11 Tvo 4/2011
Datum rozhodnutí: 01.03.2011
Dotčené předpisy: § 71 odst. 4, 7 tr. ř.



11 Tvo 4/2011-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. března 2011 stížnost obviněného O. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 2 To 88/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného O. K. z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, byl obviněný O. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Téhož dne rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem ve stejné věci, že žádost obviněného o propuštění z vazby se podle § 72 odst. 3 tr. ř. zamítá.

Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 2 To 88/2010, tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost obviněného zamítl a dále ve výroku II podle § 71 odst. 4, 7 tr. ř. rozhodl, že se obviněný ponechává ve vazbě.

Proti výroku II tohoto usnesení podal obviněný O. K. stížnost, ve které uvedl, že dne 1. 6. 2010 požádal v závěru své závěrečné řeči ústní formou o propuštění z vazby. Rozhodování o propuštění nebyl přítomen a ani v průběhu hlavního líčení soud nerealizoval žádné slyšení stran jeho žádosti. Vrchní soud tak nedostál požadavku Ústavního soudu, v jehož rámci je slyšet obviněného v určitých pravidelných časových intervalech, kdy je opakovaně ponecháván ve vazbě.

Dále pak obviněný namítl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v části o jeho ponechání ve vazbě zcela postrádá odůvodnění dle ustanovení § 67 tr. ř. Nakonec zdůraznil, že v jeho věci došlo k průtahům a důvodem, pro který nebylo možné věc skončit v prodloužené lhůtě trvání vazby, která nyní dosáhla hranice tří let, není složitost a obtížnost věci, ale pouze nezákonný postup policejního orgánu, nečinnost státního zástupce a nalézacího soudu. V závěru své stížnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 2 To 88/2010. Dále pak navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal ustanovení § 71a tr. ř. a pokud by shledal jeho neústavnost, aby postupoval podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. řádu správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Vrchní soud v Praze výrokem II svého usnesení rozhodl podle § 71 odst. 4, 7 tr. ř. o ponechání obviněného ve vazbě, neboť od posledního rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem podle tohoto ustanovení uplynuly tři měsíce. Následně ovšem Vrchní soud v Praze rozhodl ve věci samé rozsudkem ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, kterým obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. V současné době se obviněný nachází ve výkonu trestu, jehož předpokládaný konec je dne 27. 9. 2015. Nutno podotknout, že spis byl Nejvyššímu soudu předložen dne 9. 2. 2011. Rozhodnutí o stížnosti proti výroku II napadeného rozhodnutí tak postrádá praktický význam. Přesto Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného nejsou důvodné. Jak vyplývá ze spisového materiálu obviněný byl slyšen krajským soudem v hlavním líčení, krátce před tím, než bylo rozhodnuto usnesením, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby. Obviněný v průběhu své závěrečné řeči v hlavním líčení dne 1. 6. 2010 podal do protokolu žádost o propuštění z vazby a zároveň se podrobně vyjádřil k důvodům, pro které se domnívá, že by jeho žádosti mělo být vyhověno. Měl tak plnou možnost před soudem uvést všechny okolnosti, jež v tomto směru pokládal za důležité a rovněž soud prvního stupně měl možnost dotázat se jej na všechny okolnosti, které byly pro jeho následné rozhodnutí o vazbě důležité. Další slyšení obviněného Vrchním soudem v Praze by se tak vzhledem k malému časovému odstupu jevilo tomuto soudu důvodně nadbytečným.

Rovněž odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela dostatečné. Vrchní soud se otázkou trvání vazebních důvodů zabýval v souvislosti s výrokem I napadeného usnesení a opakování této argumentace v druhé části rozhodnutí by se rovněž jevilo nadbytečným.

Lze také souhlasit s názorem vrchního soudu, že se jednalo o mimořádně rozsáhlou a skutkově složitou trestní věc.

Nejvyšší soud neshledává § 71a tr. ř. neústavním.

Protože se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze i jeho odůvodněním ztotožňuje, nemohla se stížnost obviněného O. K. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel H a s c h