11 Tvo 20/2013
Datum rozhodnutí: 13.06.2013
Dotčené předpisy: § 71a tr. ř.



11 Tvo 20/2013-10

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2013 stížnost obviněného V. R., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 5 To 38/2013, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného V. R. z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 11 T 7/2012, byl obviněný V. R. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a zločinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věci. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu u spoluobviněného J. K. Tento rozsudek byl napaden odvoláním obviněného (jakož i spoluobviněného K.) a věc byla předložena k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 5 To 38/2013, byla podle § 71a tr. ř. žádost obviněného V. R. o propuštění z vazby na svobodu zamítnuta, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl obviněným nabídnutý písemný slib přijat a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. byla zamítnuta jeho žádost o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.

Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost s tím, že je již ve vazbě po mimořádně dlouhou dobu a důvody vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. nelze shledat, neboť je zřejmé, že se nebude před projednáním jeho odvolání dopouštět trestné činnosti. Stěžovatel v této souvislosti zaručuje, že bude vést řádný život a domnívá se, že bude na jeho jednání užita příznivější kvalifikace a uložen mu mírnější trest. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud po projednání jeho stížnosti ve vazebním zasedání zrušil napadené usnesení a rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu za současného přijetí nabídnutého písemného slibu a vyhověl žádosti o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost napadeného výroku i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že se nejedná o stížnost důvodnou.

Především je nutno uvést, že ve stížnosti uplatněné námitky byly předmětem přezkumu již v posuzovaném řízení u Vrchního soudu v Olomouci, který se pečlivě zabýval všemi podstatnými okolnostmi pro rozhodnutí o vazbě obviněného. Nejvyšší soud se s jeho závěry jako věcně správnými plně ztotožňuje a na argumentaci v odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu lze proto pro stručnost odkázat. Možno tak shrnout, že vzhledem k rozsahu a závažnosti trestné činnosti obviněného, délky doby jejího páchání, počtu útoků, kterých se měl dopustit, celkové výši škody, kterou měl na cizím majetku způsobit, a to na různých místech České republiky, což pak rozhodně by nemohlo svědčit o jeho vázanosti k místu bydliště, Nejvyšší soud přisvědčil názoru Vrchního soudu v Olomouci o existenci vazebního důvodu předvídaného ustanovením § 67 písm. c) tr. ř. Tomu skutečně nasvědčuje navíc i to, že se trestného jednání měl dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení z rozhodnutí Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 2 T 165/2009. Taktéž je v tomto případě v rámci hodnocení osobnosti pachatele nutno vzít v potaz i trestní minulost obviněného, když ze spisového materiálu je patrno, že se již v minulosti dopouštěl i trestné činnosti majetkového charakteru. Nelze tedy než konstatovat, že v případě propuštění obviněného na svobodu je dána reálná hrozba, že by se mohl dopustit opakování trestné činnosti, pro kterou je proti němu vedeno trestní stíhání. Za těchto okolností je namístě i obava, že v případě jeho propuštění z vazby na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, kterým je i předcházení (zamezení) trestné činnosti, jakož i spravedlivé potrestání jejího pachatele.

Pokud obviněný ve stížnosti opětovně navrhoval přijetí některé z nabízených záruk, pak je třeba poukázat na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci, který se rovněž zabýval obdobným návrhem obviněného v jeho žádosti a s jehož hodnocením situace se Nejvyšší soud rovněž ztotožňuje. V daném případě totiž skutečně především vzhledem k povaze a závažnosti trestné činnosti obviněného a hodnocení osoby obviněného nabízené záruky nemohou být pro orgány činné v trestním řízení dostatečným ujištěním.

Posuzovanou věc s ohledem na její rozsah a povahu nebylo možno dříve pravomocně skončit, přičemž dosavadní řízení je přiměřené náročnosti projednávané věci a není zatíženo nějakými neopodstatněnými průtahy (§ 71 odst. 1 tr. ř.). V současné době se věci nachází ve stadiu odvolacího řízení a bylo již nařízeno veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného.

Protože obviněný ve své stížnosti Nejvyššímu soudu žádné další věcné argumenty nepředložil, nemohl se jimi Nejvyšší soud blíže zabývat a po přezkoumání výroků napadeného usnesení, které byly shledány bez vad, nezbylo než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Vrchní soud v Olomouci též správně poukázal na skutečnost, že obviněný byl krajským soudem náležitě poučen o podmínkách, za nichž bude o dalším trvání vazby rozhodováno ve vazebním zasedání, přičemž obviněný v podané žádosti o propuštění z vazby o konání vazebního zasedání nepožádal, ač nepochybně věděl, že o jeho žádosti bude vrchní soud povinen rozhodnout. Ostatně obviněný v podané stížnosti ani nenamítá porušení procesních ustanovení ohledně podmínek pro rozhodování o vazbě mimo vazební zasedání. Protože Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti neshledal žádné pochybení vrchního soudu ani v jeho procesním postupu při rozhodování o předmětné žádosti obviněného, a když s ohledem na obviněným uváděné důvody pro pominutí dalšího trvání jeho vazby nedospěl k závěru, že by bylo třeba obviněného k tvrzeným okolnostem vyslechnout v rámci vazebního zasedání (srov. § 74 odst. 1 věta druhá tr. ř. o analogickém uplatnění ustanovení o vazebním zasedání v rámci stížnostního řízení), rozhodl tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. června 2013


Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík