11 Tvo 16/2015
Datum rozhodnutí: 05.08.2015
Dotčené předpisy: § 72 72 odst. 1 tr. ř.



11 Tvo 16/2015-15

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. srpna 2015 stížnost obviněného D. V. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 12 To 41/2015, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 12 To 41/2015, bylo podle § 72 odst. 1, 3, 4, tr. ř. rozhodnuto o ponechání obviněného D. V. B. ve vazbě, neboť vazební důvody podle v § 67 písm. a), c) tr. ř. i nadále trvají. Totožně bylo rozhodnuto také ohledně spoluobviněného N. T. S.

Proti tomuto usnesení podal obviněný D. V. B. prostřednictvím svého obhájce stížnost, ve které namítl, že v současné době nelze shledat existenci důvodů vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř. Neexistuje totiž důvodná obava z jeho útěku nebo skrývání se před trestním stíháním nebo trestem. Obviněný uvedl, že má zaměstnání a trvalý pobyt v České republice, což orgány činné v trestním řízení nijak neověřily. Přitom mu za jednání, které je předmětem trestního stíhání, nehrozí ani po změně právní kvalifikace vysoký trest. Skutečnost, že je cizím státním příslušníkem a v České republice nežijí ani jeho rodinní příslušníci, nemůže být důvodem dalšího trvání vazby. Obava z toho, že obviněný uprchne, nemůže být posílena ani nepravomocně uloženým trestem vyhoštění. Jak je uvedeno ve stížnosti, uprchnutím by totiž obviněný nejen nemařil výkon trestu vyhoštění, ani by se tomuto trestu nevyhýbal, ale naopak by jej dobrovolně vykonával. Stěžovatel se také domnívá, že obava z opakování trestné činnosti, pro niž je stíhán, není namístě, neboť prostory, ve kterých došlo k trestnímu jednání, byly zajištěny. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu.

Nejvyšší soud pode § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 2 T 3/2015, byť nepravomocně, uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let s výkonem ve věznici s ostrahou. Dále byl odsouzen k trestu vyhoštění na dobu deseti let a k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu u spoluobviněného N. T. S. Obvinění napadli uvedené rozhodnutí prostřednictvím svých obhájců odvoláním.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 12 To 41/2015, podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Toto učinil na základě procesního pochybení spočívajícího v absenci upozornění obviněných na možnost přísnějšího právního posouzení věci. Odvolacím soudem jinak nedošlo ke zpochybnění důvodnosti trestního stíhání obviněných a právní kvalifikace jejich jednání.

V rámci odvolacího řízení Vrchní soud v Praze rozhodl dne 9. 7. 2015 pod sp. zn. 12 To 41/2015 o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající vazební důvody podle § 67 písm. a), c) tr. ř. Poukázal při tom na skutečnost, že obviněný byl shledán vinným ze zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let a současně i trest vyhoštění na dobu 10 let. V odůvodnění dále konstatoval, že obviněný se nezdržuje na uvedené adrese bydliště, deklarované zákonné zdroje obživy jsou v rozporu se skutečnostmi zjištěnými v průběhu trestního řízení, kdy obviněný prokazatelně objekt pěstírny neopouštěl. Obviněný je přitom cizí státní příslušník, bez vazeb na Českou republiku a s přihlédnutím k charakteru trestné činnosti a jeho osobě nebyly shledány ani podmínky pro nahrazení vazby jiným zákonným institutem. Výše zmíněné obavy jsou posíleny okolností vyhlášení odsuzujícího rozsudku, jímž byl, byť nepravomocně, odsouzen k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Existuje tedy důvodné podezření, že by se po svém propuštění na svobodu stal nedosažitelným pro účely trestního řízení a zejména též, že se bude skrývat v úmyslu vyhnout se výkonu uložených trestů.

S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze se Nejvyšší soud mohl ztotožnit. Vrchní soud ve svém rozhodnutí vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly. Nejvyšší soud k tomu dále poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve kterém je uvedeno, že hrozbou vysokého trestu lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let) a dále, že obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) tr. ř. eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Takovými námitkami se pak musí soud zabývat. V řadě svých usnesení pak Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. února 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. března 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. března 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. srpna 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. září 2010), sedm let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. března 2003), devět let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3219/11 ze dne 16. 11. 2011) či čtrnáct let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. srpna 2008).

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, dále vyplývá, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.

Lze také připomenout stávající judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ) a Ústavního soudu, podle které zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod ( zákonné zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody za účelem předvedení obviněné osoby před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání ), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. např. již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14 a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. června 1968, § 9). Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. Stoichkov proti Bulharsku, č. 9808/02 ze dne 24. března 2005, § 58 nebo Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. února 2013, §§ 102-104).

Nejvyšší soud pouze dodává, že adresa bydliště ani potencionální zaměstnání v České republice, které obviněný v stížnosti prezentuje, neposkytují dostatečnou záruku, která by soud vedla k úvaze, že podmínky vazby nejsou naplněny. Kromě již výše uvedeného je existence tzv. útěkové vazby zesílena tím, že obviněný je cizím státním příslušníkem a s Českou republikou ho nepojí rodinné, sociální ani majetkové vazby, které by obavu z vyhýbání se trestnímu stíhání a následnému výkonu trestu popíraly. Lze sice souhlasit s obviněným, že sama o sobě tato skutečnost neodůvodňuje další trvání vazby, avšak nepochybně je jedním z důvodů zakládajících obavu z útěku nebo vyhýbání se obviněného před trestním stíháním nebo trestem. Konečně, tvrzení stěžovatele ohledně trestu vyhoštění, kdy uvádí, že uprchnutím by nejen nemařil výkon trestu vyhoštění, ani by se mu nevyhýbal, ale naopak by jej dobrovolně vykonal, je absurdní. Trest vyhoštění následuje po výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, nikoliv před jeho začátkem či v průběhu, přičemž v situaci, kdy ještě probíhá trestní řízení, je skutečně nepředstavitelné hodnotit útěk obviněného v případě jeho propuštění z vazby na svobodu jako dobrovolný výkon trestu vyhoštění, který dokonce ještě ani nebyl pravomocně uložen. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud nepochybuje o opodstatněné existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř.

Rovněž existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř., byť v napadeném usnesení je poměrně kuse odůvodněn, nijak neoslabuje argument obviněného, že trestnou činnost již nelze opakovat, protože prostory, ve kterých došlo k trestnému jednání, byly zajištěny, když předmětná trestná činnost není vázána na konkrétní prostory a obviněný si může najít jakýkoliv jiný prostor k jejímu páchání. Jak již uvedl vrchní soud, obava z opakování trestné činnosti je založena u obviněného tím, že ji bude i nadále páchat za účelem opatření prostředků na živobytí.

Délka trestního stíhání obviněného je, s ohledem na povahu a závažnost trestné činnosti, adekvátní, přičemž nelze shledat ani jakékoliv zbytečné průtahy v průběhu trestního řízení. Délka trvání vazby se zatím ani nepřiblížila maximální přípustné délce trvání vazby ve smyslu § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. srpna 2015


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu