11 Tul 2/2017
Datum rozhodnutí: 20.04.2017
Dotčené předpisy: § 174a předpisu č. 6/2002Sb.



11 Tul 2/2017-70

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud v trestní věci obviněného Ing. Z. M. , rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2017 o návrhu obviněného na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :

Podle § 174a odst. 7 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, návrh obviněného na určení lhůty Vrchnímu soudu v Praze k provedení procesního úkonu ve věci vedené pod sp. zn. 6 To 24/2016, s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze předložil Nejvyššímu soudu návrh obviněného Ing. Z. M. na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spočívajícího ve zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, č. j. 3 T 11/2010-14860, Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím v trestní věci u něj vedené pod sp. zn. 6 To 24/2016.

Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný Ing. Z. M. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, č. j. 3 T 11/2010-14860, uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku s tím, že s ohledem na účast obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, když obviněný podle § 11 odst. 4 tr. ř. (resp. podle tehdy účinného ustanovení § 11 odst. 3 tr. ř.) trval na projednání věci, mu nebyl uložen trest. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené Komerční bance, a. s., Na Příkopě 33/969, Praha l, ve výši 633 008 868,26 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Komerční banka, a. s., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 8 VZv 1/2008, a poškozenou Komerční banku, a. s., podle § 229 odst. 3 tr. ř., odkáže s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě, aby odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině a ve výroku o náhradě škody věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

V tomto kontextu je třeba připomenout, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, č. j. 3 T 11/2010-13875, bylo pravomocně rozhodnuto o účasti obviněného Ing. Z. M. na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, přičemž podle čl. II této amnestie bylo zastaveno jeho trestní stíhání pro uvedený zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, v důsledku čehož se jeho trestní stíhání stalo nepřípustným [ § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Svým podáním ze dne 8. 4. 2013 obviněný podle tehdy účinného ustanovení § 11 odst. 3 tr. ř., v zákonné třídenní lhůtě výslovně prohlásil, že po pravomocném zastavení trestního stíhání podle čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, trvá na projednání věci.

Předseda senátu Vrchního soudu v Praze k projednání odvolání obviněného nařídil veřejné zasedání na den 30. 1. 2017. V podání doručeném vrchnímu soudu dne 20. 1. 2017 obviněný své prohlášení ze dne 8. 4. 2013, že po zastavení trestního stíhání trvá na projednání věci, vzal zpět. Za této situace o odvolání obviněného proti výše citovanému rozsudku soudu prvního stupně předseda senátu Vrchního soudu v Praze rozhodl usnesením ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 6 To 24/2016, tak, že podle § 250 odst. 4 tr. ř. per analogiam vzal na vědomí zpětvzetí prohlášení obviněného Ing. Z. M. podle § 11 odst. 3 tr. ř., účinného do 30. 6. 2016. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že vůči obviněnému opět nabylo právní moci a účinnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, č. j. 3 T 11/2010- 13875, jímž bylo rozhodnuto o jeho účasti na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a zastaveno jeho trestní stíhání pro posuzovaný zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněný podáním ze dne 13. 2. 2017 s odkazem na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 8 To 948/99 (uveřejněno pod č. 8/2001 Sb. rozh. tr.), navrhl Vrchnímu soudu v Praze, aby podle ustanovení § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. per analogiam [v podání obviněného je nesprávně uveden již neexistující § 257 písm. b) tr. ř.] zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, č. j. 3 T 11/2010-14860, kterým byla vyslovena jeho vina a podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložena povinnost k náhradě škody poškozené Komerční bance, a. s. Na tento návrh obviněného reagoval předseda senátu Vrchního soudu v Praze přípisem ze dne 16. 2. 2017 a v něm konstatoval, že tomuto podání nelze vyhovět, neboť další rozhodnutí navazující na usnesení ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 6 To 24/2016, učiněné podle § 250 odst. 4 tr. ř. per analogiam trestní řád nepředpokládá, a bylo by i nadbytečné, neboť v důsledku tohoto rozhodnutí byl navrácen právní stav do okamžiku nabytí právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, č. j. 3 T 11/2010-13875, o zastavení trestního stíhání z důvodů amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013.

Podáním ze dne 20. 3. 2017 obviněný, který v souvislosti s výše citovaným rozhodnutím předsedy senátu odvolacího soudu podle § 250 odst. 4 tr. ř. per analogiam a s ohledem na jeho odmítavé stanovisko, se opětovně u Vrchního soudu v Praze domáhal, aby podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. analogicky zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, č. j. 3 T 11/2010-14860. Namítá, že došlo k průtahům v řízení před odvolacím soudem, které spatřuje v tom, že ačkoliv předseda senátu odvolacího soudu vzal na vědomí zpětvzetí jeho prohlášení ze dne 8. 4. 2013, podle § 11 odst. 4 tr. ř., o tom, že trvá na projednání věci již usnesením ze dne 23. 1. 2017 sp. zn. 6 To 24/2016, tak odvolací soud dosud nerozhodl o tom, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2015, č. j. 3 T 11/2010-14860, se zrušuje podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. per analogiam, a neučinil tak ani k jeho podnětu ze dne 13. 2. 2017. Je přitom zjevné, že tak ani učinit nehodlá, ačkoli tento postup odvolacího soudu předpokládá již zmíněná judikatura. Návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu se proto domáhá, aby odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2015, č. j. 3 T 11/2010-14860, se podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušuje.

Návrh obviněného Vrchní soud v Praze předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí s tím, že i se znalostí obviněným uváděného judikátu setrvává předseda odvolacího senátu na stanovisku, že pokud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, č. j. 3 T 11/2010-14860, je nedílnou součástí řízení, kterým se pokračovalo v trestním stíhání obviněného podle § 11 odst. 4 tr. ř., není toto třeba zastavovat, neboť usnesení o zastavení trestního stíhání bez dalšího opět nabylo účinnosti právní mocí usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2017.

Nejvyšší soud, který je příslušný k projednání návrhu na určení lhůty [§ 174a odst. 4, část věty před středníkem, zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudech a soudcích )], dospěl k závěru, že návrh obviněného Ing. Z. M. není důvodný.

Podle ustanovení § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen návrh na určení lhůty ). Z návrhu musí být patrno, kdo jej podává (dále jen navrhovatel ), o jakou věc a jaký procesní úkon se jedná, v čem jsou podle navrhovatele spatřovány průtahy v řízení a čeho se navrhovatel domáhá; dále musí návrh obsahovat označení soudu, vůči němuž směřuje, musí být podepsán a datován (§ 174a odst. 2 věta druhá zákona o soudech a soudcích).

Příslušný soud rozhoduje o návrhu na určení lhůty usnesením. Návrh odmítne, byl-li podán někým, kdo není k jeho podání oprávněn, anebo jestliže navrhovatel neopravil nebo nedoplnil řádně návrh v určené lhůtě, jinak o něm rozhodne bez jednání do 20 pracovních dnů ode dne, kdy mu byla věc předložena nebo kdy byl návrh řádně opraven nebo doplněn (§ 174a odst. 6 zákona o soudech a soudcích). Pokud soud, vůči němuž návrh na určení lhůty směřuje, procesní úkon, u kterého jsou v návrhu namítány průtahy v řízení, již učinil, příslušný soud návrh zamítne; stejně tak postupuje, dospěje-li k závěru, že k průtahům v řízení nedochází (§ 174a odst. 7 citovaného zákona). Nestanoví-li zákon o soudech a soudcích jinak, použijí se pro řízení o návrhu na určení lhůty přiměřeně ustanovení části první a části třetí občanského soudního řádu (§ 174a odst. 5 věta druhá zákona o soudech a soudcích).

Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotveného zejména v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, do řízení probíhajícího před soudem. Nejde o občanské soudní řízení, o trestní řízení soudní nebo o soudní řízení správní, ale o řízení sui generis, jehož smysl (účel) spočívá v tom, že příslušný soud nařídí na návrh účastníka (toho, kdo je stranou řízení) soudu, vůči němuž návrh směřuje (procesnímu soudu), aby ve stanovené lhůtě provedl procesní úkon, u něhož dochází v řízení k průtahům, a že tímto způsobem bude zabráněno dalším průtahům, k nimž by mohlo ve vztahu k tomuto procesnímu úkonu za řízení dojít.

Současně je třeba vzít v úvahu to, že soudnictví vykonávají v České republice nezávislé soudy a že soudci jsou při výkonu své funkce (při výkonu soudnictví) nezávislí (srov. čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky a § 1 zákona o soudech a soudcích). Znamená to mimo jiné, že nikdo nesmí, nestanoví-li zákon jinak, zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti soudů a soudců a uvedené samozřejmě platí i ve vztazích mezi soudy a soudci při projednávání a rozhodování jednotlivých sporů a jiných právních věcí.

Má-li být respektována (výše nastíněná) nezávislost soudů a soudců při projednávání a rozhodování sporů a jiných právních věcí a zároveň zachováno právo účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, pro řízení o návrhu na určení lhůty podle § 174a zákona o soudech a soudcích z toho vyplývá, že příslušný soud sice může soudu, vůči němuž návrh směřuje, stanovit lhůtu k provedení procesního úkonu, avšak nesmí porušit jeho (Ústavou a zákonem zaručenou) nezávislost při rozhodování sporu nebo jiné právní věci tím, že by mu nařídil, jaké procesní úkony má za řízení učinit a tedy jak má při projednávání a rozhodování jednotlivé věci konkrétně postupovat. Vzhledem k tomu, že smyslem řízení o návrhu na určení lhůty podle § 174a zákona o soudech a soudcích je jak uvedeno výše odstranění průtahů v řízení a že nemůže být prostředkem k ovlivnění (předurčení) postupu soudu, vůči němuž návrh směřuje, v řízení a při rozhodování sporu nebo jiné právní věci, může příslušný soud stanovit lhůtu jen ve vztahu k takovým procesním úkonům, o jejichž provedení soud, vůči němuž návrh směřuje, již rozhodl (a je v prodlení s jejich provedením) nebo jejichž potřeba provedení i když o nich dosud nebylo rozhodnuto je podle obsahu spisu a s přihlédnutím k povaze věci nepochybná a které ve věci stejně musí být podle zákona učiněny.

Při rozhodování o návrhu na určení lhůty k procesnímu úkonu může příslušný soud stanovit lhůtu jen k provedení takového procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány (tvrzeny) průtahy. Uvedený závěr vyplývá z § 174a odst. 2 věty druhé zákona o soudech a soudcích (označení procesního úkonu, u něhož jsou namítány průtahy, je náležitostí návrhu, bez jejíhož splnění nelze v řízení pokračovat) a z § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích z něhož vyplývá, že příslušný soud může vyhovět návrhu na určení lhůty k procesnímu úkonu tehdy, jestliže dospěje k závěru, že s ohledem na složitost věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup soudu dochází v řízení k průtahům ve vztahu k takovému procesnímu úkonu, u něhož navrhovatel namítá (tvrdí) průtahy.

Ve vztahu k posuzované věci je třeba zdůraznit, že podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. 1. 2013, byla zastavena pravomocně neskončená trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.

Podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Podle § 11 odst. 3 tr. ř. (od 1. 1. 2014 podle § 11 odst. 4 tr. ř.) v trestním stíhání, které bylo zastaveno mimo jiné z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. a) tohoto ustanovení se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá.

Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. účinného od 1. 1. 2002 (zák. č. 265/2001 Sb.) platí, že odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1, 2 tr. ř.). Ustanovení § 223 odst. 1 tr. ř. odkazuje na okolnosti nepřípustnosti trestního stíhání vymezené v § 11 odst. 1 tr. ř., tj. mimo jiné i na případ uvedený v § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., když prezident republiky nařídí zastavit trestní stíhání, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.

Podle § 257 odst. 2 tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2002 viz zák. č. 265/2001 Sb.) platí, že pokud odvolací soud shledá, že tu je mimo jiné okolnost uvedená v § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., která nastala až po vyhlášení napadeného rozsudku, rozhodne, aniž by napadený rozsudek zrušil , o zastavení trestního stíhání.

V posuzovaném případě je nutno zdůraznit, že v průběhu odvolacího řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, č. j. 3 T 11/2010-14860 podáním doručeným vrchnímu soudu dne 20. 1. 2017 vzal obviněný zpět své prohlášení, že trvá na projednání věci, ze dne 8. 4. 2013, na jehož podkladě bylo pokračováno v řízení pravomocně zastaveném v důsledku aplikace čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013.

S ohledem na tuto procesní situaci předseda odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 6 To 24/2016, podle § 250 odst. 4 tr. ř. per analogiam správně vzal na vědomí toto zpětvzetí prohlášení obviněného Ing. Z. M. s tím, že opět nabylo právní moci a účinnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, č. j. 3 T 11/2010-13875, jímž bylo rozhodnuto o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a pravomocně zastaveno předmětné trestní stíhání. Takovému postupu vrchního soudu však nelze nic vytknout a je plně v souladu s názory respektované soudní judikatury.

V tomto směru lze poukázat např. na rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1971 Sb. rozh. tr., podle něhož Obviněný, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu § 11 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. , může vzít zpět své prohlášení podle § 11 odst. 2 tr. ř. ( pozn. nyní § 11 odst. 4 tr. ř. ), že trvá na projednání věci. Zpětvzetí prohlášení podle § 11 odst. 2 tr. ř. ( pozn. nyní § 11 odst. 4 tr. ř. ) vezme, není-li překážek, předseda senátu usnesením na vědomí podle analogie 250 odst. 4 tr. ř. Usnesení o zastavení trestního stíhání tím bez dalšího opět nabývá účinnosti. Přitom jak ve výše uvedeném judikátu, tak v rozhodnutí č. 8/2001 Sb. rozh. tr., na které odkazuje i navrhovatel, se výslovně uvádí právní názor, že Řízení, kterým se pokračovalo v trestním stíhání podle § 11 odst. 2 tr. ř. ( pozn. nyní § 11 odst. 4 tr. ř. ), není třeba zastavovat, neboť usnesení o zastavení trestního stíhání tím bez dalšího opět nabývá účinnosti.

Vrchní soud se tak zcela správně řídil touto relevantní judikaturou, když předseda odvolacího senátu výstižně poukázal na to, že nedílnou součástí řízení, které pokračovalo po aplikaci aboličního ustanovení amnestijního rozhodnutí, je též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, č. j. 3 T 11/2010-14860, jímž byla vyslovena vina obviněného ve smyslu § 227 tr. ř. a rozhodnuto o náhradě škody, a že tedy toto řízení není třeba zastavovat.

Dále je nutno připomenout současnou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 257 odst. 2 tr. ř. (účinnou již od 1. 1. 2002), z níž lze cestou analogie dovodit, že v případě zpětvzetí prohlášení podle § 11 odst. 4 tr. ř. v odvolacím řízení odvolací soud, rozhodne, aniž by napadený rozsudek zrušil.

Navrhovatel požadavek na provedení procesního úkonu Vrchním soudem v Praze, spočívajícího ve vydání rozhodnutí, jímž vrchní soud má podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., per analogiam zrušit rozsudek soudu prvního stupně opírá o právní názor obsažený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 8 To 948/99, jež bylo uveřejněno pod č. 8/2001 Sb. roz. tr. Podle tohoto rozhodnutí Vezme-li obviněný zpět prohlášení podle § 11 odst. 2 tr. ř. , že po zastavení trestního stíhání trvá na projednání věci, až v průběhu odvolacího řízení, vezme jednak předseda senátu na vědomí zpětvzetí prohlášení podle § 250 odst. 4 tr. ř. per analogiam , jednak odvolací soud rozhodne, že se napadený rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla vyslovena podle § 227 tr. ř. vina, zrušuje podle § 257 písm. b) tr. ř. per analogiam .

Navrhovatel ovšem opomíjí, že citované rozhodnutí vycházelo z tehdy platné a účinné právní úpravy, tj. z ustanovení § 257 písm. b) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, podle níž odvolací soud napadený rozsudek zruší a trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně ( § 223 odst. 1 a 2 ). Trestní řád však tehdy neobsahoval žádné ustanovení korespondující současné dikci § 257 odst. 2 tr. ř. Proto s ohledem na současné znění trestního řádu (srov. § 257 odst. 2 tr. ř., účinný již od 1. 1. 2002) je výše citované rozhodnutí v této části nepoužitelné.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud o návrhu obviněného podle ustanovení § 174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích rozhodl tak, že podaný návrh Ing. Z. M. zamítl, když navrhovatelem požadovaný procesní úkon nepřichází v úvahu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 4. 2017


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu