11 Tvo 36/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 67 písm. a,c) tr. ř.



11 Tvo 36/2016-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2016 stížnost podanou obviněným R. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 5 To 55/2016, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost obviněného R. B. z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 28 T 16/2013, uznán vinným zvlášť závažnými zločiny účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za které (a za sbíhající se trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 7 T 162/2013) mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí majetku. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.

Během řízení byl obviněný ve vazbě od 25. 12. 2012 do 14. 7. 2015, kdy nastoupil výkon trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců uložený mu rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 31 T 41/2015. Výkon trestu skončil dne 14. 11. 2016. K návrhu státního zástupce proto Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 5 To 55/2016, tak, že se obviněný z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. bere do vazby. Podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario se písemný slib obviněného nepřijímá. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario se dohled probačního úředníka nestanoví. Podle § 73a odst. 1 písm. b) tr. ř. se nabídka peněžité záruky nepřijímá.

Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, v níž uvedl, že odůvodnění napadeného usnesení je obecné a paušální. Vrchní soud nijak nezohlednil jeho rozsáhlé doznání, na němž je založena podstatná část skutkových zjištění nalézacího soudu. Stejně tak nezohlednil jeho příkladné chování ve výkonu trestu. Nynější situace je podle něj naprosto odlišná od té na počátku vyšetřování. Obviněný byl ve vazbě a výkonu trestu omezen na svobodě již po dobu čtyř let a 19 dní. Ve svém odvolání mimo jiné argumentuje tím, že mu měl být uložen souhrnný trest také ve vztahu k trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně, v níž vykonal trest v trvání šestnácti měsíců. Pokud by jeho námitky byly shledány důvodnými, znamenalo by to, že z nepravomocně uloženého trestu v trvání třinácti let již více než čtyři roky vykonal.

Z obsahu trestního spisu navíc podle obviněného plyne, že ani reálná hrozba vysokého trestu není argumentem pro existenci vazebního důvodu, neboť spoluobviněný R. M., kterému byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, byl z vazby propuštěn za současného přijetí peněžité záruky ve výši 500 000 Kč.

Obviněný nesouhlasí ani se závěrem o naplnění důvodu vazby předstižné. O tom totiž podle něj nesvědčí žádné důkazy. Nejprve obviněný odmítá tvrzení soudu , že byl odsouzen pro legalizaci výnosů z trestné činnosti. Pro tuto trestnou činnost bylo vůči obviněnému zahájeno trestní stíhání, které je nyní ve fázi přípravného řízení. V současné době je přitom majetek obviněného, majetek, který evidoval na svého bratra , majetek jeho otce i manželky předmětem zajištění. Obviněný by tak neměl co legalizovat. K ukončení trestné činnosti navíc došlo před třemi lety, a to v listopadu 2013.

Obviněný také kategoricky nesouhlasí se zdůvodněním, proč vrchní soud nepřijal nabízenou peněžitou záruku ve výši 5 000 000 Kč, kterou měli složit jeho rodiče. Jeho otec je sice trestně stíhán, avšak argumentace soudu je v příkrém rozporu s presumpcí neviny. Navíc již dříve otec obviněného peněžitou záruku skládal a nikdo v tom problém nespatřoval.

V závěru své stížnosti pak obviněný uvedl, že se neztotožňuje s aplikací ustanovení § 72 odst. 1 a § 72a tr. ř., která se podle něj vztahují pouze na případy, kdy je obviněný ve vazbě umístěn nepřetržitě, nikoli propuštěn na svobodu a znovu vzat do vazby.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a propustil jej z vazby na svobodu, případně za současného přijetí institutů nahrazujících vazbu navržených obhajobou u vazebního zasedání dne 14. 11. 2016.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Obviněný je stíhán pro závažnou trestnou činnost, pro kterou mu byl nepravomocně uložen zejména trest odnětí svobody v trvání třinácti let. V daném stadiu trestního řízení byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, tento skutek má všechny znaky trestného činu a jsou také dostatečně zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný.

Pokud jde o vazbu útěkovou, vrchní soud ve svém rozhodnutí poukázal právě na délku uloženého trestu odnětí svobody. K tomu lze připomenout nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a shrnul přitom závěry své dosavadní judikatury. Podle tohoto nálezu je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.

Lze odkázat také např. na nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). V posuzovaném případě tedy vrchní soud nepochybil, pokud při posouzení důvodnosti útěkové vazby vycházel ze skutečnosti, že obviněnému byl nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let. Naopak, nelze se ztotožnit s obviněným v tom smyslu, že by z tohoto trestu měla být odečtena délka trestu, který vykonal v jiné trestní věci, neboť nelze předjímat rozhodnutí soudu o jeho odvolání. Přisvědčit mu lze maximálně do té míry, že v případě pravomocného odsouzení mu bude započítaná doba výkonu vazby, i po té však zbývá více než deset let odnětí svobody. Mimo to, jak uvedl i vrchní soud, ve věci podal v neprospěch obviněného odvolání i státní zástupce.

Obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, je pak umocněna také povahou trestné činnosti, pro kterou je stíhán, a jeho postavením v rámci jejího páchání, jak správně uvedl Vrchní soud v Olomouci. K tomu přistupuje i trestní stíhání v jiné trestní věci. Jestliže pak obviněný argumentuje odlišným postupem orgánů činných v trestním řízení v případě spoluobviněného, je třeba říci, že tento postup Nejvyšší soud nepřezkoumává, neboť k tomu není bez příslušného opravného prostředku oprávněn, tedy se k němu nebude ani vyjadřovat. V projednávané trestní věci je přezkoumáván postup v případě obviněného, přičemž postup soudu v případě jiného obviněného nebo v jiné trestní věci, ať už správný či nesprávný, nemůže mít na toto přezkoumávání vliv, vyjma rozhodnutí judikaturního významu. Lze proto uzavřít, že Nejvyšší soud se se závěrem vrchního soudu o naplnění důvodů útěkové vazby zcela ztotožňuje.

Obviněný dále k otázce naplnění důvodů vazby předstižné namítá, že nebyl nepravomocně odsouzen pro legalizaci výnosů z trestné činnosti, jak podle něj tvrdí vrchní soud. Zde nelze než konstatovat, že takové tvrzení není v napadeném rozhodnutí obsaženo a uvedená námitka je důsledkem nepozorného čtení věty obsažené ve druhém odstavci na str. 2 napadeného usnesení, kde vrchní soud říká, že obviněný je trestně stíhán pro důvodné podezření ze spáchání další trestné činnosti související zejména s legalizací výnosů z trestné činnosti, pro kterou byl již nepravomocně odsouzen . Jinými slovy obviněný měl legalizovat výnosy z trestné činnosti, pro kterou je stíhán v nyní projednávané věci, a pro toto samotné legalizování je stíhán v dalším trestním řízení. Nikde tedy vrchní soud neříká, že i v tomto novém řízení byl obviněný nepravomocně odsouzen. Nadto se Nejvyšší soud ztotožňuje s jeho závěrem o naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř. Obviněný sice argumentuje, že trestná činnost spočívající v legalizaci výnosů měla být ukončena před třemi lety, v té době však byl již v nyní projednávané trestní věci ve vazbě, přičemž omezen na svobodě byl nepřetržitě až do současnosti. Měl se dopouštět závažné organizované trestné činnosti, do níž byli zapojeni i jeho rodinní příslušníci, a to až do svého zadržení. Obviněný sice poukazuje na to, že majetek jeho i rodinných příslušníků včetně jeho otce je zajištěn. Současně však jeho rodiče nabízejí složení peněžité záruky ve výši pěti milionů korun. Nabízí se proto otázka, zda se orgánům činným v trestním řízení podařilo vypátrat veškerý majetek, který by případně mohl pocházet z trestné činnosti obviněného. Současně je zde důvodné podezření, že obviněný má sklon a schopnosti páchat obtížně odhalitelnou sofistikovanou trestnou činnost, z čehož plyne obava, že by v případě propuštění na svobodu obdobnou trestnou činnost opakoval.

S námitkou obviněného, že nepřijetí peněžité záruky, resp. odůvodnění tohoto výroku v napadeném usnesení, představuje porušení principu presumpce neviny ve vztahu k jeho otci, se rovněž nelze ztotožnit. Není zřejmé, jakým způsobem by takto mohl být uvedený princip ve vztahu k jeho otci porušen, tedy jaké právo otce obviněného v trestním řízení, které je proti němu vedeno, by mělo být dotčeno. Vrchní soud zde ani neuvádí, že by snad měl být otec obviněného vinen, pouze vyslovuje závěr, že peněžitou záruku nelze přijmout od osoby, která je sama také stíhána pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti. Navíc za situace, kdy vrchní soud peněžitou záruku v případě obviněného nepovažoval za dostatečnou náhradu vazby. Jde tak pouze o podpůrný argument, s nímž se však Nejvyšší soud ztotožňuje. Stejně jako vrchní soud v napadeném rozhodnutí je i Nejvyšší soud toho názoru, že vazební důvody jsou u obviněného naplněny v takové intenzitě, že nahrazení vazby jiným institutem nepřichází v úvahu.

Pokud pak obviněný v závěru své stížnosti vyslovuje názor, že na jeho případ není možno aplikovat ustanovení § 72 odst. 1 a § 72a tr. ř., lze uvést tolik, že žádný odkaz na ustanovení § 72 tr. ř. se v napadeném usnesení nevyskytuje. V závěru odůvodnění pouze vrchní soud zkoumal dosavadní délku trvání vazby ve smyslu § 72a a § 72b tr. ř. Námitka obviněného navíc směřuje v jeho neprospěch, neboť pokud by na jeho případ nemohlo být aplikováno ustanovení o nevyšší přípustné době trvání vazby, mohl by být ve vazbě prakticky neomezeně dlouho.

Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2016


JUDr. Karel Hasch
předseda senátu