11 Tvo 2/2017
Datum rozhodnutí: 26.01.2017
Dotčené předpisy: § 66 odst. 3 tr. ř.



11 Tvo 2/2017-9

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2017 stížnost obhájkyně JUDr. M. N. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 9 To 91/2016, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 9 To 91/2016, v trestní věci obviněných L. M. a M. V. vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 11/2012, bylo podle § 66 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto, že se obhájkyně JUDr. M. N. předává ke kárnému postihu příslušnému orgánu České advokátní komory.

Proti tomuto usnesení podala jmenovaná obhájkyně stížnost, v níž uvedla, že se řádně a včas omluvila z nařízeného jednání vzhledem ke svým zdravotním problémům, které vyvrcholily její hospitalizací ve dnech 26. 27. 10. 2016, což doložila lékařskou zprávou. S ohledem na složitost věci nebylo možné ani zajistit substituci. Namítá, že předseda senátu nemohl posoudit závažnost jejích zdravotních problémů a jeho rozhodnutí o předání ke kárnému řízení považuje za reakci na její námitku podjatosti, kterou vznesla a jež byla dle jejího názoru velmi nevhodným způsobem odmítnuta místopředsedou Vrchního soudu v Praze JUDr. Stiboříkem. K doložení svých zdravotních problémů obhájkyně ke stížnosti přiložila průkaz diabetika. Závěrem obhájkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení jako nezákonné zrušil.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Proti rozhodnutí soudu podle § 66 odst. 1, 3 tr. ř. je podle odst. 4 tohoto ustanovení přípustná stížnost, na základě které se však nepřezkoumává, zda se obhájce dopustil jednání uvedeného v odstavci 1 zakládajícího jeho kárnou odpovědnost, neboť to je věcí příslušného kárného senátu České advokátní komory, ale pouze to, zda byly dány důvody pro postup podle § 66 odst. 3 tr. ř. V daném případě Nejvyšší soud zjistil, že s ohledem na vrchním soudem uváděné jednání stěžovatelky nelze postupu soudu prvního stupně nic vytknout.

V posuzované věci byla obhájkyně JUDr. M. N. předána ke kárnému postihu, neboť neuposlechla příkazu, který jí byl podle trestního řádu dán a zmařila konání veřejného zasedání nařízeného na dny 22. 23. a 29. 11. 2016.

Obhájkyně se podáním doručeným Vrchnímu soudu v Praze dne 21. 11. 2016 z výše uvedeného zasedání omluvila s poukazem na zdravotní problémy, které doložila lékařskou zprávou ze dne 18. 11. 2016, ve které bylo uvedeno, že stěžovatelka byla hospitalizována a je nutný dvoutýdenní klidový režim. Předseda senátu vrchního soudu však zjistil, že stěžovatelka byla hospitalizována již dne 26. 27. 10. 2016, přičemž následně samotná lékařka MUDr. O. S., která vystavila předmětné lékařské potvrzení, se omluvila za nepřesnou zprávu (viz úřední záznam založený na č. l. 29628 spisu). Současně bylo zjištěno, že stěžovatelka dne 21. 11. 2016, tedy v době po odeslání své omluvy, se jako obhájkyně zúčastnila hlavního líčení konaného ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 17 T 36/2016 (viz č. l. 29688 spisu). Navíc totožnou omluvu založenou na předmětné lékařské zprávě zaslala stěžovatelka ve stejný den i Městskému soudu v Praze ve vztahu k trestní věci vedené pod sp. zn. 73 T 2/2015, kdy se omlouvala z hlavního líčení, jež se mělo konat ve dnech 28. 11. 2016 a 30. 11. 2016, přičemž dne 28. 11. 2016 se zúčastnila hlavního líčení u Okresního soudu v Liberci (viz č. l. 29781 spisu).

K výše uvedenému Nejvyšší soud dodává, že je zcela v kompetenci soudu, aby v zájmu zajištění řádného průběhu trestního řízení ověřoval, zda se omluvy, jež jsou mu předkládány, zakládají na relevantních skutečnostech, a aby vyhodnotil, zda omluvu z nařízeného jednání pokládá za dostatečnou (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 11 Tvo 1/2017). Tím spíše v situaci, kdy se jedná o vyrozumění k jednání s dostatečným předstihem (v posuzované věci téměř 4 měsíce) a má-li být projednávána komplikovaná věc s mnoha účastníky řízení.

Předseda senátu Vrchního soudu v Praze tak vzhledem k výše uvedeným okolnostem byl oprávněn učinit závěr, že obhájkyně svým jednáním mařila průběh odvolacího řízení. Nejvyšší soud proto považuje postup předsedy senátu Vrchního soudu v Praze, kterým byla obhájkyně JUDr. M. N. podle § 66 odst. 3 tr. ř. předána ke kárnému postihu příslušnému orgánu České advokátní komory za dostatečně opodstatněný. Zda se obhájkyně dopustila kárného provinění ve smyslu § 32 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, či nikoliv, je na posouzení kárného orgánu České advokátní komory.

Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že ke zrušení usnesení předsedy senátu o předání obhájce ke kárnému postihu lze v zásadě přistoupit za situace, není-li z předložených podkladů a napadeného rozhodnutí žádným způsobem zřejmé, na základě jakých skutečností předseda senátu takto rozhodl, a tedy mělo-li by se jednat o rozhodnutí zjevně nepatřičné, zcela neopodstatněné až svévolné, které by nemělo žádnou oporu v průběhu trestního řízení.

Stížnost obhájkyně JUDr. M. N. tak Nejvyšší soud shledal nedůvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 1. 2017


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu