11 Tvo 31/2013
Datum rozhodnutí: 10.12.2013
Dotčené předpisy: § 77a odst. 4 tr. ř.




11 Tvo 31/2013-25


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2013 stížnost obviněného
T. Š. ,
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 5 To 48/2013, a rozhodl t a k t o:


Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
s e
stížnost obviněného T. Š.
z a m í t á .


O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 16 T 1/2012, byl obviněný T. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle § 209 odst. 5 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. 6 T 169/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 10 To 298/2011. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný odvolání.


Dne 26. 8. 2013 pak rozhodl Vrchní soud v Praze k návrhu obviněného usnesením podle § 77a odst. 4 tr. ř. a contrario, že se zamítá žádost obviněného o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí uloženého mu usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 16 T 15/2009.


Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, ve které uvedl, že je omezen zákazem vycestování již od roku 2008 a po novele zákona o cestovních dokladech na základě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích od roku 2011. Podle obviněného důvody tohoto omezení v průběhu řízení pominuly, svým chováním nadevše prokázal, že nemaří či jakýmkoli způsobem neztěžuje práci orgánů činných v trestním řízení. Pokud nyní předsedkyně senátu uvádí, že z jeho strany dochází k obstrukčnímu jednání, je takový výrok zcela neoprávněný a zejména kverulantní a prokazuje, že je senát ohledně jeho osoby podjatý. Jestliže předsedkyně senátu poukazuje na skutečnost, že až dne 13. 8. 2013 obviněný sdělil Vrchnímu soudu v Praze, že na stejný den jako veřejné zasedání je v jiné jeho trestní věci nařízeno hlavní líčení, je podle obviněného s podivem zarážející , jak soud dokáže jeho dobrou vůli posunout do roviny negativity. Takové oznámení je totiž podle jeho názoru jeho dobrá vůle a nikoli povinnost. K argumentu, že zmařil hlavní líčení nařízené na 16. 11. 2012 tím, že nepřevzal předvolání, obviněný uvádí, že předvolání vyzvedl z datové schránky v zákonné desetidenní lhůtě, ovšem jednání bylo nařízeno během této úložní lhůty. Dále pak obviněný konstatuje, že omezení spočívající v zákazu vycestování nelze aplikovat v řádu let, nikdy nezpůsobil žádné průtahy v řízení, způsob jeho obhajoby mu nemůže být k tíži.


Podle obviněného jsou splněny podmínky pro odnětí jeho věci senátu 5 To a její přikázání senátu 12 To, přičemž v tomto smyslu podal nový návrh podle § 25 tr. ř. a do vyřešení otázky zákonného soudce nelze napadené usnesení považovat za zákonné.


Závěrem své stížnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.


Z podnětu podané stížnosti Nejvyšší soud přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.


Nejprve je nutné konstatovat, že odvolání obviněného bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 To 48/2013, zamítnuto, obviněný je tak nyní již pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Z procesního spisu není patrné, zda obviněný již výkon trestu nastoupil. Pokud ano, pak projednání jeho stížnosti nemá praktický význam. Pokud ne, je tato skutečnost dalším argumentem pro ponechání příslušného zákazu v platnosti. Důvody uvedené v napadeném usnesení považuje Nejvyšší soud za správné, oproti tomu námitkám obviněného přisvědčit nelze.


Pokud jde o údajné splnění podmínek pro odnětí trestní věci obviněného senátu 5 To a její přikázání senátu 12 To Vrchního soudu v Praze, Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 7 Td 49/2013, z jehož odůvodnění je patrné, že námitka obviněného je založena na nepochopení pojmu meritorní rozhodnutí .


Omezení spočívající v zákazu vycestování podle § 77a tr. ř. se aplikuje po tu dobu, po kterou trvají jeho důvody. Ačkoli by několikaleté trvání mělo být spíše výjimkou odůvodněnou složitostí věci a tím i délkou trestního stíhání, neexistuje žádná striktní hranice, jako např. v případě vazby, kterou by nebylo možno překročit, jak naznačuje obviněný. Nejvyšší soud je toho názoru, že vrchní soud v případě obviněného pečlivě zkoumal existenci důvodů pro další trvání tohoto omezení s vědomím toho, o jak citelný zásah do práv obviněného se jedná.


Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém usnesení ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 16 T 15/2009, jako hlavní důvody vymezil jednak skutečnost, že spoluobviněný V. N. se řadu let zdržuje v Dominikánské republice, kde je pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný, z čehož vyplývá obava, že by obviněný mohl využít kontaktu s ním a rovněž odcestovat do země, kde bude pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný, a dále fakt, že obviněný v září roku 2010 ukončil spolupráci se svými dvěma obhájci, resp. tito obhájci ukončili spolupráci s ním z důvodu narušení důvěry, v jednom případě proto, že obviněný přestal s obhájcem komunikovat. Žádného dalšího obhájce si obviněný nezvolil ani po výzvě soudu. Krajský soud v tom spatřoval obavu, že se obviněný rozhodl zvolit si jiný způsob obhajoby , než je hájení svých zájmů před soudem. V současné chvíli je sice patrné, že obviněný do zahraničí neodcestoval, ovšem nelze vyloučit, že to je právě důsledkem skutečnosti, že nemá k dispozici cestovní pas. Zvolená strategie obhajoby projevující se změnami obhájců tak zřetelně směřuje spíše k prodlužování řízení, jak bude dále popsáno. Je patrné, že obviněný nespolupracuje s orgány činnými v trestním řízení tak, jak by bylo možno očekávat, chtěl-li by primárně obhájit svou nevinu.


Pokud jde o náznaky obstrukčního jednání, lze je zjistit ze samotného trestního spisu. Ačkoli se jednání obviněného odehrávalo v mezích zákona, je patrné, že se svých práv snažil využít tak, aby soudní jednání oddálil. Mimo vrchním soudem popsaného oznámení o tom, že na stejný den bylo nařízeno hlavní líčení v jiné trestní věci, lze poukázat např. na vypovězení plné moci obhájci těsně před veřejným zasedáním s příkazem, aby nečinil žádné další úkony v rámci jeho obhajoby, což (za přispění obhájce, který se v rozporu se svými povinnostmi z jednání omluvil v den jeho konání) vedlo k odročení veřejného zasedání vzhledem k tomu, že šlo o případ nutné obhajoby. Ve spise jsou založeny také předchozí přípisy obviněného, kterými se vzdává obhájce a následně toto své prohlášení bere zpět atd. Nelze proto s obviněným souhlasit, že nemaří či jakýmkoli způsobem neztěžuje práci orgánů činných v trestním řízení. Pokud jde o jeho námitku, že mu způsob obhajoby nemůže být k tíži, v obecné rovině s tímto tvrzením nelze souhlasit. Obviněný pochopitelně nemůže být donucován k tomu, aby se hájil určitým způsobem, nicméně i ze způsobu jeho svobodně zvolené obhajoby lze vyvozovat skutečnosti podstatné pro trestní řízení. Zda a jak obviněný s orgány činnými v trestním řízení spolupracuje, může být například významnou polehčující okolností. Pokud nespolupracuje, pak samozřejmě tato okolnost nemůže být hodnocena v jeho prospěch a v zásadě pak je k jeho tíži . Stejně tak tato okolnost může být hodnocena v rámci posouzení důvodů pro další trvání zákazu vycestování.


Protože se Nejvyšší soud s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ztotožnil, nezbylo než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

P o u č e n í :
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 10. prosince 2013



Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch