11 Tvo 10/2013
Datum rozhodnutí: 09.04.2013
Dotčené předpisy: § 141 odst. 2 tr. ř., § 257 odst. 2 tr. ř.



11 Tvo 10/2013-13

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2013 stížnost státní zástupkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 6 To 66/2012, ve věci obviněných D. T., P. K. a D. P., a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost státní zástupkyně z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


V trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 9/2010 bylo usnesením Vrchního soudu v Praze podle § 257 odst. 2 tr. ř., § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013, publikovaného pod č. 1/2013 Sb., zastaveno trestní stíhání obviněných D. T., P. K. a D. P. pro zde blíže popsaný skutek, v němž byl spatřován trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) ve znění do 31. 12. 2009.

Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze stížnost, kterou blíže odůvodnila. K otázce přípustnosti stížnosti uvedla, že ustanovení § 257 odst. 2 tr. ř. bylo zakomponováno do trestního řádu pro specifické případy, odlišné od standardního postupu podle § 257 odst. 1 tr. ř., a to když některé důvody nepřípustnosti trestního stíhání nastanou až po vyhlášení napadeného rozsudku. V daném případě amnestie prezidenta republiky byla vyhlášena a překážka podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. nastala nepochybně až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. V případě zastavení trestního stíhání podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost přípustná není, a to vzhledem k ustanovení § 141 odst. 2 věta druhá tr. ř. Státní zástupkyně se však nedomnívá, že stejný princip lze aplikovat na ustanovení § 257 odst. 2 tr. ř. bez ohledu na skutečnost, že právo stížnosti není upraveno přímo v textu § 257 tr. ř.

Činnost soudu podle § 257 odst. 2 tr. ř. je podle státní zástupkyně odlišná od postupu podle odstavce prvního tohoto ustanovení. V případě druhého odstavce odvolací soud reaguje na novou procesně významnou skutečnost, která nastala až po vyhlášení napadeného rozsudku soudem prvního stupně. Nepřezkoumává tak v tomto směru prvoinstanční rozhodnutí, ale sám ve věci meritorně rozhoduje, čímž přebírá úlohu soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí je třeba považovat za rozhodnutí v první instanci ve smyslu § 141 odst. 2 věta druhá tr. ř. Tento výklad je podle státní zástupkyně v souladu s ústavními principy vztahujícími se k procesním právům účastníků a zásadě dvouinstančního soudního rozhodování.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zjistil, že stížnost není přípustná. Podle § 141 odst. 2 tr. ř. lze stížností napadnout usnesení soudu a státního zástupce jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Tyto podmínky přitom musejí být splněny kumulativně. S argumentací státní zástupkyně se podle názoru Nejvyššího soudu nelze ztotožnit. Trestní řád stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu podle § 257 odst. 2 tr. ř. nepřipouští, nejedná se přitom ani o rozhodnutí v prvním stupni, jak se domnívá státní zástupkyně. Faktem je, že zde odvolací soud rozhoduje na základě skutečností, které jsou z hlediska rozhodnutí soudu prvního stupně nové, neboť nastaly až po něm. Nejedná se však o žádnou výjimečnou situaci, neboť v trestním řízení soud rozhodující o řádném opravném prostředku (stížnosti nebo o odvolání) obecně přihlíží k novým skutečnostem a důkazům. Posuzuje napadené rozhodnutí ex nunc, tedy podle skutkového i právního stavu existujícího v době jeho rozhodování. Např. musí přihlédnout ke změně trestního zákona, ke které došlo po rozhodnutí soudu prvního stupně. Přitom může o věci sám rozhodnout v souladu s novou právní úpravou. Situace, kdy byla po rozhodnutí soudu prvního stupně vyhlášena amnestie s aboličním ustanovením, které dopadá na posuzovanou věc, a odvolací soud jej aplikuje, nikterak nevybočuje z běžného postupu soudů rozhodujících ve věci v druhém stupni. Případnou chybu odvolacího soudu založenou na nesprávné aplikaci nových skutečností, resp. právních předpisů by bylo možno napravit jen v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona.

V posuzovaném případě se nejedná ani o situaci, kdy je usnesení vydáno ohledně otázky svou povahou oddělitelné od věci meritorně projednávané ve smyslu nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 86/98, publikovaného pod č. 79/1998 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, podle něhož V trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od věci samé (jejího merita) oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí soudu prvního stupně, a to bez ohledu na to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem. V posuzovaném případě ovšem Vrchní soud rozhodl právě v řízení o samotném meritu věci, tedy o zastavení trestního stíhání. Není proto namístě zde konstruovat možnost podání dalšího řádného opravného prostředku, jako je tomu v případě Ústavním soudem zmíněných oddělitelných řízení (např. o vazbě).

Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. dubna 2013

Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch