11 Tdo 99/2012
Datum rozhodnutí: 06.03.2012
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



11 Tdo 99/2012-34
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. března 2012 o dovolání obviněného J. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 50 To 367/2011, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 38/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 7 T 38/2011 byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině rozsudku, a to tím, že dne 9. ledna 2011 kolem 10.00 hod. v L., okr. Cheb v R. ulici před obchodem E. fyzicky napadl svoji družku poškozenou P. D., kterou nejméně dvakrát udeřil do obličeje a hlavy a nejméně jednou kopl do oblasti nohy a hýždě, a přitom poškozené opakovaně hlasitě a vulgárně nadával, přičemž jednání obviněného sledovali nejméně Z. H., V. Š., A. M., J. B. a další, dále zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním uvedeným pod bodem 2) výroku o vině rozsudku, a to tím, že dne 26. ledna 2011 kolem poledne v L., okr. Cheb, na R. ulici, při náhodném setkání s poškozeným Z. H. před budovou České pošty, poškozenému sdělil, že pokud nepřestane chodit do P. na Policii ČR v souvislosti s obviněným, tak bude mít oči nateklé jak baterky a jestli to nepomůže, tak poškozeného vysvlékne a vymrdá jej, aby si to příště rozmyslel, když obviněný takto reagoval na to, že poškozený oznámil Policii ČR incident popsaný v bodě 1) rozsudku, v rámci čehož také jako svědek podával Policii ČR informace a na to, že poškozený oznámil Policii ČR kontaktování své družky obviněným, a obviněný takto chtěl docílit toho, aby poškozený v uvedené věci již na Policii ČR nevypovídal nebo aby změnil svoji výpověď, když již krátce po incidentu popsaném v bodě 1) rozsudku poškozeného varoval, že pokud proti němu bude vypovídat, vrazí mu šroubovák do krku , a zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 174 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným v bodě 3) výroku o vině rozsudku, a to tím, že dne 26. ledna 2011 kolem 18.00 hod. v L., okr. Cheb, v P. ulici, ve vozidle zn. Hyundai Sonata poškozeného K. S., kde obviněný seděl na sedadle spolujezdce, poté co poškozený odmítl pomoc a návrhy obviněného, vztahující se k prodeji jiného vozidla poškozeného, požadoval obviněný po vedle sedícím poškozeném uhrazení údajných nákladů obviněného spojených se zařizováním prodeje vozidla poškozeného, kdy požadoval nejprve částku 10.000,-Kč a poté 8.000,-Kč, což poškozený odmítal, obviněný poté částku snižoval a když poškozený stále odmítal, začal poškozenému hrozit, že z auta (obviněný) neodejde a že poškozený z místa neodjede, dokud obviněnému nedá alespoň 2.000,-Kč, a dále poškozenému hrozil, že pokud mu peníze nedá, nacpe mu šroubovák do krku, přičemž si stále sahal do kapes u bundy, kdy poškozený poté vyndal svou peněženku a obviněnému z obav dal veškerou svoji hotovost ve výši kolem 1.700,-Kč . Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný J. B. podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni, a to rozsudkem ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 50 To 367/2011, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 3), dále ve výroku o trestu, a poté ve věci sám rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednáním shodně popsaným jako ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, které právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 50 To 367/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Roberta Šupa dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K výroku o vině v bodě 1) rozsudku okresního soudu obviněný namítl, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, čin spáchal v afektivně agresivních zkratových jednáních, což snížilo jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti , v důsledku čehož trpěl krátkodobou duševní poruchou, avšak soudy k této okolnosti nepřihlédly. Mělo být tedy rozhodnuto o zproštění obžaloby. K bodu 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu obviněný obsáhle citoval z odůvodnění rozhodnutí jak okresního, tak i krajského soudu, polemizoval se skutečnostmi, jež jsou v rámci těchto odůvodňujících pasáží napadených rozhodnutí uvedeny, a předložil vlastní hodnocení jednotlivých provedených důkazů s tím, že předmětný skutek probíhal zcela jinak, přičemž polemizuje rovněž se způsobem hodnocení věrohodnosti poškozeného H.. Namítl, že v obžalobě byl obsažen toliko jeden ze skutků, který ve své výpovědi popsal poškozený, čímž soud neměl možnost rozhodnout o dalších skutcích, jichž se měl dle poškozeného obviněný vůči němu dopustit v blízké časové souvislosti s žalovaným skutkem. Uzavřel, že v této části měla být obžaloba předběžně projednána a věc vrácena státnímu zástupci. Také k bodu 3) výroku o vině rozsudku okresního soudu obviněný obsáhle komentoval odůvodnění rozhodnutí soudů a zejména namítl nesprávné posouzení věrohodnosti poškozeného S.. Poté teoreticky rozebral možnosti, jak lze v rámci dovolacího řízení přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů, přičemž citoval řadu rozhodnutí Ústavního soudu a argumentoval zněním čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Uzavřel, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR jde a směřuje přímo proti účinnému prostředku nápravy v praxi nikoli jen na základě předepsané litery zákona s tím, že soudům je tato praxe dovolacího soudu známa a předem vědí, že bez ohledu na způsob, jímž budou hodnotit důkazy, bude případné dovolání Nejvyšším soudem ČR stejně odmítnuto. Dále obviněný konstatuje, že pokud v jeho výpovědích byly rozpory či nelogičnosti (v důsledku čehož byl označen za nevěrohodného), pak se tak stalo proto, že (na rozdíl od poškozeného) si obhajobu nepřipravoval v klidném rodinném prostředí, ale ve vazbě. V návaznosti na to, pak opětovně poukázal na nelogické chování poškozených H. a S. a naznačil, že by se u nich našla motivace k tomu, aby byl vzat do vazby a odsouzen (což však blíže nerozvedl). V závěru poté navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 50 To 367/2011, a podle § 265l odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání obviněného uvedl, že námitky odvolatele, vtělené do jeho dovolání by měly směřovat k podstatě důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, čili k nesprávné aplikaci norem hmotného práva. V celém dovolání se však nevyskytuje prakticky žádná výhrada této povahy. Pokud obviněný brojí proti výroku o vině v bodě 1 tvrzením, že jednal v krátkodobé duševní poruše a neměl být uznán vinným, jde jednak především o námitku skutkovou (totiž, zda u něho taková porucha v době činu reálně existovala nebo ne), jednak byla frekventována již v jeho odvolání a soud druhého stupně na ni zcela správně a náležitě odpověděl (viz str. 6 rozsudku Krajského soudu v Plzni). Tato námitka je tedy jednak nedůvodná, jednak nespadá pod deklarovaný dovolací důvod. Pokud jde o výhrady obviněného k bodům 2 a 3 obžaloby, jsou, dle státního zástupce, prakticky téže povahy. Dovolatel zde především vyjadřuje nesouhlas se způsobem posouzení důkazů soudy činnými v této věci a nabízí vlastní verzi hodnocení těchto důkazů, z čehož vyvozuje odlišná skutková zjištění, než z jakých při rozhodování této trestní věci soudy vycházely. To jsou ovšem opět námitky ryze skutkové povahy, neboť obviněný se nikde nezabývá právním posouzením těch skutků, které jsou vymezeny ve výrocích rozsudků obou soudů, nýbrž se výlučně domáhá odlišných skutkových závěrů. Jde opět o námitky, jež není možno zahrnout pod jím zvolený důvod dovolání. Kromě toho dovolatel hojně cituje z odůvodnění rozsudku, a to především soudu prvního stupně, a tyto citáty ze svého hlediska komentuje. V tomto ohledu je jeho dovolání nepřípustné, neboť ve smyslu § 265a odst. 4 trestního řádu dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Ani teoretické úvahy o možnostech posuzování skutkových okolností v rámci dovolacího řízení, vtělené do závěru dovolání, není možno zahrnout pod důvod dovolání popsaný v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nemluvě o tom, že výklad předstíraný dovolatelem by směřoval k naprostému voluntarismu ve výkladu právních norem a degradaci dovolacího řízení na prostý třetí stupeň trestního řízení, který v českém trestním právu není zaveden. Státní zástupce uzavřel, že dle jeho názoru napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože argumentace v něm uplatněná neodpovídá žádnému z důvodů dovolání uvedených v § 265b trestního řádu. Dále pak navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti, a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 50 To 367/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Argumentace obviněného stran nesprávné praxe Nejvyššího soud při výkladu dovolacích důvodů s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je tedy zjevně nedůvodná.