11 Tvo 30/2013
Datum rozhodnutí: 30.10.2013
Dotčené předpisy: § 30 odst. 1 tr. ř.



11 Tvo 30/2013-16

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2013 stížnost obviněného T. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 5 To 48/2013, a rozhodl t a k t o:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost obviněného T. Š. z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 16 T 1/2012, byl obviněný T. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle § 209 odst. 5 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. 6 T 169/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 10 To 298/2011. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný odvolání.

Dne 26. 8. 2013 pak rozhodl Vrchní soud v Praze k návrhu obviněného usnesením podle § 30 odst. 1 tr. ř. a contrario, že JUDr. Pavla Augustinová, JUDr. Hana Navrátilová a JUDr. Kateřina Korečková, PhD., nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného T. Š. vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 1/2013 (pozn.: správně 16 T 1/2012).

Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, ve které uvedl, že nejprve považuje za nutné se vyjádřit k pasáži napadeného usnesení, v níž předsedkyně senátu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 40/2012. Závěry tohoto usnesení jsou podle obviněného absolutně liché ve vztahu k námitkám prezentovaným v jeho námitce podjatosti. Jestliže předsedkyně senátu v napadeném usnesení argumentuje, že názor soudce na posuzovanou věc se utváří postupně tak, jak se soudce seznamuje s důkazy provedenými v hlavním líčení a dalšími novými podněty, které jsou uplatněny nějakou procesní stranou, pak obviněný s tímto argumentem souhlasí, ale tento právní výklad je vázán na hodnocení důkazů před soudem nalézacím, byť potažmo i v řízení před soudem odvolacím, ale není výkladem pro danou situaci. Jestliže předsedkyně senátu dále uvádí, že soudce vychází z takových okolností, které jsou pro obviněného nejpříznivější, neboť předchozí hodnotící úvahy vyslovené při posuzování viny jiné osoby pro něj nejsou závazné, pak s tímto argumentem obviněný souhlasit rozhodně nemůže a nad takto prezentovaným závěrem se pozastavuje. Jestliže předsedkyně senátu v jiné trestní věci vyslovila jednak ústně, ale i písemně ve svém meritorním rozhodnutí, že tehdy spoluobviněná M. N. vždy jednala z pokynu obviněného T. Š. a tento názor byl důvodem k vyslovení viny u M. N., pak jen stěží lze předpokládat, že nynější senát uzavře věc jinak, tedy např. tak, že se stěžovatel jednání popsaného v obžalobě nedopustil. Tím by totiž podle obviněného došlo ke kolizi ve věci pravomocně rozhodnuté. Pokud tedy senát ve věci vedené pod sp. zn. 5 To 44/2012 uvedl, že obviněná N. jednala z pokynu obviněného Š., pak je tento již vyslovený právní závěr pro tento senát závazný a výsledek soudního jednání ve věci stěžovatele je předem znám. K tomu obviněný odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, rozhodnutí publikované pod č. 14/2000 Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 441/2004.

V další části své stížnosti obviněný uvedl, že senát 5 To je absolutně nepříslušný projednávat jeho odvolání. V této trestní věci totiž podle něj rozhodl meritorně Vrchní soud v Praze již dne 15. 2. 2011 pod sp. zn. 12 To 8/2011 (pozn.: o stížnosti obviněného proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým mu byl uložen zákaz vycestovat z území České republiky) a podle rozvrhu práce je pro další rozhodování v této trestní věci příslušný pouze senát 12 To. Obviněný proto podal návrh na vyloučení senátu 5 To z důvodu jeho nepříslušnosti k projednání věci.

Závěrem své stížnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a rozhodl tak, že členky senátu 5 To jsou podle § 31 odst. 1 tr. ř. vyloučeny z projednávání této trestní věci a Vrchnímu soudu v Praze se přikazuje, aby věc přidělil senátu dle rozvrhu práce.

Z podnětu podané stížnosti Nejvyšší soud přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

Pokud jde o námitky obviněného, nelze jim přisvědčit. Obviněný nejprve argumentuje tím, že právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tvo 40/2012, se na jeho případ nevztahuje. Z dalšího odůvodnění jeho stížnosti je však patrné pouze to, že obviněný s tímto právním názorem nesouhlasí. K tomu lze říci tolik, že citované usnesení, které mimochodem bylo vydáno v původně stejné trestní věci ohledně dřívějšího spoluobviněného, jehož věc byla stejně jako v případě obviněného T. Š. vyloučena k samostatnému projednání, se vypořádává se stejnou námitkou, jakou nyní uplatňuje obviněný, a tedy v něm prezentovaný právní názor je v případě obviněného plně aplikovatelný. Nejvyšší soud současně nevidí důvod na něm cokoli měnit. Blíže k tomu lze citovat z odůvodnění označeného rozhodnutí: obviněný se zřejmě mylně domnívá, že nestrannost soudce by měla spočívat v tom, že si názor na projednávanou věc utvoří až těsně před samotným rozhodnutím, poté, co se seznámí se všemi skutečnostmi a důkazy. To samozřejmě není možné, neboť utváření názoru se u soudce, stejně jako u každého jiného člověka, děje postupně. Podstatná je pak schopnost utvářející se názor pod vlivem nových podnětů korigovat a přehodnocovat. Při úvahách o trestu spoluobviněné bylo v projednávané věci samozřejmě nezbytné zhodnotit míru jejího podílu na spáchané trestné činnosti. Je však podstatné, že při takovém hodnocení soud vždy vychází z takových okolností vyznívajících z provedeného dokazování, které jsou pro konkrétního obviněného (obviněnou) nejpříznivější. Nikde pak není stanoveno, že za situace, kdy soud dospěje k závěru, že míra odpovědnosti jednoho ze spolupachatelů byla nižší, musí automaticky při samostatném projednání odvolání dalšího spolupachatele říci, že tento se na trestné činnosti podílel mírou vyšší, resp. že by soud nemohl dospět k závěru, že tento další obviněný se na trestné činnosti nepodílel vůbec. Soud samozřejmě vezme v úvahu vše, co při dalším samostatném projednání věci obviněného vyšlo najevo, a nic mu nebrání v tom, aby dokonce obviněného zprostil obžaloby, neboť hodnotící úvahy vyslovené při ukládání trestu jiné osobě nejsou pro soud závazné. Toto pravidlo je každému soudci zřejmé a vyplývá také z odůvodnění napadeného rozhodnutí, ač to není explicitně řečeno. Proto takové vyjádření při odůvodnění rozhodnutí nemůže vyvolávat pochybnosti o nepodjatosti předsedkyně senátu. Pro upřesnění Nejvyšší soud k argumentaci obviněného dodává, že závěr o podílu obviněného na trestné činnosti vyjádřený v rozhodnutí ve věci jeho dříve spoluobviněných pochopitelně není závěrem právním, jak uvádí obviněný, ale skutkovým. K odkazům na judikaturu, jež uvádí obviněný, lze pak jen konstatovat, že na danou situaci přesně nedopadají, zabývají se primárně jinými otázkami a prezentovaný právní názor s nimi není v rozporu.

Pokud jde o druhou část argumentace, tedy údajnou nepříslušnost senátu k rozhodnutí ve věci, zde obviněný pouze vychází z nepochopení pojmu meritorní rozhodnutí . Obviněný současně podal návrh na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř., o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 7 Td 49/2013, na jehož odůvodnění Nejvyšší soud na tomto místě odkazuje.

Protože Nejvyšší soud nezjistil žádné jiné skutečnosti, které by vedly k závěru o možném vyloučení JUDr. Pavly Augustinové, JUDr. Hany Navrátilové a JUDr. Kateřiny Korečkové, PhD., z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného T. Š., ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Praze. Nezbylo proto než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2013


Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch