11 Tvo 18/2015
Datum rozhodnutí: 05.08.2015
Dotčené předpisy: § 67 písm. a) tr. ř.



11 Tvo 18/2015-11

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. srpna 2015 stížnost obviněného B. Z. (B. T.) , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2015, sp. zn. 3 To 6/2014, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá .

O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 11. 7. 2015, sp. zn. 3 To 6/2014, podle § 68 odst. 1 a § 69 odst. 5 tr. ř. o vzetí obviněného do vazby z důvodu § 67 písm. a) tr. ř., přičemž podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal nabídku slibu obviněného a podle § 73a odst. 1 tr. ř. nebyla přijata nabídka peněžité záruky na nahrazení důvodu vazby podle § 67 písm. a) tr. ř.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce stížnost,
ve které především namítl, že vrchní soud obavu, která zakládá existenci tzv. útěkové vazby, nijak neodůvodnil, nepodložil ji žádnými skutečnostmi nebo důkazy. Obviněný se domnívá, že obavu před vyhýbáním se trestnímu stíhání vylučuje jeho účast na trestním řízení během předchozího roku a půl, které je proti němu vedeno v Německu. Nelze přitom předpokládat, že v blízké době bude nařízeno jednání v předmětné trestní věci v ČR, a proto nelze považovat výkon vazby v ČR za důvodný a přínosný, navíc v situaci, kdy toto zapříčiní nemožnost jeho účasti na trestním řízení v Německu. Důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. přitom nelze zakládat pouze na hrozbě vysokého trestu, což vyplývá i z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem vrchního soudu o existenci důvodné obavy z vyhýbání se trestnímu stíhání. Stěžovatel dále uvádí, že v případě jeho propuštění na svobodu by byl pro soud jednoduše dosažitelný, kdy v případě nařízení jednání by dojížděl z V., kde žije jeho rodina. V případě potřeby je připraven se zdržovat i v České republice. Pokud však bude shledána existence důvodu vazby, nabízí stěžovatel peněžitou záruku jako institut nahrazující vazbu. V této souvislosti poukazuje, že je trestně stíhaný pro hospodářskou trestnou činnost, nikoliv pro násilný trestný čin. Vzhledem k tomu, že u této trestné činnosti se prvotně zvažuje uložení peněžitého trestu, zajišťuje účel trestního řízení ve vztahu k hospodářské trestné činnosti vhodněji propuštění obviněného na svobodu při složení peněžité záruky. Obviněný proto nabízí složení peněžité záruky ve výši 15.000,- EUR, tedy 406.500,- Kč. Přitom však nemůže doložit své majetkové poměry, neboť byl v posledních dvou letech v různých typech vazby. Navrhovaná částka odpovídá dvěma třetinám původně zjištěné škody způsobené stíhaným skutkem.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 4 T 36/2011, v řízení proti uprchlému, uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a pokračujícím zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. V současné době se věc nachází v odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze, přičemž věc byla projednávána i v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu. V daném stadiu trestního řízení byly shromážděny důkazy nasvědčující tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají znaky trestných činů a existují i nadále důvody k podezření, že tyto činy spáchal obviněný, přičemž spoluobvinění Ing. J. J. a Ing. S. V. již dokonce byli za předmětnou trestnou činnost pravomocně odsouzeni k výrazným trestům odnětí svobody. Obviněný je tedy i nadále důvodně podezřelým ze spáchání posuzované trestné činnosti, za kterou mu byl nepravomocně uložen poměrně vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody.
Vrchní soud v Praze rozhodl o vzetí obviněného do vazby s ohledem na existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. Konstatoval přitom, že obviněný byl od počátku stíhán jako uprchlý, kdy již při zásahu Policie ČR proti nelegálním výrobcům cigaret z místa páchání trestné činnosti uprchl a od té doby nebyl nijak k dosažení. Přitom je zde důvodné podezření, že se dopustil žalované trestné činnosti, trestní věc se dostala do stadia řízení před soudem a byla přezkoumávaná odvolacím i dovolacím soudem. Důvodnost obavy, že obviněný, který je souběžné stíhaný pro obdobnou trestnou činnost i ve Spolkové republice Německo, která na něj rovněž s ohledem na jeho nedostupnost vydala Evropský zatýkací rozkaz, se bude skrývat a vyhýbat trestnímu stíhání nebo, byť nepravomocně, uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, je tak velmi reálná. K institutům nahrazujícím vazbu, které nabízel obviněný, vrchní soud uvedl, že písemný slib vůbec nebyl soudu předložen a k jakémukoliv rozhodnutí o peněžité záruce obviněného je třeba více informací o jeho majetkových, výdělkových a osobních poměrech, a proto byl nucen tyto návrhy zamítnout.

S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody vzetí obviněného do vazby a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil též okolnosti, které vazbu obviněného ještě umocňují. Nelze se proto ztotožnit s výhradou obviněného, že vrchní soud nijak neodůvodnil, jaké skutečnosti zakládají důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. ř., neboť z odůvodnění rozhodnutí, které je i výše rozebráno, jsou zcela zřejmé důvody, které bezpochyby opodstatňují důvodnost obavy zakládající vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. ř. Závěrům Vrchního soudu v Praze tedy nelze nic vytknout a obsah odůvodnění rozhodnutí v zásadě odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr. ř.

Nejvyšší soud pouze dodává, že obviněný byl po celou dobu trestního řízení zcela nedostupný, bylo proti němu vedeno řízení proti uprchlému, přičemž k jeho vypátrání došlo teprve vydáním Evropského zatýkacího rozkazu, který byl dokonce současně vydán i Spolkovou republikou Německo, pro jeho trestní stíhání za obdobnou trestnou činnost. Již tato samotná skutečnost by mohla být dostačující pro založení existence vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. Argumentace stěžovatele, že obavu z útěku nebo vyhýbání se trestnímu stíhání vylučuje jeho účast za poslední rok a půl na trestním řízení vedeném ve Spolkové republice Německo, je zcela neopodstatněná, neboť jeho účast na předmětném trestním řízení nebyla dobrovolná, nýbrž od počátku, kdy byl orgány Rakouské republiky předán na základě Evropského zatýkacího rozkazu vydaným německými orgány, se nacházel ve vazbě, a to až do jeho předání pro účely trestního stíhání do ČR. Obviněný je přitom cizím státním příslušníkem a zároveň nemá žádné sociální, rodinné nebo jiné vazby na Českou republiku, kdy i sám uvádí, že jeho rodina žije v Rakousku. V daném případě tak je existence tzv. útěkové vazby založena na vícero okolnostech, přičemž některé z nich by k založení reálné obavy z uprchnutí nebo skrývání se před trestním stíháním nebo trestem postačovaly i samostatně. Naopak neexistuje jakákoliv skutečnost, která by alespoň částečně oslabila existenci tohoto vazebního důvodu.

Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003).

Obviněnému byl, byť nepravomocně, uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Již samotná hrozba uložení tak vysokého trestu odnětí svobody dle Nejvyššího soudu, při plném respektování zásady presumpce neviny, v souladu s judikaturou Ústavního soudu může představovat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, když riziko útěku nebo skrývání je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). V této souvislosti lze odkázat rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen ESLP ) a výše již citované rozhodnutí Ústavního soudu, dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen Úmluva ; srov. zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání ), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9).

Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, § 58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, § 102-104).

Stížnostní námitky obviněného Nejvyšší soud neshledal natolik závažnými, aby odůvodnily stanovisko odlišné od závěrů Vrchního soudu v Praze o nutnosti jeho vzetí do vazby a též o nemožnosti jejího nahrazení některým z institutů, kterým lze nahradit vazbu, což se vztahuje i k obviněným navrhovanému nahrazení vazby peněžitou zárukou. Tvrzení obviněného, že u hospodářské trestné činnosti se především zvažuje uložení peněžitého trestu, čímž se jeví vhodnější u této trestné činnosti nahrazení vazby složením peněžité záruky, nelze považovat za relevantní, neboť ukládání trestu odnětí svobody s alternativními tresty jako je i peněžitý trest nemá žádnou návaznost na vazbu a instituty vazbu nahrazující. Akceptací takovéto argumentace obviněného by s ohledem na skutečnost, že vedle trestu odnětí svobody lze uložit i peněžitý trest, přicházelo v úvahu rozhodnout o ponechání obviněného ve vazbě za současného složení peněžité záruky, což je absurdní. Nelze přitom opomenout, že ukládání alternativních trestů je založeno na zcela odlišných základech a důvodech než rozhodování o nahrazení vazby jinými instituty vymezenými v trestním řádu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. srpna 2015


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu