11 Tvo 6/2017
Datum rozhodnutí: 02.03.2017
Dotčené předpisy: § 71a tr. ř.



11 Tvo 6/2017-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. 3. 2017 stížnosti podané obviněnými T. V., a J. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 5 To 124/2016, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnosti obviněných T. V. a J. Č. z a m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


Obviněný T. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 29 T 11/2015, uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a zločiny vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a podle § 175 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za které mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný J. Č. byl tímtéž rozsudkem uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, za které mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění a státní zástupce v jejich neprospěch odvolání.

Usnesením ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 5 To 124/2016, rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle § 71a tr. ř., že se žádosti obviněných o propuštění z vazby na svobodu zamítají, neboť trvají důvody vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř.

Proti tomuto usnesení podali obvinění stížnosti.

Obviněný T. V. uvedl, že trestní stíhání je dávno u konce, neboť byl již v prvním stupni odsouzen a tedy byly provedeny veškeré důkazy. Vysoký trest ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. již byl obviněnému uložen, proto zde není obava, že by se jeho uložení mohl nějak vyhýbat. Trestní řízení v jeho kauze již dávno skončilo. Z jednání obviněného důvodná obava, že by mohl uprchnout nebo se skrývat, nevyplývá. Má stabilní rodinné prostředí, je zaměstnán ve fitness centru provozovaném jeho manželkou, která má dlouhodobé zdravotní problémy a nemůže tuto výdělečnou činnost naplno vykonávat. Obviněný navíc trpí vyšším stupněm diabetes mellitus. Nesouhlasí s tvrzením soudu, že Vazební věznice v Olomouci je schopna dostát adekvátní péče. Ze strany dozorců není dodržován přesný čas podání inzulinu ani stravy a jídelníček není správně uzpůsoben. Obviněný navíc trpí zkříženými potravinovými alergiemi, což je další komplikace. Hodnoty inzulinu tak u něj neustále kolísají, což vedlo k prudkému zhoršování jeho zdravotního stavu a nutnosti hospitalizace na interním oddělení Vazební věznice Brno od 24. 5. 2016 do 9. 6. 2016, kde byla zjištěna značně neuspokojivá dekompenzace diabetu, která byla způsobena dlouhodobou nedostatečnou péčí. Závislost obviněného na inzulinu a lékařských kontrolách navíc fakticky vylučuje možnost jeho útěku nebo skrývání. Obviněný navíc nabídl možnost odevzdání svého cestovního pasu. K tomu poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Scoppola v. Itálie a Kotsaftis v. Řecko.

Podle obviněného také nelze rozhodnutí o dalším trvání vazby opírat o stejné důvody jako při předchozím rozhodování, musejí byt zjištěny a zdůvodněny nové skutečnosti, které zesilují samo obvinění nebo důvodnost výroku o existenci vazebního důvodu.

K otázce předstižné vazby podle obviněného trvá jeho žádost o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. S ohledem na zhoršení jeho zdravotního stavu je další páchání trestné činnosti vysoce nepravděpodobné. Obviněný by chtěl získat inzulinovou pumpu. K tomu však potřebuje navštívit specializovanou kliniku a podstoupit řadu vyšetření. Závěrem navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a on propuštěn na svobodu.

Obviněný J. Č. ve své stížnosti uvedl, že ve vazbě strávil již polovinu doby uloženého trestu odnětí svobody. Do trestné činnosti byl přitom zapojen pouze okrajově, což uznal i vrchní soud. Je přesvědčen, že nejsou dány důvody útěkové ani předstižné vazby a navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a on propuštěn na svobodu.

Nejvyšší soud z podnětu podaných stížností přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti nejsou důvodné. Nejvyšší soud se s napadeným rozhodnutím zcela ztotožnil a v podrobnostech odkazuje na jeho podrobné odůvodnění. Vrchní soud se správně věnoval otázce existence důvodného podezření, že se obvinění dopustili stíhané trestné činnosti. Připomněl, že o vazbě obviněného T. V. bylo v tomto řízení doposud rozhodováno celkem osmnáctkrát a o vazbě J. Č. patnáctkrát a vždy byla shledána existence vazebních důvodů a současně nemožnost nahrazení vazby jiným institutem. K důvodu tzv. útěkové vazby pak vrchní soud mimo jiné zdůraznil trestní minulost obviněných. Oba obvinění se stíhané trestné činnosti měli dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný T. V. byl odsouzen v roce 1998 pro trestný čin loupeže k podmíněnému trestu odnětí svobody. Ačkoli má v rejstříku trestů vyznačeno osvědčení se, je zřejmé, že se ve zkušební době dopustil další trestné činnosti, a to dvou trestných činů vraždy a trestného činu vydírání, za něž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let a sedmi měsíců, z něhož byl podmíněně propuštěn, přičemž ve zkušební době se měl dopustit nyní projednávané trestné činnosti. Obviněný J. Č. byl v minulosti odsouzen pro dva trestné činy vraždy a dva trestné činy loupeže k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, z něhož byl podmíněně propuštěn a rovněž se měl projednávané trestné činnosti dopustit ve zkušební době. V případě obou obviněných podal státní zástupce dovolání v jejich neprospěch a domáhá se aplikace institutu mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody. Vrchní soud proto tyto skutečnosti zdůraznil v souvislosti s tresty, které obviněným za daných podmínek hrozí.

Ve svém rozhodnutí pak dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné i na nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a shrnul přitom závěry své dosavadní judikatury. Podle tohoto nálezu je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.

Vrchní soud připomněl i nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let).

Pokud tedy naopak obvinění namítají, že rozhodnutí o dalším trvání vazby nelze zakládat na stejných skutečnostech, které byly podkladem předchozího rozhodnutí, nelze s nimi souhlasit, resp. se jedná o velmi zjednodušující výklad tzv. doktríny zesílených důvodů, která se však na jejich situaci již nevztahuje. Existencí vazebních důvodů se vrchní soud přitom zevrubně zabýval a v tomto ohledu mu nelze cokoli vytknout. Nadto lze připomenout, že z hlediska útěkové vazby v případě obviněných nevystupuje pouze hrozba vysokého trestu v tomto řízení, ale také skutečnost, že se měli trestné činnosti dopustit v době podmíněného propuštění, tedy možnost uložení výkonu zbytku trestu odnětí svobody za předchozí trestnou činnost.

K důvodům vazby předstižné pak vrchní soud vycházel z charakteru trestné činnosti, kterou jsou obvinění důvodně podezřelí, a skutečnosti, že ani předchozí výkon trestu odnětí svobody uloženého pro závažnou trestnou činnost neměl v tomto směru na obviněné odstrašující účinek, přičemž obvinění měli porušit velkorysé dobrodiní podmíněného propuštění. V případě obviněného V. přistupuje i jeho zapojení do trestné činnosti v maximálním rozsahu. I v této části lze napadené rozhodnutí označit za správné.

Z úřední povinnosti se pak vrchní soud zabýval také možností nahrazení vazby jinými instituty, přičemž k tomu podmínky neshledal. Zdůraznil mimo jiné, že důvody vazby jsou v případě obviněných naplněny vysokou intenzitou. Oba obvinění se měli trestné činnosti dopustit v době, kdy na nich byl vykonáván dohled probačního úředníka. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na jeho odůvodnění, s nímž se ztotožňuje.

V případě obviněného T. V. se pak vrchní soud zabýval také námitkami ohledně jeho zdravotního stavu. Konstatoval, že jeho onemocnění není natolik výjimečné, aby nemohlo být kompenzováno v podmínkách výkonu vazby. Ze strany věznice nebylo nijak signalizováno, že by obviněný nebyl výkonu vazby způsobilý. Obhajobou uváděný zdravotní stav spadá do doby před šesti měsíci, aktuální podobu obviněný blíže nedoložil. Přesto vrchní soud upozornil příslušnou věznici na jeho výhrady a bude věcí Zdravotnické služby VS ČR, aby přijala případná potřebná opatření. K tomuto zdůvodnění a postupu vrchního soudu nemá ani Nejvyšší soud výhrady.

Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ztotožňuje a stížnosti obviněných se tak nemohly setkat s úspěchem. Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 3. 2017


JUDr. Karel Hasch
předseda senátu