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Teprve sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje obecný závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž jej nijak blíže konkretizuje, takže není zřejmé, v čem vlastně dle jeho názoru měly soudy pochybit. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. V tomto směru je třeba odkázat na obsah odůvodnění rozsudku okresního soudu, z něhož je patrné, jakým způsobem byla vyhodnocena věrohodnost poškozených Z. H. a K. S., a to s přihlédnutím k obsahu dalších důkazů (viz zejména str. 5 až 8 a dále 10 až 12 jeho písemného vyhotovení). Stran naznačené motivace jmenovaných poškozených k nepravdivé výpovědi proti obviněnému je třeba uvést, že tato nebyla obviněným v dovolání blíže rozvedena a žádný z důkazů, jež soudy měly k dispozici, ji ani nepotvrzuje. Okresní soud ve svém rozhodnutí rovněž zdůvodnil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti samotného obviněného, když jednak nepřehlédl zásadní rozpory v jeho postupných výpovědích a jednak i jeho ochotu a snahu ovlivňovat výpovědi jiných osob (viz str. 6 jeho rozsudku). V bližším lze proto odkázat na přiléhavé odůvodnění, obsažené jak v rozsudku nalézacího soudu, tak i v rozsudku soudu odvolacího (str. 6-8 jeho písemného vyhotovení). Obstát nemůže ani námitka dovolatele stran tvrzené existence krátkodobé duševní poruchy v době spáchání skutku uvedeného pod bodem 1) rozsudku okresního soudu. Především je nutno tuto námitku považovat za námitku skutkovou, jež nespadá pod odvolatelem deklarovaný dovolací důvod, a navíc není ani v souladu s obsahem provedeného dokazování, když právě ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, založeného na č. l. 150 a násl. spisu jednoznačně vyplývá, že obviněný se předmětného jednání dopustil ve stavu lehce a nepodstatně snížených rozpoznávacích a ovládacích schopností. V daném případě proto není žádný důvod pro pochybnosti o příčetnosti obviněného a o jeho trestní odpovědnosti (viz blíže str. 6 rozsudku krajského soudu). Za těchto okolností pak považuje Nejvyšší soud skutková zjištění, která ve věci učinil jak Okresní soud v Chebu, tak i Krajský soud v Plzni, za správná a plně odpovídající obsahu provedených důkazů.

Rovněž obsáhlé úvahy obviněného stran odlišného hodnocení provedených důkazů a rozsáhlé citace z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, když především je třeba zdůraznit že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, a dále je nutno rovněž konstatovat, že dovolací soud nezjistil žádné závažnější rozpory mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, z nichž soudy v této věci vycházely. V této souvislosti je třeba uvést, že v ústavněprávní rovině se výše rozvedená zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to právě v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.).

Z pohledu ústavněprávního však lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.

Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).

Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).

Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však na místě znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.

Pokud se týče uplatněných námitek dovolatele, je zřejmé, že jde o námitky, jež by bylo možno obecně zahrnout do výše popsané třetí skupiny vad důkazního řízení, nicméně v projednávaném případě jim není možno přiznat důvodnost. V daném případě totiž extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, jak již bylo výše zmíněno, dovodit nelze. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného provedení a hodnocení důkazů a následných vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však, jak je rozvedeno výše, v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. března 2012

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík