11 Tvo 29/2013
Datum rozhodnutí: 02.10.2013
Dotčené předpisy: § 147 147 odst. 1 tr. ř., § 71a tr. ř.



11 Tvo 29/2013-14

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. října 2013 stížnost obviněného T. Z. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 2 To 80/2013, a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost obviněného T. Z.
z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2013, sp. zn. 37 T 6/2011, byl obviněný T. Z. uznán vinným ad 1) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, ad 2) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen mimo jiné k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně dalších šesti spoluobviněných. Proti tomuto rozsudku podal obviněný a spoluobvinění odvolání, které bylo předloženo Vrchnímu soudu v Olomouci.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 2 To 80/2013, byla žádost obviněného T. Z. o propuštění z vazby na svobodu podle § 71a tr. ř. zamítnuta.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, ve které namítá, že v posuzované trestní věci došlo k neoprávněnému zásahu do jeho práva na osobní svobodu garantovaného čl. 5 odst. 3 Evropské úmluvy o lidských právech, když krajský soud předložil stížnost proti rozhodnutí o dalším ponechání ve vazbě ze dne 25. 2. 2013 Vrchnímu soudu v Olomouci teprve dne 11. 7. 2013, tedy téměř po pěti měsících. Vzhledem k tříměsíční lhůtě pro rozhodování o dalším trvání vazby upravené v § 72 odst. 1 tr. ř. se obviněný domnívá, že měl být uplynutím této lhůty propuštěn na svobodu, neboť nečinnost Krajského soudu v Ostravě založila nezákonnost vazebního omezení jeho osobní svobody. S uvedenou argumentací se vůbec nevypořádal ani Vrchní soud v Olomouci. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že se nejedná o stížnost důvodnou.

Především je nutno uvést, že z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 2 To 80/2013, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného a spoluobviněného R. T. zamítl a současně z podnětu odvolání spoluobviněného V. Z. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek ohledně tohoto spoluobviněného zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto o jeho vině a trestu. Tím Vrchní soud v Olomouci pravomocně ukončil trestní stíhání obviněného (§ 12 odst. 10 tr. ř.) a dnem 27. 8. 2013 u něj také nařídil výkon trestu odnětí svobody v trvání deseti let.

O důvodnosti vazby obviněného T. Z. bylo v průběhu dosavadního řízení několikrát rozhodováno, naposledy stížností napadeným usnesením vrchního soudu. Rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem, za který mu byl uložen přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. S ohledem na hrozbu vysokého trestu odnětí svobody, charakter a délku páchání žalované trestné činnosti, byly v případě obviněného dány důvody vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř., neboť existovala reálná hrozba možného uprchnutí či skrývání se obviněného po propuštění na svobodu, a také obava z opakování trestné činnosti. V tomto směru je možno odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, se kterým se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, neboť vrchní soud náležitě odůvodnil existenci obou vazebních důvodů.

V současné době jsou ovšem veškeré úvahy o důvodnosti dalšího trvání vazby obviněného bezpředmětné, protože rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 2 To 80/2013, byla trestní věc obviněného pravomocně skončena a nástupem do výkonu trestu odnětí svobody vazba skončila.

Ohledně výše uvedené stížnostní námitky vztahující se k nečinnosti Krajského soudu v Ostravě je nutno v obecné rovině a ve shodě s napadeným usnesením uvést, že krajský soud se nepochybně dopustil pochybení, které je nepřijatelné ve vazebním řízení, jakožto řízením zasahujícím do základního práva na osobní svobodu. Soudy musí vždy dbát o dodržení smyslu ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 tr. ř., stanovící tříměsíční lhůtu pro rozhodování o dalším trvání vazby, jež se odvíjí od právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě, a tedy rozhodně nesmí postupovat tak, jak v posuzované věci postupoval Krajský soud v Ostravě, když po dobu téměř pěti měsíců nepředložil nadřízenému soudu stížnost obviněného proti předchozímu usnesení o ponechání obviněného ve vazbě. Přitom v této souvislosti není nijak významné, zda i v průběhu této prodlevy u obviněného trvaly závažné okolnosti opodstatňující důvody vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř.

Nicméně tyto výhrady obviněného se ve skutečnosti týkají předchozího rozhodnutí soudů o jeho ponechání ve vazbě, a nikoliv usnesení a řízení mu předcházejícímu, které je napadeno nyní projednávanou stížností.
Na věcné správnosti napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci tak nemůže nic změnit ani argumentace uvedená zejména na str. 3 jeho odůvodnění (s níž podaná stížnost polemizuje), byť se vztahuje k řízení o dřívější žádosti obviněného o propuštění z vazby. O této žádosti bylo totiž pravomocně rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 2 To 79/2013, jímž byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta stížnost obviněného proti předchozímu rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o jeho ponechání ve vazbě.

Je nutno zdůraznit, že v řízení o stížnosti obviněného proti předmětnému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2013, Nejvyšší soud ani není oprávněn přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost dřívějších pravomocných rozhodnutí ve věci, jimiž byla u obviněného shledána opodstatněnost dalšího trvání vazby. Přezkumná činnost Nejvyššího soudu ve smyslu § 147 odst. 1 tr. ř. se omezuje na posouzení správnosti výroku napadeného usnesení a řízení, které mu předcházelo (srov. rozhodnutí č. 47/1998 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci se jedná o řízení ohledně žádosti obviněného o propuštění z vazby, kterou obviněný podal dne 9. 7. 2013 a o které Vrchní soud v Olomouci rozhodl dne 24. 7. 2013 ve vazebním zasedání. Je zřejmé, že řízení před Vrchním soudem v Olomouci není zatíženo žádnými průtahy a stejně tak z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí je evidentní, že u obviněného v době rozhodování Vrchního soudu v Olomouci byly dány důvody vazby předvídané ustanovením § 67 písm. a), c) tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno, v současné době jsou úvahy o dalším trvání vazby obviněného bezpředmětné, když dnem 27. 8. 2013 nastoupil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že podaná stížnost obviněného není důvodná, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. října 2013 Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík