11 Tvo 30/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 72 odst. 3, 4 tr. ř.



11 Tvo 30/2015-12

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2015 stížnost obviněného O. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2015, sp. zn. 11 To 77/2015, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá .

O d ů v o d n ě n í : Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2015, sp. zn. 11 To 77/2015, byl obviněný O. H. podle § 72 odst. 3, 4 tr. ř. ponechán ve vazbě z důvodů § 67 písm. a), c) tr. ř.

Obviněný v rámci vazebního zasedání napadl uvedené usnesení stížností, kterou však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu neodůvodnil.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného není důvodná.
Obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 48 T 5/2015, byť nepravomocně, uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 283 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu 10 let. Podle § 70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku mu byl také uložen trest propadnutí věci. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného T. N. B. Oba obvinění napadli citovaný rozsudek prostřednictvím svých obhájců odvoláním, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. V daném stadiu trestního řízení byly tedy shromážděny důkazy nasvědčující tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají znaky trestných činů a existují i nadále důvody k podezření, že tyto činy spáchal obviněný. Obviněný je tedy i nadále důvodně podezřelým ze spáchání posuzované trestné činnosti, za kterou mu byl nepravomocně uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody.

V rámci odvolacího řízení Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 2. 10. 2015, sp. zn. 11 To 77/2015, o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající vazební důvody podle § 67 písm. a), c) tr. ř. Poukázal při tom na skutečnost, že obviněný byl shledán vinným ze zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a dále z přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, současně i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a trest vyhoštění na dobu 10 let. V odůvodnění dále konstatoval, že obviněnému dne 17. 6. 2015 vypršela platnost k trvalému pobytu, přičemž o prodloužení nebylo požádáno. Na adrese, kde měl pobyt povolen, již nebydlí a sám uvádí, že se na tomto místě nezdržoval. Obviněný, jakožto cizí státní příslušník bez vazeb na Českou republiku byl, ač nepravomocně, odsouzen nalézacím soudem pro přečin a zvlášť závažný zločin a byl mu uložen vysoký trest odnětí svobody a mimo jiné také trest vyhoštění, přičemž již v minulosti byl soudně trestán. Trest v takové výši a nadto trest vyhoštění z území ČR představují reálné nebezpečí, že by se obviněný po propuštění z vazby na svobodu mohl skrývat na neznámém místě na území ČR anebo vycestovat do zahraničí, aby se výkonu uložených trestů vyhnul. Výše zmíněné obavy jsou posíleny skutečností, že v době před zadržením neměl žádný prokazatelný legální zdroj příjmů a trestnou činnost páchal s cílem finančního obohacení. S přihlédnutím k charakteru trestné činnosti a jeho osobě nebyly shledány ani podmínky pro nahrazení vazby jiným zákonným institutem, přičemž v této souvislosti vrchní soud neshledal jako dostačující čestné prohlášení podepsané V. Z., které argumentuje zajištěným ubytováním i zaměstnáním u sestřenice obviněného. Na základě výše uvedeného měl vrchní soud za to, že existuje důvodná obava, že by se obviněný po svém propuštění na svobodu stal nedosažitelným pro účely trestního řízení, a zejména též, že se bude skrývat v úmyslu vyhnout se výkonu uložených trestů.

S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze se Nejvyšší soud mohl ztotožnit. Vrchní soud ve svém rozhodnutí vymezil konkrétní důvody pro ponechání obviněného ve vazbě a vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly. Nejvyšší soud k tomu dále poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 566/03, publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve kterém je uvedeno, že hrozbou vysokého trestu lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let) a dále, že obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) tr. ř. eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Takovými námitkami se pak musí soud zabývat. V řadě svých usnesení pak Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. února 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. března 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. března 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. srpna 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval též šest let odnětí svobody (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. září 2010), či sedm let odnětí svobody (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. března 2003).

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, dále vyplývá, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.

Lze také připomenout stávající judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ), podle které zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod ( zákonné zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody za účelem předvedení obviněné osoby před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání ), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. června 1968, § 9). Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. Stoichkov proti Bulharsku, č. 9808/02 ze dne 24. března 2005, § 58 nebo Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. února 2013, §§ 102-104). K tomu srov. též již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14.

Kromě již výše uvedeného je existence tzv. útěkové vazby zesílena tím, že obviněný je cizím státním příslušníkem a s Českou republikou ho nepojí rodinné, sociální ani majetkové vazby, které by obavu z vyhýbání se trestnímu stíhání a následnému výkonu trestu oslabovaly, naopak tuto obavu posiluje i uložení trestu vyhoštění. Přitom sám obviněný uvedl, že má rodinu, na kterou má silné vazby, na Ukrajině, a často ji navštěvuje. Skutečností uzavírající důvodnost útěkové vazby je pak užití cizí identity obviněným v minulosti vedeném trestním stíhání. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud nepochybuje o opodstatněné existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř.

Ohledně vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř., se Nejvyšší soud ztotožňuje s tvrzením Vrchního soudu v Praze, že obava z opakování trestné činnosti je založena u obviněného tím, že ji bude i nadále páchat za účelem opatření prostředků na živobytí, když před zadržením neměl žádný prokazatelný legální zdroj příjmů. Obviněný byl navíc opakovaně soudně potrestán, přičemž v jednom případě dokonce vystupoval pod cizí identitou.

Nejvyšší soud pouze dodává, že čestné prohlášení, ve kterém obviněný argumentuje potencionální adresou bydliště a zaměstnáním v České republice, není zcela dostačující k poskytnutí dostatečné záruky, která by eliminovala důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení § 67 písm. a), c) tr. ř. a mohla by vést soud k úvaze o nahrazení vazby jinými instituty. Vzhledem k charakteru a závažnosti trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán a s přihlédnutím k jeho osobě, by žádné z náhradních opatření nemohlo skýtat dostatečnou záruku.

Délka trestního stíhání je, s ohledem na povahu a závažnost trestné činnosti, adekvátní, přičemž nelze shledat ani jakékoliv zbytečné průtahy v průběhu trestního řízení. Délka trvání vazby se zatím ani nepřiblížila maximální přípustné délce trvání vazby, která je u zvlášť závažných zločinů stanovena podle § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř. na tři roky.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2015

Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík