11 Tvo 39/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 72 odst. 1,3,4 tr. ř.



11 Tvo 39/2016-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 stížnosti obviněného P. R., a Bc. R. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 2 To 89/2016, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obviněného P. R. a Bc. R. K. zamíta j í .

O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 2 To 89/2016, podle § 72 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. ř. o ponechání obviněného P. R. ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř., přičemž podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal nabídku písemného slibu obviněného, podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. ř. a contrario nebyla přijata nabídka peněžité záruky ve výši 400 000 Kč nabízená Bc. R. K. a podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contrario nebyla přijata záruka za další chování obviněného učiněná Bc. R. K., R. N., Dr. hab. PhDr. L. Š., CSc., M. B. a J. B., P. B., M. R., M. N., L. L., P. H., Mgr. J. P., P. T., Ing. J. Ch., D. Ch. a A. K. a spolkem Sodales Solonis, z.s.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájkyně stížnost, ve které především namítl, že je ve vazbě držen v rozporu se zákonem, neboť jediným existujícím důvodem útěkové vazby je hrozba vysokého trestu, která však nemůže stát osamoceně jako jediná skutečnost odůvodňující naplnění útěkové vazby. K tomu odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu, např. na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1694/14 či nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 432/01. Obviněný je toho názoru, že kromě hrozby vysokého trestu neexistuje žádná jiná skutečnost, která by naznačovala možnost jeho útěku. Argumentací o možné změně právní kvalifikace skutku, a tedy možném zvýšení typové hrozby trestem odnětí svobody na 15 až 20 let, se Vrchní soud v Olomouci snaží pouze nalézt důvod pro trvání vazby obviněného, protože taková změna právní kvalifikace nebyla v prvostupňovém řízení vůbec uvažována a státní zástupce ji navrhl až v odvolání. Takový postup soudu považuje za předjímání soudního rozhodnutí a současně naznačuje možné porušení zásady presumpce neviny. Dále obviněný uvádí, že spoluobviněný, jeho otec M. R., byl již z vazby propuštěn a k trestnímu řízení přistupuje po propuštění příkladně, což mnohé naznačuje o možném přístupu jeho samého. Nesouhlasí také s interpretací psychologického posudku Vrchním soudem v Olomouci v tom, že jeho nejistá osobnost a sklon k úzkostným a hysterickým reakcím jsou podpůrnými důvody k ponechání ve vazbě. V této souvislosti uvádí, že celý psychologický posudek naopak vyznívá v jeho prospěch, a dále připomíná výslechy svědků, kteří jej charakterizovali jako slušného člověka, a cenili si jej také jeho spolupracovníci a zaměstnavatel. Zároveň má pevný vztah k obci S., kde žije po celý život, a také silné rodinné vazby, o čemž svědčí i fakt, že jeho sestra Bc. R. K. nabídla peněžitou záruku ze svých celoživotních úspor. I to je pro něj motivem, aby se nepokoušel o útěk, pokud by byla tato záruka přijata. V této souvislosti obviněný připomněl, že vrchní soud odmítl jako peněžitou záruku jak částku 400 000 Kč, tak jakékoliv její navýšení až do částky 1 000 000 Kč. Stěžovatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2652/16, ve kterém bylo shledáno ponechání ve vazbě za neodůvodněné, přestože okolnosti případu byly znatelně negativnější než u něj. Stěžovatel rovněž nepovažuje schopnost sociální orientace jako důvod k reálnému riziku možného útěku, jak to účelově konstatoval vrchní soud. Obviněný dále zdůrazňuje, že jeho vazba trvá již více než dva roky a v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1694/14, kde je vyjádřena kautela, že plynutí času je důležitým faktorem při posuzování dalšího trvání vazby a zesiluje požadavky na jeho odůvodnění. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a nově rozhodl o nahrazení vazby všemi nabízenými instituty.

Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci napadla stížností také sestra obviněného Bc. R. K. a uplatňuje v ní prakticky obsahově totožné námitky jako obviněný. Zejména však poukazuje na skutečnost, že vrchní soud nevzal v úvahu navýšení nabízené peněžité záruky, kterou byla ochotna za obviněného složit. Dále se negativně vyjadřuje k možnosti změny právní kvalifikace stíhaného skutku a k závěrům, které vrchní soud vyvodil z psychologického posudku obviněného. Své argumenty podpořila judikaturou Ústavního soudu. Závěrem své stížnosti učinila totožný návrh k rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak jej učinil ve své stížnosti obviněný.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podaných stížností přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podané stížnosti nejsou důvodné.

Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 10 T 11/2015, uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku, za který mu byl podle § 173 odst. 4 uložen trest odnětí svobody v trvání 10,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Vrchnímu soudu v Olomouci byla věc předložena v rámci odvolání obviněného, sestry obviněného Bc. R. K. a státního zástupce, jenž podal odvolání v neprospěch obviněného. V daném stadiu trestního řízení byly tedy shromážděny důkazy nasvědčující tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má znaky trestného činu a existují i nadále důvody k podezření, že jej spáchal obviněný. Obviněný je i nadále důvodně podezřelým ze spáchání posuzované trestné činnosti, za kterou mu byl nepravomocně uložen velmi vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody.

Vrchní soud nařídil vazební zasedání a usnesením, jež je předmětem stížností obviněného a jeho sestry, rozhodl o jeho ponechání ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. zejména s poukazem na existující nepodmíněné odsouzení obviněného, možnost zpřísnění právní kvalifikace skutku a tím i hrozbu vyššího trestu pro obviněného na základě odvolání státního zástupce a interpretace znaleckého posudku z oblasti psychologie ve spojení s charakterem a razancí násilného jednání, z jehož spáchání je obviněný nadále důvodně podezřelý. Vrchní soud v Olomouci vzhledem k závažnosti projednávané trestné činnosti dospěl k názoru, že intenzita vazebních důvodů podle § 67 písm. a) tr. ř. je mimořádně vysoká a nabídka peněžité záruky, písemného slibu obžalovaného a nabídky záruk důvěryhodných osob, jakož i dohled probačního úředníka, shledal nedostatečnými instituty, které v daném případě nemohou vazbu nahradit.

Především Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vazba je institutem omezujícím osobní svobodu, jakožto jedno ze základních práv člověka. Z toho důvodu musí být při rozhodování o jejím trvání kladen důraz na přesvědčivé odůvodnění. Je třeba, aby rozhodnutí bylo podloženo konkrétními skutečnostmi, ze kterých jsou dovozovány důvody vazby. Ústavní soud již dříve judikoval, že takovou skutečností, která jediná odůvodňuje naplnění útěkové vazby, nemůže být pouze typová hrozba vysokého trestu odnětí svobody (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, dále např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 432/01, nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 980/14, či nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1694/14).

Dalším faktorem při posouzení důvodnosti trvání vazby je plynutí času. V případě, že vazba trvá již delší dobu, mohou některé skutečnosti, které dříve odůvodňovaly trvání vazby, ztrácet na významu, a je tedy třeba, aby k těmto přistoupily skutečnosti další či nové (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1694/14 či nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13).

Od výše popsaných principů se však částečně odlišuje situace, kdy byl již obviněný odsouzen, byť nepravomocně, k citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin, pro který je stíhán. Evropský soud pro lidská práva při výkladu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v tomto kontextu zdůrazňuje, že zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považované za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy ( zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání ), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015 sp. zn. 11 Tvo 18/2015).

V řadě svých rozhodnutí pak Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003).

Nepravomocné odsouzení obviněného soudem prvního stupně představuje také velmi výraznou změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby. V takovém případě je riziko útěku či skrývání se značně zvýšeno a z toho důvodu se výrazně oslabuje potřeba dalších dodatečných důvodů potřebných pro odůvodnění ponechání obviněného ve vazbě, oproti situaci, kdy k odsouzení obviněného ještě nedošlo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).

Dle názoru Nejvyššího soudu je třeba tuto skutečnost vzít v úvahu o to více, pokud se jedná o nepravomocné odsouzení s výrazným trestem odnětí svobody. Riziko vyhýbání se trestu obviněným je objektivně o to vyšší, k čím vyššímu trestu byl obviněný, byť nepravomocně, odsouzen. Oproti pouze hrozícímu trestu totiž zde u nepravomocného odsouzení nastupuje riziko o mnoho reálnější a faktičtější. Z hlediska posuzování důvodnosti trvání vazby se navíc u nepodmíněného odsouzení jedná o novou skutečnost, která při dřívějším rozhodování o vazbě neexistovala.

Obviněný ve své stížnosti namítal, že Vrchní soud v Olomouci odůvodnil jeho ponechání ve vazbě pouze typovou hrozbou vysokého trestu. Toto tvrzení je ovšem nesprávné, neboť okolnosti podstatné pro rozhodnutí a dosud zjištěné soudem prvního stupně objektivně odůvodňovaly přesvědčení, že obviněnému bude vzhledem k povaze trestného činu a způsobu jeho provedení uložen poměrně vysoký trest. Tato polemika se však stala zbytečnou v situaci, kdy byl obviněný soudem prvního stupně odsouzen, byť nepravomocně, k trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku. Hrozící typový trest zde byl přeměněn na konkrétně určený individuální trest odnětí svobody v citelné výši. Jak již bylo obecně nastíněno výše, taková nová okolnost zásadně mění a oslabuje potřebu dalších opodstatňujících důvodů útěkové vazby. V této souvislosti je nutné shledat i odkazy obviněného na nálezy Ústavního soudu ve vztahu k podobnosti s jeho případem za nepřiléhavé, neboť v jím předkládaných případech neexistovalo, byť nepravomocné, rozhodnutí soudu o vině a trestu, resp. nepodmíněné odsouzení k razantnímu trestu odnětí svobody. Zásadním rozdílem tak mezi případem obviněného a případy v předkládaných nálezech Ústavního soudu, je právě ono nepravomocné odsouzení, které v žádném z uváděných případů nebylo dáno a je onou rozdílovou skutečností, na základě které lze v tomto případě rozhodnout odlišně, nikoliv však v rozporu s relevantními požadavky pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě, jak jsou vyžadovány i judikaturou Ústavního soudu (srov. již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).

Pokud se jedná o kritiku postupu Vrchního soudu v Olomouci ve vztahu ke způsobu zhodnocení odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného, tak tomuto rovněž nelze přisvědčit. Soud při rozhodování o prodloužení vazby může okolnost možné změny právní kvalifikace a tím možnost přísnějšího trestu vzít do úvahy, jelikož nelze odhlížet od skutečnosti, že podání odvolání v neprospěch obviněného nepochybně může mít psychologický efekt z důvodu možného zvýšení již tak razantního trestu odnětí svobody. Takováto skutečnost nepochybně přistupuje k důvodům zakládajícím obavu z útěku nebo skrývání se s cílem vyhnout se trestu. Soud se však nesmí dopouštět hodnocení skutkového a právního stavu věci, jež je vyhrazeno pro meritorní rozhodnutí v trestním řízení v dané věci a toto rozhodnutí tím předjímat. Vrchní soud v Olomouci v usnesení, jež je předmětem podaných stížností, žádným způsobem nenaznačil, jak by mělo být, případně bude o odvolání účastníků řízení rozhodnuto, pouze skutečnost možného zpřísnění právní kvalifikace skutku vyzdvihl. Nelze tak souhlasit s obviněným, že by uvedenými závěry vrchní soud předjímal své rozhodnutí nebo dokonce porušil zásadu presumpce neviny.

Lze sice zčásti přisvědčit stížnostním námitkám, že vrchní soud interpretoval znalecký posudek z oboru psychologie poněkud nevyváženě, ovšem na druhou stranu je třeba také připomenout, že vrchní soud v napadeném usnesení sám poukázal na to, že jiné části posudku vyznívají ve prospěch obviněného. Tomuto posudku tedy není třeba přikládat přílišný význam, kdy sám o sobě dle názoru Nejvyššího soudu vzhledem k nejednoznačným informacím o obviněném neukazuje ani na potenciální útěk obviněného, ani na opak. Ačkoliv závěry znaleckého posudku popisující charakterové rysy a osobnost obviněného mohou být jednou z okolností přistupujících k důvodnosti vazby, musí se jednat o takové závěry, jež nepochybně zakládají opodstatněnou obavu z chování přepokládaného u konkrétního vazebního důvodu. Přitom je pak nutno vyhodnocovat znalecký posudek jako celek a následně náležitě odůvodnit, na základě jakých skutečností jsou závěry znaleckého posudku relevantně přistupující okolností k důvodnosti vazby. Pouhé obecné konstatování negativních vlastností či projevů obviněného bez vyhodnocení celkového profilu obviněného a návaznosti na hrozbu chování obviněného předpokládaného konkrétním vazebním důvodem v případě jeho propuštění na svobodu, nemůže být z hlediska požadavku na náležité odůvodnění existence vazebního důvodu považováno za dostačující. Sociální inteligence a orientace ve společnosti pak samy o sobě nemohou být důvodem pro setrvání obviněného ve vazbě. Tyto vlastnosti lze přisuzovat každé průměrné osobě a jde o vlastnosti přirozené a člověku vlastní, nelze na ně tedy nahlížet jakožto na negativum pro trestní řízení a za tyto obviněného sankcionovat, natož pak je pokládat za jeden z důvodů opodstatňujících další trvání vazby, resp. existenci vazebního důvodu.

Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou obviněného, že propuštění jeho otce z vazby je jakkoliv relevantním důvodem pro propuštění z vazby jeho samého. Dobré chování otce obviněného je skutečností, která pro rozhodnutí o trvání vazby obviněného nehraje žádnou roli, protože z ní nelze žádným způsobem usuzovat na potenciální chování obviněného po propuštění. Jedná se zde o dvě odlišné osoby a situace a pouze skutečnost rodinné příbuznosti nemůže zaručit, ba ani naznačit, jakým způsobem by k potenciálnímu propuštění mohl přistupovat obviněný.

Pokud jde o námitku, že Vrchní soud v Olomouci odmítl přijmout za jeho propuštění peněžitou záruku nabízenou sestrou obviněného, když ta po nepřijetí nabídky ve výši 400 000 Kč byla ochotna tuto sumu navýšit až na 1 milion Kč, vrchní soud v závěru svého rozhodnutí zhodnotil, že riziko potenciálního útěku obviněného je vzhledem k jeho nepravomocnému odsouzení tak velké, že alternativní institut peněžité záruky, ať by byl poskytnut v jakékoliv výši, není dostatečným prostředkem, který by nahradil vazbu. Vypořádal se tak ve skutečnosti i s možností zvýšení této peněžité záruky, která byla nabízena Bc. R. K. a její námitka, že soud toto možné navýšení nevzal v úvahu, je tedy neopodstatněná. S uvedeným zhodnocením celé situace Vrchním soudem v Olomouci je možno se ztotožnit, neboť jak již bylo nastíněno výše, nepravomocné odsouzení je zásadní novou skutečností, jež do řízení o dalším trvání vazby přistoupila, a tato skutečnost, navíc vzhledem k velmi vysokému trestu, jež obviněnému nyní nejen potenciálně, ale i reálně hrozí, a to i se zřetelem na respektování zásady presumpce neviny, zásadně oslabila potřebu, aby k odůvodnění musely přistoupit další skutečnosti podmiňující setrvání obviněného ve vazbě a je tedy sama o sobě způsobilou založit další trvání útěkové vazby.

Do vazby byl obviněný vzat usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 70 Nt 3650/2014. Trestní řízení proti obviněnému vzhledem k náročnosti projednávané věci trvá přiměřeně dlouhou dobu, žádné nepřiměřené průtahy během tohoto řízení nebyly zjištěny. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby, která ani zdaleka nedosáhla zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby pro daný případ uvedenou v § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud proto na závěr shrnuje, že ponechání obviněného P. R. ve vazbě je opodstatněné na základě přetrvávajícího vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud proto rozhodl o zamítnutí stížností obviněného P. R. a Bc. R. K.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 1. 2017


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu