11 Tvo 36/2003
Datum rozhodnutí: 27.02.2004
Dotčené předpisy:




11 Tvo 36/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2004 stížnosti obviněných Ing. V. B. a Ing. R. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 2 To 100/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu s e stížnosti obviněných Ing. V. B. a Ing. R. V. z a m í t a j í.

Podle § 25 tr. řádu s e o d n í m á Vrchnímu soudu v Olomouci věc vedená pod sp. zn. 2 To 100/2003 a p ř i k a z u j e s e k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 2. 6. 2003, sp. zn. 28 T 21/98, byli obvinění Ing. V. B. a Ing. R. V. uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a odsouzeni obviněný Ing. V. B. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetičtyř měsíců se zkušební dobou tří let a obviněný Ing. R. V. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců se zkušební dobou tří let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. V.

K odvolání všech obviněných a krajského státního zástupce byla trestní věc předložena Vrchnímu soudu v Olomouci.

V průběhu odvolacího řízení vznesli obvinění Ing. V. B. a Ing. R. V. námitky podjatosti vůči soudcům Vrchního soudu v Olomouci JUDr. S. U. a JUDr. V. Š., které opírají o celou řadu faktů jimiž zpochybňují jak správnost postupu v předcházejících stížnostních či odvolacích řízeních, jež předcházela odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 2. 6. 2003, tak správnost jednotlivých rozhodnutí a v nich učiněných právních závěrů. Zejména namítají, že přímo z podnětu zrušovacího usnesení vrchního soudu zamítl nalézací soud před vydáním rozsudku ze dne 2. 6. 2003 provedení celé řady nově navrhovaných a opatřených důkazů, které jsou velmi významné pro řádné zjištění skutkového stavu věci, z čehož dovozují porušení práva obviněných na obhajobu, další okruh námitek se týká postupu stížnostního soudu, kdy svým usnesením ze dne 7. 9. 1999 zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, jednak v otázce zjištění ceny akcií, jednak v upozornění soudu na možnost kolize advokáta obviněných JUDr. V. S., a dále že odvolací soud ve zrušovacím usnesení vyslovil v podstatě zcela kategorický názor o vině obviněných, z čehož je zřejmé, s jakým názorem bude vrchní soud přistupovat k posuzování podaných odvolání. Poslední okruh vznesených námitek se týká personálního obsazení odvolacího senátu, především přidělení soudce JUDr. P. A., jež v předmětné věci rozhodoval jako předseda senátu soudu prvního stupně, a jeho nahrazení JUDr. R. S. Závěrem proto navrhli, aby jejich trestní věc byla projednána v jiném složení senátu.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 2 To 100/2003, bylo podle § 31 odst. 1 tr. řádu, z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu, rozhodnuto, že soudci Vrchního soudu v Olomouci JUDr. S. U. a JUDr. V. Š. nejsou vyloučeni z projednání trestní věci.

Proti tomuto usnesení podali obviněný Ing. V. B. a Ing. R. V. v zákonné lhůtě stížnosti, které v podstatě odůvodnili skutečnostmi uvedenými ve svých původních návrzích na vyloučení a znovu navrhli, aby po zrušení napadeného rozhodnutí byli soudci JUDr. S. U. a JUDr. V. Š., případně JUDr. R. S., z projednání předmětné věci vyloučeni, a aby byl opravný prostředek projednán a rozhodnut senátem Vrchního soudu v Praze, neboť tato kauza byla opakovaně po řadu let rozhodována i za účasti ještě jiných bývalých členů odvolacího senátu, avšak dosud u Vrchního soudu v Olomouci činných.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. řádu z podnětu podaných stížností přezkoumal správnost napadeného výroku i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k tomuto závěru.

Podle § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonu trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat.



Z hlediska § 30 odst. 1 tr. řádu nelze mít pochybnosti o správnosti napadeného usnesení. V průběhu trestního řízení nebylo nabídnuto ani zjištěno nic, co by vylučovalo senát Vrchního soudu v Olomouci ve složení JUDr. S. U., JUDr. V. Š. a JUDr. R. S. z projednání věci. Členové senátu v napadeném usnesení vyjádřili svůj vztah k věci subjektivním názorem, že jsou schopni i ve stadiu odvolacího řízení nestranně rozhodnout. Potud nelze rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nic vytknout a stížnosti obviněných Ing. V. B. a Ing. R. V., pokud napadají podjatost uvedeného senátu pouze z důvodů § 30 odst. 1 tr. řádu, se nemohly shledat s úspěchem.

V daném stadiu řízení ovšem není rozhodný jen subjektivní názor členů odvolacího senátu na vlastní schopnosti nestranně rozhodovat, ale především posouzení objektivního smyslu odvolacího řízení a co nejvěrohodnější možnosti jeho dosažení.

V trestní věci obviněných Ing. V. B. a Ing. R. V. by měl Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodovat již potřetí, přičemž dvěma předchozími rozhodnutími zrušil dva rozsudky Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, jimiž byli všichni obvinění z obžaloby zproštěni. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, v obou zrušujících rozhodnutích opakovaně vytknul soudu prvního stupně v podstatě jen nesprávné hodnocení provedených důkazů majících za následek nesprávné právní posouzení věci, a protože takové posouzení věci vedlo ke zproštění obviněných, oba zprošťující rozsudky zrušil s vyslovením právního názoru, že by jinak správné skutkové zjištění mělo vést k odsouzení obviněných. Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, na podruhé právní názor odvolacího soudu respektoval a bez jakýchkoliv doplnění dokazování obviněné uznal vinné a uložil jim tresty.

Za tohoto stavu ovšem nemůže odvolací řízení před Vrchním soudem v Olomouci splnit základní účel opravného řízení, jak jej definuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud se v Protokolu č. 7 Úmluvy uvádí, že každý, koho soud uznal vinným trestným činem, má právo nechat přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně, nelze za takový soud považovat soud, který se už v předchozím řízení k věci vyjádřil tak jednoznačně, jako tomu došlo v projednávané věci. Vrchní soud v Olomouci ve svých dvou předchozích rozhodnutích dal tak jednoznačně najevo svůj názor na úplnost dokazování i na právní posouzení věci, že v případě, kdy nalézací soud tyto názory respektoval, přezkum takového rozhodnutí soudem, který se takto vyslovil, už nemůže působit věrohodně. Takový postup by postrádal naplnění základního účelu přezkumného resp. opravného řízení.

Pokud se v tomto směru obvinění obávají, v důsledku předchozích kroků Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, určitého názorového ovlivnění tohoto soudu, lze jim přisvědčit. Tato obava se přitom nemusí týkat jen jednoho senátu, ale s ohledem na změny v jeho obsazení v průběhu dosavadního řízení před odvolacím soudem a členstvím členů tohoto senátu i v jiných senátech fakticky celého Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu.

Uvedené skutečnosti z hlediska věrohodnosti dalšího odvolacího řízení považuje Nejvyšší soud za natolik závažné, že představují důležitý důvod ke změně příslušnosti soudu, který by měl rozhodnout o odvolání obviněných. S ohledem na to, že jde o věc, jejíž projednání v druhém stupni přísluší vrchnímu soudu, jeví se ze všech uvedených důvodů jedině možné, aby ve věci dále jednal a rozhodl Vrchní soud v Praze.

Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. Pavel Kučera