11 Tvo 1/2011
Datum rozhodnutí: 17.01.2011
Dotčené předpisy: § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.



11 Tvo 1/2011-10

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání, konaném dne 17. ledna 2011, stížnost obviněného A. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 10 To 91/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 10 T 1/2010, byl A. K. uznán vinným pokračujícím zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu. Trestné činnosti se dopustil šesti útoky v době od 28. 11. 2008 do 5. 7. 2009, když dvakrát v R. a čtyřikrát v P. společně s dalšími spolupachateli vnikali do prodejen Albert či Lidl a za použití násilí či pohrůžky násilí, spojenou s hrozbou zbraní nutili jednotlivé pracovníky prodejen k otvírání trezorů a vydávání tam uložených částek. Jednání obviněného A. K. směřovalo ke způsobení celkové škody ve výši 5.430.813,- Kč.

Za to mu byl podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zaražen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobou neurčitou. Společně s dalšími odsouzenými mu pak byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody AHOLD Czech Republic, a.s., Slavíčkova 1a, Brno, částku 1.737.354,- Kč, společnosti Lidl Česká republika v.o.s., Nárožní 1359/11, Praha, částku 256.300,- Kč, VZP, krajská pobočka pro hlavní město Prahu, Na Perštýně 6, Praha 1, částku 3.159,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená AHOLD Czech Republic odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 10 To 105/2010, podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.

Jak se dále ze spisového materiálu podává, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2010, sp. zn. 10 T 1/2010, byl obviněný A. K. ponechán ve vazbě podle § 71 odst. 4, 6 tr. řádu, když Městský soud v Praze současně nepřijal nabídku náhrady vazby převzetím záruky důvěryhodné osoby podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Stejně tak podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu u obviněného nepřijal písemný slib jako náhradu vazby a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu u obviněného nepřijal náhradu vazby dohledem probačního úředníka. Rozhodl tak poté, co dospěl k závěru, že u obviněného nadále trvají důvody vazby útěkové podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu a vazby předstižné podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. řádu. S ohledem na okolnosti případu pak neshledal možným nahradit vazbu instituty, upravenými v § 73 odst. 1 písm. a), b) c) tr. řádu.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 10 To 91/2010, jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.

Dne 30. 7. 2010 došla k Městskému soudu v Praze žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu a to za současného převzetí záruky důvěryhodné osoby podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a dohledu probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Protože spisový materiál byl s odvoláním obviněných postoupen dne 27. 7. 2010 Vrchnímu soudu v Praze, předseda senátu Městského soudu v Praze zaslal tuto žádost Vrchnímu soudu v Praze jako soudu procesnímu. Ten pak napadeným usnesením ze dne 12. 8. 2010 podle § 72 odst. 3 věta třetí tr. řádu žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu zamítl, když současně nepřijal nabídku nahrazení vazby zárukou důvěryhodné osoby a obviněného či nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Obviněného pak z důvodu § 67 písm. a), c) tr. řádu ponechal ve vazbě.

Včas podanou stížností napadl prostřednictvím svého obhájce toto rozhodnutí obviněný. Nesouhlasí s tvrzením stížnostního soudu, že jeho zakotvení v České republice není takového charakteru, aby se nemohl přemístit do jiné země. Tento závěr není nijak specifikován. V České republice žije obviněný 6 let, má zde trvalý pobyt a sdílí společnou domácnost s přítelkyní V. K., která má byt na adrese jeho trvalého bydliště v osobním vlastnictví. Stejně tak neodpovídá objektivní skutečnosti tvrzení, že obviněný nemá jasný zdroj obživy. Prostřednictvím výslechu svědkyně V. K. před Městským soudem v Praze dne 5. 5. 2010, bylo prokázáno, že jejich vztah je trvalý a nebyl narušen ani dlouhodobým vazebním pobytem obviněného ve věznici. Svědkyně rovněž prokázala, že v době před jeho zatčením začali společně podnikat v oblasti realit s tím, že ona v této oblasti služeb již podnikala dříve. Toto konkrétně doložila obdržením půjčky na uvedené podnikání v červnu 2009, a to ve výši 160.000,- Kč. Obviněný sám pak pracoval příležitostně brigádně a následně jako člen ostrahy ve firmě S. Finanční nouzí netrpěl a neměl důvody obstarávat si prostředky na obživu nezákonným způsobem. Z procesního hlediska nebylo zdůvodněno, proč stížnostní druhostupňový Vrchní soud v Praze se vyjadřuje k jeho žádosti o propuštění z vazby a nahrazení vazby zárukami podle § 73 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu, když tato žádost byla dne 23. 7. 2010 podána prvostupňovému soudu v Praze a dosud od tohoto soudu neobdržel žádné stanovisko. Rovněž mu není jasné, proč dle poučení Vrchního soudu v Praze v případě podání stížnosti proti jeho usnesení dne 12. 8. 2010 může brojit proti tomuto usnesení jako celku, tedy proti všem jeho výrokům ad I, II, III, včetně výroku o ponechání ve vazbě, když tento výrok není a ani nemůže být předmětem jeho žádosti ze dne 23. 7. 2010, podané Městskému soudu v Praze.

Z uvedených důvodů pak navrhuje, aby předmětné usnesení Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno a on byl za přijetí nabídnutých záruk propuštěn z vazby na svobodu.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. řádu z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost napadeného výroku, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k tomuto závěru.

O důvodnosti vazby obviněného bylo v průběhu dosavadního řízení několikrát rozhodováno, naposledy napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze. V této době byl obviněnému, byť doposud nepravomocně, uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let. Stejně tak nelze pominout, že obviněný s výjimkou uváděného vztahu se svědkyní K. nemá v České republice žádné silnější vazby, v tomto státě žije pouze několik let, když sám je státním příslušníkem arménské republiky. Za této situace je obava, že by se trestnímu stíhání a zejména hrozícímu trestu vyhnul útěkem, nepochybně reálná. Dále je zřejmé, že obviněný v době rozhodování Vrchního soudu v Praze neměl žádný zdroj obživy, když pouze hovoří o možnosti pracovat v realitní agentuře své přítelkyně. Naopak bylo nalézacím soudem prokázáno, že po řadu měsíců si finanční prostředky obstarával závažnou trestnou činností. Za těchto okolností je obava, že by v podobném jednání mohl pokračovat, nepochybně rovněž reálná. Důvody vazby podle § 67 písm. a), c) tr. řádu i dle názoru Nejvyššího soudu byly u obviněného naplněny. S ohledem na závažnost a rozsah trestné činnosti obviněného pak ani Nejvyšší soud nedospívá k závěru, že by bylo možné nahradit institut vazby zárukou důvěryhodné osoby, když obviněný jak ve své žádosti, tak i ve své stížnosti nespecifikuje, z čeho lze dovozovat důvěryhodnost svědkyně K. Ze stejných důvodů se nejeví jako reálné ani nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, když Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje i na zdůvodnění předchozích rozhodnutí Městského soudu Praze a Vrchního soudu v Praze, se kterými se jinak ztotožnil. K námitce obhajoby pak Nejvyšší soud konstatuje, že žádost o propuštění z vazby byla Městskému soudu v Praze doručena až poté, co spisový materiál s odvoláními obviněných předal soudu druhého stupně, který byl od toho okamžiku oprávněn a povinen rozhodoval i o žádosti o propuštění z vazby. Protože Vrchní soud v Praze rozhodoval o žádosti o propuštění z vazby a návrzích na nahrazení vazby jinými instituty jako soud provoinstanční, byl stěžoval oprávněn podat stížnost do všech výroku jeho rozhodnutí.

Po přezkoumání spisového materiálu nezjistil Nejvyšší soud pochybení v postupu i následném rozhodnutí vrchního soudu, a proto nezbylo, než stížnost jako nedůvodnou zamítnout.

V současné době jsou ovšem veškeré úvahy o důvodnosti další vazby nadbytečné, neboť usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 10 T 91/2010, bylo trestní stíhání obviněného pravomocně skončeno a nástupem do výkonu trestu vazba obviněného končí. Odvolání obviněného vrchní soud podle § 256 tr. řádu totiž zamítl jako nedůvodné.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2011

Předseda senátu: JUDr. Antonín D r a š t í k

Vypracoval:
JUDr. Aleš F l í d r