11 Tvo 4/2013
Datum rozhodnutí: 21.03.2013
Dotčené předpisy: § 57 odst. 2 tr. ř.



11 Tvo 4/2013-12 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2013 stížnost státního zástupce v neprospěch obviněných Ing. P. M., a Mgr. M. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 12 To 83/2012, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. s e stížnost státního zástupce z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 15/2011 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 1. 2013 podle § 231 odst. 1 tr. ř. za užití ustanovení § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněných Ing. P. M. a Mgr. M. P. pro zde blíže popsané skutky, v nichž byl spatřován zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Toto své rozhodnutí opřel o čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013, publikovaného pod č. 1/2013 Sb.

Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze stížnost, kterou blíže odůvodnil. K otázce přípustnosti stížnosti uvedl, že napadené usnesení vydal Vrchní soud v Praze, neboť mu byla věc předložena se stížností státního zástupce proti jinému usnesení o zastavení trestního stíhání obviněných vydaného Městským soudem v Praze dne 16. 11. 2012 z jiných důvodů. To však podle státního zástupce nemůže znamenat, že proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze není přípustná stížnost, jak se uvádí v jeho poučení. Naopak, podle státního zástupce stížnost přípustná je. Dále se již státní zástupce vyjádřil k samotným důvodům stížnosti.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zjistil, že stížnost není přípustná. Podle § 141 odst. 2 tr. ř. lze stížností napadnout usnesení soudu a státního zástupce jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Tyto podmínky přitom musejí být splněny kumulativně. V ustanovení § 257 odst. 2 tr. ř., podle kterého vlastně Vrchní soud postupoval, zákon stížnost nepřipouští.

Státní zástupce de facto neuvádí žádnou právní argumentaci, kterou by svůj názor o přípustnosti stížnosti zdůvodnil. Z kontextu však plyne, že patrně svůj názor zakládá na domněnce, že Vrchní soud v Praze napadené usnesení vydal v prvním stupni, neboť rozhodnutí o amnestii bylo vydáno v době, kdy se věc nacházela u tohoto soudu spolu se stížností státního zástupce proti jinému rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněných vydaného soudem prvního stupně, tedy soud prvního stupně při svém rozhodování nemohl vzít rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii v potaz. Proto nešlo o přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně vrchním soudem jako soudem stížnostním, ale o rozhodnutí v prvním stupni, jak již bylo řečeno (obdobná argumentace byla uplatněna v jiné trestní věci předložené Nejvyššímu soudu státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze).

S takovým názorem se však Nejvyšší soud neztotožňuje. Trestní řád sice stížnost proti rozhodnutí podle § 231 odst. 1 tr. ř. ve třetím odstavci tohoto ustanovení připouští, ale Vrchní soud rozhodoval ve skutečnosti podle § 257 odst. 2 tr. ř., které upravuje řízení o odvolání. V daném případě se však nejedná ani o rozhodnutí v prvním stupni. Faktem je, že zde odvolací soud rozhodl na základě skutečnosti, která byla z hlediska rozhodnutí soudu prvního stupně nová, neboť nastala až po něm. Nejde však o žádnou výjimečnou situaci, neboť v trestním řízení soud rozhodující o řádném opravném prostředku (stížnosti nebo o odvolání) obecně přihlíží k novým skutečnostem a důkazům. Posuzuje napadené rozhodnutí ex nunc, tedy podle skutkového i právního stavu existujícího v době jeho rozhodování. Např. musí přihlédnout ke změně trestního zákona, ke které došlo po rozhodnutí soudu prvního stupně. Přitom může o věci sám rozhodnout v souladu s novou právní úpravou. Situace, kdy byla po rozhodnutí soudu vyhlášena amnestie s aboličním ustanovením, které dopadá na posuzovanou věc, a odvolací soud ji aplikuje, nikterak nevybočuje z běžného postupu soudů rozhodujících ve věci v druhém stupni. Případnou chybu odvolacího soudu založenou na nesprávné aplikaci nových skutečností, resp. právních předpisů by bylo možno napravit jen v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona.

V posuzovaném případě se nejedná ani o situaci, kdy je usnesení vydáno ohledně otázky svou povahou oddělitelné od věci meritorně projednávané ve smyslu nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 86/98, publikovaného pod č. 79/1998 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, podle něhož V trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita) oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí soudu prvního stupně, a to bez ohledu na to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem. V posuzovaném případě ovšem Vrchní soud rozhodl právě v řízení o samotném meritu věci, tedy o zastavení trestního stíhání. Není proto namístě zde konstruovat možnost podání dalšího řádného opravného prostředku, jako je tomu v případě Ústavním soudem zmíněných oddělitelných řízení (např. o vazbě), kde by jinak přezkum nepřicházel v úvahu, neboť v posuzovaném případě by takový výklad vedl k naznačeným absurdním procesním situacím a neúměrnému protahování trestního řízení.

Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch