11 Tvo 3/2011
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 30 odst. 1 tr. ř.



11 Tvo 3/2011-16

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 stížnost obviněného Ing. M. V. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2010, sp. zn. 3 To 65/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost obviněného Ing. M. V. z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. M. V. v průběhu odvolacího řízení proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 5 T 5/2000, vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 To 65/2010, dne 9. 12. 2010 uplatnil námitku podjatosti vůči předsedovi odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Jiřímu Hnilicovi.

Důvody pro vyloučení tohoto soudce odvolacího senátu ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. spatřoval v tom, že jeho negativní postoj k osobě obviněného a k věci je zřejmý z obsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 3 To 64/2010, neboť na straně 4 tohoto usnesení obviněnému vytýká nekritičnost postoje ke své trestní věci. Dále pak vytýká dotčenému soudci, že v rámci dřívějšího rozhodování o odvolání v této věci (usnesení Vrchního soudu Praze ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 3 To 115/2005) nerozhodl o zápočtu vazby vykonané obviněným v době od 14. 6. 1994 do 6. 12. 1996 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000. Dále obviněný namítal, že předseda odvolacího senátu musel laickým pohledem poznat, že jeho údajná omluva u Krajského soudu v Plzni ohledně souhlasu s konáním hlavního líčení v nepřítomnosti dne 11. 3. 2005 je falzum a přesto neaplikoval ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dále poukázal na to, že jeho trestní stíhání v této věci bylo uměle vykonstruováno orgány činnými v trestním řízení a dotčený předseda senátu kryje nezákonný postup Krajského soudu v Plzni a svá vlastní pochybení v této věci. V dřívějším rozhodnutí o odvolání jej neodůvodněně pokládá za organizátora posuzované trestné činnosti, ačkoliv k takovému závěru nedospěl ani soud prvního stupně. Na základě toho obviněný dovozuje, že dotčený soudce vyvíjí snahu krýt pochybení a korupci orgánů činných v trestním řízení a proto není schopen mu zajistit právo na spravedlivý proces v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze.

Usnesením ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 3 To 65/2010, rozhodl senát odvolacího soudu tak, že předseda tohoto senátu JUDr. Jiří Hnilica není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obv. Ing. M. V. Podle názoru odvolacího senátu nebyla zjištěna žádná okolnost, která by svědčila o podjatosti dotčeného soudce. Pokud se v usnesení ze dne 19. 11. 2010 senát Vrchního soudu v Praze zmiňuje o nekritičnosti obviněného, tento výraz se vztahoval k jeho tvrzení, že se hodlal účastnit odvolacího řízení, ačkoliv vůči němu muselo být konáno řízení proti uprchlému. Pokud jde o nezapočtení vazby z jiné trestní věci, tak zápočet vazby je plně v dispozici soudu I. stupně, tj. Krajského soudu v Plzni. Jsou-li vznášeny námitky proti dřívějšímu usnesení odvolacího soudu v této věci, pak toto rozhodnutí bylo posouzeno i Ústavním soudem, který podanou ústavní stížnost odmítl. Výhrady vůči tomuto usnesení nelze spojovat s podjatostí předsedy senátu, když navíc jde o rozhodnutí celého senátu. Protože dotčený soudce nemá žádný vztah k obviněnému ani k věci, tak odvolací senát dospěl k závěru, že JUDr. Jiří Hnilica není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci.

Proti tomuto usnesení podal obviněný včas a řádně stížnost, kterou se domáhal zrušení tohoto usnesení s tím, že JUDr. Jiří Hnilica je vyloučen z projednávání a rozhodování toto věci.

Z obsahu podané stížnosti vyplývá, že obviněný trvá na obsahu námitek uplatněných v návrhu na vyloučení předsedy senátu JUDr. Jiřího Hnilici, neboť o jeho podjatosti svědčí přístup tohoto soudce k projednávané věci, jakož i snaha krýt vlastní pochybení, kterých se v této věci v minulosti dopustil. V této souvislosti poukázal na obsah usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010 s tím, že odůvodnění tohoto usnesení neobsahuje dostatečnou argumentaci ohledně důvodnosti vzetí obviněného do vazby a poukázal též na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2011, v němž Ústavní soud vrchnímu soudu mimo jiné vytkl, že se stížnostní soud řádně nevypořádal se znaleckým posudkem, jehož předmětem bylo zkoumání podpisu na Omluvení se z hlavního líčení, konaného dne 11. 3. 2005 . V této spojitosti obviněný poukazuje na to, že výše označená omluva je padělkem a že za této situace by odvolací soud musel dospět k jinému rozhodnutí ve věci samé, než jaké učinil. Poukázal i na negativní způsob hodnocení výše uvedeného znaleckého posudku, jakož i negativní postoj předsedy senátu k dalšímu důkazu v této věci, tj. k výpovědi odsouzeného K. Dále namítá, že dotčený soudce se řádně nevypořádal s obhajobou obviněného a v důsledku toho bylo v jeho věci opět učiněno nesprávné meritorní rozhodnutí.

Nejvyšší soud, jako soud stížnostní, z podnětu podané stížnosti přezkoumal v intencích ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a přitom shledal, že podaná stížnost není důvodná.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonu trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat.

Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1492/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).

Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).

Dále lze připomenout, že me­zi důvody, pro něž může podle § 30 tr. ř. dojít k vyloučení soudce nepatří ani otázka případné úrovně odborné způsobilosti členů senátu rozhodujícího ve věci (rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Pokud jsou obviněným v této věci dovozovány důvody podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu ze způsobu jeho postupu v řízení, včetně způsobu hodnocení provedených důkazů a rozhodnutí ve věci samé, pak takovéto skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v § 30 tr. ř., která by opravňovala závěr o podjatosti jmenovaného soudce.

Nejvyšší soud, i s ohledem na výše uvedené obecné závěry, se plně ztotožňuje s argumentací napadeného usnesení, a rovněž tak neshledává sebemenší důvod k pochybnostem o nepodjatosti dotčeného soudce předsedy odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Jiřího Hnilici a k vyloučení tohoto soudce z provádění úkonů trestního řízení v této věci.

Předně je třeba uvést, že dotčený soudce nemá žádný vztah k osobám a rovněž tak nemá žádný osobní poměr k posuzované věci. Pokud stěžovatel namítá, že takovýto vztah dovozuje z obsahu výše již citovaných rozhodnutí, které dříve v této věci učinil odvolací senát Vrchního soudu v Praze za předsednictví JUDr. Jiřího Hnilici, tak nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o tom, že tento senát, resp. jeho předseda postupoval v této věci takovým způsobem, že by to mohlo opodstatněně vzbuzovat pochybnosti o jeho způsobilosti tuto věc nezávisle a nestranně projednat a rozhodnout. Nelze ničeho vytknout argumentaci napadeného usnesení, že konání řízení proti uprchlému bylo zapříčiněno tím, že obviněný nebyl k dosažení pro účely odvolacího řízení, a to i přes učinění řady opatření k zajištění přítomnosti jeho osoby (srov. postup soudů vyplývající např. z č. l. 5073, 5084).

Jestliže stěžovatel vytýká, že předseda senátu Vrchního soudu v Praze nerozhodl o zápočtu vazby, kterou obviněný vykonal v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000, na podkladě spisu lze konstatovat, že poté, co bylo dne 7. 2. 2006 pod sp. zn. 3 To 115/2005 zamítnuto odvolání a pravomocně skončeno trestní stíhání obviněného, o zápočtu vazby v této věci rozhodoval Krajský soud v Plzni jako soud I. stupně, a to usnesením ze dne 8. 3. 2006 (viz č. 5373 a 5378). Pokud nedošlo k zápočtu vazby Vrchním soudem v Praze, resp. předsedou odvolacího senátu ani po té, co věc byla rozhodnuta rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 3 To 65/2010, tak je třeba poukázat na skutečnost, že předseda senátu toliko nařídil výkon trestu a nerozhodoval o zápočtu vazby evidentně s tím, že usnesení o zápočtu vazby, jakož i vykonaného trestu provede soud prvního stupně.

Pokud je namítáno, že dotčený soudce musel běžným pohledem rozpoznat, že podpis na souhlasu obviněného s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti dne 11. 3. 2005 je falzum, tak je třeba poukázat i na to, že k objasnění této skutečnosti byl dokonce obviněným přibrán znalec (ing. Pavel Kokiš), přičemž ze závěru jeho znaleckého posudku se podává jen to, že podpis velmi pravděpodobně není podpisem obviněného. Pokud stěžovatel namítá, že se dotčený soudce nezabýval tímto znaleckým posudkem v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, tak je třeba připomenout, že znalecký posudek ing. Pavla Kokiše vyžádal obviněný až dne 28. 11. 2010, znalec jej vypracoval dne 8. 12. 2010 a předložil soudu až dne 13. 12. 2010 (č. l. 6067 a násl. spisu). Za této situace je zřejmé, že výše uvedené časové souvislosti vylučují to, aby se vrchní soud mohl tímto posudkem zabývat v usnesení, které bylo učiněno již dne 19. 11. 2010.

Namítá-li stěžovatel že v postupu soudu, resp. dotčeného soudce je zřejmé, že se nevypořádal dostatečně s obhajobou obviněného, že kryl nezákonný postup soudu I. stupně atd., tak je třeba mimo jiné poukázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. II ÚS 315/06, kterým byla odmítnuta stížnost obviněného ing. M. V. směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 3 To 115/2005. Ústavní soud přitom mimo jiné k obdobným výhradám stěžovatele konstatoval, že obecné soudy svá rozhodnutí velmi pečlivě, logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily , že rozhodnutí nevykazují znaky svévole , že soudy se podrobně zabývaly i stěžovatelem namítanými rozpory ve výpovědi spoluobžalovaného K., jakož i výkladem závěru, že stěžovatel trestnou činnost organizoval Dále Ústavní soud uvedl, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích zabývaly všemi důkazními návrhy, lhostejno s jakými důsledky pro stěžovatele. Je třeba též připomenout, že pokud stěžovatel dovozoval podjatost dotčeného soudce z obsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 3 To 64/2010, tak usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3524/2010, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta a byl učiněn závěr, že rozhodnutí o vazbě nelze prakticky cokoli vytknout. Jak již bylo výše uvedeno v době rozhodování o vazbě soud ještě vůbec neměl k dispozici znalecký posudek ohledně zkoumání pravosti podpisu obviněného na výše již označeném dokumentu o omluvě z hlavního líčení.

Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že podaná stížnost obviněného není důvodná a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. února 2011

Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík