11 Tvo 7/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: čl. 148 odst. 1 písm. c) předpisu č. 141/1961Sb.



11 Tvo 7/2017-9

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 stížnost obviněného J. F., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 5 To 11/2017, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost obviněného J. F. z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 34 T 1/2016, byl obviněný J. F. uznán vinným zločinem (pozn. správně zvlášť závažným zločinem) znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému rovněž uloženo psychiatrické sexuologické léčení ústavní formou.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný J. F. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě odvolání. Vzhledem k probíhajícímu odvolacímu řízení byla pak ve smyslu § 72 odst. 4 tr. ř. založena, s ohledem na běh vazební lhůty, příslušnost Vrchního soudu v Olomouci k rozhodnutí o otázce dalšího trvání či netrvání vazby obviněného.

3. S ohledem na výše uvedené poté Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 5 To 11/2017, rozhodl podle § 72 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. ř. o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř. Současně podle § 73 odst. 1 písm. b) a písm. c) tr. ř. a contrario nepřijal písemný slib obviněného a nestanovil nad obviněným ani dohled probačního úředníka. Vrchní soud v rámci svého rozhodovacího procesu zvážil a přezkoumal všechny okolnosti daného případu a dospěl k závěru, že vzhledem k charakteru a závažnosti stíhané trestné činnosti, jakož i osobě obviněného, existuje stále důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. Tato obava je navíc opodstatněna tím, že v daném případě již došlo k nepravomocnému odsouzení obviněného k trestu odnětí svobody v trvání pěti let (a rovněž k uložení ochranného sexuologického léčení ústavní formou), přičemž zde existuje i hrozba zvýšení tohoto trestu, a to v souvislosti s odvoláním státního zástupce podaným do výroku o trestu v neprospěch obviněného. Vrchní soud dále zdůraznil, že obviněný je osobou bez trvalého bydliště, bez zaměstnání, a nemá tedy žádné natolik pevné a trvalé vazby, které by mu v případném útěku bránily. U obviněného rovněž trvají i důvody vazby předstižné, neboť s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie a dosavadní způsob života obviněného, nelze jeho chování podrobit pravidelné kontrole, a i v současnosti tak hrozí nebezpečí, že by obviněný v případě propuštění z vazby na svobodu mohl opakovat trestnou činnost sexuálního charakteru, pro kterou je stíhán. Vrchní soud dále konstatoval, že vazba je odůvodněna také skutkovými okolnostmi, neboť i nadále trvá důvodné podezření, že se stíhané trestné činnosti dopustil právě obviněný. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem proto dospěl k závěru, že vazbu obviněného nelze nahradit ani jiným opatřením dle trestního řádu, neboť žádné takové opatření by nebylo možné považovat za dostatečné k nahrazení vazby. Vrchní soud v dané věci rovněž neshledal překročení zákonných vazebních lhůt ani existenci žádných průtahů. S ohledem na výše uvedené proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí.

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 5 To 11/2017, podal obviněný J. F. ihned po jeho vyhlášení stížnost, kterou do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu dále nijak neodůvodnil.

5. I přes výše uvedené však Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci v souladu s § 147 odst. 1 tr. ř., přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného J. F. není důvodná.

6. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu konstatuje, že vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil i okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují. Vrchní soud správně uvedl, že vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti a osobním poměrům obviněného J. F., existuje zcela důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. Toto nebezpečí je zejména odůvodněno nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 34 T 1/2016, kterým byl obviněný J. F. za předmětnou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž vedle tohoto trestu bylo obviněnému uloženo i psychiatrické sexuologické léčení ústavní formou. Dále nelze opomenout, že zde existuje hrozba zvýšení tohoto trestu, neboť odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a to proti výroku o trestu v neprospěch obviněného.

7. V této souvislosti má Nejvyšší soud rovněž za nutné poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen ESLP ), dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen Úmluva ; srov. zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání ), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. 2122/64). Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. 152/04).

8. Dalším důvodem obavy před uprchnutím nebo skrýváním se obviněného s cílem vyhnout se trestnímu stíhání nebo trestu je i skutečnost, že obviněný nemá stabilní zázemí, neboť je osobou bez trvalého bydliště a bez zaměstnání. Dosavadní způsob života obviněného tak nijak nezaručuje jeho spolehlivost v případě propuštění z vazby. Jak navíc správně poznamenal vrchní soud, celá řada dosavadních tvrzení obviněného, jež uplatnil v rámci svých výpovědí před orgány činnými v trestním řízení, byla následně vyvrácena jako nepravdivá, a za těchto okolností je jeho osoba naprosto nevěrohodná, pokud jde o přísliby stran způsobu budoucího života. Dle Nejvyššího soudu tedy obviněný J. F. nemá natolik pevné osobní, rodinné a pracovní vazby, aby opodstatňovaly jeho propuštění na svobodu, neboť ve srovnání se zvýšeným rizikem útěku nebo skrýváním v dané věci, a to i při plném respektování principu presumpce neviny, neeliminují důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř.

9. V případě obviněného nadále přetrvává i důvodná obava ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř., tedy že by po přepuštění na svobodu mohl opakovat trestnou činnost. Tato hrozba vyplývá zejména z charakteru trestné činnosti, jež je obviněnému kladena za vinu, z předchozího trestního stíhání obviněného za trestnou činnost sexuálního charakteru ve věci Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 40/2008, a rovněž ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, dle kterého trpí obviněný sexuální deviací spočívající v patické sexuální agresivitě s heterosexuálně pedofilní preferencí, v důsledku čehož je jeho pobyt na svobodě pro společnost značně nebezpečný. Schopnost a ochota obviněného ke korekci jeho zaběhlého životního stylu a chování je navíc dle závěrů zmíněného znaleckého posudku velmi slabá, přičemž v příznivém případě lze očekávat spíše povrchní a dílčí resocializační efekty. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem se proto Nejvyšší soud ztotožnil s názorem vrchního soudu, že i v současné fázi řízení hrozí nebezpečí, že by obviněný po případném propuštění z vazby mohl opakovat trestnou činnost sexuálního charakteru, pro kterou je stíhán.

10. Nejvyšší soud má dále za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle něhož ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o naplnění důvodné obavy ve smyslu § 67 tr. ř. V tomto směru pak nelze opomenout, že ze skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě (jež mají oporu v provedených důkazech, zejména v provedené pachové identifikaci, výpovědi nezletilé poškozené, svědeckých výpovědích, znaleckých posudcích, atd.) vyplývá, že předmětný skutek, pro který je vedeno trestní stíhání obviněného, byl spáchán, že tento skutek má všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a je zde i důvodné podezření, že jej spáchal právě obviněný J. F.

11. Všechny tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání útěkové a předstižné vazby podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř.

12. Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že vazbu obviněného nelze vzhledem k výše uvedeným důvodům nahradit ani mírnějším zajišťovacím institutem podle trestního řádu, neboť žádné těchto opatření by spolehlivě nezajistilo osobu obviněného pro účely probíhajícího trestního řízení.

13. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že trestní řízení vedené proti obviněnému vzhledem k charakteru a náročnosti projednávané věci trvá přiměřeně dlouhou dobu a nebyly zde zjištěny ani žádné průtahy. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby, která ani zdaleka nedosáhla zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby podle § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř.

14. Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud plně ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 5 To 11/2017. Stížnost obviněného J. F. se tak nemohla setkat s úspěchem a Nejvyšší soud ji proto podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. Stanislav Rizman předseda senátu