11 Tvo 25/2010
Datum rozhodnutí: 14.01.2011
Dotčené předpisy: § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř.



11 Tvo 25/2010-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2011 stížnost obviněného Mgr. J. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. s e stížnost obviněného Mgr. J. B. z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. Nt 3580/99, byl obviněný Mgr. J. B. v průběhu přípravného řízení vzat do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu. Poté byl obviněný Mgr. J. B. usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. Nt 4305/2001, propuštěn z vazby na svobodu, a to za současného přijetí písemného slibu podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a peněžité záruky ve výši 7.000.000,- Kč podle § 73a odst. 1 tr. řádu, při trvající existenci vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, byl obviněný Mgr. J. B. uznán vinným návodem k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci zrušen napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ohledně obviněného Mgr. J. B. a dalších obviněných, a to ve zprošťující části, a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. řádu v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Dne 11. 3. 2009 nastoupil obviněný Mgr. J. B. výkon uloženého trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců ve Věznici v O. Následně byl usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Pp 93/2009, podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zákona z výkonu tohoto trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn a současně mu byla podle § 63 odst. 1 tr. zákona stanovena zkušební doba v trvání čtyř let.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, byl obviněný Mgr. J. B. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, organizátorstvím k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, organizátorstvím k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k § 250b odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona, trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, organizátorstvím k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zákona, trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, a za tyto trestné činy a sbíhající se návod k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona byl podle § 250 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců nepodmíněně. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zákona a § 50 odst. 1 tr. zákona uložen i trest zákazu činnosti na dobu osmi roků a podle § 53 odst. 1 tr. zákona a § 54 odst. 1 tr. zákona i peněžitý trest ve výměře 2.000.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku podle § 54 odst. 3 tr. zákona. Současně byl ohledně tohoto obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Tento rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, byl napaden řádným opravným prostředkem a Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, rozsudek soudu prvního stupně změnil a sám rozhodl tak, že uznal obviněného Mgr. J. B. vinným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Mgr. J. B. byl tímto rozsudkem odsouzen za zločiny a sbíhající se návod k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti na dobu 8 roků. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu ohledně tohoto obviněného z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Současně bylo tímto rozsudek zrušena zprošťující část rozsudku soudu prvního stupně, a to i ohledně tohoto obviněného, a podle § 259 odst. 1 tr. řádu v rozsahu zrušení věc vrácena soudu prvního stupně.

V průběhu veřejného zasedání před Vrchním soudem v Olomouci dne 28. 4. 2010 obviněný Mgr. J. B. prostřednictvím svého obhájce poukázal na délku trestního řízení, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tz 24/2003, a navrhl, aby mu byla peněžitá záruka vrácena.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, byla podle § 73a odst. 4 tr. řádu a contrario zamítnuta žádost obviněného Mgr. J. B. o zrušení peněžité záruky.

Proti tomuto usnesení podal obviněný Mgr. J. B. stížnost s tím, že napadá předmětné usnesení v celém jeho rozsahu pro jeho nedůvodnost a naprostou nesprávnost jeho výroku. Předmětná peněžitá záruka byla uhrazena v červenci roku 2001, kdy v důsledku jejího zaplacení a současně také v důsledku přijetí písemného slibu byl obviněný propuštěn z vazby na svobodu. Peněžitá záruka je důsledně v trestním řádu vázána na existenci vazebních důvodů, peněžitou záruku nelze uložit samostatně bez existence vazebních důvodů. Po nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, obviněný nastoupil dne 11. 3. 2009 výkon trestu odnětí svobody, čímž v podstatě došlo k tomuto dni k zániku zákonných důvodů pro další trvání peněžité záruky. Pokud by byla připuštěna opačná interpretace, vyplývalo by z ní, že je možné vazbu nahrazovat peněžitou zárukou či jakýmkoliv jiným procesním opatřením upraveným v trestním řádu po libovolně dlouhou dobu, bez zřetele k okolnosti, zda současně po tuto dobu mohla existovat i vazba samotná. Z judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že trvání a důvody pro zrušení peněžité záruky je třeba hodnotit nejen z hlediska důvodů vazby, ale i s ohledem na maximální přípustnou celkovou dobu trvání vazby. Jestliže tedy z důvodu překročení maximální délky nemůže již vazba trvat, je nepřípustné, aby trvala i peněžitá záruka. U obviněného Mgr. J. B. také netrvají i nadále vazební důvody podle § 67 písm. a) tr. řádu. Stěžejní argument nedůvodnosti a nesprávnosti napadeného rozhodnutí je ten, že předmětná peněžitá záruka byla přijata jako institut nahrazující vazbu v rámci trestního řízení skončeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001. Vrchní soud v Olomouci však v napadeném usnesení existenci a další trvání peněžité záruky vztahuje k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001 (uvedený rozsudek byl napaden řádnými opravnými prostředky, o nichž bylo již Vrchním soudem v Olomouci rozhodnuto). Posledně uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě se však týká jiných skutků než rozsudek stejného soudu vydaný v roce 2006. Trvání peněžité záruky je nutné posuzovat ve vztahu ke skutku, v důsledku jehož tvrzeného spáchání byl obviněný vzat do vazby, ze které byl následně propuštěn na svobodu za současného přijetí písemného slibu a peněžité záruky. Pokud by snad ze strany soudu v jakékoliv další trestní věci obviněného (a to konkrétně ve věci skončené rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, ve spojitosti s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího) panovaly určité pochybnosti v tom směru, že z konkrétních okolností vyplývá důvodná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, nestojí soudu v cestě jakékoliv překážky, aby poté, co bude již zaplacená peněžitá záruka obviněnému vrácena, znovu rozhodl o jeho vzetí do vazby (ohledně skutků, jež jsou předmětem další trestní věci obviněného) a případně opětovně rozhodl také o nahrazení této vazby složením peněžité záruky. Nelze také přisvědčit argumentaci napadeného usnesení, že důvody trvání peněžité záruky nadále existují z důvodu pravomocného rozhodnutí pouze o části trestné činnosti obviněného, takový přístup je nutno považovat za silně narušující zásadu presumpce neviny a institut peněžité záruky je v této věci využíván k šikanóznímu postupu vůči obviněnému.

Obviněný Mgr. J. B. byl vzat do vazby na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 1999, sp. zn. Nt 3580/99, když vazba se počítá ode dne 19. 12. 1999. Je zcela nelogické a nepředstavitelné, aby po více než deseti letech ode dne, kdy byl obviněný poprvé vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu, nadále trvaly tyto vazební důvody, když v mezidobí byla předmětná trestní věc již pravomocně skončena. Obviněný po pravomocném odsuzujícím rozsudku řádně nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, výkon trestu řádně vykonal a plnil veškeré svoje povinnosti, což se následně odrazilo v jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. I tato skutečnost svědčí o naprosté nesmyslnosti trvání vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu. Proto se jeví jako nesmyslná argumentace vrchního soudu v napadeném usnesení, že nadále u obviněného trvají vazební důvody a hrozí obava, že uprchne nebo se bude skrývat.

Trvání peněžité záruky je nutné posuzovat vždy pouze ve vztahu ke skutku, v důsledku jehož trestního stíhání došlo ke vzetí do vazby a jejího následného nahrazení peněžitou zárukou (nikoliv ve vztahu k jiným skutkům, jež jsou předmětem jiné trestní věci). Tzv. procesní opatření, prostřednictvím kterých lze nahradit vazbu tedy i institut peněžité záruky jsou založena na zásadě, že tato opatření lze použít pouze a jedině za toho předpokladu, že jimi lze skutečně fyzicky vazbu nahradit, tj. za takové situace, kdy by bylo s ohledem na další okolnosti možné konkrétní osobu do vazby vzít, popř. ji ve vazbě ponechat. Jestliže však konkrétní osobu v daném okamžiku do vazby vůbec nelze vzít, resp. pokud netrvají zákonné podmínky vazby jak je tomu v předmětném případě nelze tuto vazbu ani nahradit žádným z procesních opatření uvedených v ustanoveních § 73 a § 73a tr. řádu. V případě, kdy nelze konkrétní osobu do vazby vzít (ani ji ve vazbě ponechat), je protizákonné užití institutu peněžité záruky, a to o to více, kdy by tato peněžitá záruka měla ve svém důsledku sloužit pro jakési zajištění účasti obviněného Mgr. J. B. na úkonech trestního řízení vedeného pro odlišný skutek.

V předmětné trestní věci došlo k porušení zásady stíhání jen ze zákonných důvodů, jelikož obviněný byl stíhán způsobem, který nejenže nemá v zákoně oporu, ale dokonce je se zákonem v příkrém rozporu, když u obviněného přetrvává nahrazení vazby peněžitou zárukou a to i přesto, že zákonné podmínky vazby, jež podmiňují možnost užití peněžité záruky, již netrvají. Institut peněžité záruky byl šikanózním způsobem využit k zajištění účasti obviněného na úkonech trestního řízení v dosud pravomocně neskončené trestní věci, které je vůči obviněnému vedeno pro jiný skutek, než v trestním řízení, v němž došlo k nahrazení vazby institutem peněžité záruky. Peněžitá záruka nemůže být přijata (a logicky tedy peněžitá záruka již přijatá nemůže přetrvávat), pokud by konkrétní osobu nebylo možné do vazby vzít nebo ji ve vazbě držet. S odkazem na vše shora uvedené obviněný závěrem své stížnosti navrhl zrušení napadeného usnesení a požádal Nejvyšší soud, aby rozhodl sám ve věci žádosti o zrušení peněžité záruky tak, že jí vyhoví.

Nejvyšší soud, jako soud stížnostní, předtím než z podnětu podané stížnosti mohl přezkoumat podle § 147 odst. 1 tr. řádu správnost napadeného usnesení a řízení, které mu předcházelo, musel se zabývat otázkou, zda je přípustná stížnost proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a v tomto směru dospěl k následujícím závěrům.

Nejvyšší soud v souladu s respektovanou judikaturou obecných soudů (srov. rozhodnutí č. 23/2003 a č. 24/2003 Sb. rozh. tr.) a Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 613/01, uveřejněný pod č. 52 ve sv. 30 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu) nemá sebemenší pochybnosti o tom, že proti usnesení odvolacího soudu, který v rámci odvolacího řízení rozhodoval k žádosti obviněného o zrušení peněžité záruky podle § 73a odst. 4 tr. řádu, je stížnost přípustná. V tomto směru lze odkázat na znění ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu a § 74 odst. 1 tr. řádu. Obviněný v souladu se zákonnou úpravou, a podle správného poučení, jehož se mu dostalo v napadeném usnesení, podal dne 5. 8. 2010 stížnost, kterou poté odůvodnil tak, jak je výše již citováno.

Dále je třeba připomenout, že stížnost je řádným opravným prostředkem a že stížnostní orgán (stížnostní soud) činí rozhodnutí o stížnosti podle skutkového a právního stavu, který existuje v době, kdy o ní rozhoduje, tj. ex nunc. Ostatně zákon v řízení o stížnosti výslovně připouští tzv. nova viz § 145 odst. 2 tr. řádu. Stejné závěry platí i ve vztahu k odvolacímu řízení (§ 249 odst. 3 tr. řádu).

V kontextu výše uvedených obecných úvah je pro posouzení předmětné věci významné zjištění, že rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. ledna 2011, sp. zn. 4 Tz 56/2010, bylo v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného Mgr. J. B., která směřovala proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 5 To 75/2009, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost obviněného Mgr. J. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, kterým byla zamítnuta žádost tohoto obviněného o zrušení peněžité záruky (jde o stejnou peněžitou záruku ve výši 7.000.000,- Kč jako v nyní posuzované věci), výslovně zrušeno jako obsahově navazující usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009.

Na základě výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu tak vznikla situace, že stížností napadené usnesení v současné době již právně neexistuje. Tato změna právního stavu věci je ovšem zásadní pro rozhodování Nejvyššího soudu v tomto stížnostním řízení. Základním předpokladem provedení přezkumné činnosti je, aby stížností napadené usnesení v době rozhodování stížnostního soudu vůbec existovalo. Jestliže v době po podání stížnosti, a před rozhodnutím o ní, bylo toto usnesení v jiném řízení zrušeno (v posuzované věci bylo zrušeno jako rozhodnutí obsahově navazující na usnesení zrušené v řízení o stížnosti pro porušení zákona), pak stížnostní soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě je nutno podanou stížnost zamítnout jako nepřípustnou podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. řádu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004).

Obviněný sice napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci stížností, která v době jejího podání byla přípustná, ovšem poté došlo k výše uvedené změně situace, jež v době rozhodování Nejvyššího soudu neumožňuje učinit jiný závěr, než že podanou stížnost obviněného Mgr. J. B. je nutno pokládat za nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík