11 Tvo 15/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 30 odst. 1 tr. ř.



11 Tvo 15/2015-15

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 stížnost obviněného I. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 7 To 51/2015, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost obviněného I. K. z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Obviněný I. K. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 40 T 4/2012, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný i státní zástupce odvolání a spis byl předložen Vrchnímu soudu v Praze.
Současně s odvoláním spojil obviněný návrh na vyloučení soudců senátu 7 To Vrchního soudu v Praze, a to JUDr. Michala Hodouška, JUDr. Martina Zelenky a JUDr. Jaroslavy Maternové z projednávání věci. Usnesením ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 7 To 51/2015, Vrchní soud v Praze podle § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že předseda senátu JUDr. Michal Hodoušek a soudci JUDr. Martin Zelenka a JUDr. Jaroslava Maternová nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného I. K. vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 51/2015.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost prostřednictvím svého obhájce doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D. Obviněný nabyl důvodnou obavu, že senát vrchního soudu nerespektuje zásadu presumpce neviny, poté, co se seznámil s jeho usnesením ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 7 To 10/2015, kterým rozhodl o stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 40 T 4/2012, o jeho vzetí do vazby. Uvedený senát si podle obviněného předem učinil názor na jeho vinu. O svém trestním stíhání obviněný nevěděl a dověděl se o něm až poté, co byl vydán odsuzující rozsudek. Proto neuprchl, ani se neskrýval. V České republice od roku 1969 nežil, ale byl v pravidelném kontaktu se svou matkou a sestrou, které žijí v P. a které o jeho trestním stíhání také nevěděly. Senát 7 To presumoval, že obviněný se o svém stíhání dověděl od svých rodinných příslušníků, aniž by je vyslechl nebo o tom byl ve spise založen jakýkoli důkaz. Senát 7 To také neuvěřil tvrzení obviněného o jeho bezúhonnosti, přičemž svůj názor podpořil odkazem na internetové noviny La Republica a článek, který v nich vyšel. Bez relevantních důkazů ho tak považoval za osobu, která se pohybuje na drogové scéně několik desítek let. Následně obviněný doložil, že má čistý trestní rejstřík nejen v České republice, ale i ve Švédsku, Nizozemsku, Španělsku a Portugalsku, tedy ve všech zemích, kde se v minulosti trvale zdržoval.
Předpojatý senát vrchního soudu pak podle obviněného ovlivnil i rozhodování nalézacího soudu o jeho vině. K tomu obviněný odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Piersack proti Belgii ze dne 1. 10. 1982, stížnost č. 8692/79, který definuje nestrannost jako absenci předsudku nebo předpojatosti o vině obviněného. Při zkoumání legitimnosti obavy o nestrannost soudce se uplatní jednak hledisko subjektivního vnímání obviněného, jednak to, zda jeho obava může být považována za objektivně ospravedlněnou.
O předpojatosti senátu 7 To svědčí podle obviněného i odůvodnění napadené stížnosti (patrně myšleno napadeného usnesení ), které vykazuje určitou míru emotivní zaangažovanosti při rozhodování ve věci. Senát si v odůvodnění stěžoval, že obviněný měl při své argumentaci vytrhávat jednotlivé věty z kontextu, nebral v potaz celý text, což soud zdůraznil doplněním vykřičníků do textu odůvodnění. Argument obviněného o prokázání jeho bezúhonnosti v hlavním líčení byl vůči senátu poněkud nespravedlivý (nefér), ačkoli není zřejmé, v čem senát tuto nespravedlnost shledává.
Senát 7 To již jednou o vině obviněného rozhodl, a to rozsudkem ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 7 To 106/2012, z čehož vyplývá, že v minulosti o jeho vině neměl žádné pochybnosti. Oprostit se od takového jednoznačného názoru je podle obviněného nepochybně velmi složité, protože jakákoli případná změna by byla zároveň uznáním chyby. Fakt, že senát 7 To již jednou uznal obviněného vinným, vytváří určité předpoklady jeho podjatosti, k nimž pak přistupují tzv. zvláštní okolnosti ve smyslu judikatury ESLP, které obviněný spatřuje v tom, že řadu jeho tvrzení považoval senát za nepravdivá.
Závěrem své stížnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a sám rozhodl tak, že soudci senátu 7 To Vrchního soudu v Praze ve složení JUDr. Michal Hodoušek, JUDr. Martin Zelenka a JUDr. Jaroslava Maternová jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci z důvodu podjatosti.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Poměr k projednávané věci může podle ustálené judikatury spočívat např. v tom, že orgán činný v trestním řízení byl poškozen projednávaným trestným činem, byl svědkem trestného činu, ve věci vystupoval jako tlumočník, vyjádřil se v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně (č. 14/2000 Sb. rozh. tr.) apod. Naopak mezi důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení nepatří úroveň jejich odborné způsobilosti (srov. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.) nebo odlišný právní názor. Poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze také vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 1 To 90/1998).
Poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení je dán, je-li orgán činný v trestním řízení k těmto osobám v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském nebo naopak osobně nepřátelském. Naopak za takový poměr se nepovažuje pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť i zařazenými ve stejném senátu, ani okolnost, že jde o spolužáky ze studií na právnické fakultě (srov. Šámal, P., a kol, Trestní řád I. Komentář, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 376).
Obviněný výslovně nespecifikuje, zda má jít u členů senátu o poměr k projednávané věci nebo k jeho osobě. Pochybnosti o nepodjatosti členů senátu přitom vyvozuje z odůvodnění rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vazbě a dále i z odůvodnění samotného napadeného usnesení. Prvním předpokladem přitom podle obviněného je skutečnost, že členové senátu již jednou rozhodli o jeho vině, když byl stíhán jako uprchlý, proto jakékoli jiné rozhodnutí by bylo nyní uznáním chyby. S tím v žádném případě nelze souhlasit. Řízení proti uprchlému je upraveno trestním řádem pro všechny případy stejně, situace obviněného tak není žádnou výjimkou. Podle § 306a tr. ř. koná řízení poté, co pominuly důvody jeho vedení jako proti uprchlému, stále tentýž soud, a to jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Z hlediska možného poměru k projednávané věci je situace obdobná, jako např. když soud prvního stupně znovu rozhoduje ve věci po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem. V takovém případě se navíc musí vypořádat s určitou kritikou svého předchozího postupu. Přesto se předpokládá, že soudci jsou schopni zachovat si odstup a nevnímat kritiku svého rozhodnutí osobně. V případě nového projednání ve věci, v níž se vedlo řízení proti uprchlému, pak nastává situace, kdy obviněný může osobně uplatnit svou obhajobu, přinést nové skutečnosti v předchozím řízení neznámé, a pokud se tak stane a soudy následně dospějí k jinému závěru, než v řízení provedeném v nepřítomnosti obviněného, nelze předchozí rozhodnutí vnímat jako chybná v obviněným naznačeném smyslu, neboť soudy vždy rozhodovaly na základě jim známých skutečností a dostupných důkazů. První předpoklad, z něhož obviněný vyvozuje pochybnosti o nepodjatosti členů senátu, tedy neplatí.
Pokud jde o argumentaci použitou vrchním soudem v usnesení ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 7 To 10/2015, tedy úvahy o tom, zda obviněný věděl o svém trestním stíhání a hodnocení jeho bezúhonnosti, ani tyto možné podjatosti členů senátu nenasvědčují. Předně je třeba říci, že šlo o rozhodnutí o vazbě, tedy úvahy soudu se pohybovaly v oblasti určité pravděpodobnosti či podezření. K tomu lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle kterého ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě . Tuto pravděpodobnost také v odůvodnění usnesení ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 7 To 10/2015, vrchní soud zdůraznil. Odůvodnění vypracované JUDr. Hodouškem tak vyznívá vyváženě přes určitou stylistickou zvláštnost (Nejvyšší soud nepovažuje za vhodné v soudních rozhodnutích užívat pro dodání důrazu např. zdvojené vykřičníky, což ostatně neodpovídá ani pravidlům pravopisu).
Především je třeba podotknout, že v tomto usnesení se vrchní soud zcela ztotožnil a odkázal na odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 40 T 4/2012. V tomto usnesení soud prvního stupně poukázal na zásadní skutečnosti, na základě kterých byl obviněný vzat do vazby. Jednalo se především o pobyt obviněného v cizině, jeho vazby na území více států a naopak velmi slabé vazby k České republice, skutečnost, že se vzdal českého občanství, aby se tak vyhnul výkonu trestu v České republice, a v neposlední řadě hrozbu vysokým trestem, která by ostatně již sama o sobě mohla odůvodnit tzv. útěkovou vazbu. Jednalo se o natolik pádné důvody, že cokoli, co vrchní soud ve svém rozhodnutí o stížnosti dodal, bylo již jen méně významným podpůrným argumentem. Samotné rozhodnutí tedy nebylo za daných okolností nijak překvapivé a nelze z něj vyvozovat pochybnosti o možné podjatosti členů senátu vůči obviněnému apod.
Jako poněkud nadbytečná a nepříliš smysluplná se v této souvislosti jeví argumentace titulkem novinového článku, aniž by se přitom vrchní soud seznámil s jeho celým obsahem (je snad obecně známo, že účelem titulku je především upoutat pozornost čtenáře a v poslední době již často ani nemá se samotným obsahem článku prakticky nic společného), resp. se zamyslel nad relevancí takové informace. V kontextu výše zmíněných okolností a trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, to však představovalo marginální argument, kterým chtěl vrchní soud patrně spíše dokreslit odůvodnění naplnění vazebních důvodů za současného zdůraznění, že se jedná pouze o určité podezření odůvodňující vazbu (nikoli hodnocení osoby obviněného ve vztahu k otázce viny). Ani z této argumentace tak v kontextu celého odůvodnění podle názoru Nejvyššího soudu objektivně neplynou pochybnosti o možné podjatosti členů senátu.
Konečně, pokud jde o odůvodnění nyní napadeného usnesení, ani to nelze hodnotit jako vzbuzující pochybnosti v uvedeném směru. Přes opět určitou stylistickou zvláštnost (pro odůvodnění soudních rozhodnutí nelze doporučit užití spíše hovorových výrazů jako nefér ) zde vrchní soud pouze konstatuje skutečnosti, které už byly výše zmíněny, proto se s tímto rozhodnutím lze ztotožnit.
Protože ani Nejvyšší soud žádné důvody vyloučení členů senátu 7 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Michala Hodouška, JUDr. Martina Zelenky a JUDr. Jaroslavy Maternové z projednávání věci neshledal, nezbylo mu než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Karel Hasch předseda senátu