11 Tdo 995/2013
Datum rozhodnutí: 21.11.2013
Dotčené předpisy: § 12 odst. 2 tr. zákoník



11 Tdo 995/2013-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2013 dovolání podané obviněným P. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočky v Jihlavě ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 42 To 93/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 5/2013 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného P. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 13 T 5/2013, byl obviněný P. B. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozenému D. S.

Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 28. 4. 2012 v L. n. J., P., okr. Jihlava, v podvodném úmyslu získat peníze sjednal a písemně také sepsal s D. S. fingovanou smlouvu o koupi osobního automobilu Škoda Octavia, na základě níž převzal od D. S. zálohu ve výši 77 000 Kč s tím, že vozidlo na něho převede a jemu proti doplatku ve výši 48 000 Kč předá nejpozději do 30. 4. 2012, což však přes opakované urgence až do svého zadržení a dodání do výkonu trestu dne 21. 8. 2012 neučinil a ani peníze nevrátil.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 42 To 93/2013 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Moniky Urbanové, kterým je napadl v celém rozsahu. Uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný popírá, že by jakýkoli smluvní vztah uzavíral v podvodném úmyslu, blíže přitom odkazuje na argumentaci uvedenou již v jeho odvolání, tedy že automobil fyzicky existoval, poškozený absolvoval zkušební jízdu, obviněný vyhověl žádosti poškozeného o provedení úpravy na vozidle, na základě telefonické výzvy poškozeného se obviněný vrátil zpět na místo a vepsal své údaje do vzorového dokumentu. Podle obviněného se nejeví jako logické, aby se osoba jednající v podvodném úmyslu vracela na zavolání poškozeného zpět s inkasovanými finančními prostředky.

Obviněný má za to, že z právního hlediska je na vztah mezi ním a poškozeným třeba nahlížet jako na vztah dvou fyzických osob nepodnikatelů, smlouva mezi nimi pak byla uzavřena v režimu obchodního zákoníku, tedy bylo na smluvních stranách, aby se mezi sebou vypořádaly ve smyslu platné právní úpravy v režimu obchodního, resp. občanského práva, pokud by smlouva byla neplatná. Bylo na poškozeném, aby své nároky uplatnil u prodávajícího, případně u soudu, a tyto své nároky rovněž prokázal. Soudy se podle obviněného nevypořádaly s pochybnostmi ohledně výše předané částky a zejména faktické možnosti, že by měl poškozený jím tvrzenou našetřenou částku u sebe, aby ji předal obviněnému. Obviněný má za to, že v rámci trestního řízení byla porušena zásada subsidiarity trestní represe.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně pobočky v Jihlavě ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 42 To 93/2013, a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedla, že z formulačních obratů uvedených ve skutkové větě, které se vztahují k otázce naplnění dovolatelova podvodného záměru, skutečně není zřejmé, o jaké skutkové indicie soudy opřely svůj závěr, že byl při jednání s poškozeným veden toliko zájmem na vlastním obohacení, a že za účelem docílení takového trestného následku s ním uzavřel kupní smlouvu, která byla jen fiktivní povahy. Nepřesvědčivé vyjádření konkrétních okolností subjektivní stránky přisouzeného přečinu podvodu, ze kterého zejména nevyplývá, že dovolatel jednal ve výše uvedeném trestném záměru již od samotného počátku smluvního ujednání s poškozeným, tak evidentně vypovídá o tom, že výrok o jeho vině nesplňuje takové podmínky své vnitřní souladnosti, jak má na mysli ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Takovou právní námitku však dovolatel neuplatnil, a tedy nenamítl, že takto přisouzené skutkové okolnosti jeho skutku spíše pokrývají jeho jednání ve smyslu skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. I kdyby se však taková námitka stala kvalifikovaným podkladem dovolacího přezkumu, pak by při rovnocenné trestní sazbě obou porovnávaných právních kvalifikací byla jen stěží dovoditelná perspektiva zásadní změny dovolatelova postavení v rámci předmětného trestního řízení s tím, že dále není dán ani zásadní právní význam k řešení takové otázky v dovolacím řízení.

Z hlediska uplatněné námitky nedostatku svého zavinění dovolatel podle státní zástupkyně toliko poukázal na chybějící skutková zjištění, kterými by takový právní závěr mohl být podložen. V uvedeném směru však soudy nepochybily, pokud vycházely zejména ze svědeckých výpovědí poškozeného D. S. a jeho manželky M. S., jakož i jeho otce Z. S., kteří podrobně popsali okolnosti při uzavírání předmětné kupní smlouvy a při poskytnutí zálohy kupní ceny na předmět koupě, jakož i způsob dovolatelova chování po jejím inkasu. V přijetí takového právního závěru přitom nebránila dovolatelem poukazovaná fyzická existence předmětu obchodu, neboť naopak tato v kombinaci s uskutečněním tzv. zkušební jízdy posloužila k vyvolání důvěry na straně poškozeného, že jde o reálný a vážně myšlený způsob obchodování. O tom, že tomu tak zjevně nebude, však zcela evidentně svědčí nevyplněné dovolatelovy iniciály v textu kupní smlouvy, které nelze interpretovat jinak, než v zájmu jeho ztížené dohledatelnosti v době, kdy si na uvedeném podkladě převzal, od poškozeného, zálohu kupní ceny. V uvedeném směru je také dostatečně vypovídající jeho následná neochota zviditelnit se v postavení účastníka smluvního vztahu, a která je navíc zcela zřejmá také ze způsobu, jakým takové doplnění esenciálního obsahu kupní smlouvy uskutečnil. V posledně uvedeném kontextu má nesporný vypovídající význam velmi špatná čitelnost údajů o prodávajícím (zejména pak o jeho příjmení), kterou na rozdíl od zcela zřetelné identifikace kupujícího nelze v textu smlouvy přehlédnout. Takové okolnosti dovolatelova jednání tak nenechávají na pochybách, že od samotného počátku obchodního kontaktu s poškozeným jednal v podvodném záměru, když takový právní závěr je jen utvrzován zjištěnou sérií následných úhybných manévrů, výmluv a nakonec i úplnou bezkontaktností, kterými odpovídal na požadavky poškozeného ke splnění smluvené povinnosti dodat předmět koupě a prodeje, popř. na vrácení poskytnuté zálohy jeho kupní ceny. Vyslovil-li dovolatel v této souvislosti skutkovou námitku o chybějící důkazní podloženosti výše způsobené škody, pak lze pouze nad rámec předmětného řízení o dovolání poukázat na tzv. Dodatek ke kupní smlouvě ze dne 28. 4. 2012, který měl vypovídat o přijetí zálohy na montáž doplňků toliko ve výši 5.000 Kč. Uvedený dokument, kterým obviněný operoval až na úrovni odvolacího soudu, a který byl ve světle provedených důkazů - včetně doplněné výpovědi poškozeného z této fáze řízení - zjevným podvrhem, tak nemohl nikterak změnit správnost rozhodných skutkových zjištění o výši způsobené škody. Nelze mu tak podle státní zástupkyně přisvědčit, pokud má za to, že se z právního hlediska jednalo o vztah dvou osob nepodnikatelů, který se týkal koupě a prodeje osobního automobilu, a že tedy bylo pouze na účastnících tohoto soukromoprávního vztahu, aby se vzájemně vypořádali ve smyslu tomu odpovídajících právních předpisů. Pokud jeho jednání, vycházející z jeho smluvního vztahu o prodeji a koupi věci s poškozeným, takový právní rámec překročilo způsobem zakládajícím všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pak je třeba podle státní zástupkyně nahlížet na povahu takového obchodování z hlediska norem trestního práva a v jejich duchu také postupovat tak, aby došlo k naplnění účelu trestního řízení. Zásadu trestní represe jako ultima ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem totiž nelze uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku (viz rozh. Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1035/2010).

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Z tohoto výkladu je patrné, že větší část námitek uplatněných obviněným uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi obviněný napadá právě skutková zjištění. K tomu lze pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obhajoba obviněného byla již v předchozím řízení vyvrácena a lze tak odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Pokud jde o námitku odkazující na zásadu subsidiarity trestní represe, lze ji do rámce uplatněného dovolacího důvodu zahrnout, avšak nikoli v případě, kdy by ji obviněný ve skutečnosti zakládal na své verzi skutkových okolností odlišné od té, která vyšla najevo v trestním řízení. Z dovolání obviněného toto není jednoznačně patrné, protože neuvádí, proč se podle jeho názoru měly soudy možnou aplikací zásady subsidiarity trestní represe zabývat. Pouhá skutečnost, že právní vztah mezi ním a poškozeným lze současně posoudit i v režimu soukromého práva pochopitelně není takovým důvodem, neboť drtivá většina vztahů odehrávajících se v režimu trestního práva je tím či oním způsobem regulována i normami mimotrestními. Pro odlišení standardních právních vztahů v režimu soukromého práva od těch, které jsou současně předmětem trestně právní regulace, je v tomto případě stěžejní záměrné a neoprávněné obohacení na úkor jiné osoby. Takové nečestné a společensky škodlivé jednání je pak po právu postihováno sankcí spočívající nejen v pouhém narovnání právního vztahu soukromoprávní cestou, ale ve spravedlivém trestu splňujícím rovněž funkci výchovnou směrem k obviněnému a preventivní ve vztahu k dalším potenciálním pachatelům. Všechny okolnosti případu vyplývající ze skutkové věty a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom nasvědčují tomu, že o právě takový případ se v posuzované věci jedná a že tento se nijak nevymyká běžným v praxi se vyskytujícím případům trestného činu podvodu.

K vyjádření státní zástupkyně pak lze ještě nad rámec dovolacího řízení uvést, že skutková věta sice poněkud nešťastným způsobem popisuje subjektivní stránku trestného činu podvodu, neboť k tomu využívá právní termín v podvodném úmyslu , ovšem ani takto nepřipouští jiný výklad než ten, že obviněný již od počátku jednal se záměrem inkasovat finanční prostředky a automobil na poškozeného nepřevézt, přičemž to vyplývá z vyjádření, že uzavřel fingovanou smlouvu a dále z odůvodnění rozhodnutí. V tomto smyslu se jako matoucí může jevit závěr skutkové věty, kde je uvedeno, že obviněný na poškozeného automobil nepřevedl ani mu nevrátil peníze, což však z pohledu naplnění znaků trestného činu podvodu není podstatné, pouze to potvrzuje předchozí podvodné jednání spočívající v uvedení poškozeného v omyl. V žádném případě však nebylo namístě uvažovat o kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry, a pokud by byla skutková věta vykládána způsobem, jak to naznačuje státní zástupkyně, jednalo by se o poněkud přepjatý formalismus.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného P. B. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch