které je nutno pro větší závažnost vady napravit i za cenu porušení stability pravomocného rozhodnutí a tedy i stability společenských vztahů, které jsou jím dotčeny. Zákonodárce touto zásadou vyjádřil názor, že v otázkách trestání pachatele je k podání stížnosti pro porušení zákona nutno mít skutečně vážný důvod. I když v ostatních rozhodnutích týkajících se trestu, ve kterých nejde přímo o ukládání trestu, a není tak možno vycházet ze zvážení míry jeho nepoměru k závažnosti a povaze činu, resp. míry rozporu s účelem trestu, lze posoudit v duchu uvedené zásady omezující podání stížnosti pro porušení zákona závažnost vytýkané vady v tom smyslu, zda nejde o zbytečné zasahování do stability pravomocného rozhodnutí. V posuzovaném případě jde podle názoru Nejvyššího soudu právě o takovou situaci. Nevýhoda pro obviněnou, kterou spatřuje ministr spravedlnosti v nedodržení postupu naznačeného v citovaném judikátu, není natolik zásadní, aby ji bylo možno přirovnat k podmínkám přípustnosti uvedeného mimořádného opravného prostředku uvedeným v ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. Z důvodu rozporu s citovaným ustanovením není stížnost pro porušení zákona v dané věci přípustná a Nejvyšší soud tak nepřezkoumával na jejím podkladě podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl jako nepřípustnou, a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 274 tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch