11 Tvo 7/2016
Datum rozhodnutí: 01.03.2016
Dotčené předpisy: § 72 odst. 1,3,4 tr. ř.



11 Tvo 7/2016-11

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. března 2016 stížnost obviněného Mgr. F. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 6 To 102/2015, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá .

O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 11. 1. 2016, pod sp. zn. 6 To 102/2015, usnesením tak, že podle § 72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. se obviněný Mgr. F. Š. ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. (výrok I.), podle § 71a tr. ř. se žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu zamítá (výrok II.) a současně se nepřijímá písemný slib obviněného ze dne 11. 1. 2016 (výrok III.).

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce stížnost, ve které především namítl, že u něj nelze shledat existenci zákonných důvodů pro další trvání vazby. K vazebnímu důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. konstatoval, že z jeho jednání ani z jiných konkrétních skutečností nevyplývá důvodná obava, že by uprchl nebo se skrýval. Již na počátku trestního řízení orgánům činným v trestním řízení sdělil, na jakých adresách se bude zdržovat a poštu si řádně přebíral. Má silné vazby k České republice, neboť zde žijí jeho děti, ke kterým má vyživovací povinnost a chtěl by se o ně starat. K vazebnímu důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř. stěžovatel zdůrazňuje, že důvodem této vazby nemůže být jen obecné nebezpečí z opakování trestné činnosti dovozující např. z faktu, že obviněný je osobou, která se dopouští trestné činnosti opakovaně. Soud musí podrobně odůvodnit, na základě jakých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem předpokládaným v § 67 písm. c) tr. ř. Přitom je soud povinen zhodnotit při přezkoumání trvání daného vazebního důvodu i aktuální situaci obviněného, osobní postoje, sklony, návyky, apod. Vrchní soud v Praze však existenci předmětného vazebního důvodu nezaložil na základě žádné konkrétní skutečnosti, nýbrž pouze na dřívějším pravomocném odsouzení obviněného a nyní probíhajícím trestním stíhaní pro obdobnou trestnou činnost. Stěžovatel dále upozorňuje, že hrozbu citelného trestu nelze považovat za konkrétní skutečnost zakládající obavu z jednání podle ustanovení § 67 písm. c) tr. ř. Rovněž zásadně nesouhlasí s nepřijetím písemného slibu, jelikož již opakovaně uvedl, že v případě propuštění na svobodu se bude zdržovat na adrese své přítelkyně, kde žije i jeho nezletilá dcera. Zdůrazňuje, že vazba je fakultativním institutem a je nutné vždy uplatnit zásadu zdrženlivosti, aby docházelo co možná k nejmenšímu zásahu do základních práv a svobod občanů. Další trvání vazby podle obviněného představuje nepřiměřený zásah do jeho osobní svobody. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu, popř. nahradil jeho vazbu přijetím písemného slibu.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 10 T 11/2015, uznán vinným trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s ustanovením § 238 tr. zákoníku a trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 9 T 319/2012. Rovněž byl obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci. V současné době se na základě odvolání obviněného, státního zástupce a poškozeného věc nachází v odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze. V daném stadiu trestního řízení je zřejmé, že obviněný je i nadále důvodně podezřelým ze spáchání posuzované trestné činnosti, za kterou mu byl nepravomocně uložen poměrně vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody.
Vrchní soud v Praze rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a), c) tr. ř. Důvodnost tzv. útěkové vazby vrchní soud shledal na základě nepravomocného odsouzení obviněného výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 10 T 11/2015, přičemž v odvolání podaném v neprospěch obviněného požaduje státní zástupce ještě zpřísnění uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. V době svého zadržení obviněný disponoval pouze evidenční adresou v P. a zdržoval se v Belgii a na dalších různých místech, což při současné konkrétní hrozbě uložení vysokého trestu odnětí svobody nepochybně odůvodňuje obavu z jeho uprchnutí nebo skrývání se. Ohledně tzv. předstižné vazby vrchní soud konstatoval, že obava z opakování trestné činnosti vyplývá z již předchozího odsouzení obviněného pro trestný čin podvodu v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 185/2002, přičemž v současnosti je vedle přezkoumávané věci proti obviněnému vedeno další trestní stíhaní na základě obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 1 ZT 115/2014, pro zločiny podvodu a zpronevěry a přečiny krádeže a neoprávněného užívání cizí věci. Pokud se jedná o instituty nahrazující vazbu vrchní soud uvedl, že s ohledem na významnou intenzitu vazebních důvodů v tomto stadiu řízení nepostačuje k nahrazení vazby přijetí písemného slibu obviněného, neboť nahrazení vazby by přicházelo v úvahu kombinací institutů vymezených v § 73 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. s přiměřenou peněžitou zárukou za podmínek vymezených v § 73a tr. ř. V závěru vrchní soud rovněž reagoval na obviněným deklarovaný nepříznivý zdravotní stav, k čemuž uvedl, že z předložených lékařských zpráv nelze dovodit závěr, že by zdravotní stav obviněného vylučoval další trvání vazby.

S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze se Nejvyšší soud ztotožňuje. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil též okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují.

Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003).

Obviněnému byl, byť nepravomocně, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Již samotná hrozba uložení tak vysokého trestu odnětí svobody dle Nejvyššího soudu, při plném respektování zásady presumpce neviny, v souladu s judikaturou Ústavního soudu může představovat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, když riziko útěku nebo skrývání se po nepravomocném uložení takového trestu je podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). V této souvislosti lze odkázat rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen ESLP ) a výše již citované rozhodnutí Ústavního soudu, dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen Úmluva ; srov. zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání ), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9).

Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, § 58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, § 102-104).

Na základě výše uvedeného shledal Nejvyšší soud námitku obviněného, že pro důvodnost obavy z jednání obviněného předpokládaného v § 67 písm. a) tr. ř. nesvědčí žádná konkrétní skutečnost, za zcela nedůvodnou. Obviněným ve stížnosti uváděné výhrady, že má velmi silné vazby na ČR, jelikož zde žijí jeho děti a trestnímu řízení se nikterak nevyhýbal, nemohou s ohledem na výše rozebrané skutečnosti nijak výrazně oslabit důvodnost obavy, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu.

Rovněž námitky, kterými obviněný zpochybňuje existenci tzv. předstižné vazby upravené v § 67 písm. c) tr. ř. nelze považovat za důvodné. Stěžovatel vyčítá vrchnímu soudu, že neuvedl žádné konkrétní skutečnosti zakládající obavu z jednání předpokládaného tímto vazebním důvodem, neboť nepostačuje pouze obecné nebezpečí z opakování trestné činnosti nebo fakt, že obviněný je osobou, která se dopouští trestné činnosti. Nejvyšší soud však nesdílí tento názor obviněného, neboť předmětem přezkumu soudu u předstižné vazby je důvodná obava, nikoliv jistota z páchání další trestné činnosti. Vrchní soud opodstatněně založil existenci daného vazebního důvodu na zcela konkrétních skutečnostech, že obviněný již byl v minulosti odsouzen pro majetkovou trestnou činnost, dokonce pro stejný trestný čin, pro který je trestně stíhán i v nyní projednávaném případě, přičemž je pro trestný čin podvodu trestně stíhán i v další věci. Nelze tak vyloučit, že v případě propuštění z vazby na svobodu bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, a Nejvyšší soud se v tomto ohledu ztotožňuje se závěry učiněnými Vrchním soudem v Praze v napadeném usnesení.

Přezkumem vazebních rozhodnutí se v dané věci na podkladě stížnosti obviněného zabýval i Ústavní soud, který v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3880/15, mj. konstatoval, že nesdílí názor obviněného, který považuje odůvodnění vazebních důvodů za nedostatečné, když vrchní soud odkazuje na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je jím vyslovený výrok založen.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. března 2016


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu