11 Tdo 974/2013
Datum rozhodnutí: 04.12.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 974/2013-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. prosince 2013 o dovolání obviněného T. H. , stíhaného v řízení proti uprchlému, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 44 To 95/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 38/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2013, sp. zn. 1 T 38/2012, byl obviněný T. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 6 T 38/2011, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 44 To 95/2013, bylo odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. H. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Předně obviněný namítá, že právní závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Ve skutkových zjištěních totiž nemá jakoukoliv oporu tvrzení, že obviněný úmyslně uvedl poškozenou společnost v omyl, když s ní uzavřel dohodu na nákup nábytku, který si nechal proplatit, aniž by jej zakoupil, jakož i tvrzení, že finanční prostředky získal od poškozené společnosti s úmyslem obohatit se a použít je pro vlastní potřebu. Obviněný namítá, že předmětná dohoda nebyla uzavřena za účelem nákupu nábytku, nýbrž jako podmínka instalace a nakládání se svěřeným předmětem, přičemž nebyla podepsána obviněným, ale P. N. Za chybný považuje dovolatel také závěr soudu, že P. N. podepsal dohodu za obviněného, a tedy s jeho vědomím, neboť toto nemá žádnou oporu ve skutkových zjištěních. Dále zdůrazňuje, že k účtu, na který byly poukázány finanční prostředky, měly dispoziční právo i jiné osoby, a proto bez dalšího nelze uzavřít, že finanční prostředky použil pro vlastní potřebu. Na základě výše uvedeného se domnívá, že skutková zjištění zjevně nepostačovala pro závěr, že jednal v úmyslu a že tak naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Je také přesvědčen, že výrok o vině nesplňuje požadavky uvedené v § 120 odst. 3 tr. ř., neboť neobsahuje uvedení místa, času a způsobu spáchání trestného činu. V závěru obviněný vytýká soudu, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci, nevypořádal se s jeho obhajobou a tak postupoval v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř. Dovolatel proto s odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že z popisu skutkového děje zcela jednoznačně vyplývá, že dovolatel uvedl poškozenou obchodní společnost v omyl tím, že vystavením faktury na údajně zakoupený zahradní nábytek do jím provozované restaurace U Zlaté hrušky, s. r. o., se sídlem na P., na jehož vlastním výběru a následném proplacení od obchodní společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., se s jejím obchodním zástupcem ústně dohodl, úmyslně předstíral splnění takové dohody ze své strany. Přitom právě na uvedeném podkladě nechala takto oklamaná obchodní společnost tuto fiktivní a skutečným plněním nepodloženou fakturu ke své škodě proplatit na jím uvedený bankovní účet. Jeho podvodné jednání tak v souvislosti s poškozením obchodní společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., bylo možno spojovat výhradně s obohacením jiného, nikoliv však s obohacením sebe sama, jak mu bylo přisouzeno v rámci jinak zcela správně přiřazené věty právní, že ke škodě cizího majetku (sebe) obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a tímto činem způsobil škodu nikoli malou. Pokud z jeho strany následně došlo k hotovostnímu výběru takto vylákaných peněz z bankovního účtu jím zastupované obchodní společnosti U Zlaté hrušky, s. r. o., pak lze na jeho jednání nahlížet pouze jako na takové, které časově spadá do stadia po dokonání trestného činu podvodu a je tedy z hlediska již naplněného znaku obohacení jiného zcela irelevantní. Rozhodné skutkové okolnosti jeho jednání plně odpovídají přisouzenému výroku o jeho vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona spáchaným v předepsané formě zavinění. Vada části přisouzené věty právní, co do konkretizace obohaceného právního subjektu, jakož i chybějící specifikace časového období uzavření rozhodné ústní dohody s poškozeným obchodním partnerem, ke které vzhledem k datu vystavení odpovídajícího účetního dokladu (viz faktura č.... ze dne 19. 3. 2007) muselo dojít v období tomu předcházejícím, trpí jistými nedostatky striktně splněných podmínek § 120 odst. 3 trestního řádu. Na straně druhé při nápravě uvedených dílčích formálních pochybení dovolatelova výroku o vině nelze očekávat jak ovlivnění jeho právního postavení v předmětném trestním řízení, tak ji ani nelze spojovat s potřebou řešení otázky zásadního právního významu. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.), bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

V posuzované věci výše podrobně rozvedené dovolací námitky obviněného směřují výhradně do oblasti skutkové a procesní, což dovolatel v zásadě i sám připouští, když se dovolává existence tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění a právního posouzení věci. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Na základě tvrzení o nesprávných skutkových závěrech obou nižších soudů napadá nesprávnost závěrů o jeho vině posuzovaným trestným činem s tím, že v posuzované věci jde o extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry soudů, neboť ve skutkových zjištěních není opora pro právní závěr, že obviněný vylákal finanční prostředky od poškozené společnosti s úmyslem se obohatit a že tyto použil pro svou potřebu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jakkoli námitky skutkové povahy nezakládají žádný ze zákonných důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. a proto ve vztahu k nim ani nemůže existovat zákonná povinnost a zákonné oprávnění Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006, ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1556/2012, a další), tak tato zásada se nemusí uplatňovat bezvýhradně. Děje se tak mimo jiné v situaci, jejíž existence se obviněný dovolává, že totiž skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které neprokazují jeho vinu, a že z rozhodnutí soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), neboť zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů je v takovém případě nezbytný v zájmu průchodu ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.

To však není případ posuzované věci, byť dovolatel se dovolací argumentací existence takového rozporu či nesouladu výslovně domáhal. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s vykonaným dokazováním, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.

Soudy dosud činné v posuzované věci obviněného T. H. provedly dokazování v rozsahu potřebném pro náležité zjištění skutkového stavu věci a způsobu, jakým hodnotily vykonané důkazy nelze ničeho vytknout. Ani v nejmenším se neodchýlily od požadavků vyplývajících zejména z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich rozhodnutí zásadně nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat nějakou svévoli. Jejich skutkové závěry mají pevné zakotvení v provedených důkazech a jejich logickém a přesvědčivém vyhodnocení k tomu srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (zejména str. 4 až 10) a str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Důvodně vycházely z výpovědí svědků N., R., ing. P., H., P., a Š., jakož i z listinných důkazů, na jejichž základě dovodily jednoznačný závěr (byť v napadených rozhodnutích poměrně komplikovaně prezentovaný), že totiž obviněný T. H. po uzavření dohody o nakoupení zahradního nábytku pro restauraci U Zlaté hrušky v P., kterou v té době provozoval, za vlastní finanční prostředky, se zástupcem poškozené společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., s M. R., vystavil dne 19. 3. 2007 fakturu na částku 313 086,62 Kč za údajný nákup tohoto nábytku, ačkoliv ve skutečnosti žádný nábytek nenakoupil, a poté prostředky poukázané poškozenou společností Plzeňský Prazdroj, a. s. na jím uvedený účet použil pro svou potřebu, a v této výši způsobil škodu výše označené obchodní společnosti. Soudy poukázaly i na další zjištěné okolnosti, na jejichž podkladě dospěly k přesvědčivému závěru o pachatelství obviněného a o naplnění všech objektivních a subjektivních znaků trestného činu podvodu, na které lze v zájmu stručnosti jen odkázat.

V daných souvislostech lze též poznamenat, že Ústavní soud zdůraznil, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu spočívající v tzv. extrémním nesouladu skutkových zjištění a obsahu provedených důkazů (viz např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1717/09, sp. zn. IV. ÚS 2651/09, sp. zn. I. ÚS 601/07). Jestliže obviněný za této situace zpochybňuje skutkové závěry vyjádřené v napadených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že za této situace jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Dovolací námitky obviněného, kterými se domáhal na základě vlastního hodnocení provedených důkazů a výlučně jen z tohoto důvodu změny právní kvalifikace mu přisouzeného trestného činu, se ocitají mimo jím uplatněný zákonný dovolací důvod, a ve skutečnosti je nelze podřadit ani pod žádný jiný zákonný důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1 tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. prosince 2013

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík