11 Tvo 39/2013
Datum rozhodnutí: 09.01.2014
Dotčené předpisy: § 72 odst. 3 tr. ř.



11 Tvo 39/2013-10

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2014 stížnost obviněného P. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 12 To 91/2013, a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného P. H.
z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 56 T 3/2012, byl obviněný P. H. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku a dvojnásobným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl také uložen trest propadnutí věci. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu u sedmi spoluobviněných. Uvedené rozhodnutí obviněný, spoluobvinění a státní zástupce napadli odvoláním, přičemž státní zástupce požaduje v neprospěch obviněného přísnější kvalifikaci jeho jednání, a to ve smyslu obžaloby jako zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jakož i uložení přísnějšího trestu.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 12 To 91/2013, bylo podle § 72 odst. 4 tr. ř. rozhodnuto, že se obviněný P. H. ponechá ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, kterou odůvodnil tak, že u něj nelze shledat za důvodnou obavu, že by opakoval trestnou činnost, neboť k tomu neexistují žádné faktické důvody. Ve vazbě se nachází ze všech obviněných pouze on, a to více než 30 měsíců. Obviněný poukazuje na své rodinné a pracovní zázemí, kterými reflektuje skutečnost, že by v případě propuštění z vazby vedl řádný život. Dále se domnívá, že v jeho vazebním řízení dochází k neopodstatněným průtahům. Dne 2. 7. 2013 podal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci žádost o propuštění z vazby, o níž bylo usnesením rozhodnuto dne 10. 7. 2013. Rozhodnutí napadl stížnosti dne 6. 8. 2013, o níž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 18. 9. 2013, tedy téměř jeden a půl měsíce od jejího podání. Navíc předmětné rozhodnutí vrchního soudu bylo obhájkyni doručeno do datové schránky až dne 9. 12. 2013. V mezidobí soud prvního stupně opětovně dne 28. 8. 2013 usnesením rozhodl o jeho ponechání ve vazbě, jež bylo obhájkyni doručeno dne 30. 8. 2013. S ohledem na ustanovení § 72 odst. 1 tr. ř., byl vrchní soud povinen rozhodnout o dalším trvání vazby do 30. 11. 2013, kdy podle obviněného uběhly tři měsíce od posledního rozhodnutí o vazbě. Pokud tak neučinil, když doručil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti ze dne 18. 9. 2013, až dne 9. 12. 2013, měl být z vazby neprodleně propuštěn. V závěru stížnosti obviněný namítl rozpor napadeného usnesení s ustanovením § 73c tr. ř., jelikož v něm vrchní soud neuvedl žádné konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost dalšího trvání vazby. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že se nejedná o stížnost důvodnou.

Vrchní soud v Praze zdůvodnil své rozhodnutí zejména tím, že na straně obviněného stále trvají důvody vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud se ztotožňuje s jeho závěry, zakládajícími důvodnost tzv. vazby předstižné, neboť jak vrchní soud správně uvedl, obviněný je i nadále důvodně stíhán pro zvlášť závažný zločin, což dokládá i jeho, byť nepravomocné, odsouzení, a to jako vůdčí osoba organizované skupiny, která dlouhodobě páchala trestnou činnost drogového charakteru s cílem získávat finanční prostředky, přičemž jeho trestná činnost byla v podstatě ukončena až zadržením Policií ČR. Nelze proto vyloučit, že v případě propuštění z vazby na svobodu bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Takovou možnost považuje i Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností za dostatečně opodstatněnou ve smyslu další existence vazebního důvodu předpokládaného v § 67 písm. c) tr. ř. Nedůvodná je proto námitka obviněného, že vrchní soud neuvedl žádné konkrétní důvody opodstatňující trvání jeho vazby, když z obsahu napadeného usnesení je zřejmý opak.

K námitkám obviněného je dále třeba uvést, že vrchní soud nerozhodoval po uplynutí lhůty uvedené v § 72 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby. Podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení, jestliže tříměsíční lhůta pro rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby skončí v průběhu řízení o opravném prostředku před nadřízeným soudem, je k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění z vazby příslušný tento nadřízený soud; při předložení spisu jej soud, proti jehož rozhodnutí byl podán opravný prostředek, vyrozumí o konci této lhůty.

Soud musí rozhodnout o dalším trvání vazby v řízení před soudem za podmínek uvedených v § 72 odst. 3 in fine tr. ř. nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo od právní moci jiného, posledního rozhodnutí o vazbě. Rozhodující zde je okamžik právní moci rozhodnutí (usnesení) o vzetí do vazby nebo právní moci jiného, posledního rozhodnutí o vazbě. Pojem jiné rozhodnutí o vazbě zákon sice výslovně nevymezuje, ale lze dovodit, že jde o jakékoli rozhodnutí soudu o ponechání obviněného ve vazbě, a to vedle rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby. Ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je třeba vždy usnesením rozhodnout, nikoli v této lhůtě takové usnesení oznámit oprávněným osobám.

Není proto správná úvaha stěžovatele, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti ze dne 18. 9. 2013 nabylo právní moci doručením až dne 9. 12. 2013, a proto bylo nutno s ohledem na § 72 odst. 1 tr. ř. vztahovat další rozhodnutí o vazbě právě k tomuto datu, neboť právní moc předmětného rozhodnutí nastala dnem, kdy bylo učiněno, a tedy dne 18. 9. 2013. Jelikož další rozhodnutí o vazbě bylo učiněno napadeným usnesením vrchního soudu ze dne 9. 12. 2013, nedošlo k překročení tříměsíční lhůty, která končila ke dni 18. 12. 2013. Za situace, kdy v posuzovaném období vazebního řízení došlo k rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby dne 10. 7. 2013 a o stížnosti proti tomuto rozhodnutí bylo vrchním soudem pravomocně rozhodnuto dne 18. 9. 2013, a následně k napadenému rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě došlo dne 9. 12. 2013, je zcela zřejmé, že nebyla porušena zákonem stanovená obligatorní lhůta tří měsíců pro rozhodnutí o dalším trvání vazby od právní moci posledního rozhodnutí o vazbě.

Pokud krajský soud rozhodoval o vazbě obviněného též dne 28. 8. 2013, a tedy v době, kdy ještě nenabylo právní moci jeho předchozí rozhodnutí o vazbě, tzn. že ještě nebylo rozhodnuto o stížnosti obviněného proti usnesení o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby ze dne 10. 7. 2013, tak se jednalo o rozhodnutí nadbytečné, jelikož neuplynula lhůta tří měsíců od posledního pravomocného rozhodnutí o vazbě, a nebyl dán důvod k takovému rozhodnutí, a rozhodnutí nemělo žádný vliv na běh tříměsíční lhůty k opětovnému rozhodování o trvání vazby obviněného. Jinak řečeno, jestliže soud rozhodne podle § 72 odst. 3 poslední věta tr. ř., s poukazem na ustanovení § 72 odst. 1 tr. ř., o dalším trvání vazby obviněného v době, kdy jeho dřívější rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě (např. na základě zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby) dosud nenabylo právní moci, pak takové rozhodnutí, byť nabylo právní moci, nezakládá běh tříměsíční lhůty k dalšímu rozhodnutí o vazbě ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 tr. ř., nýbrž běh této lhůty se vždy odvíjí od právní moci posledního rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě; v posuzované věci od rozhodnutí vrchního soudu, který dne 18. 9. 2013 zamítl stížnost obviněného proti usnesení krajského soudu ze dne 10. 7. 2013.

Ohledně námitky obviněného stran neodůvodněných průtahů při rozhodování o jeho vazbě, je nutno uvést, že Nejvyšší soud neshledal nečinnost soudů v dané trestní věci. Pokud obviněný namítá, že o jeho stížnosti ze dne 6. 8. 2013 rozhodl vrchní soud až 18. 9. 2013, ze spisu vyplývá, že vrchnímu soudu byla stížnost se spisem předložena teprve 10. 9. 2013, neboť do tohoto data soud prvního stupně činil porozsudkovou agendu , která byla vzhledem k počtu obviněných časově náročná, přičemž rozhodoval o dalším trvání vazby též ohledně spoluobviněných.

Délka vazby obviněného je s ohledem na závažnost a rozsáhlost posuzované trestné činnosti celkem u osmi obviněných adekvátní, přičemž nelze shledat jakékoliv neopodstatněné průtahy, které by toto řízení postihovaly. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby obviněného, která byla nařízena usnesením Okresního soudu v Jablonci ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 0 Nt 433/2011, přičemž nepřekročila zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby pro daný případ upravenou v § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř. Navíc je třeba připomenout též ustanovení § 72b tr. ř. upravující délku trvání vazby v případě vyhlášení odsuzujícího rozsudku pro zvlášť závažný zločin.

Za této situace Nejvyšší soud nemohl stížnost obviněného P. H. shledat důvodnou a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. ledna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík