11 Tvo 1/2013
Datum rozhodnutí: 12.02.2013
Dotčené předpisy: § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tvo 1/2013-11

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2013 stížnost obviněného E. H. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 2 To 75/2012, a rozhodl takto:


Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného E. H. N. z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 5 T 10/2011, byl obviněný E. H. N. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Proti rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 2 To 75/2012, tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze dále usnesením ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 2 To 75/2012, výrokem v bodě I. podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contr. nepřijal písemný slib obviněného, jímž měla být nahrazena jeho vazba, a výrokem v bodě II. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obviněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 5 T 10/2011, jímž jej krajský soud ponechal ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř.

Proti výroku v bodě I. tohoto usnesení podal obviněný stížnost s tím, že pro důvody vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. musí existovat konkrétní skutečnosti, která by obavu z útěku obviněného odůvodňovaly. Má za to, že Vrchní soud v Praze v tomto směru rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil pouze na konstatování, že obviněný bezprostředně po činu odjel do Bulharska a Turecka. Nezabýval se opakovanou námitkou obviněného, že odcestoval do ciziny pouze za účelem péče o nemocného otce, a nikoliv v úmyslu vyhýbat se trestnímu stíhání. Soud se nezabýval ověřením jim tvrzených skutečností, které jsou klíčová pro možné posouzení důvěryhodnosti nabídnutého písemného slibu, a tím zatížil své rozhodnutí vadou, pro kterou nemůže obstát. V závěru stížnosti obviněný, s poukazem na jím citované rozhodnutí Ústavního soudu, navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení ve výroku v bodě I. zrušil a vrátil vrchnímu soudu k novému projednání.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost napadeného výroku i řízení, které mu předcházelo a dospěl k tomuto závěru.

Ačkoliv usnesení Vrchního soudu v Praze zcela neodpovídá požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání vazby ve smyslu ustanovení § 73c tr. ř., přesto není důvodů k pochybnostem o jeho věcné správnosti.

I přes výše uvedené kasační usnesení vrchního soudu ve věci samé a její přikázání krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, jsou i nadále dány skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu ze strany obviněného. Soudy opakovaně, včetně ve stížnosti napadeném usnesení, se přesvědčivě vypořádaly s okolnostmi, za nichž obviněný opustil území České republiky a celou řadu měsíců pobýval v cizině (v Bulharsku, Turecku), včetně tvrzení obviněného o jeho pobývání v cizině z důvodu péče o nemocného otce, a správně učinily závěr, že s ohledem na závažnost a povahu stíhaného činu je za těchto okolností s velkou intenzitou i nadále dán důvod tzv. útěkové vazby ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. Nelze též přehlédnout, že celé přípravné řízení, jakož i část soudního řízení, byly v této věci konány formou řízení proti uprchlému, přičemž pobyt obviněného v cizině byl ukončen až na základě realizace evropského zatýkacího rozkazu. Tyto okolnosti také nesvědčí o jeho příliš silných vazbách k území České republiky, byť zde žije jeho manželka a dcera. S ohledem na povahu a závažnost stíhaného deliktu a okolnosti dosavadního průběhu trestního stíhání poznamenaného útěkem obviněného do ciziny, nelze učinit jiný závěr než, že tyto okolnosti neumožňují nahradit vazbu obviněného přijetím jiného opatření.

Ve světle těchto skutečností považuje Nejvyšší soud obavu z jednání obviněného způsobem předvídaným v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. za natolik důvodnou, že opodstatňuje existenci uvedeného vazebního důvodu, který nemůže být nahrazen ani písemným slibem obviněného.

Protože se Nejvyšší soud věcně ztotožnil s rozhodnutím vrchního soudu, nemohla se stížnost obviněného E. H. N. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík